Přezdívky (1)

Strojvedoucí a ostatní železničáři své železné oře pokřtili po svém, nestačí jim to číselné či (dříve) alfanumerické označení, které jednotlivým řadám přidělilo ředitelství drah. Je to, řekl bych, unikátní jev, snad v žádném jiném oboru není tak rozšířeno dávat strojům jména (nehovořím tu o vlastních jménech jednotlivých lodí, v posledních letech i hnacích i jiných drážních vozidel, ale o přezdívkách určitého typu stroje). Svědčí to o mimořádně vřelém vztahu příslušníků ajznbónského národa ke svým mašinkám jako k živým bytostem.

Možná si říkáte, že se tu chystám nosit sovy do Athén, že každý pravidelný čtenář internetového magazínu VLAKY.NET přezdívky dávno zná, jsou uvedeny i v jeho Malém atlasu. Já bych se ale rád pokusil je trochu systematizovat. Seřadit je ne podle trakce, druhu vozidla a technických parametrů ale podle toho, od čeho jsou odvozeny a jak vznikly. Vždyť tak jako lidé dostávají svá nová jména podle nějaké vlastnosti, příhody, případně i zkomolením či zkrácením úředního jména, tak je získávají i mašinky. Musíme ovšem v mé „lokonómii“ brát v úvahu i to, že některá jména jsou obsazena více typy, často značně odlišnými (např. ponorka), že naopak některá řada má přezdívek víc a že se používání liší i krajově – zatím co v Čechách kocour je řada 742, na Slovensku je kocúr pro změnu řada 700. Doufám, že se kvůli „krajovým nářečím“ nerozpoutá příliš ostrá diskuse.

Podle úředního jména

Ano, i kamarádům někdy zkomolíme či zkrátíme jejich jméno, když jsme líní je říkat celé, nebo ho přeložíme do jiného jazyka, když je nám málo exotické, a ono se to vžije, že už pak Jendovi nikdo jinak neřekne než Johny, Procházkovi Špacír a Aschenbrenerovi Áša. I u mašinek je někdy přezdívka odvozena z čísla řady. V dobách kryšpínovských to nejčastěji bývalo podle konstrukčního čísla, aby se od sebe rozlišily lokomotivy stejných technických parametrů, vyjádřených prvním trojčíslím. Všudybylka jednička byla 354.1, sedma byla 354.7, i bobiny E499 jsou nulka a jednička. I skupiny písmen daly jméno svým nositelkám: Úzkorozchodné TU 47.0 se říká túčko, prvním obouproudým lokomotivám 350 (ES 499.0) a 363 (ES 499.1) se m.j. říká eso.

 „Čmelák“ je podle ЧΜЭ 3, ale asi taky že bzučí © Luděk Šimek

Existuje i přezdívka, převzatá z označení exportovaných lokomotiv. Dodávka T 669.x (770, 771) do SSSR jistě převýšila domácí trh a její označení pro SŽD – ЧΜЭ 3 jí dala i jméno čmelák, ikdyž určitě k němu přispěl i příjemný bručívý zvuk.

Označení haldou číslic, zavedené v r. 1988, k žádným jménům neinspirovalo. Máme tu ale ještě další značení, které jistě dobře znáte – pojezd HDV, kde velká písmena, jejich pořadí v abecedě, dává počet hnaných náprav, číslice počet běhounů, malá nula znamená, že každá náprava má svůj elektromotor, apostrof značí otočný podvozek. A vy už tušíte, kam mířím – ano, laická i železničářská veřejnost tu malou 0 četla „o“, tedy Bo‘Bo‘ vyslovovala „bobo“ a byla z toho bobina. Přesto že toto uspořádání pojezdu se pak stalo samozřejmostí pro všechny další čtyřnápravové elektrické i dieselelektrické lokomotivy, bobina se říká jen průkopnicím E 499.0 a .1 (140, 141). Jejich sestřička na 1500 V je bobinka čili kapesní bobina. Byla snaha říkat podobně i strojům Co’Co‘ – cecilka E 669.x či cocacola T 678.0, ale to se příliš neujalo.

Ještě se však zastavím u jiného případu, kdy nesprávné pochopení názvosloví vedlo k přezdívce, dokonce ne jediné řady ale celého jednoho druhu vozidel. Když se zaváděly elektrické jednotky, dosti se o tom psalo v novinách laických i železničářských, neboť to byla převratná věc v osobní dopravě. Čtyři vozy tvořily provozní jednotku – dva EM 475.1, dva vložené, později označené jako N 475.1. Přitom jeden ten nemotorový měl shodné pořadové číslo s prvním motorovým vozem, ten druhý s tím druhým EM.

Zavedly se tedy pro odlišení dva technické pojmy: Dopravní jednotka (např. EM 475.1001 + N 475.1001 + N 475.1002 + EM 475.1002) a pantografová jednotka – 2 vozy s jedním sběračem (pantografem) stejného inventárního čísla – EM 475.1001 + N 475.1001 (jak patrno z článku o řadě 451), užívá se dnes raději termín technická jednotka). Čtenáři to však pochopili jako typové označení nového vozidla – a pantograf čili panťák byl na světě.

Takto alespoň vysvětlovali před lety v časopise „ČD pro vás“, jak se původní název pro mechanické zařízení, udržující rovnoběžnost, např. pravítek rýsovacího prkna (známe už jen my pamětníci) či sběrače proudu stal slangovým výrazem pro všechny elektrické jednotky, nejen ty první žabí tlamy. Stal se dokonce inspirací k oficiálnímu jménu těch nejnovějších – Regio Panterů a Inter Panterů.

Pantograf je a) část rýsovacího prkna, b) sběrač proudu el. vozidel, c) elektrická
jednotka ...; zdroj: VLAKY.NET

Tak jsme nenápadně přešli k tomu, že krom 12místného číselného kódu dostávají řady dnešních vozidel i oficiální jména. Jistě že ty dlouhé názvy vedou ke zkracování (regína, panter) či překladu do češtiny (slon, žralok). Až budoucnost ukáže, jaká jména jim vymyslí koumák železničář v provozu.

Podle peří poznáš ptáka

Když mašiny jezdívaly na uhlí, mívaly i barvu uhlí a sazí. Jen výjimečně dostaly nějaký pestřejší kabát, jako třeba rychlíková 486.0. Tu natřeli na hráškově zeleno a ještě jí za to nepěkně nadávali zelený anton. 387.0 byla sice tmavě zelená, jméno však dostala podle své elegance mikádo; právě tak poválečný modrý albatros – 498.0 i .1. Až počátkem padesátých let se objevil ve čtyřech kusech rudý ďábel 476.0. A máme tu konečně modrého opeřence 477.0. Otázkou však je, zda má jméno papoušek podle pestrého ptáka nebo podle režiséra filmového týdeníku – viz úvod článku o této řadě.

„Rosnička“ – ta parní © Luděk Šimek

Éra parní trakce končí krásně zelenou rosničkou 464.2. Zároveň však tímto jménem začíná éra dieselová, jak by si předávaly štafetu. Vždyť T 334.0 je také zelená rosnička. Právě u motorových lokomotiv se v padesátých a šedesátých letech rozvinula nejširší paleta barev. Tak lokomotivy s hydraulickým přenosem byly krom zmíněné rosničky i karkulky T 444.0 a .1, kdežto T 478.0 si vysloužila jméno thymolin, že její krémový podklad s červeným vzorem připomínal tubu tehdejší zubní pasty. Počátkem šedesátých let přišly šestinápravové dieselelektrické lokomotivy T 678.0 a T 679.0 pomeranč.

A co modrá? Ta už se vyskytla před válkou u motorového vozu M 274.0 modrý šíp. Jinak zůstávaly československé motoráky až na výjimky spíš věrné své uniformě – tmavě červené či kombinaci krémové a tmavě červené, právě jako elektriky tmavě zelené (až na výjimky). Výrazně se od těch stejnosměrných barvou odlišily až střídavé, ale u nich zajímavější než barva byl materiál, z něhož byl ten kabát ušit, proto o nich později.

M 274.004 – „modrý šíp“, výjimečná barva pro motorové vozy ČSD © Luděk Šimek

V sedmdesátých letech přišla doba normalizace. Nemluvím ale o té politické, ona normalizace opanovala i nátěr železničních vozidel. Aby se zlevnila údržba, nastříkaly se všechny příslušnice určité trakce jednotnou barvou bez pruhů a vzoru. A to byl i konec jmen podle barvy kabátu. I tady jsou však výjimky: 150 (E499.2) měla nátěr dle normy – krémová/zelená, právě tím a snad i tvarem připomíná banán. A nezapomeňme na jezevce – to je prototyp S458.0 (dnes 210) modrobílý s bílým proužkem. Jméno barvy se objevuje i v rozlišení dvou prototypových elektrických jednotek 470: zelené patro, modré patro.

Až přelom tisíciletí přinesl (na pár let) pestrost, ale také nepestrou a v první verzi dyzajnérsky nevydařenou patrovou jednotku 471, která z dálky připomínala blok ledu, plující zlověstně mořem kolejí, proto se jí říkalo ledovec.

Už jsem tu nakousl, že i neobvyklý materiál může dát jméno svému nositeli. M 131.1 je malý dřevěný. Oblíbenou postavičkou dětí i dospělých v 50. – 60. letech byl Hurvínek, který je taky dřevěný a nosí dřeváky. Tak dal jméno i malému dřevěnému motoráčku. Zmínil jsem se tu i o střídavých lokomotivách. 280 (S 699.0), 230 (S 489.0) a 240 (S 499.0) kterým dal designér Otakar Diblík světově unikátní podobu, což mu ovšem umožnil materiál, který použil – skelný laminát. Jak jinak tedy, než že se těmto třem řadám říká laminátky. Paráda však bývá drahá, proto se Škodovka vrátila u řady 242 k tradičnímu plechu i tradiční podobě, jakou mají elektriky od 60. let, a pro odlišení se 242 říká plecháč.

Sklolaminát dává nebývalé možnosti designérovi. Je to však drahá paráda;
zdroj: Wikipedie

Konečně se ještě jednou zmiňme o 471, která záhy dostala oficiální jméno City Elefant i hezčí kresbu na skříni, a protože je trojdílná hliníková, říká se jí ešus.

Podle noty

Ano, mnozí ptáčci se lépe rozeznají sluchem než zrakem. Platí to i o lokomotivách a motorácích.

M 240.0 – „singrovka“ © Luděk Šimek

Tak podle zvuku stroje se motorákům M 240.0 říká singrovka, M 296.0 i .1 vrtulník, M 475.0 chrochtadlo. Chrochtadlo ale může být i bardotka 749, nemající tlumič. 781 je dunihlav, známější je však pod svým rodným jménem sergej. A pak tu máme ještě charakteristický tón houkačky. Podle ní na Slovensku pojmenovali E 669.1 i 2 na rakaňa. A 350 a 150 piští, proto se jim říká krysa nebo potkan.

Tak, to je první díl mé série o neoficiálních jménech hnacích vozidel. Další ctnosti i nectnosti, které se zapsaly do křestního listu mašinek, si necháme na příště. Už se ale těším, jak mi do diskuse nepíšete jiná neobvyklá jména, která neznám, protože se používají v různých končinách ČD i ŽSR.

Závěrem se omlouvám autorům snímků z našeho internetového magazínu Ladislavu Böhmovi, Milanu Vojtkovi, Václavu Vyskočilovi, zejména pak jeho řediteli PhDr. Zbyňku Zlinskému, že jsem použil jejich starší snímky ve snaze, abych je měl co nejkvalitnější, v autentických barvách a předepsaném formátu.

Úvodní snímek: „Rosnička“ té přezdívky druhá, motorová © Luděk Šimek