Vlaky ve stínu půlměsíce - 1. díl

Marná sláva, spojení do Istanbulu je natolik katastrofální, že i "kovaný" šotouš si něco takového rozmyslí. Doby, kdy legendární Orient expres jezdil z Paříže až do Istanbulu, jsou nenávratně pryč. V současnosti zajíždějí do Istanbulu pouze vlaky z rumunské Bukurešti a bulharské Sofie, navíc díky intenzivní stavební činnosti nekončí na istanbulském nádraží Sirkeçi, ležícím v evropské části města přímo pod minarety nejznámějších mešit, ale více jak 100 km před Istanbulem a dojet se musí autobusem. Takže mi nezbývalo než rezervovat letenky a vyrazit.

Jelikož jsem kvůli úspoře času letěl až do Izmiru, vybral jsem si tureckou nízkonákladovou společnost Pegasus Airlines. Na můj odpolední let z Vídně na istanbulské letiště Sabiha Gökçen navazovalo spojení až do cílového Izmiru.

Ani cesta letadlem nemusí být zcela bez zážitků. Odbavení probíhalo na vídeňském Schwechatu v terminálu 1A, což je malá zastrčená budova stranou od moderní haly, odkud se stejně muselo přes cestu do hlavního terminálu. Při pohledu do palubního časopisu aerolinek trochu zapochybujete o redaktorových znalostech zeměpisu, když rozsáhlému článku o Budapešti dominuje fotka pražského tančícího domu. I letmé zhlédnutí interaktivní mapy se znázorněním letu budí rozpaky – z České republiky jsou tu znázorněna města Praha, Brno… a Telč. Slovensko přišlo úplně zkrátka, z mapy vykukuje pouze Čaňa, vesnice u maďarských hranic. Bratislavané by takovou mapu asi neocenili. Istanbul jsme však bez problémů našli, a to bylo rozhodující. K letu do Izmiru nás odvezli letištním autobusem, a když jsme kličkovali na letištní ploše kolem popadaných zavazadel, začal se pomalu loučit s tím svým. V hypermoderním izmirském terminálu, který vypadal spíš jak ze Star-Treku, jsem se s ním však bez problémů setkal. Nedaleká přepážka ovšem příliš důvěry nebudila - válelo se tam množství rozbitých a zapomenutých kufrů, dětských kočárků a kdovíčeho ještě.

Izmir, zničené kufry v letištní hale, 28.10.2014 © Jiří Mazal

Pak už zbývalo dlouhatánskými chodbami dojít ke zdejšímu S-Bahnu, který se tu ovšem nazývá IZBAN, což je zkratka znamenající zhruba „Izmirské předměstí“. Zdejší systém může úrovní služeb směle konkurovat svým západním vzorům. Tvoří jej sice jen jedna trať, ale zato patřičně dlouhá - 80 km. Provozně je rozdělena na větev severní (ze stanice Aliağa) a jižní (ze stanice Cumaovası), které se setkávají na nádraží Alsancak. Vlaky zde vykonávají úvrať, mezi větvemi se nemusí přestupovat. Trať je napájena střídavým napětím 25 kV 50 Hz a všechna vozidla jsou nová, tří variant. Od roku 2010 je vyrobil španělský výrobce CAF.

Poté, co jsem konečně dorazil na zastávku, bylo nutné zakoupit jízdenku - to není tak úplně jednoduché. Turci se totiž takřka masově zhlédli v různých čipových kartách, které jsou velice praktické pro místní, ne tak už pro turisty. Pokud se nechcete vozit za dražší a nepřestupní jednorázové jízdné, musíte si čipovou kartu zakoupit taky - jenže ta je prakticky ve všech zdejších MHD systémech nevratná. Peněžence tak ulevíte o 5 tureckých lir (50 Kč) a zůstane vám suvenýr. Potemnělými předměstími uháníme do centra a mnou vyhlédnutý hostel se má nacházet kousek od "hlavního" nádraží Alsancak. Izmir má dvě důležitá nádraží, zatímco Alsancak slouží dálkové dopravě, tak z Basmane naopak odjíždí regionální spoje.

Mapa izmirského IZBANu (červená) a metra (modrá) © Jiří Mazal

Po chvíli bloumání ztemnělými uličkami, které jsou plné nočních sociálních pracovnic a ploužících se aut se zákazníky, konečně nacházím hostel Shantihome. Uvítá mě slečna recepční, žádnou recepci však nemá, posadí si mě k sobě na pohovku ve velké společenské místnosti, plné bavících se hostů, a spustíme nenucenou konverzaci. Stále mě ubezpečuje "don´t worry, no hurry, no stress". Pak konečně vezme klíče a zavede mě na pokoj. Málem sednu na zadek, kdybych měl kam. Na zemi leží kartonem podložená matrace, povlečení žádné. Na oknech mříž. Je tam docela zima, topení však nemá trubky. Na můj nesmělý dotaz, zdali by s tím nešlo něco dělat, je po chvíli hledání přinesen přímotop. Stačí však pohled na něj a neodvážím se ho zapnout, zas taková zima naštěstí není. Koupelna umístěná vedle na chodbě je teprve pro otrlé. Ne že by tam bylo špinavo, ale vše působí neuvěřitelně zanedbaně, ve sprchovém koutě nejsou žádné kachličky. Nejhorší je, že přes chatrné dveře svého pokoje slyším vše, co se děje na chodbě, a bohužel i v koupelně. Naštěstí je v pokoji dost dek, takže se zachumlám a zima mi není.

Ráno raději nečekám na snídani, co má být v devět, zaplatím 20 Eur a vyrážím do probouzejícího se města. Je 29. říjen a v Turecku velký státní svátek - Den republiky. Připomíná se vyhlášení Turecké republiky. Ulice jsou slavnostně nazdobené a více než kdy jindy se všude třepotají vlajky a portréty Atatürka, prvního tureckého prezidenta. Nejprve obhlédnu nádraží Alsancak - dálkových vlaků moc nejezdí, noční spoje už dorazily, takže na nástupištích je mrtvo. Koleje jsou dokonce částečně ukryty v hale. Druhá část nádraží je však rušná neustále - zastavují tu vlaky IZBANu, navíc tu mají úvrať. Vedle množství cestujících je tu třeba i početný personál, neboť strojvedoucí tu nepřechází na druhý konec soupravy, ale nachystán je další, který nastoupí do kabiny dle směru jízdy. Druhý kolega vystoupí a má pauzu.

Izmir, jednotka IZBAN ř. E22000 u zastávky Hilal, 29.10.2014 © Jiří Mazal

Izmir se až do 20. let jmenoval Smyrna a obýván byl převážně Řeky. Za řecko-turecké války po 1. světové válce byl však vypálen a všichni Řekové posléze vyhnáni, takže památek tu mnoho nezůstalo. Dnešní Izmir je třetí největší turecké město s 3,5 mil. obyvateli. Pobřežní kolonáda je tvořena převážně panelákovou zástavbou a jen výjimečně vykukují starší objekty. Ocitám se uprostřed horečných příprav na vojenskou přehlídku - v dlouhém průvodu jsou nejprve různé spolky, následují kadeti vojenské školy náctiletého věku, a nakonec početná kolová vojenská technika. Nechybí množství děl a obrněných transportérů, mě však nejvíce upoutá džíp, na jehož korbě se na improvizovaných lavicích vezou hrdí váleční veteráni, s typickou kožešinovou čepicí a s řadou metálů na hrudi. Krátké video můžete vidět zde. Všichni směřují na velké náměstí se sochou Atatürka, kde už jsou nachystány tribuny pro VIP a do chráněného areálu vjíždí limuzíny. Hned naproti je přístav - Izmir se rozkládá kolem zálivu, funguje tu i lodní doprava v rámci MHD. Když se však chci navečer povozit, podaří se mi hloupá chyba - vlakem dojedu na druhou stranu zálivu, do stejnojmenné zastávky, jak se jmenuje přístav. Ve tmě se mi však kotviště nepodařilo najít.

Izmir, hodinová věž, 29.10.2014 © Jiří Mazal

Pokračuji dále do srdce města - na náměstí Konak, kde se vedle malé mešity také nachází hodinová věž, která je symbolem města. Odchytí mě přitom zdejší studenti, kteří nejspíše v rámci školní práce chtějí slyšet na kameru, jak se mi město líbí. Poté, co Izmir vychválím, poděkují a mizí. Já mám jiné starosti - s výměnou peněz. Na státní svátek jsou totiž všechny směnárny do jedné zavřené, o bankách nemluvě. Nakonec dostávám spásný nápad a vlezu do jednoho z hotelů, v každém přece funguje směnárna. Kurz je docela dobrý (1 turecká lira vychází na 10 Kč), a já se rozhoduji proniknout do starého města, tvořeného obří tržnicí. Ve chvíli, kdy pátravě hledám v mapě a snažím se určit směr, mě odchytává jeden místní s tím, že mi poradí. Evidentně si vydělával jako průvodce turistům. Zavedl mě do zdejší mešity, kde zrovna probíhalo imámovo kázání (což jsem nikdy předtím neviděl) a pokračovali jsme do nádherné karavanseráje (zájezdního hostince) ze 17. století, kde jsme popili čaj. Neminuli jsme ani její útroby, tvořené cihlovými klenbovými stropy. Dal jsem mu najevo, že nemám zájem cokoliv nakupovat, takže se mi ani nesnažil nic vnucovat. Evidentně by však pro něj nebyl problém za patřičný bakšiš sehnat prakticky cokoliv, neustále se s někým zdravil a třásl rukou. Domluvili jsme se na odměně 10 lir (100 Kč) a ještě mi ukázal cestu k antickým vykopávkám.

Izmir, metro na zastávce Hilal, 29.10.2014 © Jiří Mazal

Areál antických vykopávek je v Izmiru docela rozsáhlý, ale škoda za něj platit - kolem naleziště vede totiž silnice a plot je jen mřížovaný, takže vše podstatné vidíte z ulice. Rozličnými uličkami se mi podařilo dostat až k příměstskému nádraží Basmane, odkud jezdí regionální vlaky. Zrovna ale žádný nejel, proto se rozhoduji přiblížit se k IZBANu a projet si jeho jižní větvi. Basmane totiž na IZBAN napojené není, zato pod ním vede metro. Zatím je tvořeno jednou linií, která narozdíl od IZBANu vede spíše západo-východním směrem, a v přestupním bodu mezi metrem a IZBANem - zastávce Hital - je metro dokonce nadzemní. Tato zastávka, či spíše terminál, je vůbec dopravně zajímavá - vedle metra a IZBANu, které se mimoúrovně protínají v pravém úhlu, se tu ještě proplétá "normální" železnice, která kříží IZBAN také v pravém úhlu, jenže úrovňově formou křižovatky.

Dojíždím až na konečnou v Cumaovası, všechny stanice mají vysoká bezbariérová nástupiště a někde lze rozeznat původní výpravní budovy. Já bych se rád projel zdejším motorákem kousek po lokálce, v okolí je jich hned několik. Jedu jen kousek, do následující stanice Torbali, moderní jednotkou řady DM15000 vyrobenou tureckým výrobcem Tüvasas. Je však plno, takže se vejdu akorát na představek, zavalen množstvím zavazadel. Stavebně je prodloužení IZBANu do Torbali téměř dokončeno - položen je nový svršek v obou kolejích, dráty povětšinou natažené, zastávky postavené. V Torbali vystupuji u nádražní budovy umístěné uprostřed kolejiště, za mnou putuje množství igelitových tašek nějaké místní trhovkyně. Zanedlouho již nastupuji do jednotky stejného typu, která mě odveze na lokálku do stanice Bayındır, kterou jsem si vyhlédl čistě proto, že zanedlouho jel vlak z prostisměru. Jednotka je velice pohodlná a Turkům jejich regionálku závidím, bohužel s našimi regiokrámy je těžko doženeme. Vidím přitom na rychloměr a dosahujeme 100 km/h.

Torbali, jednotka ř. DM15000, 29.10.2014 © Jiří Mazal

V Torbali je slavnostně vyzdobeno nejen nádraží, ale i lokomotivní pomník naproti, v přilehlé hale se dokonce chystá nějaká hostina. Já se vracím v již starší jednotce řady MT5700 z roku 1993, nicméně stále dosti pohodlné. WC je však zcela dle tureckých poměrů, avšak (na rozdíl od postsovětských zemí) čisté.

Izmir hodlám opustit v nočním rychlíku Konya Mavi a přemístit se (překvapivě) do Konye, dalšího velkého tureckého města. Železniční spojení je mezi těmito dvěma městy zajištěno pouze tímto jedním párem vlaků, ač jízdní doba autobusu není o moc kratší. Turci však nejsou vlak moc zvyklí používat, chudí jezdí autobusem po moderních rychlých dálnicích a pro ty bohatší je hustá síť vnitrostátních leteckých spojů. Jízdenku jsem si zakoupil dopředu na internetu, oproti jeho informacím je však naše souprava ve výsledku poněkud delší. Máme i jídelní vůz, vepředu je nezbytný generátorový vůz (turecké dieselové lokomotivy nedisponují zařízením pro vytápění souprav ani napájením pro CZE) a vozů druhé třídy máme o jeden víc, dohromady tři. Na konci soupravy se vyjímá lůžkový vůz, kde jsou kupé výhradně po dvou a vakuová WC. Já nacházím útočiště v pro nás nezvyklém lehátkovém voze 1. třídy, se žlutým pruhem v nadokenní části a označením Acm. Jedná se však o klasické lehátko, které má výhradně čtyři místa v kupé. Všechny vozy pocházejí od tureckého výrobce Tülomsaş a jsou klimatizované, až na naše lehátko. To již zjevně něco pamatuje, rok výroby 1983, na obou představcích je pouze turecké WC. Nakonec jsem ale vděčný za otevírací okna, neboť mohu v probouzejícím se dni fotit.

Konya, lokomotiva ř. DE33000 s rychlíkem Konya mavi, 30.10.2014 © Jiří Mazal

Mé kupé se začíná pomalu plnit a já dostávám zajímavou společnost. Vedle mladíka studujícího v Konyi s námi jede také obchodní cestující, neustále něco vyřizující mobilem. Vedeme spolu družný hovor, kdy se dovídám mnohé o Turecku a Turcích, s mladíkem však mnoho pořízení není - ač studoval "social media", nedokázal ze sebe v angličtině vysoukat víc než pozdrav. Ráno zjišťuji, že máme zpoždění 45 min. (opravdu výkon na trati, kde kromě nás projede akorát pár nákladů), tak aspoň fotím turecké stanice, zastavujeme všude. Navštěvuji také jídelní vůz, kde nechybí portrét Atatürka. Jídelní lístek mnoho položek nemá a personál si práci trochu usnadnil - zatímco večer již bylo na stole nachystané večerní menu, teď ráno ležela na polovině stolů připravená snídaně. Mou pozornost však poutá zejména vysokorychlostní trať z Ankary vedoucí vedle nás. Notný kus pokračujeme spolu až do cílové Konye, cestou se mi podaří dokonce vyfotit vlak míjící nás rychlostí 250 km/h.

Nádraží v Konyi prošlo radikální rekonstrukcí a vedle opravené původní budovy se skví nová, i nástupiště byla zjevně postavena nedávno. Mám se tu setkat se svým kamarádem, který chvíli žil v Praze, ale naneštěstí nedostal žádnou z mých SMS o zpoždění vlaku. Když jsem stál bezradně v parčíku před nádražím, najednou na mě kdosi mává z taxíku - můj kamarád! Nastoupím a jedeme do zcela prázdného podniku, kde nám číšník začne nosit snídani. Ani jsem neměl hlad a nemám rád po ránu těžká jídla, kamarád se taky neměl moc k snědku, ale číšník pořád nosil, až málem jídlo nebylo kam dávat. Kamarád, ač sám auto řídil nerad, nechápal, proč jsem přijel vlakem (vždyť přece letadlem je to rychlejší!), a vůbec si na Čechy udělal svůj názor. Prý si myslel, jak že jsme dle výše HDP na hlavu bohatí, ale když viděl, jak žijeme, a hlavně v jak malých bytech, za které platíme nehorázné sumy, no to by Turek nikdy nežil! Takhle působíme jako chudáci. Já mu na to jen omluvně řekl, že HDP na hlavu sice vysoké máme, ale u nás se všechno rozkrade, takže na obyčejného člověka moc nezbyde.

Konya, muzeum Mevlâna, 30.10.2014 © Jiří Mazal

Najezení jsme se vypravili do centra města, tentokrát už ne taxíkem, ale dolmuşem, což je sběrný taxík. V podstatě obdoba maršrutky, v Konyi doplňující MHD. Dolmuşe mají také své trasy a nejspíše i jízdní řády, ale platí se přímo u řidiče. Řádná MHD tu funguje také, a i zde se prodávají čipové karty (za 2 liry = 20 Kč). Centrum města však bylo rozkopané, a mnou pracně vyhledané spojení od nádraží k hotelu bylo k ničemu. Autobusy totiž přes centrum nejezdily vůbec (auta však po obnovované vozovce nerušeně poskakovala). Obecně jsou turecká vlaková nádraží napojena na město dost špatně, což bylo právě v Konyi, která má i s aglomerací téměř 1 mil. obyvatel, dost vidět. MHD k nádraží nezajížděla nejspíše vůbec, jen dolmuşe, zato taxíků byl nekonečný špalír. Jelikož jsem se ve zdejším systému sběrných taxíků nedokázal zorientovat, nakonec jsem na nádraží došel pěšky, vzdálenost 3 km mi nečinila žádné potíže.

Čím je však Konya dopravním fandům známá, tak je zdejší tramvajový systém. První tramvaje se rozjely po jediné trati (zato však patřičně dlouhé - 21 km) v roce 1991 a zpočátku zde byly nasazovány ojetiny z Kolína nad Rýnem od Düwagu typu GT8. Od roku 2013 sem však proutí nové tramvaje ze Škody Plzeň typu 28T, celkem má být dodáno 60 kusů. Navíc město Konya objednalo dalších 12 tramvají, které budou disponovat přídavným bateriovým pohonem pro provoz mimo trakční vedení. Tramvaje 28T jsou koncipovány jako lehké metro, mají vyšší pevnost a jsou konstruovány pro provoz v podzemí (v Konyi budou projíždět 4,5 km dlouhým tunelem, doposud však není vybudován). Současná konečná objíždí Aladinův kopec s parkem a mešitou, další úsek blíže centru se však staví. Tramvaje jsou vybaveny wifi a barevné řešení zahrnuje motivy islámské architektury a tančící derviše.

Konya, tramvaj Škoda 28T u zast. Belediye, 30.10.2014 © Jiří Mazal

Právě tančící derviši jsou symbolem Konye, kterou bychom mohli považovat za jakýsi turecký Velehrad. Z toho pramení i religiozita města a větší konzervativnost jeho obyvatel, na rozdíl od jiných tureckých měst tu chodí dobrá polovina žen zahalených bez ohledu na věk. Ve 13. století zde súfijský mystik Mevlâna založil řád tančících dervišů a dnes se přímo v centru města nachází muzeum Mevlâna. Právě tam míří naše kroky - za vstupné 5 lir (50 Kč) se ocitáme před hrobkami řady učenců, malou mešitou, která skrývá mimo jiné pravé Mohamedovy vousy, a nízkými přízemními budovami, které sloužily členům řádu. Dnes jsou doplněny expozicemi a figurínami v životní velikosti, které znázorňují derviše. S kamarádem se posléze loučíme a já si procházím zbývající významné památky, a samozřejmě neopomíjím zdejší tramvajový systém. Asi z poloviny si ho také projedu, ale jelikož vede nevábnou zástavbou podél rušné silnice, žádné velké výhledy nenabízí. V půlce trati vystupuji a vracím se zpět.

Konya, tramvaj Škoda 28T u zast. Alaaddin s Mercedesem místní MHD, 30.10.2014 © Jiří Mazal

V Turecku není sebemenší problém se někde najíst nebo si nějaké jídlo v množství obchodů zakoupit, ale z vlastní zkušenosti bych spíše doporučil vyhnout se těm nejlevnějším hospodám, které ani nemají jídelní lístek a hosté si vybírají z pultíku u kuchaře. Turci jsou přeci jen východní národ, a turista pro ně znamená chodící peněženku. Za jídlo v takovém podniku tak ve výsledku zaplatíte mnohem víc, než v normální restauraci. Neznaje jazyk, neznaje ceník, se potom hádejte. Stalo se mi to několikrát, proto jsem pak raději chodil do lépe vypadajících firem, kde jsem však zaplatil polovinu toho, co chtěli v těch "zaplivaných". Jinak názory na současného prezidenta Erdoğana jsou všelijaké, ale v jednom má u mě velké plus - začal tvrdě potlačovat kouření, takže si můžete v klidu posedět v typické turecké čajovně a neobtěžuje vás kouř z cigaret, jak tomu bylo donedávna. Čaj je v Turecku všude velmi levný a představuje nedílnou součást turecké kultury. Posedět nad typickou tulipánovou sklenkou čaje v družném hovoru tu patří hned po ránu ke koloritu. Jaký to rozdíl oproti našim krajům, kde někteří začínají ráno lahváčem piva... Turci jsou také vyhlášenými cukráři, takže návštěvu místní cukrárny a ochutnání vynikajících zákusků (samozřejmě s čajem) lze jen doporučit.