Lesná železnička Katarínka 2014

8.9.2014 8:00 Mixmouses

Skoro po roce od naší poslední návštěvy na Katarínce jsme znovu neodolali vábení tohoto nádherného koutu Malých Karpat. Tentokráte jsme výpravu s kolegou Vaškem pojali jakožto sedmidenní, od soboty do soboty, a na programu byla hlavně výpomoc na trati, železniční archeologie a nějaký ten výlet. Způsob dopravy jsme zvolili opět gumokolní.

A to nejen kvůli přímé cestě, ale také jsme chtěli kolegům z LŽK dovézt zbytek kolejových spojek, jenž se nám při loňské cestě (o níž jsem tady také referoval) váhově nevešel do auta.

Cesta proběhla bez potíží, oběd nás čekal v restauraci v Jahodníku a za cca půl hodiny po vydatné krmi už nás Ivan Ružek vítal štamprličkami výtečné třešňovice. Měli jsme v plánu po vyložení nákladu a seznámení Vaška s okolím podělat ještě něco práce, ale u kláštera se nás ujala děvčata od katarínkářů a provedla nás po zřícenině s poměrně obsáhlým výkladem. Nakonec jsme tedy alespoň prošli trať a domluvili si s Ivanem postup prací. Nedělní ráno nás přivítalo poměrně horkým a dusným počasím. I přes to jsme se pustili do kopání lůžek pro výhybkové pražce.

„Betonová“ země se nedá moc dobře kopat © Ivan Ružek

Jílovitá půda pod nimi byla tvrdá jako beton, takže jsme do oběda zvládli podštěrkovat, vyrovnat a podbít pouze tři pražce. Navíc mezi železné pražce a koleje výhybky bylo poměrně obtížné se dostat krumpáčem. Obědy jsme měli vyjednané v nějakém táboře, ale naše překvapení nebralo konce, když se z tábora vyklubal bývalý lovecký zámeček grófa Pálffyho s názvem Planinka. Jelikož jsme byli na oběd sami, dostalo se nám posezení v suterénním salonku a výtečného oběda. Po jídle se nám ještě podařilo vyfotit zdejší pávy a srnečka.

Místní srneček © Mixmouses

Odpoledne jsme i přes houstnoucí dusno pokračovali v práci, což se posléze projevilo jako velmi nerozumné, alespoň v mém případě. Do večera se nám povedlo nahrubo usadit pražce pod celou výhybkou. Po náročné práci jsme spěchali na osvěžení k místní studánce – studničke. Katarínkáři tam pod hadici s výtokem posadili velkou plastovou káď, což všem milovníkům ledové vody umožnilo se umýt či osvěžit ve větším množství této životodárné tekutiny. Smyli jsme ze sebe prach, nabrali vodu do kanystrů a šli na pečené kuře.

Svítání na Katarínce © Mixmouses

Na noc jsme se nastěhovali do zetky, ve které se nám loni tak krásně spalo. Ani letos to nebylo jiné, jen noční bouřka nám trošku zkropila spací potřeby. Po jasném ránu nás čekalo dokončení výhybky, což se i podařilo a tak jsme ještě porovnali ohýbačkou dvě kratší kolejnice nad ní. Poté následovalo směrové a výškové vyrovnání celé veksle. Další práce nás čekala na trati pod výhybkou, bylo nutné doplnit a přibít pražce, „chytit“ správnou výšku kolejí, uhlídat rozchod na posledních dvou polích a samozřejmě poštěrkovat a podbít všechny pražce.

Vašek podsypává přibité a srovnané pražce © Ivan Ružek

Tyto práce (krom přibíjení) už bohužel zůstaly na Ivanovi a Vaškovi, protože moji maličkost sklátily v úterý odpoledne následky nedělního úpalu. Až do konce pobytu jsem zvládl pouze dopolední práce, po obědě už na mne čekal spacák, výtečný bylinkový čaj a potní kúra, přerušená jen večeřemi. Jediná výjimka bylo pondělí, kdy jsme se rozhodli věnovat odpoledne železniční archeologii. Za tímto účelem mi kamarád půjčil minohledačku, „známou“ z pískání na dymokurce. Nejprve jsme si prošli část velmi zajímavého úseku, kde se trať doslova šplhala do kopce „traverzováním“. Poté přišel úsek, na němž nebyl nově navezen štěrk a my mohli začít hledat.

Zahajujeme železniční archeologii © Ivan Ružek

Štěstí se na nás usmálo hned na začátku úseku, nacházeli jsme lašny, sem tam podkladnici a i něco málo hřebů. Celkem to bylo kolem šedesáti kousků drobného kolejiva na zhruba kilometrovém úseku. Bohužel nás čekala ještě dlouhá cesta, takže jsme sbalili nádobíčko a šli po dalších úchvatných částech bývalé drážky. Na základnu jsme se dostali akorát na večeři, plni uspokojení ze zážitků a úlovků. V dalších dnech nám bylo dopřáno navštívit bývalý chemický závod v Dobré vodě, nafotit si zde původní topírnu a další se železnicí související věci a prohlídnout si parčík s informačními cedulemi, věnovanými i smolenicko-dobrovodské dráze.

Bývalá topírna v Dobré Vodě © Mixmouses

Ve středu po dokončení prací na trati jsem byl „vyhnán“ z pelechu na zkušební jízdy po právě dokončené části tratě. Danka naskočila na první otočení startéru a poslušně se nechala kočírovat po trati. Jízda po výhybce dopadla dobře, jen bylo potřeba trochu přizvednout nedávno ohýbaný oblouk a znovu podbít. Na spodní části drážky bylo vše v pořádku a tak jsme zapřáhli pionýrský vagonek a jezdili sem a tam. I kolega Vašek si vyzkoušel ovládání Danky, ale asi to nebylo to pravé ořechové, přeci jen je zvyklý na drátenickou stotřiapadesátku …

Zemský ráj to na pohled ... © Ivan Ružek

Ve čtvrtek odpoledne se vrátil z dovolené Robo, s nímž jsme probrali provedené práce i další postup stavby trati. Došlo i na novinky nejen ze světa úzkých kolejí, takže jsme nakonec šli spát poměrně pozdě. Druhý den nás opustil Vašek, který se musel po obědě vrátit domů z rodinných důvodů. S Robem jsme pak přerovnali námi rozházené pražce, znovu provětrali Danku s pionýrákem a dokonce i zetku. Z posledních sil jsem alespoň pomohl zamést kus kolejového křížení a opět následovala potní kúra. V sobotu jsem měl v plánu opustit tenhle ráj pozdě odpoledne, ale nějak bylo hůř, takže jsem – ač velmi nerad – musel odjet chvíli po snídani.

Robo provětral zetku © Mixmouses

Nakonec to bylo dobré rozhodnutí, „autopilot“ přestal fungovat u Kutné Hory… Domů jsem se dohrabal po šesti hodinách klidné jízdy. Pár dní po návratu mi Robo volal, že už mají vybagrovanou a zaštěrkovanou štreku pěkný kus za oblouk, a vybagrovanou trasu v budoucím trianglu, což pro Vás také zdokumentoval v závěru fotogalerie. Do konce roku by katarínkáři rádi dokončili ještě triangl a část budoucí smyčky. Na vozidlech je čeká ještě dokončení výdřevy druhého pionýráku a dokompletování a osazení obou bočních a čelních dveří u zetky. Nezbývá mi než popřát úspěšné dokončení nejen těchto plánů.

Na samý závěr chci poděkovat za sebe i za Vaška Ivanovi a Robovi za vřelé přijetí, velkou pohostinnost a mimo jiné také za překrásné publikace o slovenských úzkorozchodných železničkách.

Odkazy: