Balkánské putování (1)

… ale případnému cestovateli jako obsáhlý, i když neuspořádaný zdroj informací o Balkánu a jeho železnicích. Seriál je lehce šotoušsky zaměřen, proto jsou mírně potlačeny pasáže z přechodů pohoří a jiných dobrodružství.

V prvním díle (ze dvou) navštívíme na skok hned několik států a většinu času strávíme ve vlaku. Už samotný nákup jízdenek byl trochu oříšek: protože SparDay Praha <-> Budapešť byly dávno na většinu vlaků vyprodané, na noční Metropol nejsou vůbec a chtěli jsme flexibilitu pro návrat, vynašel jsem levnou a funkční kombinaci: včasné Praha <-> Brno <-> Břeclav, obyčejné na hranici, CityStar Kúty Gr <-> Bratislava a relační ZSSK sleva do Budapešti. Z Budapešti do Bělehradu se dá snadno zpáteční flexibilní jízdenka koupit v e-shopu MÁV a vytisknout bez front v automatu na Keleti.

Kolem depa F. Kosovë se rozkládají „američki diesely“; 11.8.2015 © Libor Peltan

Doufali jsme, že nástupem v Holešovicích zabereme v EN477 Metropol místa, to jsme se ale přepočítali – všechny vozy z Německa byly zřejmě vymístenkované (a Němec se vykašlal na rezervační lístky, grr), vůz do Budapešti přidaný v Praze také skoro vymístenkovaný, ale se štěstím jsme si nakonec sedli. Cesta pak probíhala klidně až do Bratislavy, kde sice nedošlo k přepřahu (naznačenému na Vagonwebu), ale naštěstí jsme dorazili téměř včas, takže prostoj, během nějž jsem doběhl k pokladně koupit lístky do Budapešti, tu byl a stihl jsem to i s nabráním vody.

V Budapešti jsme zhodnotili hmotnost našich zavazadel (moc jídla) a vykašlali se na jakýkoli delší program, jen se prošli na blízký hřbitov, než nám jel nejbližší vlak do Bělehradu. Ten nabíral přes Maďarsko zpoždění drobně a nenápadně, ale za první srbskou stanicí Subotica, kde se clí, a kde je také pěkné depo plné zajímavých vraků, jež jsem bohužel nemohl nafotit, už se nerozjel na více než asi 40 až 50 km/h. Cesta byla dál nudná až ubíjející, vpravo kukuřice, vlevo kukuřice a pomalé monotónní odklapávání kolejnic.

Zátiší vozového hřbitova v Miradi; 11.8.2015 © Libor Peltan

V Novém Sadu přistoupili nějací cestující, jež jsme se pokoušeli obšťastnit napečenými buchtami, abychom odlehčili svým zádům, pozorovali jsme také stavěný megalomanský železniční most. Pak se jelo zase dlouho pomalu, až nedaleko od Bělehradu jsme najeli na velkorysý koridor (při těch parametrech se nedivím, že jim stavba jde tak pomalu) a brzy přistáli na nádraží napůl venkovského charakteru, byť hlavovém.

Zpoždění dosahovalo téměř dvou hodin (a to jen díky tomu, že jsme měli celou cestu štěstí při křižování – čekaly vždy protijedoucí vlaky), takže všechny myslitelné přípoje na jih byly fuč, až na Sofijský noční rychlík, jímž jsme se mohli dopravit do Lapova, odkud před čtvrtou ranní má jet osobák do Kraljeva s přípojem do Mitrovice. Jízdenky jsme koupili raději jen do Lapova, a to rukama, nohama, kartou, se slevou Rail+ celkem bez problémů, a zbylých pár hodin využili k procházce do města – nejzajímavější bylo rozbombardované ministerstvo obrany (operace Spojenecká síla, 1999), které je jako památník udržováno v ementálovém stavu.

Vybombardované bělehradské Ministerstvo obrany a války; 10.8.2015 © Libor Peltan

Zmíněný rychlík jel v řazení ŽS B (pohodlná kupéčková goša, kde jsme se uvelebili) + BDŽPP Byuu (velkoporostorový honeckeroid, v Bulharsku bežně na dálkových vlacích) + nějaké Bc. Díky předem známé výluce se jelo oklikou přes Malu Krsnu, což není sice o moc dál, ale o dost pomalejší, a tak jsme v Lapovu vystupovali už vprostřed noci. Po odjezdu vlaku místní přednosta vyzvídal, co máme v plánu, a když jsme zmínili onen časný ranní vlak do Kraljeva, řekl nám jen „dnes nejede“, z čehož usuzuju, že některé dni asi jede, i když jízdní řád žádná omezení neuvádí, takže spolehlivý zdroj je asi jen pan přednosta. Příčinou bude snad nespolehlivost turnusovaných jednotek řady 711.

Naštěstí jsem měl v rukávu dobrý plán B, a to zhruba ve stejný čas jet osobákem do Niše, kde je hodinový (= minimální rozumně bezpečný) přípoj na jediný spoj do Merdare na kosovské hranici. Ten nám přednosta odsouhlasil, nasměroval ke koupení jízdenek (bez větších problémů, jen to velice dlouho trvá a je potřeba ukázat všechny Rail+ karty u pokladny) a rovnou ukázal na osamocený vůz odstavený v kolejišti, kterým bude osobák tvořen, a tak jsme usnuli dlouho před odjezdem.

Symbol KFOR na ex-jugoslávském voze v Miradi; 11.8.2015 © Libor Peltan

Vzbudil jsem se na odlehlé zastávce v pěkné zamlžené krajině a souprava severské lokomotivy vyrobené v jugoslávské licenci a jediného Blt (pěkný velkoprostorák) stála. Lokomotiva cvakala, ale nehýbala se. Naštěstí se později rozjela a i když často při najetí do výkonu najednou s citelným trhnutím odpadla, posouvali jsme se, byť s narůstajícím zpožděním, k Niši.

Nakonec byl přestup ještě pohodový, i když doba ani ne poloviční. Pofotil jsem pár dalších osobáků v uzlové stanici, vždy jedna ASEA (dokonce jsem zachytil originální nejugoslávskou) a jeden vůz nevelkého stáří, ale zanedbané údržby. Přestoupili jsme do moderní, ale ruské motorové jednotky řady 711 a rozvážným tempem pak směřovali ke kosovské hranici. Ze začátku byly zajímavé jen staniční budovy, za úvratí se však čím dál více naskýtaly hezké výhledy do krajiny, bohužel jsem z výpravy zůstal jediný udrživší se v bdělém stavu.

DMU 711 na konečné v Merdare; 11.8.2015 © Libor Peltan

Se schůdků jsem seskákali do trávy v příkopu u bývalého strážního domku na okraji vesničky Merdare. Horko pocitově prodloužilo náš pochod k hraničnímu přechodu, který jsme překonali bez zdržení a zjišťovali, jak se nám podaří někoho stopnout. Místní chlápek nám naznačil, ze kterých míst by měl za chvíli jet autobus, ale vzápětí on někoho stopnul a zmizel, maršrutka přijela na úplně jiné místo a my jí jen zamávali. Ujal se nás však slovensky mluvící vrátný z parkoviště a měli jsme štěstí na brzký další autobus, na který jsme raději počkali hned u příjezdové cesty. Do Podujeva za lidových 0,4€, jízdní řád si můžete prohlédnout na snímku.

V Podujevu je především na ulicích veliký zmatek, zorientovat a prodrat se někam je kumšt. Maršrutky mají své vlastní miniparkoviště, autobusák jsme našli s velkou pomocí místních (nabrali jsme i vodu; všichni tu byli milí a na „Czech republic“ zjevně reagují velice pozitivně) a rozhodli se déle nezdržet, autobus do Prištiny už nabíral lidi. Platilo se průvodčímu za jízdy, řekl si celá 2€ za osobu, ale možná jen že jsme cizinci nebo velké batožiny. Do autobusu se běžně nastupuje kdekoliv, když na něj mávnete u cesty.

Výhled z kostelní věže na Prištinu; 11.8.2015 © Libor Peltan

Priština není zas až moc zajímavé město, mísí se tu typické Kosovo s evropskou kulturou. Nejvíce se nám líbil křesťanský kostel Matky Terezy, zřejmě nově budovaný na základech úplně zničeného. Ještě není úplně hotový, ale už se dá za 1€ vyjet výtahem na vysokou věž, odkud je neskutečný výhled do všech stran. Není odtud však vidět doslova venkovské nádraží, kde jsme si počkali na jeden ze 3 párů vlaků (kennedi + schliereny) a svezli se na předměstí do Kosova Polje. Železniční jízdné je lineární: 0,3€ za započatých 10km, takže jet kousek je levné, ale delší vzdálenosti vyjdou nejdráž na celém Balkáně.

Od stanice nyní zvané Fushë Kosovë jsme vyrazili kolem kolejí na jih, nejprve minuli depo, kde se nacházejí téměř všechny provozní i neprovozní kosovské lokomotivy a motorové vozy, a zanedlouho dorazili do stanice Miradi, dříve centrálního nákladního překladiště, dnes obrovského hřbitova vagonů. V čekárně jsme využili pohostinnosti elektrické zásuvky a vodovodního kohoutku a čekání na večerní vlak na jih si zkrátili také focením vlaku protisměrného, tvořeného nohabkou a švédskými B1.

Vlak do Prištiny tvořený „nohabkou“ a B1 v Miradi; 11.8.2015 © Libor Peltan

Z motoráku švédské řady Y1 jsme vystoupili v místech, kde podle Openstreetmap nemělo být nic jiného než zastávka, pustina a les. Je tam však obec Stagovo a hned po výstupu o nás její obyvatelstvo, převážně Romské, jevilo velký zájem. Zachránil nás místní policista, který nás ubytoval přímo u sebe doma. Naše obavy zažehnal ukázáním průkazu a posléze i služebního auta, a pak se na nás přišlo podívat široké příbuzenstvo. Život v Kosovu je prý zlý, platy nízké, ceny vysoké, všude korupce.

Ráno jsme si čerství počkali na mírně zpožděný jediný mezinárodní vlakový spoj široko daleko, leč v pohraniční stanici jsme stejně museli přestoupit. I proclení se protáhlo, neboť celníci odvezli všechny pasy od vlaku autem asi až na silniční hraniční přechod. Za makedonské jízdenky si průvodčí řekl značnou sumu – 2 € za každého – ale my neměli na výběr, nemaje dináry (těch bychom pro cestu do Skopje platili 94). Na nikoli nádraží, ale spíše hlavní staveniště, chaos a bludiště ve Skopje nás dovezl lokotraktor s jedinou gošou.

Double-deckery ve Skopje; 12.8.2015 © Libor Peltan

Metropole země se sluncem na vlajkách je nádherná, na jednom břehu evropštější centrum, na druhém se tyčí hrad (chudší, ale velice podobný jako v Bělehradě a s hezkými výhledy) a pod ním turecký bazaar s mešitami okolo. Oba břehy spojují samé zajímavé mosty, leckdy moderní, ale s mnoha sochami. Litovali jsme, že máme jen několik hodin. Městský provoz je stejně jako v Prištině čistě autobusový, navíc méně rozmanitý, vévodí mu doubledeckery, sem tam krátký Sanos (našincům ta značka určitě něco říká) – ten se mi však nepodařilo kloudně vyfotit. Spravil jsem si náladu na pantografu z rižské továrny, nacpaném po indickém způsobu uprchlíky.

Vlak do Kočani měl podobné řazení jako ten jímž jsme přijeli – lokotraktor a jediná kupéčková goša. Ta se hodně zaplnila, což značně snížilo možnosti užít si a fotit trať do Velesu, která je hodně malebná, zahlédli jsme na obou stranách čnící skaliska, neobvyklou krajinu, tunely a křižující rychlík. Ve Velesu naštěstí skoro všechno vystoupilo, takže jsme si trať do Kočani už užili jaksepatří. Lítal jsem od okna k oknu s foťákem i bez jako při první jízdě v Horehroní. Nádhernou krajinu v dáli doplňovaly zajímavosti přímo u trati, třeba dlouhatánské akvadukty zavlažující rýžová (?) pole.

Jakási stanice na trati Veles - Kočani; 12.8.2015 © Libor Peltan

Maloměsto Kočani žije svým klidným způsobem, lidé se s námi dávali do řeči, například nádražák, bývalý Polák, vysvětloval, že se přistěhoval do Jugoslávie, když tu za Tita byly 10x větší platy, nebo paní, nadšená, že si může s někým popovídat anglicky. Na trhu jsme za zbývající Dináry (~40Kč) nakoupili ovoce a zeleniny co jsme sotva unesli, a stanovali u přehrady, která však vypuštěná nenabízela pohodové koupání.

Následující dva dny jsme přecházeli pohoří Osogovo, hlavním nepřítelem bylo horko. Hory to nejsou úplně úchvatné, ale krásné jsou takovým srdečným způsobem. Žádní turisté, sem tam bača nebo nějací místní, jediný turistický ruch jsme potkali v osadě Ponikva, kde jsou hotely. Cesty jsou všude široké, různě rozježděné (někdy více cest stejným směrem), značení zmatečné, kdekoliv projede náklaďák. Vrchy zatravněné a skoro na všech jsou rujny někdejších chat a rozhleden.

Od vrchu Sokol jsme scházeli k hraničnímu přechodu Kostur, cestou jsme narazili na hlubinný důl, nazoomovali něco z vozíků a stopli na krátký úsek jetou dodávku značky TAM, což nám zejména pomohlo oddělit se od psa, který se nás držel přes půl pohoří, byť jsme mu nedali žádné jídlo. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se ocitli z vnitřní strany u zavřených vrat a vrátnice dolu, ven nás naštěstí pustili. Z posledních sil jsme za tmy překonali hranici a ráno došli do bulharské žst. Sandanski.

Úvodní snímek: „Nohabka“ u F. Kosovë; 11.8.2015 © Libor Peltan