Modernizovaná nádraží podorlická: Rychnov nad Kněžnou

28.10.2015 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

V sobotu 24.10.2015 jsem vyrazil prozkoumat novou podobu tří nádraží, jejichž modernizace v rámci uskutečňování projektu nazvaného Zvýšení kapacity trati Týniště n. O. - Častolovice – Solnice, kterou jsme na tomto místě v minulosti aspoň z části sledovali, dosáhla finálního stavu nebo se k němu blíží. Trojdílnou sérii reportáží začneme v železniční stanici Rychnov nad Kněžnou.

A hned na začátku popřu poslední větu úvodního odstavce, protože své putování jsem pochopitelně začal ve stanici Hradec Králové hl.n., kde jsem se za pomoci místní hromadné dopravy ocitl 39 minut před odjezdem prvního vlaku vybraného spojení do Rychnova nad Kněžnou. Mohl jsem sice zvolit autobus pozdější, ale vždy si raději nechávám časovou rezervu, abych předešel případným problémům a nemusel se zbytečně honit. Takto jsem si podle už zažitých zvyklostí v klidu pořídil z automatu nezbytný jízdní doklad a vydal se na nástupiště, abych na paměťovou kartu svého fotografického přístroje uložil první snímky do této reportáže.

163.093-8 se soupravou Os 5605 do Chocně a 440.010-7 na Sp 1842 do Jaroměře
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Moc vhodných objektů jsem nenašel, protože v kolejišti i na nástupištích bylo víceméně mrtvo. V prvním případě to byl důsledek momentálního dopravního sedla, diktovaného platným grafikonem, v případě druhém panující nízké teploty, která držela cestující v relativním pohodlí odbavovací haly. Na obou jevech pak mělo jistý podíl i zpoždění přijíždějících a odjíždějících vlaků, nádražním rozhlasem vesměs omlouvané v podstatě nic neříkající frází „z provozních důvodů“. O šest minut opožděn přijel i Sp 1948 z Letohradu, jehož souprava mne měla odvézt směrem opačným jako Sp 1951. Její zpoždění na odjezdu bylo už o dvě minuty delší.

80-29 213-3 na konci/v čele Sp 1948/1951 z/do Letohradu © PhDr. Zbyněk Zlinský

Vlak byl poměrně slušně zaplněn turisty, obtíženými batohy, i běžným obyvatelstvem, vlekoucím nákupy z hradeckých obchodních center. Ke skupině druhé patřila také přítulná fenka barvy i velikosti srny, která (nejen) mne bavila až do Třebechovic pod Orebem, kde se svou řečnou paničkou vystoupila. V Týništi nad Orlicí jsem poprvé zahlédl už dokončené nádraží, doposud mi známé jen ve fázi přestavby, a obdobný pohled se mi naskytl také v Častolovicích, kde jsem byl naposledy v půli března tohoto roku, jak jsem tu pak psal. Tam jsme dorazili se zpožděním zvíci devíti minut, takže na nějaké rozhlížení jsem čas neměl – návazný vlak už čekal.

Na přestup v Častolovicích ze Sp 1951 na Os 20238 mnoho času nebylo
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Os 20238 vyjel z výchozí a dojel do cílové stanice se shodným šestiminutovým zpožděním (alespoň podle záznamu SŽDC), protože na solnické lokálce ten pronajatý štádler žádné zázraky nedokáže. Ostatně ani v komfortu proti dříve zde jezdící Regionově nenastal takový posun, jak naznačovalo vítání prvního příjezdu vozu Regio Shuttle RS1 do Rychnova nad Kněžnou na místním zpravodajském serveru. Spíš naopak, protože ony německé vozy tohoto typu mají jiné uspořádání sedadel než řada 841 ČD a já, nejsa žádným přerostlíkem, jsem nedokázal bezbolestně vměstnat nohy do uzoučkého prostoru mezi letecky instalovanými sedačkami.

Nepříliš zaplněný interiér vozu 650.073-9 na Os 20238 do Rychnova n.Kn.
© PhDr. Zbyněk Zlinský

To jsem však zjistil až při cestě zpáteční, protože Os 20238 zaplněn nebyl, takže jsem si mohl vybrat jedno z mála míst mé postavě lépe vyhovujících. Nicméně to je jen takový letmý postřeh, vzhledem k mým reportážním záměrům infrastrukturním nepodstatný. Své cíle jsem začal naplňovat bezprostředně po ostrém obratu štádlera a jeho odjezdu. Nejprve jsem zdokumentoval 1. nástupiště a poté výpravní budovu. Ta se od mé březnové návštěvy v podstatě nezměnila, ani při pohledu zvenčí, ani při zkoumání veřejnosti přístupných prostorů, tedy přístřešku někdejšího 1. nástupiště a čekárny s pokladnami. Zjevně jen obrostla vegetací.

Přístřešek výpravní budovy směrem ke vstupu © PhDr. Zbyněk Zlinský

Poté jsem zamířil na dokončené 2. nástupiště, které se však vzhledem k současným dopravním potřebám prakticky nevyužívá. Od výpravní budovy jsem se pak vydal na procházku k solnickému zhlaví stanice a pak po trati až k příslušnému vjezdovému návěstidlu. Přitom jsem zjistil, že nová návěstidla a zabezpečovací zařízení přejezdu P4109 v ulici Soukenické ještě nefungují, ostatně jako ostatní prvky nového zabezpečovacího a informačního systému, na které jsem narazil v jiných místech. S jejich dokončením má zmizet místní výpravčí, jak je patrné nejen z plánu stanice (list titul-výhled), ale také z informacemi nabitého videa na krajském webu.

Odjezdová návěstidla L3 a L 1 a PZZ přejezdu P4109 ještě nefungují
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Oba výše uvedené zdroje do značné míry nahrazují můj jinak obvyklý „teoretický výklad“, v tomto případě změn, jimiž železniční stanice Rychnov nad Kněžnou i celá solnická lokálka prošla nebo ještě projde. Ostatně bylo by zbytečné znovu opakovat věci uvedené (k rekonstrukci celé trati) v březnové reportáži a zejména (k modernizaci rychnovského nádraží) v jejím pokračování. V obou článcích kromě mého textu najdete množství odkazů vedoucích k dostupným zdrojům, obsahujícím všechny základní informace o projektu Zvýšení kapacity trati Týniště n. O. - Častolovice – Solnice, jehož smysl a cíl ve stručnosti popsal Železničář už dne 28.6.2012.

Výpravní budova z nákladiště © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ale vraťme se k mému dokumentačnímu průzkumu rychnovského nádraží a jeho bezprostředního okolí. Od solnického konce stanice jsem se vydal k tomu opačnému, častolovickému. Staniční kolejiště jsem přitom obcházel po straně jihozápadní, na níž se nachází nákladiště, sloužící zjevně především k vykládce vagonů s uhlím. A těch tam shodou okolností stálo zrovna pět na koleji číslo 5 – a to navíc na nádraží města, které je (v díle samotném nejmenovaným) dějištěm známého románu Bylo nás pět, o němž zde ještě padne zmínka. Nebudu předstírat, že mi ta náhoda došla hned na místě, tam jsem měl jiné starosti, mimo jiné světelné.

Pohled od nákladiště k častolickému zhlaví vyšel proti slunci © PhDr. Zbyněk Zlinský

Nějaké starosti podstatnější jsem naštěstí neměl ani při občasném nevyhnutelném vstupu do kolejiště. Široko daleko se nevyskytovala žádná oprávněná osoba, která by mi cosi takového mohla vyčíst. Pokud nepočítám skupinu drážních dělníků, kteří se činili při zemních pracích v úseku od častolovického zhlaví ke konci stanice a dále na trati. No činili, ve skutečnosti jsem je poprvé zahlédl shromážděné na mostě přes Kněžnou, kde zřejmě čekali na blížící se průjezd osobního vlaku z Častolovic. Učinil jsem obdobně, ale zatímco oni vedli řeči (v jazyku cizokrajném) a plivali do vody, já jsem fotografoval. Nakonec jsme se všichni dočkali.

650.073-9 přijíždí jako 5 minut opožděný Os 20240 z Častolovic © PhDr. Zbyněk Zlinský

Po průjezdu zpožděného spoje jsme se vydali týmž směrem – dělnictvo do svých výkopů, já za dokumentací stavu koleje až ke vjezdovému návěstidlu. Než jsem k němu došel, projel kolem mne opět už známý štádler 650.073-9 (841.073-0), tentokrát jako Os 20241 a se zpožděním pouze dvouminutovým. Poté jsem zjistil, že vjezdové návěstidlo L funguje ještě v původní podobě a nové se ještě nestaví. Pak jsem se vracel ulicí Zbuzany opět k nádraží, abych zachytil jeho okolí na straně východní. Z hlediska zástavby mu dominuje rozsáhlý objekt prodejny Kaufland, jejíž zrod nebyl městem vítaný. Dnes je ale možná občany ceněna i pro svou blízkost k nádraží.

Nádražní ulice se stanicí vlevo a prodejnou Kaufland vpravo © PhDr. Zbyněk Zlinský

Zvláště když cestující každodenní ani turističtí nemají široko daleko možnost opatřit si cosi na posilněnou. K dispozici jim je jen nápojový automat v nádražní čekárně, a to navzdory faktu, že web Českých drah slibuje restauraci. Pokud jí ovšem není myšlen někdejší hotel naproti výpravní budově, který však postupně degradoval do dnešní podoby nonstop herny a pivnice bez kuchyně, provozované pod názvem Klondike. (Ta informační stránka ČD je však zjevně celá zastaralá, protože uvádí ještě bezbariérově nepřístupná nástupiště, což už pravda není.) To jistě není to pravé zařízení na začátku či konci tras pro turisty pěší i cyklistické.

Od výpravní budovy vychází nejen zelená turistická značka, ale i cyklotrasa č. 4242
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Od rychnovského nádraží se lze také vydat na procházku ulicemi rodného města Karla Poláčka po naučné stezce Rychnovské šlápoty, známé také jako Městský vycházkový okruh Bylo nás pět, jak je uvedeno na jednotlivých zastaveních i přehledné mapce. Škoda, že všem těmto turistickým lákadlům neodpovídá také nabídka regenerace po jejich konzumaci a při čekání na vlak či autobus k domovu. Chybí nejen možnost občerstvení, jak už víme, ale také odpočinku. Znavení cestující mohou usednout jen na několik židlí v nádražní čekárně, na pár laviček pod přístřeškem výpravní budovy a na jednu jedinou další v jejím širokém okolí.

Odpudivý přístřešek autobusové zastávky skrývá jedinou lavičku v širokém okolí nádraží
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Lavičky (a odpadkové koše) chybí i na obou nových nástupištích, což může být buď znak jejich nedokončenosti nebo projev záměru města či SŽDC nepodporovat posedávání nekalých živlů. Což by patrně postihlo víc živly kalé. Pokud jde o úpravu přednádraží, to je záležitost města, které ústy svého představitele dalo ve výše prezentovaném videu najevo záměr zbudovat přestupní terminál veřejné dopravy. Musíme vyčkat věcí příštích, abychom naše hodnocení úspěšnosti modernizace rychnovského nádraží z pohledu cestujícího mohli uzavřít. To platí i o pohledech dalších stran, z nichž jednou, nikoliv nepodstatnou, je ČD Cargo, a.s.

Manipulák ze Solnice do Týniště nad Orlicí jsem nečekal a neprošvihl jsem jej jen díky tomu, že jel pomalu a pro nefungující PZZ neustále houkal. Takže jsem měl čas sbalit právě vybalený oběd, který jsem hodlal pozřít na oné zaneřáděné autobusové zastávce, a doběhnout na 1. nástupiště, abych zvěčnil doklad dopravy, která stála u zrodu celého modernizačního projektu. Pak jsem se nasytil, zašel si do Kauflandu za bezplatnou hygienou a pak už v podstatě jen čekal na začátek cesty k domovu, která měla zahrnovat záměrně zvolené hodinové přestupy v Častolovicích a Týništi nad Orlicí. Ale také jsem ještě doplňoval snímky do galerie.

Zaujalo mne třeba na předchozím snímku zachycené „sexuální harašení“ ze psí říše, jehož člověčí účastnice byla ze své už několik dní trvající ochranářské role unavená a nešťastná, jak se mi svěřila. Ale mohl jsem sledovat i scénky jiné, méně dramatické a více se vztahující k dopravě. Na nástupiště postupně přicházeli ba i na jízdních kolech přijížděli cestující a všichni čekali na štádlera, který měl přijet z Častolovic jako Os 20242 a obratem se tam vrátit v roli Os 20243. Popsaný děj nastal tentokrát s naprosto zanedbatelným tříminutovým zpožděním, přičemž druhý spoj dorazil do svého cíle zcela v souladu s jízdním řádem. Ale o tom až příště …