Den pevnostní železnice na dělostřelecké tvrzi Hůrka

20.1.2016 8:00 Jiří Řechka

Když jsem na internetu objevil zprávu, že na dělostřelecké tvrzi Hůrka proběhne 16. ledna tohoto roku mimořádný Den pevnostní železnice, bylo rozhodnuto o mé účasti na této akci. Dělostřelecká tvrz Hůrka, jejíž vchodový objekt s označením K-Bg-S 12a „U rybníčka“ se nachází na okraji města Králíky, je jistě zajímavá sama o sobě, ale její železniční stránka pro nás vlakofily pochopitelně zvláště.

Návštěva dělostřelecké tvrze Hůrka byla pro mne zajímavá ze tří důvodů. Jednak mne fortifikační, tedy pevnostní stavby zajímají obecně, mimořádná železniční prohlídka měla svou zvláštní přitažlivost a navíc tuto tvrz i po skončení druhé světové války Československá později Česká armáda stále používala, i když pochopitelně nikoliv k původnímu účelu. Proto pochopitelně nebyla až do května roku 2008 přístupná veřejnosti. Ve zmíněném měsíci došlo k předání městu Králíky, jak uvádějí informační materiály tvrze. A tím se začala nová historie tohoto komplexu, jehož podzemí armáda používala jako sklad munice.

Vstup do areálu tvrze Hůrka © Jiří Řechka

Ale vraťme se k mé cestě. Železniční prohlídky byly plánovány v 10, 12 a 14 hodin. Jak je to v takovýchto případech nutné, vyhledal jsem si vlakové spojení a také ještě náhradní vlakové spojení. V sobotu 16. ledna 2016 jsem odjel z pražského hlavního nádraží vlakem EC 113 do Pardubic. Protože jsem nechtěl riskovat, že na první prohlídku přijedu a přijdu pozdě, rozdělil jsem si cestu na dvě etapy. Prohlídku jsem si naplánoval na dvanáctou hodinu. První část cesty končila v Pardubicích. Pokračovat jsem měl po více než hodinovém pobytu na zdejším hlavním nádraží. Ale člověk míní a osud mění.

Do Pardubic mne dovezla EP 09-037 v čele EC 113 © Jiří Řechka

Již příjezd do Pardubic byl poznamenán zpožděním, kdy náš vlak zastavil před stanicí. Na vině byla porucha na trakčním vedení, snad bylo strženo, vlaky byly vedeny pouze po jedné koleji. A tak se stalo, že jsem do Ústí nad Orlicí odjel zpožděným rychlíkem, který nebyl v mém plánu, ale proč nejet s určitým náskokem. Po příjezdu do Ústí nad Orlicí jsem hodinu času před dalším cestováním využil, tak jako v Pardubicích, ke zhotovení několika fotografií železničního provozu. Paradoxně jsem pokračoval osobním vlakem, který byl v mém plánu a který čekal asi 15 minut na zpožděný rychlík, kterým jsem měl původně přijet.

Dvojice „Regionov“ v Králíkách © Jiří Řechka

Naštěstí jsem měl dosti velkou časovou rezervu, takže zpoždění mi nedělalo problém. Králíky mne uvítaly sněhovou peřinou a také mírným sněžením. Vydal jsem se do centra a odtud po dotazu na cestu ke vchodovému objektu dělostřelecké tvrze. Pro jistotu jsem zvolil rychlejší tempo, nakonec jsem našel vchodový objekt ještě s jistou časovou rezervou. Následovalo první fotografování exteriérů, nákup vstupenky a zaplacení poplatku za fotografování. Asi bych měl zmínit, že vstup do tvrze je celoročně možný od úterý do neděle. Moje prohlídka začala v pravé poledne před vstupním objektem, kde se nám návštěvníkům dostalo prvních informací.

Před vstupním objektem tvrze © Jiří Řechka

Kolejiště úzkorozchodné pevnostní železnice rozchodu 600 mm začíná před vstupem a vede k nakládací rampě, na rampě jsou v současnosti umístěny lavičky pro návštěvníky. Kolejiště, které vychází ze vchodového objektu, bylo položeno až po válce ve velké překládací hale, která kryla vchod do tvrze a byla zhotovena až pro potřeby ČSLA. Překládací hala byla odstraněna v roce 2012. Na fotografii č. 031 je vidět obrys této přístavby. Není účelem této mé reportáže popisovat detailně dělostřeleckou tvrz, jen zmíním pár detailů, pro dokreslení. Na vchodovém objektu na stropě na místě vytrženého pancéřového zvonu je zděný přístřešek.

Poválečná přístavba na místě vytrženého pancéřového zvonu © Jiří Řechka

Po vstupu do interiéru vchodového objektu je vidět pokračování kolejiště přes dochované pancéřové dveře směrem ke svážnici. Dveře instalovala německá branná moc. Svážnice neboli šikmý výtah překonává výškový rozdíl 6 m a byl znovu vyroben podle původní, mírně upravené dokumentace po válce. Část původní svážnice byla převezena po válce na tvrz Bouda, kde se dodnes nachází originální klínový vozík. Na svážnici tvrze Hůrka, která je plně funkční, se nacházejí dva klínové vozíky, na kterých se přepravovaly vagonky s municí a jiným materiálem.

Svážnice s naloženým klínovým vozíkem © Jiří Řechka

Svážnicí disponuje tedy také tvrz Bouda, včetně úzkorozchodné železnice, která se nachází v tomto regionu asi 6 km od města Králíky. Pevnostní železnicí jsou vybaveny také tvrz Smolkov a Adam (bez svážnice, rovný vjezd do podzemí), ty ale stále patří armádě, jsou proto nepřístupné. Po demonstraci provozu svážnice jsme přešli do vlastního podzemí na hlavní galerii. Zde je kolejiště vedeno dvěma kolejemi. Následovala prohlídka přilehlých sálů, dostalo se nám zajímavé informace, že kolejiště v prostoru bývalé strojovny-elektrárny bylo položeno před koncem války okupanty při úpravách podzemí na továrnu.

Nahlédnutí do strojovny © Jiří Řechka

Při poválečných úpravách bylo zalito betonem a v rámci zpřístupnění tvrze bylo opět vykopáno (viz předchozí snímek). Po prohlídce vystavených exponátů ve filtrovně jsme přišli k překladišti s rampou u hlavního muničního skladu M1. A zde se nacházel hlavní objekt našeho zájmu, akumulační lokomotiva ALD-2, kterou vyrobil pro armádu dnes už neexistující podnik ČKD v roce 1959. Mašinka je plně funkční, původně si vozila baterie na rámu lokomotivy, později tahala vagonek s bateriemi , nyní jsou baterie znovu na původním místě na rámu lokomotivy. Lokomotiva tahá jen nákladní vagonky, kterých jsou ve tvrzi k dispozici dvě desítky.

Lokomotiva ALD-2 v pohybu © Jiří Řechka

Mašinka je v tzv. nevýbušném provedení a váží 2 200 kg. Původní řešení bylo založeno na lidské síle - každý vagonek měli tlačit dva muži z dopravního oddílu tvrze. A zde se nám návštěvníkům dostalo možnosti spatřit vlakovou soupravu v pohybu, tedy to hlavní, na co jsme se přijeli podívat. Po návratu vláčku k překládací rampě jsme pokračovali dál hlavní galerií. Od hlavních muničních skladů je drážka vedena pouze jednokolejně, došli jsme k jediné výhybně pro dva vagonky, z níž je vyvedená kusá kolej, na jejímž konci je dílna pro opravy vagonků. Mělo se zde také instalovat zabezpečovací zařízení, aby nedocházelo k případným kolizím.

Výhybna s kusou kolejí © Jiří Řechka

Jeden z vagonků má snad být původní (viz fotografie 082 a 083). Dál jsme galerií pokračovali k rozvětvení drážky, odkud pokračuje doprava pod dělostřelecký srub, kde tato část tratě končí. Z rozvětvení je pak drážka v přímém směru ukončena v překladišti pěchotní munice, do pěchotních srubů byla doprava munice přepravována pomocí lidské síly na vozících s gumovými koly. Celkem úzkokolejná pevnostní železnice měří přes 800 metrů. Po celou dobu poválečného využívání podzemí tvrze armádou byla železnice funkční a její obsluhu zajišťovala ona akumulátorová mašinka.

Po prohlídce nás již čekal jen návrat na povrch tvrze a v mém případě opět pěší přesun na nádraží. Odtud jsem odjel s přestupem v Ústí nad Orlicí do Prahy a domů. Rozhodně bych se rád sem ještě jednou znovu podíval v létě a prohlédl si celou tvrz, zejména na povrchu, ale to je už o něčem jiném. A ještě jedna poznámka: v podzemí došlo armádou k minimálním úpravám, nové technologie jsou zejména ve vchodovém objektu. Další informace najdete na webových stránkách tvrze, jejímž pracovníkům děkuji za doplnění a upřesnění informací v mém článku.