Choceňské nádraží a jeho zajímavosti historické i současné

Tedy rozhodl jsem se já sám a můj kolega Karel souhlasil, když jsem mu tuto variantu společného výletu nabídl. Stalo se tak ve snaze konečně zorganizovat naše první letošní setkání, jakých jsme touto dobou v minulých letech měli za sebou zpravidla už několik. Letos se nám v tomto směru z různých objektivních i subjektivních důvodů příliš nedařilo. Ostatně jisté příčiny objektivní měla také sama volba lokality našeho reportérského snažení. Nechtěl jsem naše cestování na místo setkání komplikovat skutečností, že má „domovská stanice“ Hradec Králové hl.n. je dlouhodobě obklíčena výlukami s NAD na tratích skoro do všech směrů.

Výluky v Královéhradeckém kraji dne 21.4.2015; zdroj: www.cd.cz/omezeniprovozu

Jak plyne už z popisku předchozího obrázku, výpravu do Chocně jsme naplánovali na úterý 21. dubna tohoto roku, po předchozí konzultaci s mediálními rosničkami i našimi diáři. Konkrétní čas setkání pak diktovalo jednoduché spojení moje a značně komplikovanější Karlovo, který musel ze své sídelní Ostravy vyrazit pochopitelně mnohem dřív a navíc minimálně jednou přesedat, protože vlaky vyšších kategorií v Chocni nezastavují, jak se můžete přesvědčit nahlédnutím do tamní vývěsky příjezdů a popřípadě i odjezdů. I tak měl na místo dorazit asi o půl hodiny dřív než já, jehož vlak pak navíc ve skutečnosti stejně neunikl důsledkům výluk.

163.083-9 na Os 5603 Hradec Králové hl.n. - Choceň ve výchozí stanici © PhDr. Zbyněk Zlinský

Jeho souprava sice byla přistavena u 1. nástupiště královéhradeckého hlavního nádraží s dostatečným předstihem před odjezdem, ale ten se pak zdržel čekáním na opožděný rychlík od Prahy. Podle staničního hlášení mělo zpoždění činit sedm minut, podle údaje aplikace GRAPP bylo o minutu delší a ve skutečnosti se vlak dal do pohybu o více než deset minut později. Ne že by mne tato skutečnost nějak zvlášť vzrušovala, vždyť jsem do cíle v nějakém konkrétním čase dorazit nemusel, ale obecně jakékoliv nadbytečné čekání rád nemám. Proto jsem se aspoň vrátil na nástupiště, abych zaznamenal sdělení vizuálního informačního systému.

Os 5603 čeká na zpožděné přípoje, reálné zpoždění bude však vyšší © PhDr. Zbyněk Zlinský

V rozestavěné a navíc výlukou na trati 021 postižené stanici Týniště nad Orlicí se zpoždění stáhnout nepodařilo. A že ve všeobecně „oblíbených“ vozech řady Bdmtee²⁸¹ navíc nejdou stahovat okna, nemohl jsem pořídit ani byť jen letmou dokumentaci pokroku přestavby nádraží (jak se mi to podařilo v březnu), o níž jsem na tomto místě podrobně informoval naposledy v prosinci 2014. Nemožnosti fotografovat z toho vlaku jsem ostatně litoval i během zbývající cesty, když jsem mohl jen koukat na cosi zajímavého – třeba renovovaná mechanická návěstidla i závory v Čermné nad Orlicí. Do cíle jsme nakonec dorazili se zpožděním „stabilizovaným“.

163.083-9 v čele Os 5603 z Hradce Králové přiváží do Chocně autora reportáže © Karel Furiš

Po příjezdu na letité nádraží, které se v roce 2010 stalo celostátně nejkrásnějším, jak už jsem se zmínil v úvodu této reportáže, jsem se neprodleně pustil do pořizování podkladů, nezbytných k jejímu vzniku. Začal jsem dokumentovat podobu třetího nástupiště, zatímco přítel Karel tou dobou na nástupišti prvním sledoval provoz. Sešli jsem se až v podchodu, abychom své síly spojili. Vzhledem k panujícímu jasnému počasí jsme se rozhodli obejít celou stanici tak, abychom co nejlépe využili postupné změny úhlu dopadu slunečních paprsků. Naše putování popíši co možná stručně – jeho průběh je zřejmý z připojených snímků v kombinaci s mapou:

Železniční stanice Choceň na fotomapě; zdroj: www.mapy.cz

Připomeňme ještě, že současná podoba železniční stanice Choceň vznikla její přestavbou, zahájenou v červnu 2003 a slavnostně ukončenou dne 1.6.2005. Při ní byl zřízen také druhý podchod pod kolejištěm, ve výhodnější poloze, než byl ten původní na straně brandýského zhlaví, a umožňující nejen nejkratší spojení přednádražního prostoru s centrem města, ale také pohodlný přístup k jednotlivým nástupištím. Když jsme při dokumentační činnosti poblíž výpravní budovy využili jeho vlastnosti druhé, pro další aktivitu nám posloužila ta první. Přešli jsme na „městskou“ stranu kolejiště a odtud se vydali k újezdskému zhlaví stanice na trati 020.

Koleje směr Újezd u Chocně (Týniště n.O.) s bývalým depem v pozadí © PhDr. Zbyněk Zlinský

Cestou jsme narazili na jednu ze dvou vleček, které vycházejí přímo z kolejiště choceňského nádraží. Tato patří firmě Schejbal - Choceň, továrna na nábytek a parkety s.r.o. a v seznamu vleček SŽDC nese číslo 4412 a název Petr Schejbal. Vlečku jsme bohužel v zápalu jinam orientovaného snažení podrobněji nezkoumali a nedokumentovali, ale naštěstí to kdosi učinil už dříve za nás a své poznatky zveřejnil. My je můžeme doplnit o informaci, že firma vlečku vlastnící od 1. prosince 2014 už neexistuje, jak se můžeme dovědět nahlédnutím do obchodního rejstříku. Jak je to s vlastnictvím vlečky v současné době, to se mi však dohledat nepodařilo.

Výhybkou číslo 36 v km 271,547 začíná krátká vlečka číslo 4412 Petr Schejbal
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Když jsme prošli kolem už dávno nevyužívaného a chátrajícího depa (jehož prohlídku jsme si nechali na dobu pozdější) a dorazili jsme k místům, kde ze stanice vychází dnešní trať číslo 020, historicky Bahnstrecke Chotzen – Halbstadt, našli jsem tam kousek od přejezdu P4892 v ulici Pardubické omšelý a tudíž zcela nenápadný pomníček, připomínající otevření tratě dne 15. června 1875. A opodál jakýsi naopak nedávno nabílený patník, možná historický kilometrovník. Na něm jsme žádný viditelný údaj nenašli vůbec a ani z naopak hojně popsaného památného kamene jsme mnoho užitku neměli, protože text je čitelný jen na čelní straně.

Památník otevření tratě StEG Choceň - Meziměstí dne 15.6.1875 © PhDr. Zbyněk Zlinský

Od zhlaví újezdského jsme zamířili k zhlaví směr Zámrsk (Pardubice) a Vysoké Mýto (Litomyšl), tedy spíš jen na lávku za bývalým depem, vedoucí přes koleje tratí číslo 010 a číslo 018, odkud je to zhlaví vidět. Zatímco Karel se na lávce snažil věnovat zachycení provozu, já jsem se vydal na opačnou stranu, abych mimo jiné zdokumentoval druhou z místních vleček. V příslušném seznamu SŽDC má číslo 4414, označení ČKD Choceň a.s. a poznámku podle histor. údajů vlečka k 30.11.2004 zrušena (bez dokladu). Nicméně stále vede do areálu bývalého závodu ČKD, který svou někdejší nepochybně slavnou historii už dávno velice neslavně skončil.

Přejezd vlečky č. 4414 ČKD Choceň a.s. přes odbočku ulice Nádražní © PhDr. Zbyněk Zlinský

Dalším bodem našeho programu byla návštěva bývalého depa. Jeho historická rotunda s točnou i několik staveb modernějších jsou zjevně ponechány svému osudu. Příčinou toho neblahého stavu je nepochybně skutečnost, že současné provozní pracoviště (PP) Choceň provozní jednotky (PJ) Česká Třebová stejnojmenného DKV má charakter pouze personální a žádnými vozidly tudíž nedisponuje. Při průjezdu Chocní jsem v ještě nedávné minulosti z okna vlaku sice opakovaně zahlédl v objektu bývalého depa orchestrion či přípojný vůz, ale zřejmě šlo jen o vozidlo příležitostně odstavené na jediné viditelně používané koleji.

Historická rotunda bývalého depa podléhá zubu času a rukám vandalů © PhDr. Zbyněk Zlinský

Zatímco já jsem se věnoval podrobné dokumentaci depa, Karel se podobně věnoval provozu na kolem něj vedoucích dopravních kolejích a z optických důvodů se přemístil na jejich opačnou stranu. Tam jsem jej posléze následoval, abych zachytil podobu nákladového obvodu stanice, jímž jsme pak pomalu směřovali k její výpravní budově. Přitom nás sužoval studený vítr, podle už zmíněných rosniček dosahující rychlosti 25 km/hod. Minuli jsme přitom i místo, z něhož nádraží snímá známá a i mezi šotoušstvem oblíbená webová kamera, kterou Karel hledal na stožáru a já ji pak až při úpravě pořízených snímků objevil kdesi docela jinde.

Komín budovy u bývalé opravny vozů s webkamerou www.chocen.tv © PhDr. Zbyněk Zlinský

Když jsme se vrátili do „civilizace“, mým hlavním zájmem bylo zachycení exteriéru i interiéru výpravní budovy a Karel se zatím vydal k brandýskému zhlaví stanice. To dnes leží v bývalém tunelu, jehož složitá stavba je spojena s tajemnou záhadou a jehož další osudy nebyly zrovna radostné. V samém počátku své existence se stal příčinou tragického úmrtí svého stavitele a sám pak po 2. světové válce dopadl rovněž neblaze, jak se můžeme dočíst třeba v několika hutných odstavcích článku z časopisu Železničář 5/2005. Já jsem se v ona místa vydal o něco později samostatně, po dokončení dokumentační obchůzky výpravní budovy.

Výpravní budova z Pernerovy ulice © PhDr. Zbyněk Zlinský

Mohutná stavba ve svých útrobách skrývá relativně nepatrné cestující veřejnosti sloužící prostory, dokonce ani kdysi oblíbená a hojně propagovaná nádražní restaurace není už provozována. To vše jsem zjistil celkem hravě, ale stále jsem marně hledal připomínku nešťastného Ing. Jana Pernera, která se měla podle mé nepříliš podrobné informace nacházet kdesi na budově. Už jsem se chtěl někoho zeptat, když jsem ji na fasádě, v místě spíš odlehlém, skutečně našel. Pak už jsem se mohl i já věnovat vláčkům, jak zatím činil především můj přítel. Dva jsem potkal dokonce v tom bývalém tunelu, kde jsem si dával dobrý pozor, abych také nedošel újmy.

362.111-7 přiváží zpožděný R 870 „Punkva“ Brno hl.n. - Praha hl.n. © PhDr. Zbyněk Zlinský

Pak už jsme využili služeb jedné z laviček na novém (to původní bylo při už zmíněné přestavbě nádraží provozně zrušeno) prvním nástupišti a místo nohou si namáhali krky, jak jsme se otáčeli k odjezdovým návěstidlům v obou směrech, aby nám nic zajímavého neujelo. Což se samozřejmě občas stalo, stejně jako to, že projíždějící vlak byl poslán na některou vzdálenou kolej, našimi objektivy jen nevalně dosažitelnou. A pomalu jsme se začali chystat k odjezdu do domovů. Karel se tomu svému přiblížil prostřednictvím R 891 Hradišťan a já jsem tak mohl učinit vzápětí pomocí motorového vlaku Sp 1872. Jenže jsem jej nakonec raději nechal ujet.

Souprava 854.005-6 odváží Sp 1872 Choceň - Náchod © PhDr. Zbyněk Zlinský

Původně jsem totiž zamýšlel využít právě takového spojení, které by mi umožnilo legálně přerušit cestu v Týništi nad Orlicí a tam pořídit nějaký snímek postupujících stavebních prací. Jenže při konferenci mé podstaty psychické a fyzické se obě zúčastněné strany usnesly, že toho trmácení se a fotografování mají dost a nejlépe pro ně bude využít pohodlnějšího spojení přímého. A tak se také stalo, přičemž čtvrthodinového pobytu na týnišťském nádraží jsem využil jen k pár záběrům stavebního ruchu skrze neotvíratelné okno. Na víc mi už síly nezbývaly. Přesto jsem toho výletu nelitoval, stejně jako autor závěrečného souhrnného videa: