Přezdívky (2)

Nositelé přezdívek, ti z masa a kostí, mají většinou smůlu: Terčem autorů přezdívek se obvykle stává něco, co je nezdobí nebo alespoň čím vyčnívají. To oceloví miláčkové se těší větší přízně – u nich je to tak padesát na padesát. My se samozřejmě budeme držet pravidla – nejlepší na konec – a začneme tím nelibým, co se jim zapsalo do křestního listu.

„Hrboun“ 375.0 v Národním technickém muzeu © Jiří Řechka

V Národním technickém muzeu v Praze na Letné stojí mohutný stroj. Jeho vysoká kola nám říkají, že vodíval expresy, i jeho číslo – 375.007 – hovoří o ve své době (1911) úctyhodné rychlosti 100 km/h. Na jeho vzhledu nás upoutá neobvyklý kónický tvar kotle. A právě ten mu nespravedlivě vynesl nelichotivé označení hrboun. O 61 let později vyjela ze Škodovky elektrika s podobnou přezdívkou – hrbatá čili velbloud. Měla oficiální jméno E 479.0 (dnes 130) a tím „hrbem“ mínili skříň brzdných odporů na střeše.

Hrboun nesl původně u Rakouských státních drah označení 310. My ale toto číslo máme zafixované spíš pro pravý opak té kolohnátky - pro kafemlejnek. Ano, tak se říká maličkým lokomotivám 310.0 až 310.9 i ještě menší 300.6. Ty třistadesítky se dochovaly jako mnohý lokomotivní pomník, protože je na podstavec zdvihne i autojeřáb.

Trochu lépe na tom byla slabší předchůdkyně hrbaté z let 1901 – 1910, u kkStB značená 108, později u ČSD 275.0. Té se říkalo prostě nohatá. Vedle těch dlouhonohých gazel máme ze stejné doby i opačný případ – zeměplaz 411.0 s nezvykle malými koly a nízko posezeným kotlem. Hádám, že si jeho fírové pochvalovali dobrý výhled dopředu přes kotel i dozadu přes nízký přípojný tendr.

„Zeměplaz“ 411.010 v trutnovské depu; zdroj: www.ld-trutnov.cz

Přicházejí 20. a 30. léta, lokomotivy dostávají nový prvek, jenž podstatně změnil jejich vizáž: Plechy po stranách čela, které mají zdvíhat sloupec kouře vzhůru, aby ho proud vzduchu při vyšší rychlosti nesrážel na strojvedoucího a neznemožňoval mu vidění. Čili uši. Je pozoruhodné, že přezdívky ušatá se dostalo jen jednomu typu – 464.0 i 464.1, ačkoliv nebyla první (v r. 1933) lokomotivou s ušima. Má ale ještě horší přezdívku – bulík - nechápu proč. Vždyť vyhlíží docela sympaticky a pamatuji, jak poctivě sloužila v osobní dopravě až do posledních dnů parní trakce.

„Ušatá“, ale hlavně pracovitá 464.001 © Milan Vojtek

Před druhou světovou válkou vyvíjeli ve Škodovce tříválcovou tendrovku 2’D2‘, nesoucí označení 475.001. Vyrobili pouze jeden kus, protože následující dění upřednostnilo výrobu kanónů před lokomotivami. Byla zelená a pro tvar jejího tendru jí říkali bába s nůší.

Obrázek „báby s nůší“ 475.0 od Josefa Janaty

Pozvolna už před válkou a rázněji hned po válce opanovávají koleje motoráky, elektriky, od padesátých let i motorové lokomotivy. I na nich si ajzenboňáci našli mouchy a vymysleli nelichotivá jména. Třeba hranatý M 262.0 (dnes 830 a 831) má těch jmen víc – kredenc, skleník. Nebo podle tvaru střechy první série – ponorka. Tuto přezdívku, také podle střechy, má víc řad - motorové vozy 850 až 854 i lokomotiva 730. Té se také říká docela hezky – katedrála. Hůře ale dopadl se svojí střechou až v devadesátých letech motorák 843: rakev.

„Katedrála“ čili řada 730 © PhDr. Zbyněk Zlinský

Podle ponorky dostalo své jméno mnohem později ještě jedno vozidlo, tentokrát podle románového plavidla Nautilus. Je to úzkorozchodný 805.9, dle Kryšpína M 27.0. Bylo přímo záměrem výtvarníků, kteří ho rekonstruovali z polské řady MBxd2 rumunského původu, dát mu neobvyklou skoro pohádkovou podobu, jak z verneovek, zfilmovaných Karlem Zemanem. Kruhová ponorková okna jsou sice originální, ale mají vadu – nejsou stahovací, což by mělo jistě opodstatnění u vozů, jezdících 160 km/h, ale ne na lesní drážce. Vždyť úzké tratě jsou především atrakcí pro turisty, kteří se chtějí kochat a užívat čerstvého povětří a fotit, vždyť na úzkokolejkách jezdí i v otevřených vozech a taky se nic nestane.

„Nautilus“ M 27.0 právě přijel z některého filmu Karla Zemana © Jiří Řechka

Přelom 50. a 60. let přinesl některá zajímavá designérská díla. Čas pak prověřil, která i po půl století zaujmou svojí nadčasovou krásou (Diblíkova laminátka, Kardausova tramvaj T3...), nebo která sice zaujala publikum v době zrodu, přišla nám futuristická, brzy však zevšedněla, zošklivila se personálu i cestující veřejnosti a vysloužila si jméno žabotlama.

Kdo spatří legendární švýcarskou elektrickou lokomotivu Ce 6/8, ten hned pochopí, proč se jí říká krokodýl. Nechápu však, čím si to vysloužil i československý elegantní doutník 850, 851 (M 286.0, M 286.1). Mně aspoň vůbec nepřipomíná dravého ještěra.

Řady 850 až 854 mají těch jmen víc © PhDr. Zbyněk Zlinský

Lokomotiva T 478.1, dnešní 749 a 751, dostala dvě přezdívky naprosto protichůdné: Někomu se nelíbí, že je zamračená pod mohutným kšiltem, tvořeným čelní části střechy. Jiného naopak zaujal tvar čelního laminátového panelu pod oknem. Připomínal mu smělý profil hrudě tehdejší hvězdy světových pláten Brigitte Bardot. Říká jí proto bardotka.

Výkonnějším nástupcem bardotky, zkráceně berty jsou řady 752 až 754 (T 478.2 - T 478.4). Řekl bych, že se po stránce dizajnu velice povedly, působí majestátně i elegantně, jejich nejnápadnějším prvkem je čelní okno tvaru televizní obrazovky, zkrátka brejlovec – okuliarnik.

Tím se dostáváme ke jménům, které vlastně nezní nijak hanlivě, spíš objektivně hodnotí něco charakteristického. Tak třeba bájný tvor kyklop pro své jedno oko uprostřed dal jméno prototypu lokomotivy T 499.0 z poloviny 70. let s velkým nápadným reflektorem pod okny, která byla právě tak mohutná a ve své době už zbytečná, proto se nedostala do výroby.

Zato šikovná špagetka je dlouhý jezevčík z oblíbeného večerníčku a také posunová lokomotiva 731 z konce 80. let, štíhlá dlouhá, poctivě sjíždějící sem-tam kdejaké nádraží.

Špagetka neboli řada 731 © Václav Vyskočil

Pak přišla malá dvounápravová 708, která svojí barevností i ostrými hranami jak by byla ze světoznámé dětské stavebnice lego. Je ovšem jednoduché z takové stavebnice udělat velkou lokomotivu tak, že spojíme dvě malé. Čtyřnápravová 714 má shodné prvky kapoty i budky, stejnou kombinaci barev oranžová-modrá-bílá a především: má dvě pohonné jednotky LIAZ M2, kterou má lego jedinou. Proto je symbolické, že dostala jméno dvojité lego. Tato 714 má ale ještě jednu přezdívku, veselá kráva, protože svojí barevnou kombinací připomínala krabičku sýra, jehož reklamami nás tenkrát denně obšťastňovala televize. Její zmenšeninu 708 pojmenovali veselé tele.

 „Dvojlego“ čili „veselá kráva“ 714.017 © Václav Vyskočil

Tou dobou už si páni politici rozdělili stát i koleje, zmíním se teď o třech motorových vozech či jednotkách, které u Českých drah neuvidíme a mají také neoficiální jméno podle svého vzhledu. Tím prvním je mandarínka 811 ZSSK, kterou jsem, uvědomuji si to, měl zařadit už minule, protože se tak jmenuje díky své oranžové barvě. Tou druhou je dvoudílná bageta 813/913 ZSSK. Její obdobou u ČD je jen v jediném kuse vyrobená zelená Esmeralda (což ale není přezdívka, nýbrž její oficiální osobní jméno) 812 ČD, také pojmenovaná podle barvy, a to šatu tehdejší seriálové hrdinky. Na první pohled je patrné, že jsou všechna tato vozidla repasovaná z 810.

 „Delfín“ čiže „modrý pacifik“, řada 840 ZSSK © Karel Furiš

Konsorcium EMU-GTW Vysoké Tatry v r. 2003 představilo i dvě novostavby: Třídílnou 2´Bo´2´ barónku 425.95 pro TEŽ a podobně uspořádaný motorový vůz 840 ZSSK, kterému pro jeho elegantní tvar i barvu říkají delfín nebo i modrý pacifik.

Jméno delfín však už jednou použito bylo. Pro soupravu sice německou, řady VT 18.16 DR, která však jezdívala i k nám jako Vindobona, Karlex, Karola. Tím jsme se nenápadně dostali k přezdívkám, které vyjadřují obdiv k ladným tvarům a eleganci rychlých strojů. Ale ještě nejásejme, máme tu ještě rest v podobě jména, které nechválí práci dizajnéra: Řídící vůz řady 961, zvaný sysel. Autor jeho výtvarné podoby se snad inspiroval žabotlamou.

Řídicí vůz „sysel“ © PhDr. Zbyněk Zlinský

Konečně si dopřejeme největších krasavic, Miss pára, k nimž obdiv vyjádřili jejich opatrovníci i jmény, jimiž je oslovovali. Vezměme to podle data narození, které se nesluší u dam prozrazovat, tak jen upřesněme, že ta první se zrodila, když posledním výkřikem dívčí módy byla rovná ofina, zvaná mikádo. Právě tak si fírové pojmenovali i rychlou spanilou 387.0.

„Mikádo“ 387.0; zdroj: Wikipedie

Tím dalším elegánem je ON, proto můžeme prozradit, že se zrodil krátce po skončení války a byl tak okouzlující, že jej nazvali albatros. Nese označení 498.0 a stejné jméno zdědil i pokračovatel 498.1, lišící se v detailech i tmavším odstínem modré barvy.

„Albatros“ 498.104; zdroj: Wikipedie

Pozor, vpravó hleď, k poctěé zbraň! Defiluje před vámi její jasnost šlechtična. Štíhlý dlouhý kotel nad vysokým pojezdem – kdo by odolal jejímu půvabu. Netřeba jistě představovat její úřední číslo 475.1

„Šlechtična“ 475.1; zdroj: Wikipedie

Tak to byly parní krásky. K představitelkám nových trakci nebyli autoři přezdívek tak uctiví. Opravdovou poctu vzdali jedině obouproudé ES 499.1, dnes 363, když v roce 1981 vyjel její prototyp v modro-bílo-oranžovém hávu na trasu Praha – Jihlava. Nazvali ji princezna. Později už nedostávala tak lichotivá jména.

Zapomněl jsem na někoho v tom výčtu železných ořů, kteří si vysloužili přezdívku svým zjevem? Určitě zapomněl, neznám všechny přezdívky, používané ve všech šturcech naší vlasti. Ale jednoho drobka bych opomenout neměl. Je lehký, pomalý ale pracovitý, vždyť má motor slavného dříče poválečné výstavby Tatry 111. Jmenoval se T 211.0, dnes 700, a říká se mu prasátko zřejmě podle masky 2. série, připomínající rypáček, též bobík, puklík, že je malý. Ostatní přezdívky, zejména slovenský kocúr souvisejí spíš s jízdními a provozními vlastnostmi, bude tedy o nich řeč příště.

„Prasátko“, „kocúr“, „bobík“, „puklík“... T 211.0101; zdroj: bezdruzickalokalka.cz

A jestli jste tu dnes nenašli některou přezdívku, kterou znáte, tak nezoufejte. Třeba na ně taky ještě dojte v kapitole o provozu, technických zvláštnostech, zemích původu atd., podle čeho se jen dají mašinky pojmenovávat.

Děkuji autorům snímků, které jsem v článku a galerii použil: PhDr. Zbyňku Zlinskému, Václavu Vyskočilovi, Jiřímu Řechkovi, Karlu Furišovi, Ladislavu Böhmovi, Jozefu Daňovi, Ing. Igoru Molnárovi a Milanu Vojtkovi.

Úvodní snímek: „Brejlovec“ 754 012-3 © Luděk Šimek

Upravil PhDr. Zbyněk Zlinský