Ohlédnutí za Národním dnem železnice v Hradci Králové

Pod vidinou, vyvolanou internetovou pozvánkou ČD, jsem se vydal v sobotu ráno do Hradce raději s předstihem, raději spojem, přijíždějícím už v 8:37, s nadějí, že si hezky prohlédnu a nafotím depo i celou expozici před oficiálním začátkem v 10:00, než tam vtrhnou davy, že nebudu muset dávat při zaostřování pozor, abych neušlapal dítě, jorkšíra či kočárek. Sp 1844 nás přivezl k 1. nástupišti, nahlédl jsem tedy ještě do haly, jakou že tu má propagaci celonárodní železniční pouť. Nalezl jsem jeden plakát a stojan s letáky. Vydal jsem se tedy podchodem na 3. nástupiště, odkud byl přístup na lávku, vedoucí přes celé kolejiště do depa, nechápaje, proč se na ni nemůže schodištěm přímo od budovy, proč se naše kosti musí lopotit dolu a nahoru po schodech navíc.

A přišlo zklamání č.1: Před schody na lávku hlídkují dva muži v tmavě rezavých vestách s bílým proužkem, posílajíce zájemce zpět – otvírá se až v deset... Posadil jsem se tedy na lavičku spolu s dalším postarším milovníkem kolejí, měli jsme si o čem povídat, tak nám ta hodina dobře utekla, kolem projely dvě šlechtičny, na nástupišti houstl dav, v půl desáté strážcové uvolnili přístup a dav se dal do pohybu. Měli jsme štěstí – vedle schodiště zastavila ušatá 464.008 a já po půl století uviděl parní lokomotivu z toho úhlu, jak jsem je vídával jako chlapec z čáslavské lávky, jak je vídají jen nádražní holubi.

„Ušatá“ svrchu

Z lávky byly vidět i další stroje - 434.2186 a 423.009 v dálce, bohužel špatně fotitelné přes vysoké pletivo. Ale na straně opačné, na sever od rotundy nadějně svítil žlutě a modře klenot dnešní výstavy – kyklop T 499.0002. Ten vidím naživo podruhé v životě. Prvně to bylo z rychlíku přes celé libeňské kolejiště někdy v polovině sedmdesátých let. Stál tam tehdy vedle prototypu T 466.2, který byl také žlutomodrý, a já se divil, co to v ČKD postavili za nevzhlednou plechovou bednu, netuše že se jedná o jejich dosud nejvýkonnější, nejrychlejší stroj s nejvyšší nápravovou hmotností, pročež jeho výroba nehrozí, neboť ČSD už takový nafťák nepotřebuje – hlavní tratě už má pod dráty a pro ty vedlejší je zbytečně rychlý, výkonný a těžký.

Dav mě nese po schodech dolu k depu a vidím další „opatření“, které nechápu: Prezentované lokomotivy odjíždějí od točny po krajní koleji, teď právě kremák 534.0432, jenže ta kolej je od publika oddělena 2 m vysokou černou fólií. Je jasné, že davy včetně malých dětí je třeba zajistit před vstupem do kolejí, ale proč to má být neprůhledná bariéra, přes níž dospělí vidí komín, ti malí nic.

Československá a rakouská kolegyně čekají na svezení točnou

Středobodem depa je točna, za ní z rotundy vyhlížejí stroje, i zahraniční, přesněji rakouské – populární dýzlák 2050.05 a pára 38 1301, vykukuje i atypicky oranžová karkulka. Na točně se právě nakrucuje malý dýzláček 704.002-5, i od točny dál na sever se táhnou koleje a na nich vedle již zmíněného kyklopa se mračí i T 478.1010, kterou už znám – patří Národnímu technickému muzeu, vedle stojí malý hektor T 435.040 v prototypové jasně modré.

T 435.040, T 478.1010 a T 499.002

Je tu i šňůra motoráků - M 262.076, singrovka M 240.0100 a její přívěšák BFalm 5-9997 s poštovním oddílem, zejména pak pro mne nejzajímavější modrý šíp M 274.004, ten si prolezu a nafotím zevnitř.

Srdce „modrého šípu“

Zaujal mne i jeden veterán na gumách, hasičská erena v barvě vojenské šedozelené se znakem SDH z obce zvláštního jména – Mlékosrby (jsou asi 2 km severně od Chlumce n.C.). Obcházím konec koleje s motoráky, další kolej s elektrikami - 2 bobiny, jedna jedničková druhá nulková, stejnosměrná žehlička a princezna v prototypových barvách. A přilákal mě hurvajs: Má na střeše nástavbu a pantograf a montážní plošinu a číslo M 131.2053 a já jsem takto starou OTV dosud zevnitř neviděl, takže donutím své tělo zase jednou vylézt po schůdcích – a další zklamání: Čekal jsem zachovalou dílnu s dobovým vybavením, a tu jen pult s prodejem propagačního materiálu.

Odepřu si další lezení, do bývalého hytláku, nabízejícího modelové kolejiště, víc mě zajímá salonní vůz za ním, 89-40 080-1 Salon. Vůz prezidenta T.G.Masaryka. Krásně kované mosazná kliky, zřízenec v dobové uniformě, dovnitř k prostřenému stolu s bábovkou jak od maminky lze však nahlédnout jen zavřeným oknem. Sousední vůz 89-80 001-2 Salon vozil jeho o 63 let mladšího nástupce Gustáva Husáka. (Když jsem ten vůz tehdy párkrát viděl na Hlaváku, byl i na něm bronzový státní znak ČSSR, který tu dnes chybí. Že by nějaký sběratel kovů?)

Tak se vracím do prostoru za rotundou, kde na kusé koleji je možnost překonávat rekord v pohonu ruční drezíny, což je poněkud zoufale moderováno z velkého pódia o silném zesilovači, jsou tu zábavy pro děti, nafukovací atrakce, divadelní stan, je tu i „komerční část“ – stánky s občerstvením, nabízející sortiment bohatý za ceny pro bohatý. Zavoní mi mok, černější než naleštěný kremák – ovšem, už vím, co mi chybí, konečně si spravím náladu... A nespravil. Obsloužila mě tři usměvavá děvčata, snad studentky na brigádě, takže mi ani nepřišlo podezřelé, že ten kelímeček bez bolesti udržím v ruce, když jej nesu ke stolu. Až když jsem se napil, zjistil jsem, že kafe je studené, že ty amatérky nezalévají turka vroucí vodou... Pozdě bylo reklamovat 25 Kč.

Dav obdivuje „brejlovce“

Zatím na točně začal ten asi nejvýznamnější bod programu – komentované předvádění strojů, při němž se mašinky otáčejí jak manekýny na molu s doprovodem odborného výkladu. Chvíli vydržím sledovat, pak ale mě únava přemůže a donutí zas vylézt na lávku, vedoucí do stanice. Ostatně, ještě jsem neprozkoumal, co to vystavují přímo u výpravní budovy. Je to 380.011-7 s emblémem ČD NOSTALGIE, se stylizovaným portrétem Ing. Jana Pernera a připomínkou, že letos tomu bylo rovných 170 let, co přijel do Prahy první vlak, a já se zastyděl až po kořínky vlasů. Já, takřka jeho rodák (narodivší se pouhých 5 km od Pernerova rodného mlýna v Bratčicích) jsem si 20. srpna nepřipomněl toto kulaté výročí. Ale nejsem to jen já, kdo se má zastydět. Řekněte mi, kde, ve kterém sdělovadle bylo prezentováno a propagováno to významně kulaté výročí?

Už 170 let jezdí vlaky z Olomouce do Prahy

Historické vláčky odsud dnes jedou na všechny strany, ale už nemám chuť na další rumrajch, odjedu raději řádným osobním Panterem. A zase špatná volba: Chci si prohlédnout, případně i zachytit, jak mezi Hradcem a Stéblovou staví druhou kolej. Jenže Panter je příliš hbité zvíře na to, aby se z jeho zavřených oken dalo fotit dění na sousední koleji. Průvodčí mi sice ochotně radí, že okno se otevřít dá – je tu na to kladívko v držáku, předvádí mi dokonce, jak se to dělá. Když ho ale požádám, ať mi ho tedy doopravdy otevře, tak že ne, že je s tím moc papírování, a snaží se kladívko vrátit zpět do držáku, což se mu po chvíli podaří.

Až v Pardubicích mě trochu potěšil vůz v EC 152 Hukvaldy, do něhož jsem nastoupil. Jmenuje se 20-91 020-2 Bmz²²⁹, svítí novotou a liší se od soudobých hypermoderních vozů tím, že má měkoučká hluboce polstrovaná plyšem potažená sedadla, jak bývávala ve vozech 1. třídy. A mladá sličná spolucestující v kupé nic nenamítala, abych si interiér zdokumentoval s ní uprostřed. Po vystoupení v Kolíně jsem si povšiml, že je vůz vybaven i kinem pro děti. Až doma internetový katalog trochu uzemní mé nadšení – vůz není nový, vyráběly je SGP Simmering, SGP Graz, FIAT Turin v letech 1977 - 78, móda měkoučkých sedadel se tedy bohužel nevrací.

Vůz 20-91 020-2 Bmz²²⁹ v EC 152 „Hukvaldy“ má i kino pro děti

Jak teď vyhodnotit dojmy z NDŽ? Pravidelný čtenář mých reportáží se možná pozastavil, že tentokrát tolik nejásám, jako jindy nad železničními poutěmi. Ano, mé dojmy jsou poněkud rozpačité. Jsem možná zmlsaný z loňské České Třebové, kde toho bylo k vidění víc (zdejší program nabízel„ celkem 33 historických lokomotiv a vozů“ – co to je?), možná by k oslavě NDŽ patřily i nějaké ty komorní tématické přednášky a prezentace, možná tu nějaké i byly, ale já se o nich nedozvěděl, protože – celá organizace, propagace a informování bylo takové nějaké bezprizorní, místo hlasitého moderování drezín mělo být spíš všude slyšitelné centrální informování, co se kde právě pozoruhodného koná. Zkrátka – neodpovídalo to svému názvu, jímž se akce vydávala za celonárodní. Tak snad příště se jinde a jindy nějaká ta železniční pouť vydaří líp.

Úvodní snímek: T 478.3001 na točně a ÖBB 38 1301 s ČSD 534.0432 v rotundě

Upravil a doplnil PhDr. Zbyněk Zlinský