„Mechanické“ nádraží Čermná nad Orlicí

25.5.2015 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Tato železniční stanice, ležící v úseku tratě číslo 020 mezi Týništěm nad Orlicí a Chocní, je na síti SŽDC unikátní tím, že se v ní zachovala většina mechanických návěstidel, která navíc doplňují stejným způsobem ovládané závory. A že z jejího kolejiště vychází jedna docela zajímavá vlečka, to je bonusem pro každého milovníka železnice, který se ji rozhodne navštívit.

Já jsem tak učinil v sobotu 16.5.2015, jak jsem už naznačil v jinak tématicky zaměřené předchozí reportáži. Stalo se tak poprvé, protože pohledným a zajímavým nádražím, zasazeným v zeleni okolních lesů, jsem sice už několikrát projížděl, ale nikdy jsem neměl příležitost ani důvod v něm také vystoupit. Na rozdíl od třeba houbařů či turistů, jimiž je tato lokalita vyhledávána. Je jednou ze vstupních bran do Přírodního parku Orlice a možným východiskem výletu po naučné stezce Mezi Orlicemi, známé též jako Choceňská naučná stezka. Více napoví pohled na turistickou mapu, byť jako orientační pomůcku k reportáži jsem zvolil mapu leteckou:

Železniční stanice Čermná nad Orlicí na fotomapě; zdroj: www.mapy.cz

Houbařská sezóna je ještě v nedohlednu a turisté určitě na výlety vyrazili mnohem dřív, takže jsem v Čermné vystoupil z vlaku jen s hrstkou zástupců zcela civilní cestující veřejnosti. Stalo se tak šest minut před jedenáctou hodinou, tedy o osm minut později, než uváděl jízdní řád. Když jsem zachytil vlak, který mne do cíle reportážního výletu dopravil, věnoval jsem se dokumentaci stanice. Rozhodl jsem se využít momentálního dopravního sedla a své kroky nasměroval do dopravní kanceláře, abych požádal paní výpravčí o svolení vyfotografovat si její interiér. V něm mne pochopitelně zajímal především historický stavědlový přístroj.

Letitý stavědlový přístroj v moderním interiéru dopravní kanceláře © PhDr. Zbyněk Zlinský

Mé žádosti, jak ostatně naznačuje předchozí snímek, bylo vyhověno a já jsem po chvilce hovoru pokračoval ve své dokumentační misi. Navštívil jsem vzorně udržovanou čekárnu, která si kupodivu uchovala ráz let minulých, a začal jsem obcházet výpravní budovu zvenčí. Zrovna když jsem zjistil, že stanice od 13.12.2009 už nenabízí službu úschovy kol a zavazadel, zatímco toalety jsou cestujícím k dispozic stále, vytrhl mne v mého zkoumání osobní vlak z Chocně do Hradce Králové, který jsem pochopitelně musel zachytit také – vývěska příjezdů a odjezdů vlaků mi v ten nepracovní den mnoho podobných možností oživit galerii snímků nenabízela.

163.064-9 v čele Os 5604 Choceň - Hradec Králové hl.n. © PhDr. Zbyněk Zlinský

Když jsem po odjezdu vlaku dokončil obchůzku výpravní budovy nádraží Čermná nad Orlicí, vydal jsem na průzkum jeho kolejiště, a to nejprve směrem k Újezdu u Chocně. Na tomto místě by se slušelo zařadit něco „teorie“, ale místo vlastního výplodu vám raději nabídnu popis železniční stanice v jedné veřejně dostupné bakalářské práci a nahlédnutí do oficiálního plánu stanice. Ušetřím vás také podrobného popisu mé procházky k újezdskému zhlaví se třemi odjezdovými návěstidly a odtud kolem návěstidla vjezdového až k jeho předvěsti PřL, neboť snímky v připojené galerii se svými popisky tak učiní zajisté lépe a poutavěji.

Odjezdová návěstidla S2, S1 a S3, přejezd P4873 a újezdské zhlaví © PhDr. Zbyněk Zlinský

Touha vyfotografovat všechny místní „mechaniky“ mne proti vší prostorové logice zavedla vlastně až na území města Chocně, neboť víska, na jejímž okraji stojí uvedená mechanická předvěst, je součástí jeho „exklávy“, jak uvádí Wikipedie. Mne však zajímalo spíš to, že odtud vede souběžně s tratí silnička, po níž jsem se už mnohem pohodlněji a rychleji mohl vrátit na nádraží. Před tím, než jsem opět vyrazil na pochod, si můj organismus vyžádal oddech a já jsem oslavil dosažení nejjižnějšího bodu svého výletu lehkým obědem z vlastních zásob na hektometrovníku v kilometru 9,8 s výhledem na cílový objekt mého předchozího snažení.

Předvěst PřL v km 9,8 trati číslo 020 © PhDr. Zbyněk Zlinský

Po návratu na nádraží a krátkém posezení na lavičce jsem se vydal na průzkum kolejiště směrem opačným, tedy k Borohrádku. Nejprve mne zaujalo nádražní skladiště s rampou, jehož budova nedávno prokoukla, a to dokonce za evropské peníze. Své původní poslání však už ztratila, protože dnes (mně neznámým způsobem) slouží novému uživateli, jímž je místní firma PRUMCHLAD s.r.o., alespoň tedy podle nápadného nápisu na fasádě. Trochu zarážející je ovšem skutečnost, že rekonstruována byla právě jen budova a přilehlá rampa byla dílem snesena (její části po obou stranách skladu), dílem ponechána v původním nevalném stavu.

Rekonstruované skladiště s nerekonstruovanou rampou © PhDr. Zbyněk Zlinský

Poblíž skladiště jsem nalezl doklad o tom, že nákladiště ještě slouží svému původnímu účelu – soupravu vagónů řady Ealos-t⁰⁵⁸ ČD Cargo s německou registrací i nápisy, z části už naložených dřevní kulatinou k exportu do (jaké překvapení!) Německa. Poté jsem se věnoval dokumentaci borohrádeckého zhlaví, které je poněkud komplikovanější, protože z něj vychází také výše zmíněná vlečka. Navíc jedno z jeho tří odjezdových návěstidel není mechanické, nýbrž světelné. Přilehlé stavědlo 2 sice není, stejně jako jeho protějšek, obsazeno, ale zřejmě ještě relativně nedávno bylo, jak naznačuje jeho stav vnější i (oknem pozorovatelný) vnitřní.

Odjezdová návěstidla L3, L1 a L2 se stavědlem 2 v pozadí © PhDr. Zbyněk Zlinský

Když jsem pomalu došel na dohled k vjezdovému návěstidlu od Borohrádku, což byl můj další postupný cíl, pohled na miniaturu vývěsky příjezdů a odjezdů, kterou jsem si pro ten účel vytiskl, mi ukázal, že se blíží další „dopravní špička“. Usedl jsem na patku sloupu trakčního vedení a vyčkal na začátek akce. Ta krom příjezdu Os 5606 od Chocně a průjezdu Sp 1873 ve směru opačném spočívala i v aktivitě službukonající dozorkyně výhybek, která za pomoci jízdního kola provedla místní obsluhu svěřeného zařízení, aby osobák mohl pokračovat v jízdě. Za méně příznivého počasí a zejména v zimním období je to asi služba nezáviděníhodná.

Dozorkyně výhybek přestavuje výhybku č. 8 pro odjezd Os 5606 do Hradce Králové
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Když jsem zvěčnil mechanické vjezdové návěstidlo S, moje chůze podél drátovodů skončila, protože jeho předvěst je světelná. Zato mne čekala chůze po vlečce číslo 4208 s názvem „Vojenská vlečka č. 29 - Čermná nad Orlicí“, která je dlouhá 1,158 km, vychází z km 11,443 tratě číslo 020 a končí nehluboko v areálu rozsáhlých muničních skladů patřících mezi vojenská zařízení AČR. Vzdor tomu, že podle paní výpravčí po vlečce v posledních 12 letech nejelo „ani kolo“, má vlečka 1.1.2014 obnovené úřední povolení provozu a její stav je na první (i druhý) pohled téměř bezvadný, což je výsledek její nepříliš dávné důkladné rekonstrukce.

Přístupná část vojenské vlečky končí mírně chatrnou bránou © PhDr. Zbyněk Zlinský

Podobná zařízení nebyla ke konci minulého roku ze známých důvodů u občanstva příliš oblíbená a armáda dělala všechno proto, aby uklidnila starosty dotčených obcí, včetně Čermné nad Orlicí. Ale o tom jsem při zpáteční cestě na nádraží nepřemýšlel, spíš jsem bilancoval své dosavadní prožitky a v mysli kontroloval, zda jsem už shromáždil všechny podklady pro plánovanou reportáž. Pak už jsem čekal na své spojení k domovu, jehož počátek nebyl z nejlepších – alespoň podle paní výpravčí, která nadávala, že „celý ten to jezdilo dobře a teď se to pohnojilo“. Ale nakonec vše dopadlo celkem dobře a já odjel k domovu.

Sice jsem „mechanické nádraží“ opustil o necelou čtvrthodinu později, než velel platný jízdní řád, ale v Týništi nad Orlicí jsem měl času víc než dost nejen na přestup, ale i na doplňkový výzkum, jak už jsem vyjevil v předchozí reportáži. Navíc jsem zpáteční cestu absolvoval ve stavu duševního uspokojení, protože se mi podařilo vše, co jsem si předsevzal. Bohužel spokojenost fyzická byla mnohem slabší, protože jsem se cítil docela uondán, a to jsem ještě netušil, že jsem si při tom trdlování po kolejích způsobil budoucí bolestivou újmu na svém pojezdu. Ale za všechno se platí a ta cena v tomto konkrétním případě rozhodně nebyla přemrštěná.