Katalánsko 2014: El Prat s kolejemi, Václav Havel bez nich

1.10.2014 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Všechno jednou skončí, a to platí nejen pro můj letošní pobyt v kraji moře, slunce a kolejí, ale také pro seriál článků o něm. Jeho závěrečný díl se mimo jiné podiví nad skutečností, že zatímco naše hlavní město Praha se už dlouhá léta nemůže rozhodnout, zda má ke svému letišti protáhnout trať metra či železnice, katalánská metropole Barcelona se bez podobně zdlouhavého váhání rozhodla pro řešení obojí.

„To nední fér!“, chtělo se mi zvolat s hrdiny řady amerických vizuálních opusů, když jsem onoho posledního rána vyhlédl z balkónu hotelového pokoje, který jsem měl po dvou týdnech užívání úderem hodiny desáté opustit. Po předchozích dnech, poznamenaných nejistým, někdy až nevlídným počasím bylo nebe konečně bez mráčku. Dlužno ovšem předestřít, že ta neférovost se později opakovala, byť v gardu opačném, když jsme do výšin toho nebe vystoupali a pod sebou viděli vesměs jen mraky, pokrývající zbytek Evropy. Tak či onak, nejprve bylo třeba sbalit se a vyčkat doby stanovené pro náš transfer z letitého hotelu na moderní letiště.

Čekání na transfer z Malgrat de Mar na letiště v podloubí hotelu Sorra d'Or
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Hodinové čekání, navíc zaplněné i pěším přesunem na stanoviště autobusu (kam nám měla být sice zavazadla přepravena dodávkou, ale nikdo této možnosti nevyužil) uběhlo docela rychle. Náš autobus sice přijel včas, jenže nástupní prostor byl blokován vozidlem jiným, tak se náš odjezd asi o 7 minut opozdil. Na rozdíl od příjezdu, popsaného v první reportáži, nás bylo mnohem víc, což se projevilo nejen na velikosti dopravního prostředku, ale také na tom, že jsme měli oficiální doprovod v podobě delegátky českého původu. Ta se cestou cvičila ve španělštině hovorem s naší řidičkou o toho dne aktuální změně na španělském trůnu.

Je 11:07 hod. a vyjíždíme z Malgrat de Mar do Barcelony © PhDr. Zbyněk Zlinský

Mne ovšem, odhlédneme-li od mé méně než chabé schopnosti porozumět zmíněnému jazyku, problémy španělského království nezajímaly, na rozdíl od katalánské krajiny, jíž jsme projížděli a kterou jsem tentokrát mohl ze svého výhodného místa nejen nerušeně pozorovat, ale také více či méně úspěšně fotografovat. Zvláště, když se v ní vyskytovaly kolejnice, kterážto situace však nastala až po průjezdu centrem Barcelony, kterým tratě procházejí v podzemí. Tak jsem zaznamenal třeba tramvajovou trať sítě Trambesòs, z jedné předchozí reportáže už známé nádraží Estació de França či mohutné, ale nepříliš živé logistické centrum Can Tunis.

Trojice nákladních lokomotiv v areálu Centro Logístico de Barcelona-Can Tunis společnosti
Adif © PhDr. Zbyněk Zlinský

A ve finále cesty samozřejmě také koncovou stanici tratě Rodalies de Catalunya, která pod označením linky R2 Nord vede z daleké a nám už z minulé stati rovněž známé stanice Maçanet-Massanes až na letiště, i když přímé vlaky v její celé délce ani podle za plné sezóny platného jízdního řádu nejezdí. Ale o nádražíčku příznačného názvu Aeroport si cosi víc povíme až později, po aspoň stručném popisu mého konání do doby, než jsem je navštívil. Vzhledem k tomu, že si naše řidička počínala přímo skvěle, z autobusu jsme se i se svými zavazadly vyhrnuli už ve dvanáct minut po poledni a odlétat jsme tak měli až za 2 hodiny a 28 minut.

Náš autobus dorazil na letiště Barcelona-El Prat ve 12:12 hod. © PhDr. Zbyněk Zlinský

Příslušná dvojice odbavovacích přepážek, k níž nás delegátka svižným přesunem odvedla, byla už otevřena a i když to slečně na té, kterou jsem si vybral zpočátku moc neodsýpalo, byl jsem odbaven proti svému očekávání docela brzy a mohl se vydat na dokumentační obchůzku. Vzhledem k tomu, že mne zajímaly spíš nepříliš daleké koleje a ruch na nich, pojednal jsem odbavovací halu terminálu T2B a pak vyšel před něj, abych se rozhlédl po okolí. Nádražíčko jsem uviděl hned naproti a neunikl mi ani spojovací most k němu, vyvedený ve stylizované podobě elektrické jednotky se starými, v Katalánsku už neplatnými logy Renfe Rodalies.

Most spojující terminál T2 se stanicí Aeroport má podobu vlaku Renfe Rodalies
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Já jsem toho dopravního výdobytku nepoužil, ale snažil jsem se v zájmu fotografickém k už výše zmíněné železniční stanici Aeroport přiblížit přízemně. V tom mi však kladl odpor stavební plot okolo ní, související s ještě nedokončeným vstupem do stanice právě budované linky metra L9, která ponese název Aeroport T2. Tato nová trať má být i se současně budovanou linkou L10 zprovozněna v první polovině roku 2016, jak právě v době mého pobytu v Katalánsku potvrdila regionální vláda. Nové linky a jedna prodloužená původní budou obsluhovat oba letištní terminály, jak ukazuje přehledná mapa, usnadňující orientaci v textu i připojené galerii.

Letiště Bacelona-El Prat s jeho kolejovým napojením na OpenStreetMap; zdroj: wikimapia.org

Byť je barcelonské letiště už nyní pohodlně dosažitelné rozmanitými formami dopravy, vedení města i země dává praktickými činy najevo, že hodlá využít co nejvíce možností k posílení té hromadné a navíc ve vlastní režii. A to vzdor skutečnosti, že nikoliv zanedbatelná část cestujících je z tohoto leteckého přístavu a do něj dopravována tak, jak jsem to vylíčil já – prostřednictvím transferu cestovních kanceláří. V tom může naše hlavní město, a vlastně i celý stát Barceloně jen závidět. Zatímco u nás se dlouhá léta vedou hlasité spory o to, zda na ruzyňské letiště povede železnice nebo metro, v katalánské metropoli se skoro potichu buduje obojí.

Stanice metra Aeroport T2 vzniká hned vedle stanice železniční © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ale vraťme se k tomu, co jsem podnikal já. Nakonec jsem se oklikou a za cenu přecházení několika živých komunikací mimo vyznačený přechod k letištnímu nádražíčku přece jen dostal. Ta zdrobnělina je na místě, protože odbavovací hala kombinovaná s halou nástupištní o dvou kusých kolejích je opravdu nevelká, ale o to živější. Nabízí všechny nezbytné služby od prodeje jízdenek automatického i „manuálního“ přes podávání informací až po občerstvení. Dokonce i příchod k vlakům skrze turnikety nebyl bez obsluhy; ta, v osobě pracovníka ochranky, však spíše zodpovídala dotazy a řešila technické problémy než by někoho v něčem omezovala.

Ruch v odbavovací hale stanice Aeroport © PhDr. Zbyněk Zlinský

Když jsem dostatečně zdokumentoval interiér a poněkud méně vyčerpávajícím způsobem i exteriér stanice včetně onoho přilehlého už zmíněného a výše zobrazeného do metra, počkal jsem si ještě na příjezd nejbližšího vlaku linky R2 Nord, který měl podobu dvojice elektrických jednotek typu Civia v pětivozovém (řada 465) a třívozovém (řada 463) provedení. Osmivozový vlak přijel slušně zaplněn a stejně tak se chystal odjet, jenže mne už tak trochu tlačil čas, takže jsem se pomalu vydal zpět k letištnímu terminálu, tentokrát už po oné zvenčí zajímavé lávce. Zajímavá je ostatně i zevnitř, neboť v ní na cestující čeká zmizelý pohyblivý chodník.

Pohyblivý pás na mostě ze stanice Aeroport k terminálu T2 nemá poruchu, on tam prostě
není © PhDr. Zbyněk Zlinský

Vzhledem k pokročilému času jsem z terminálu T2B vyšel zase ven, abych provedl obvyklou předletovou přípravu, tj. na nějakou dobu naposled dal průchod svému tabakismu a zbavil se zbytku tekutin. Tedy ne těch přebytečných tělesných (byť i na ně později došlo), ale leteckými dopravci zákazných. A pak jsem se vydal přes bezpečnostní kontrolu k odletovým branám, tentokrát nikoliv bez problémů. Vzhledem k tomu, že jsem z Barcelony ještě nikdy neodlétal, zdráhal jsem se (a nikoliv sám) uvěřit tomu, že cesta k odletům vede skrze nákupní centrum. Nakonec jsem si cestu nakupujícími prorazil, našel příslušnou bránu a u ní i náš letoun.

Airbus A320-216 OK-NES se připravuje na let QS 1059/OK 5689 Barcelona - Praha
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Nástup do něj nebyl sice zahájen nějak zvlášť brzy před plánovaným odletem, ale o to proběhl rychleji. Letadlo bylo totiž zaplněno jen o málo víc, než tomu bylo při cestě k moři, popsané v úvodní reportáži. Na rozdíl od ní jsem však vyfasoval sedalo u uličky, takže jsem se nemohl úspěšně věnovat své oblíbené dokumentaci rolování na start a vzletu. (Přesto jsem si dovolil pár nepovedených snímků z této fáze cesty do galerie zařadit.) Když nám bylo dovoleno uvolnit si bezpečnostní pásy, přesunul jsem se na sedalo výhodnější. Což mi však k vzhledem k už v úvodu zmíněné oblačnosti po větší část letu příliš ku prospěchu nebylo.

Kdesi nad pohořím Dolomity © PhDr. Zbyněk Zlinský

Občerstvení bylo stejně ubohé, jako při letu ve směru opačném, akorát jsme si mohli vybrat, zda dostaneme housku se salámem, tak žádanou oblíbeným čtyřnohým kriminalistou, nebo se šunkou. Zvolil jsem variantu „B“, zapil ji sprajtem a litoval, že toto letadlo není vybaveno obrazovkami s informacemi o jeho poloze. Sice jsem se mohl věnovat dennímu tisku, který nám tentokrát upřen nebyl, ale raději jsem koukal na hru barev za oknem a přemýšlel o životě. Blíže k našim státním hranicím se oblačnost rozestupovala, takže výhled začal být zajímavější a nad Prahou jsem mohl dokonce zachytit zase po čase útěšlivě domácí objekt železniční.

Železniční stanice Praha-Smíchov © PhDr. Zbyněk Zlinský

Naše letadlo dosedlo na přistávací dráhu letiště se slavným jménem, ale bez kolejového napojení, v 17:06 hod. takže jsem měl naději, že se mi podaří využít spojení k domovu, které jsem si připravil pro tu nepříznivější variantu letu a jehož počátek byl platným grafikonem stanoven na dobu o 26 minut pozdější. Jízdní řád příslušné autobusové linky sice nabízel ke stejnému vlaku ještě jeden přípoj další, ale díky malému počtu osob z letadla vystupujících a skutečnosti, že se můj kufr objevil na pásu pro výdej zavazadel mezi prvními, jsem této možnosti využít nemusel – i když za cenu cesty z letiště na hlavní nádraží v poloze stojaté.

Jízda podvečerně ucpaným hlavním městem se i kvůli tomu značně vlekla, nicméně do cíle jsme dorazili v souladu s jízdním řádem. Čímž jsem získal před nástupem do vlaku poměrně dost času na základní revitalizaci, k jejíž realizaci jsem si zvolil místečko za koncem sedmého nástupiště. Přitom jsem také pořídil pár snímků několika objektů, které mi připadaly zajímavé a nacházely se v mém dosahu. V dáli byly mnohé snad zajímavější, ale vláčet se k nim s kufrem blíže se mi přece jen nechtělo. Ostatně zanedlouho se už měla u nástupiště šestého objevit souprava mého vlaku, což se také v pravý čas stalo a můj patnáctidenní výlet spěl do finále.

Ač by závěr tohoto článku i celého seriálu měl asi patřit bilancování, tentokrát si je odpustím. Ostatně jsem mu nevěnoval ani svou cestu z Prahy do Hradce Králové. Zprvu jsem se díval z okna vlaku a hledal nějaké změny, k nimž mohlo kolem trati dojít, ale když jsem žádné nenašel, rozhodl jsem se raději dočíst poslední z těch několika knih, které tvořily významný podíl hmotnosti mého limitovaného zavazadla. Bez oblíbené četby se na svých dovolených neobejdu a vždy si vybírám co netlustší svazky, aby mi vydržely na celý pobyt. Na rozdíl od tučné potravy duševní, u té fyzické preferuji opak. A v tom mi kuchyně katalánská vyhovovala ...