Balkánské putování (2)

Vyprávění předchozího dílu se skončilo v žst. Sandanski na Makedonsko – bulharské hranici.

Řada odstavených vagonů, pěkná velká nádražní budova a za chvíli má jet jeden ze dvou denních vlaků – omyl. Nenapadlo nás vůbec uvažovat, že Bulharsko má jiné časové pásmo! Výpravčí se nás ale tak trochu ujal a našel maršrutku za pár hodin do Kjustendilu, odkud už jezdí vlaků víc, a tak jsme stihli plánovaný cíl pro tento den, byť bez prostoje v Radomiru. Z Kjustendilu nás vezlo obyčejné Desiro zajímavou tratí s asi 18 tunely (v Bulharsku jsou na všech tratích tunely viditelně očíslované ve směru vedení trati), z Radomiru čtyřdílné elektrické Desiro, z Dupnice pak žehlička s jedním By, která po hodinovém prostoji v Blagoevgradu pokračovala jako další osobák do Petriče.

„Žehlička“ řady 61 ve společnosti „plechovky“ ř. 43 a elektrických „Desir“ v Dupnici;
15.8.2015 © Libor Peltan

Cestou jsme nafotili mezinárodní rychlík do Soluně a vnitrostátní rychlík do Sofie (oba s plechovkami), a v Kresně jsme přestoupili na pěškobus do hor. S tmou nás zastihl také nedostatek vody, naštěstí jsme stopli místního dědu s žigulíkem a nabitou brokovnicí, dovezl nás ale na parádní místo na trávě u potoka.

Další tři dny jsme se drali po pohoří Pirin, je nádherné, úchvatné, všude se pasou krávy (do 2500 m.n.m.), občas koně. Nocovali jsme i v nouzovém zaslonu Končeto, který nabídl útulnost (ale přes noc se zkazilo počasí, ještě že jsme měli dost vody a jídla a nemuseli se bát tam dlít déle). Místy byl turistický postup nebezpečný (ve svahu na kamenech by měly být řetězy, ale buď nebyly, nebo už nebyly; kdyby bylo mokro, bylo by zle; doporučuji nelozit tam s krosnou), místy náročný, místy dost nepříjemný (skákání po kamenném moři se omrzí už po kilometru, co teprve po patnácti). Zkrátka užili jsme si to, ale Dobriniště jsme dosáhli fyzicky zdevastovaní a psychicky zdeptaní, byť v dobrém čase.

Úzkokolejný vlak přijíždí do Dobriniště; 19.8.2015 © Libor Peltan

Úzkokolejka Dobriniště – Septemvri mi byla šotouši doporučena naprosto právem, líbila se nám všem, tunelů bylo myslím 35, stoupací smyčky asi 4. Licenčně vyrobené henschely tu tahají vozy, které po humanizaci už nemají stahovací okna, fotit se ale dá z představku z otevřených vstupních nebo přechodových dveří. Pět hodin je dost, ale stále je na co koukat, a to nejen v nejvyšším úseku trati (stanice Avramovo je nejvýše položenou žst. v Bulharsku).

Rychlík Stara Zagora – Sofie byl první vlak s nezanedbatelným zpožděním v Bulharsku (asi 70 minut). V čele místo očekávané plechovky stanul ex-Jugoslávský šestikolák, soupravu kromě klasického áčka (asi nějaká goša) tvořily samé německé bimzy a svou historií i délkou pozoruhodný vůz Bbds (ex Bbd⁴⁹⁹). Dorazili jsme tak do Sofie kolem půl dvanácté večer a přivítalo nás doslova mrtvé nádraží.

Typický bulharský rychlík v Septemvri: „plechovka“ řady 44 a Byu; 19.8.2015
© Libor Peltan

Kvůli rekonstrukci nejsou ani na nástupištích žádné panely, takže jsme zprvu ani nevěděli, kam jsme vlastně přijeli. Místo většiny nádražní budovy je staveniště, ale po krátké šipkované jsme našli pokladny. Avšak vše bylo zavřené. Jediní funkční byli policisté, kteří nám oznámili, že v tuto hodinu už žádné služby nefungují, MHD taky skoro nejezdí a doporučili nám vzít si taxík a poptat se v něm po hostelu. Srovnání s tím, co všechno funguje v Praze na hlaváku o půl dvanácté – jedou kasy, jedou vlaky, jede metro...

Přespali jsme tedy v parku a ještě za tmy vstali, za směšný peníz nechali batohy v úschovně a já se jal šotit, zatímco Verča s Jirkou vyrazili do centra (byť se jim podařilo nafotit i vozovnu trolejbusů, kterou já už nestihl). Z turistického pohledu je Sofie dost nezajímavé město, pár památek tam je, většina budov v centru nových a obehnaných autostrádami, ruiny starých kostelů najdete někde ve dvoře nebo taky u vestibulů stanice metra.

Úzkorozchodná T6A2 u zastávky Kozlobuj; 20.8.2015 © Libor Peltan

Hromadná doprava je o poznání zajímavější. Metro je z valné většiny jen pár let staré, vedle dobře udržovaných „černých hub“, jaké známe z Prahy a Budapešti, tu převládají moderní ruské soupravy. Na většině sítě je však tragický špičkový interval – 8 minut. Trolejbusovou síť opanovaly solarisy, sem tam však narazíte i na Ikarus 280T s tyristorovým měničem, většinou faceliftovaný.

Tramvaje jsou dvou rozchodů – jedna trať přes centrum, větvící se na východě města, má normálních 1 435 mm, zbytek netypických 1 009 mm, kousek vede i splítka. Na úzkokolejné převažují relativně nevzhledné místní krabice (odporové a takové humpolácké, řekl bych, připomínají mi ruskou produkci), dvou- či tříčlánkové, některé konstrukčně obousměrné ale se zaslepenými dveřmi na druhé straně, některé s nízkopodlažním středním dílem. Na některých linkách na jihu hojně krouží T4D+B4D a doplňují to většinou sólo T6A2. Na severu jsem zahlédl i Pesy Swing.

Starý mercedes v zastávce Ž. K. Levskij G.; 20.8.2015 © Libor Peltan

Normální rozchod je pestřejší: táhnou ho dvojice T6B5, sem tam další T4D (ve dvojicích či s vlečňákem), hodně ex-vídeňských E1 a různých düwagů (např. GT4 s vlekem). Na lince do Obikolne musejí jezdit obousměrné GT8, protože tam není smyčka (ale pozor, špičkový interval je přes 40 minut).

Skvadra autobusů je jako všude pestrá, vypíchnul bych krásné secondhandové mercedesy. S jedním jsem si hezky naběhl, když jsem ho dobíhal a bylo mi jedno kam mě odveze, a on si to štrádoval do polí, najednou vidím ceduli konec Sofie a vystoupil jsem až ve vesničce Mramor, odkud to zpátky jelo až skoro za půlhodinu.

Nové soupravy metra z Mytišči ve stanici Mladost 1; 20.8.2015 © Libor Peltan

Zatímco já přišel večer na sraz na nádraží pozdě, protože jediný den je opravdu málo na prozkoumání všech dopravních zajímavostí bulharské metropole, zbytek týmu se už skoro půldne nudil. Ukázalo se však že opět (tentokrát naštěstí) zaúřadovalo časové pásmo – jízdní řád jsme měli od ŽS, které časy uvádělo v SEČ. Koupit jízdenky je tu o nervy – navzdory informačním nálepkám tu platební karty neberou, musí se při nákupu předložit RAIL+ karty, a i jen informace o ceně jízdenek a povinnosti místenek se liší hodinu od hodiny a pokladní od pokladní.

Navíc měl vlak, v chudém složení srbského lehátka a bulharského Byuu, už z výchozí stanice zpoždění – asi 50 minut jsme čekali na připojení lokomotivy. Jely s námi mimo jiné zvláštně se chovající babky, hádali jsme, že něco pašují. Hned za hranicí vystoupily. Z Dimitrovgradu nás táhnul kennedi.

Co je tohle za trolejbus? 20.8.2015 © Jiří Setnička

V Niši jsme si dovolili podobné dobrodružství jako předtím v Bratislavě – jízdenky jsme si nekupovali rovnou do Bělehradu, protože nám připadaly drahé (i do Niše byly drahé), takže jsem využil přepřahu (a úvratě) k rychlému nákupu jízdenek dál na Bělehrad, přičemž jsme ale raději všichni vystoupili, abychom neriskovali rozdělení skupiny, a přišli tak o místa, zabraná běženci jedoucími asi z Makedonie.

Prospali jsme se však a i přes únavu prošmejdili bělehradský hrad, který je zajímavý, nesourodý, velký a obsahuje obsáhlé muzeum vojenské techniky (viděli jsme jen volnou vnější expozici). Centrum nás jinak moc nezaujalo, až na centrální stanici trolejbusů, kam každých pár minut přijíždějí místně originální červení tykadláci, a autobusové nádraží, hemžící se zas obskurními Ikarbusy (to není překlep).

Malá část vnější expozice vojenského muzea na hradě v Bělehradě; 21.8.2015
© Jiří Setnička

Více než centrum hlavního města nás zaujalo centrum předměstí Zemun, kde jsme na trhu dobře nakoupili. Vede odsud zajímavý pontonový most na ostrov. Unaveni jsme už brzy vyhlíželi na nádraží soupravu vlaku do Budapešti (sledujíce přitom nakládání automobilů na vlak do Baru), abychom obhájili nějaká místa před uprchlíky. Nasedli jsme ještě do potemnělých vagonů, ale policisté později běžence odvedli do zvláštního, navíc připojeného vozu. Noc byla klidná, vzbuzeni jsme byli před Budapeští, už bez běženeckého vozu, který asi odpojili v Subotici, kam beztak jeho osazenstvo mířilo.

Ještě jsme si postáli půlhodinku na zhlaví Keleti, než jsme si mohli užít poslední, kvůli únavě už značně zkrácený program. Prošli jsme se parkem kolem hrádku k lázním Széchenyi a zpět a bez dalších peripetií dojeli écéčkem k domovu.

Centrální bělehradská stanice trolejbusů Studentski trh; 21.8.2015 © Libor Peltan

Na závěr si dovolím subjektivní shrnutí poznatků:

Srbsko je jakýsi etalon Balkánu (asi společně s Rumunskem), většina věcí tu funguje tak jak by člověk očekával. Vlaky jsou běžně zpožděné – ne o pět/deset minut jako u nás, ale o hodinu/dvě; tvořené často lokomotivou s jedním či dvěma vozy. Modernizace probíhá pomalu, takže se sem návštěvník vrátí jakoby do 90. let. Našinec se tu snadno domluví, neboť jazyk je příbuzný a lidé vstřícní.

Kosovo je neobvyklá země, je znát že je mladá. Není ani o chlup nebezpečnější než okolní státy. Je směskou albánské a evropské civilizace. Z turistického pohledu moc zajímavá není, ze šotoušského ale ano. Albánsky stačí umět dobrý den a děkuji, spíše se užije němčina než angličtina.

Makedonie nám okamžitě přirostla k srdci – má nádherné hlavní město, překrásné hory, malebné železnice a celkově nám tu připadalo milo.

Bulharsko těží z členství v EU, přestože je jednou z jeho nejzaostalejších krajin. Některé věci tu fungují ještě „po balkánsku“ jako v Srbsku (několikrát jsem se divil, že tohle a tamto je v EU vůbec možné), jindy lze ale pozorovat podobný rozvoj a kvalitu jako u nás.

Úvodní snímek: Faceliftovaný Ikarus 280T ve smyčce Ž. K. Borovo; 20.8.2015 © Libor Peltan