Železniční stanice a zastávky v rámci Pražské integrované dopravy (7)

3.1.2016 8:00 Jiří Řechka

V předposledním pokračování mého cestování po pražském železničním uzlu se podíváme na trať SŽDC č. 120, která vede z Masarykova nádraží přes Kladno a Lužnou u Rakovníka do Rakovníka. Je to trať, jejíž část má v budoucnu spojovat centrum hlavního města a ruzyňské letiště. A také trať, na níž začíná číslování všech přejezdů na síti SŽDC v republice.

Tak tedy právě na této trati je přejezd s číslem 1 a číslování pokračuje směrem výše. Přesto je tu jedna anomálie, aspoň podle mne, a to přejezd s číslem 7. Ten se na dané trati vůbec nevyskytuje, je uveden v seznamu SŽDC pod názvem Droužkovice a Droužkovice-Dubina. Pokud jsem hledal dobře, měl by být u obce toho jména kousek od Chomutova. Pokud někdo víte více, budu vděčný za objasňující informaci. Tak tedy moje další tématické cestování začalo dne 11. prosince loňského roku ve stanici Praha-Bubny. Tato železniční stanice leží na trati číslo 091 z Prahy do Kralup nad Vltavou a na trati číslo 120 do Kladna.

Výpravní budova žst. Praha-Bubny od kolejiště © Jiří Řechka

V roce 1850 byl zahájen provoz na prvním úseku Severní státní dráhy z Prahy do Lovosic, vlaky tímto místem ale jen projížděly. V roce 1868 byla prodloužena trať Buštěhradské dráhy z dnešní stanice Praha-Dejvice, původně z nádraží Bruska, do Buben, kde se napojila na Severní státní dráhu, a vlaky mohly pokračovat na dnešní Masarykovo nádraží. Bubenské nádraží bylo postaveno v letech 1866 – 1875 a jeho součástí se staly i dílny pro opravu vozidel a také kruhová výtopna. Železniční stanice nesla název Bubna, později Bubny a od roku 1941 současný název Praha-Bubny.

Dnešní označení stanice © Jiří Řechka

Pro odlišení areálu Buštěhradské dráhy od nádraží Společnosti státní dráhy byla část připadající k trati na Kladno pojmenována Bubny horní nádraží a část, která obsluhovala trať do Kralup a Lovosic, nesla název Bubny dolní nádraží, později Bubny nákladové nádraží. Rozdělení těchto dvou kolejišť je znatelné i v dnešní době. Současná výpravní budova je z roku 1923, je v ní čekárna a výdejna jízdenek. V hale je památníček železničářům padlým a umučeným v letech 1938 – 1945. Čekárna a výdejna jízdenek je uzavřena, jízdenky vydává průvodčí vlaků. Před budovou je umístěn památník židovských transportů, v ní má být zřízeno muzeum holocaustu.

Výpravní budova žst. Praha-Bubny s památníkem © Jiří Řechka

Jak je uvedeno už výše, v areálu stanice se nacházely dílny na opravu železničních vozidel. Dnes je všechno minulost, železniční dílny a strojírny jsou zlikvidovány a, jak je to v dnešní době obvyklé, mají zde být postaveny komerční objekty a byty. Z celého areálu je zachována pouze budova bývalé vodárny, která je památkově chráněna. Malé odbočení do mé minulosti: Když jsem jezdíval v letech 1964 - 1968 do práce do Čimic, u Negrelliho viaduktu v areálu těchto dílen, který u viaduktu končil, jsem vídával odstavené motorové jednotky Ganz. Také zde byly deponovány vládní salonní vozy. Ve stanici se nacházejí stavědla 1, 3 a 4.

Část bývalého areálu bubenských železničních dílen a strojíren © Jiří Řechka

Dokumentaci těchto míst jsem ukončil a následný přesun do Dejvic jsem uskutečnil tramvajovou linkou. Vystoupil jsem na zastávce Hradčanská a tam jsem započal s dokumentací nejstarší pražské železniční stanice. Její dnešní okolí je silně změněno výstavbou nejprve metra a poté i silničního tunelu Blanka. Zde začínala nákladní lánská koněspřežka, která od roku 1830 sloužila k dopravě zejména dřeva z křivoklátských lesů. Připomíná ji nejstarší dochovaná pražská nádražní budova z roku 1831, dostavovaná v letech 1863 až 1869. Poblíž stojí drážní vodojem pocházející z roku 1872. Je to dnes nejstarší drážní vodojem v Praze.

Původní budovy ze začátků železničního provozu v Dejvicích © Jiří Řechka

Obě stavby se nacházejí proti používané výpravní budově, která byla postavena v roce 1873. Za první republiky odtud odjížděl prezident T.G.Masaryk do lánského zámku, a proto zde byl v roce 1927 zřízen prezidentský salonek. Ve výpravní budově se nachází také restaurace. Všechny tři zmíněné stavby jsou od roku 1999 chráněny jako kulturní památka. Původní název nádraží byl Bruska podle nedaleké brány v pražském opevnění. Bylo také známo pod názvem Písecká brána. Název Dejvice neslo nádraží v letech 1925 – 1941 a od roku 1941 se jmenuje Praha-Dejvice. Nacházela se zde dvě stavědla, dnes již neexistující.

Dejvická výpravní budova z uliční strany © Jiří Řechka

Ze stanice vycházela jediná vlečka do vojenského útvaru (sloužil jsem tam), dnes je již snesena. Na této trati vznikla také jedna provizorní zastávka pojmenovaná Praha-Gymnasijní. Důvodem byla výstavba městského silničního okruhu. Když jsem ukončil poznávání této stanice, pěšky jsem se přesunul na stanici metra „A“ Dejvická na Vítězném náměstí, kde jsem si vyfotografoval mazací tramvaj dopravního podniku, aniž bych tušil, jakým fenoménem v Praze je. Metrem jsem odjel do nové stanice na jeho trase, která se jmenuje Nádraží Veleslavín, a věnoval se nádraží Praha-Veleslavín, které až do roku 1861 sloužilo jen nákladní dopravě.

Mazací tramvaj v Praze-Dejvicích © Jiří Řechka

Koněspřežka zde měla výhybnu, existence zastávky pro osobní vlaky není doložena. V roce 1863 byla koněspřežka přestavěna na parostrojní železnici a od té doby je zřízena na Veleslavíně železniční stanice. Obec Veleslavín byla připojena k Praze v roce 1922 a přejmenována na Praha-Veleslavín byla v roce 1942. Na každém zhlaví nádraží se nachází stavědlo, jediná vlečka, vedoucí do místní teplárny, byla v roce 2008 snesena. Ve výpravní budově je čekárna a výdejna jízdenek. V blízkosti stanice se nachází tramvajové zastávka, nově vybudovaný autobusový terminál a také vstup do metra.

Stavědlo 1 na dejvickém zhlaví žst. Praha-Veleslavín © Jiří Řechka

V mezipatře výstupu ze stanice metra se nachází snad budoucí přístup na železniční stanici v případě zhotovení odbočky na letiště. A čekal mne poslední přesun, respektive odjezd osobním vlakem do Ruzyně. Železniční stanice Praha-Ruzyně je poslední zastávkou vlaků na této trati na území Prahy. Do roku 1861 sloužila koněspřežka pouze nákladní dopravě a ani po zahájení osobní dopravy se v Ruzyni nenacházela stanice. Stavělo se zde až v roce 1867. Výpravní budova pochází z roku 1875. Před připojením k Praze byla obec Ruzyně známa pod názvy Ruzyň, Ruzíň nebo Rusín.

Železniční stanice Praha-Ruzyně © Jiří Řechka

V roce 1960 byla obec připojena k Praze a od roku 1961 nese stanice současný název Praha-Ruzyně. Ve výpravní budově se nachází čekárna a výdejna jízdenek, její součástí je také stavědlo 2. Stavědlo 1 je umístěno na veleslavínském zhlaví. Je zde také mechanické odjezdové návěstidlo. V minulosti měla stanice význam i pro nákladní dopravu. Místní vlečky obsluhovaly vojenský útvar, tiskárnu Naše vojsko, sklady obchodních domů Prior, podnik RUVE a Tuzex. Většina vleček se již nepoužívá, kromě jediné, kde jsem spatřil nákladní vagon. Když jsem ukončil fotodokumentaci této stanice, vydal jsem se zpátky do centra pěšky.

Veleslavínské zhlaví ruzyňského nádraží se stavědlem © Jiří Řechka

Mělo to dva důvody. Jednak jsem si chtěl provést dokumentaci ukončení vleček, ale hlavně vyfotografovat všechny označené přejezdy a přechody. A tak následoval pěší přesun ve směru tratě zpět do města. Naštěstí to nebyl problém, podél tratě se dá jít, ve větší či menší vzdálenosti od koleje. Problém nastal v momentě, kdy jsem zjistil, že mi chybí už zmíněný přejezd P7. Po zjištění, že se mezi přejezdy P6 a P8 žádný další opravdu nenachází, odjel jsem tramvají do Dejvic na zastávku Hradčanská, kde jsem si vyfotografoval dejvickou stanici od jednoho z výjezdů tunelu Blanka.

Poté jsem další tramvajovou linkou pokračoval do Holešovic k bývalému výstavišti a odtud jsem pěšky došel k onomu přejezdu P1, numericky prvnímu přejezdu v síti SŽDC. Pak mi již nezbylo nic jiného, než se opět vydat pěšky na zastávku metra „C“ Praha-Holešovice nádraží a odtud následoval odjezd domů. Tím skončila moje předposlední tématická jízda po Praze, která se zdála být jen další v řadě. Ale díky číslování přejezdů byla pro mne trochu neobyčejná. Protože toto pokračování budete číst až v novém roce 2016, přeji v jeho závěru přátelům, kamarádům a členům klubu VLAKY.NET hodně zdraví i pohody a fotografům dobré světlo.