Dvě jízdy u Sázavy

Že Postřižinský expres, vypravený nymburským pivovarem, letos pojede naším krajem, jsem se dozvěděl z plakátku na zastávce, trasou Nymburk – Kolín – Kutná Hora – Zruč nad Sázavou – Světlá nad Sázavou – Čáslav – Kolín – Nymburk. I řekl jsem si – nebylo by špatné svézt se s ním aspoň část trasy. Až do Nymburka se mi kvůli tomu jezdit nechtělo, ale líbilo by se mi přistoupit až v Kolíně, jet tu zajímavější část – přes K. Horu a Zruč do Světlé. Na plakátu ale stálo, že jízdenka je zároveň místenkou, kapacita míst je omezena.

Zavolal jsem tedy na uvedené číslo, ozvala se mi dáma v pivovaře a sdělila mi, že předprodej je skutečně u ní v kanceláři, že průvodčí bude prodávat ve vlaku jedině, když nějaké zbudou, což je malá pravděpodobnost, takže nejlépe kdybych si je co nejdřív přijel koupit k nim do Nymburka. Při mém dalším telefonátu den před akcí potvrdila, že nezbyly. Nu což, dojedu si aspoň v sobotu do Světlé, vyfotím si vláček, zdokumentuji. Však si celodenní jízdy užiji příští týden. Do Světlé jsem dorazil s předstihem, dobře se tu čeká, mají tu slušně zásobený dřevěný bufet, je v něm i maličký lokál, kam je možno se schovat, když se rozprší, jako právě teď.

Já se schoval raději do čekárny v budově a dobře jsem učinil – mají tu zarámovaný obrázek od Jiřího Boudy, hned jsem ho vyfotil do své sbírky (předvedu v jednom z příštích článku) Blíží se půl druhé, v kolejišti zaujímá své místo několik lidí s fotoaparáty, nedbajíce výzvy rozhlasu, aby dbali své osobní bezpečnosti a do kolejiště nevstupovali před zastavením vlaku. A už je slyšet houkání a cítit i charakteristickou vůni, jakou dává jen směs kouře, páry a popílku. Vláček se vynořuje z posledního oblouku Posázavského Pacifiku, už vidíme mašinku 423.009, je k nám otočená nezdvořile, ale my jí to odpustíme, když táhne sama 7 historických dřeváků. Tady ve Světlé je pobyt 50 minut.

423.009 - panečku, to je stroj!

Musí se objet souprava, protože trať do Kolína vyúsťuje opačným směrem, taky je třeba doplnit vodu – od toho už čeká hasičský vůz vedle releovky. To vše se zájmem sledují malí pasažéři i jejich taťkové, kdežto ti bez dětí mají velkou žízeň, proto utvořili frontu před starým hitlákem, jehož okénko dnes slouží jako výčep. Jsme přece na reklamní akci Postřižinského ležáku, nenechává nás na pochybách plakát na každém voze. Sousední „zetka“ zase slouží jako pódium šmidli-country-kapely, jejíž výkon ale už je po dlouhé cestě poněkud unavený. Je 14:20, mašinka i cestující jsou napojeni, mašinka přepřažena na ten správný konec, tentokrát již komínem napřed, dostává pokyn k odjezdu. A já si dám ještě jednu kávu a pak si počkám na rychlík domů.

●●●●●

Je sobota 6. června obloha jak lán pomněnek, slunce žhne od rána. Já vystupuji před 8. hodinou z rychlíku v Havlíčkově Brodě a můj nos mě ihned ujišťuje, že je vše v pořádku, že mašina je zatopena (jen nedovedu určit, zda kladenským nebo ostravským, to uměl jen Železný dědek), zkrátka – že se bude konat Dětský den s ČD na Vysočině. První, co ovšem v těchto dnech padne do očí po vystoupení na brodském nádraží, je stavební ruch. Kompletně se přestavuje 3. nástupiště, jeho prostor je celý rozkutaný, bagry bagrují i dnes v sobotu.

Rekonstrukce 3. nástupiště

Mne ale vůně kouře láká na opačnou stranu staniční budovy, na 5. nástupiště. Pro ty, kdož nikdy nebyli na brodském nádraží, musím vysvětlit, že má zvláštní, poloostrovní uspořádání. Koleje ve směru od Brna a od Jihlavy se kolem výpravní budovy rozčesávají na dvě strany. Na jihozápadní je 1. až 4. nástupiště, z nich pokračuje hlavní trať do Kolín a lokálka do Humpolce, na severovýchod je 5. nástupiště pro vlaky do Pardubic. Průčelí budovy směřuje na severozápad, k autobusovému terminálu, stanici MHD a k centru města.

Obě mimořádné soupravy jsou přichystány

A právě za 5. nástupištěm je i remíza a zrak mě nemýlí, vidím všudybylku se šňůrou zelených vozů, vidím i majestátné dlouhé doutníky z konce šedesátých let, přípojňáky to od hyder, avšak nebude to motorový vlak, jak je inzerováno. V jejich čele je vysvátkovaná bertička ve svém původním červeno-šedém kostýmu. Ty doutníky v klasických barvách československých motorových vlaků mě utvrzují v rozhodnutí, že jízdu absolvuji touto soupravou. Program celé akce je takový, že parní vlak pojede odsud přes Žďár nad Sázavou, Křižanov do Velkého Meziříčí.

Tam jsou připraveny ukázky práce záchranářů i hry pro děti – je to přece Dětský den s ČD. Do Velkého Meziříčí přijede i „motorový“ vlak z opačné strany – přes Jihlavu a Studenec. Po dvou hodinách se vlaky vydají zpět do Havlíčkova Brodu, ale opačným směrem: pára přes Studenec, diesel přes Křižanov. Ta trasa přes Studenec je ale asi o třetinu delší, proto „motorák“ bude zpátky v půl páté, pára o 2 hodiny později. Pojedu raději „motorem“, těmi doutňasy, mám je rád, nevezl jsem se s nimi už asi 30 let, to ještě měly zelená koženková sedadla, dnes po rekonstrukci mají kytičkovaný potah.

Všudybylka se ale snaží zviklat mé rozhodnutí. Dojela si ještě pro jeden vůz – bývalý rychlíkový, ten, co se vyráběl začátkem padesátých let, řady Ca 4-52xx, já je pamatuji jako Ba 34xx, dnes 20-18, s tehdy módní hliníkovou lištou pod okny (jaké mají i autobusy 706 RO ), a tím jsem nejel jistě víc než 50 let. Když ale souprava najela k 5. nástupišti, vidím, že ani dnes jím nepojedu: Slouží k ubytování personálu.

Můj oblíbený vůz B 20-18 (původně Ca 4-52xx, pak Ba 3400 až 3577)

První a páté nástupiště mají hranu každé z jedné strany budovy, nemusí se na ně podchodem. Sotvaže souprava najela, je všudybylka obklopena obdivovateli.

354.195 u 5. nástupiště

Když odjel od sousedícího 1. nástupiště řádný osobní vlak do Kolína, najíždí k němu i T 478.1010 se svými třemi doutňasy. Nemají to snadnou situaci teď na brodském nádraží – o dvě nástupištní hrany míň díky rekonstrukci, další dvě hrany jim dnes zabírají zvláštní vlaky a dav zájemců... Ale nebe se nemračí, a tak je hned veseleji, nemračí se personál, publikum, ba ani ta Berta hezky vysvátkovaná, se slušivou hvězdičkou na hrotité hrudi, tabulka vpředu hlásí, že patří Národnímu technickému muzeu Praha.

T 478.1010 přiváží soupravu k 1. nástupišti

Je 9:28, parní vlak se vydává na svou pouť, je dlouhý, všudybylka by to sama nezvládla přes vysočinu, vzadu jí pomáhá zelený kocour 742. Náš vlak vyjíždí po dvou minutách za ním, až na zhlaví odbočíme na tu trať vpravo.

Vlakušky s taškou upomínek

Přistoupily i dvě půvabné vlakušky, rozdávají dětem obrázky a žvýkačky, pro dospělé pasažéry mají jen úsměv. Nám se věnuje postarší průvodčí. Prodává jízdenky za 40 Kč i já si ji koupím, abych měl na památku a hlavně že je mi hanba uplatnit nárok (děti a důchodci zdarma), když normální jízdné na té trase 174 km dlouhé by činilo 241 Kč, ZTP 60 Kč. Já si tu hned našel společnost – dva další příznivce stříbrných rovnoběžek, protínajících se v nekonečnu, a tak nám cesta ubíhá v zasvěceném odborném hovoru za doprovodu příjemného chrochtání.

Málem bych přehlédl, že v Dobroníně stojí něco senzačního: Úplně nová, mně naprosto neznámá lokomotiva! A teď se projeví slabost digitálního aparátu: Než se uvede do chodu, než se nabije, než cvakne závěrka po zmačkutí spouště... mašinka už je v povzdálí. To mechanická klasika na kinofilm byla hned vždy připravena, exponovala v okamžiku, kdy jste zmačkli. (Já vím, ale jak jste to zmačkli, tak to bylo, zvláště při focení na diáky, nemohli jste nic dohánět doma u počítače.)

Legios General v Dobroníně

Až doma si dohledám v jedné postarší reportáži na těchto stránkách, že ta lokomotiva je výrobek český, ačkoliv to její jméno neprozrazuje, že se vyrábí v Lostru Louny a nestačím se divit, kde všude se u nás vyrábějí lokomotivy poté, co ČKD Praha zmizela z povrchu zemského, a taky k čemu že dnes na dráze potřebují dva a tři čtvrtě megawattový C’C‘ dýzlák.

Je téměř plno

V Jihlavě přistupují další rodiče s děcky, vůz se docela slušně plní. Další zastávka, pilně využitá fotografy, je Třebíč, a pak Studenec. Tady je pauza 15 minut, bertička musí objet, abychom mohli vyjet opačným směrem, do Velkého Meziříčí, a to je další zajímavost pro publikum – zavěšování.

Zavěšování

Já však žasnu nad jinou věcí: Nádraží Studenec je takřka v pustině, 2,5 km od půltisícové obce. A oni tu mají otevřenou krásně znovicírovanou nádražní hospodu. Na ochutnávku jejich jídelníčku bohužel ta čtvrthodina nestačí, před výčepem se ihned po zastavení vlaku utvořila fronta malých i velkých žíznivců, sedí tu i místní štamgasti, ale kávičku (konečně, dnes první) a vodu s bublinkami stihnu.

„Všudybylce“ pomáhá „kocour“ 742.452-6

Je 13 hodin, blížíme se do Velkého Meziříčí, tady již čeká parní vlak s naftovým postrkem, tady také bude vrchol dnešního programu. Já se nejprve sháním po nějakém dlabanci, vždyť Velké Meziříčí není zas tak malé město, dalo by se předpokládat, že vybavenost bude na ještě vyšší úrovni než ve Studenci. Dalo by se naivně předpokládat. Jedině díky dnešní akci je tu na bývalé nákladové ploše jeden pojízdný stánek s občerstvením a jeden výčep pod deštníkem. Jindy – pustý ostrov. Zařadím se tedy do fronty před pojízdným stánkem, i když hrozí nebezpečí, že v dnešním pravém poledni zákazník padne dřív než se občerství.

Nabídka - párky v rohlíku a štrúdl - jde na dračku. Pak se jdu zařadit i do davu, čekajícího na duševní potravu.. Táhne se před označovací páskou podél kusé koleje. Je to dav hustý, podlouhlý, chytit pozici dobrou pro focení je už marné. Říkáte si – dobře ti tak, když ses staral napřed o žaludek. Ale vystát tu na tom pařáku půl hodinu, to bych se tu stal reálným účinkujícím v předváděčce ZZS. Zatím instalovali na kusou kolej hadrovou figurínu v dívčích šatech. Účinkujícím je i naše lokomotiva T 478.1010 která na ni najíždí, i když jen krokem. Rychlostí vlaku jet nemůže, to by asi prorazila zarážedla a za nimi je sráz.

„Žena na kolejích!“ - není ji pomoci, tohle přece sedmdesátitunový kolos neubrzdí

Vzápětí ji hasiči, suplující i pohřební službu, nesou v černém pytli. Kdo ví, proč si diváci tu pannu pojmenovali Ivetka ... Dalším bodem programu je ukázka rozdílu mezi brzdnou dráhou auta a lokomotivy. I když je to zas jen tou rychlostí 7 km/h, rozdíl je patrný. Konečně je tu i simulace součinnosti záchranných složek: Na kolejích je jako auto, zachycené vlakem, jsou v něm těžce zraněné osoby. Je volána linka 112, přijíždějí hasiči, neprodleně zahajují vyprošťování za pomocí hydraulických nůžek.

Záchranáři v plné práci

Po chvíli doráží i sanita ZZS, jednu z vyproštěných figurantek odvádějí k psychologovi, figuranta, pěkně zmalovaného kečupem, ukládají na nosítka, fixují „zraněnou“ nohu. I několik mužů v zářivých vestách tu pomáhá a chrání a brání – divákům ve výhledu. Já vím, oni zaujímají pozice, jak jsou zvyklí v reálu, jenže by měli mít na paměti, že dnes je hlavním cílem ne aby postižení přežili ale aby diváci dobře viděli.

Avia 15 a Tatra 148, dnes už požárničtí veteráni

K vidění jsou i dvě zasloužilá požární vozidla Avia a Tatra 148, jaké ale dodnes spolehlivě slouží u mnohých venkovských dobrovolných sborů. Kousek vedle pod přístřeškem bývalého nádražního „magacínu“ je prostorný prostor občerstvení pořadatelů a čestných hostů a já už si brousím pero na to, jak rozmáznu ve VN, že o dva řády početnější dav diváků od nejmenších do nejstarších stojí frontu pod popoledním sluncem, ale pak mi vytane přísloví „Darovanému koni na zuby nekoukej“. A tenhle kůň je opravdu darovaný za symbolických 40 Kč na celý den a trasu 174 km, takže – zástupcům sponzorů budiž přáno.

Elfík, co učí děti, jak bezpečně cestovat, a chytá nezbedy, běhající po vagonech

Je pamatováno i na ty úplně nejmenší, je to přece jejich den. Dva komici, kouzelník, obruče a kuželky na hraní ... Je tu i ten modrý Elfík, co učí děti, jak bezpečně cestovat. Když si na chvíli sundá hlavu, ukáže se pod ní tvář starší paní. Nevím nevím, jak jí je dnes celý den v tomhle plyšovém kostýmu.

Mládež je s programem spokojena

Mládež se pobavila, poučila a snad i trochu občerstvila, přichází 15. hodina, odjíždíme, tentokrát smět Křižanov, Žďár nad Sázavou. Během jízdy pán v pestrém kostýmu rozdává zdarma dětem balonky – dlouhé nafukovací hady, z nichž umí nakroutit všelijaká zvířátka; mají náhle pacičky, hlavičku, ocásek. Když to děcka zkouší po něm, ozývá se ve vagoně kanonáda. Já se ještě pokouším fotit krajinu i vesnické kostelíky, ale nedaří se, je nejzelenější měsíc zvaný červen, bujná vegetace uhání kol oken zpátky do Meziříčí, taky oči se už klíží po tom celodenním pařáku ...

Když vyjíždíme ze žďárského nádraží, musím si poopravit svoje tvrzení v jednom starším článku, že z rychlíku 975, který nese jméno Jana Blažeje Santiniho, neuvidíte jeho nejslavnější stavbu – kostel na Zelené hoře. Je vidět – na pár sekund při průjezdu zhlavím směr Praha. Ještě se snažím vyfotit bývalou trať Přibyslav – Sázava u Žďáru, z které je dnes bohužel asfaltka, ale nedaří se, kryje ji bujné akátoví. A pak už nás vítá nádraží, z něhož jsme ráno vyjeli, a moji pozornost upoutá stará sdělovací pomůcka, připomínající doby, kdy ještě nebyl Pragotron, a která přijde vhod, když je kvůli rekonstrukci informační zařízení vypnuto.

Úvodní snímek: T 478.1010 přiváží soupravu k 1. nástupišti