Drážní překvapení na Egejské riviéře: Pozemní lanovka nebo šikmý výtah?

17.2.2016 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Když jsem si za cíl svého každoročního odletu do teplých krajin vloni vybral po čase opět jedno z tureckých letovisek, věděl jsem, že si tam dokonale oddechnu od celoroční práce pro VLAKY.NET. Dotyčná část pobřeží Egejského moře je totiž podle mých znalostí i zkušeností zcela prosta drážní dopravy. Jenže tentokrát jsem se zmýlil a městečko Turunç mne jednou její formou překvapilo.

Za sluncem a mořem do Turecka jsem se vydal poprvé v roce 2011 a se svou drahou polovičkou strávil 12 krásných dnů v malém letovisku Ortakent Yahşi (či podle Němců Ortakentyahşi) u Bodrumu, kde setkání se železnicí či jinou dráhou nehrozilo. O dva roky později jsem se, už sám, ocitl ve starobylém městě Side, asi 75 kilometrů vzdáleném od Antalye, jednoho z tureckých měst provozujících tramvajovou dopravu. Ač jsem koketoval s ideou podívat se tam, poměrná složitost a nákladnost cesty ze Side do Antalye mne od ní posléze odvedla, takže ani z této dovolené reportáž pro VLAKY.NET nevznikla. A stejně tomu mělo být i v roce 2015.

Poloha mých dovolenkových destinací na mapě tureckých železnic; zdroj:
www.trainsofturkey.com (kliknutí do náhledu otevře celou)

Ale šedivá je teorie a zelený je strom života, jak pravil (byť trochu jinak) klasik a mnozí to po něm opakují. Nakonec bylo všechno jinak a světlo světa spatřil tento můj nesmělý příspěvek k přehršli daleko hodnotnějších reportáží ze světa tureckých železnic a jiné drážní dopravy, které jsme si mohli na stránkách našeho internetového magazínu přečíst a jejichž přehled najdete níže v sekci Súvisiace odkazy. Já jsem tentokrát žádné reportážní ambice neměl a pobytový zájezd jsem si u „své“ cestovní kanceláře vybral s vyloženě oddechovým záměrem. Moje pouť začala se zrodem dne 28.5.2015, protože na pražském letišti jsem měl být v 03:25 hod.

Odletová hala ruzyňského terminálu 1 v 02:09 hod.© PhDr. Zbyněk Zlinský

Vzhledem k tomu, že objednaný transfer k odletu na trase z Hradce Králové cestovní kancelář pro malý zájem nezajistila a já jsem po zkušenosti z roku 2012 nechtěl použít v noci nevalně fungující veřejné dopravy, první fáze cesty proběhla v režii mého gumokolně vybaveného syna. Fáze druhé se pak úspěšně zhostil náš specialista na charterové lety prostřednictvím svého stroje Boeing 737-800 OK-TSH. Cílem jeho letu bylo letiště Dalaman, ovšem s mezipřistáním na letišti izmirském. To prodloužení letu nám vyneslo plný palubní servis, ale komusi také potíže v podobě ztracených zavazadel, jež v Izmiru opustila letoun na rozdíl od jejich vlastníků.

Vykládání zavazadel letu QS 2600 Praha - Dalaman v jeho cíli © PhDr. Zbyněk Zlinský

Na nejhorším letišti světa jinak fungovalo všechno bez problémů a my jsme se záhy ocitli na palubě autobusu, který nás měl dopravit do cílové destinace. Nešlo však o žádnou nonstop jízdu, protože zhruba na půl cestě po dálnici D400 jsme měli přestávku v motorestu a v letovisku Marmaris jsme přestupovali do vozidla menšího. Asi ne výhradně z úsporných důvodů, ale také proto, že silnice do městečka Turunç je úzká a směrově i sklonově značně nepřívětivá, neboť vede velice divoce utvářenou krajinou. Nakonec i sám název městečka má s divokostí cosi společného - turunç totiž česky znamená (mimo jiné názvy) divoký pomeranč.

Městečko Turunç ze serpentin silnice nad ním © PhDr. Zbyněk Zlinský

Midibus mne a hrstku dalších cestujících vyložil před hotelem Özcan, který se měl stát na dva týdny mým domovem. Je zajímavý tím, že hlavní budova s recepcí a převážnou částí ubytovací kapacity je na jedné straně ulice a všechno ostatní včetně pláže na straně druhé. Jde však o zařízení uživatelsky vcelku příjemné, nebýt jedné skutečnosti vnějšího rázu. Opodál se nachází zánovní mešita, jejíž „plechová huba“ je nastavena na hlasitost, jež by probudila mrtvého. Je to zjevně důsledek plíživé islamizace Turecka, prosazované současnou vládní garniturou, postupně potlačující sekulární charakter, který zemi vtiskl její první prezident.

Výhled z balkónu pokoje hotelu Özcan do Cumhuriyet Caddesi s mešitou
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Ale nechejme islám islámem (nakonec mešita měla návštěvu mizivou a z minaretu se ozývající výzvy k motlitbě domorodce zjevně nechávaly chladnými – stejně jako právě probíhající parlamentní volby) a pokročme k tomu, co hlásá titulek této reportáže. Když jsem se povaloval u moře už pátý den, upozornily mne dvě spolutrpitelky z Turnova (s nimiž jsem se seznámil už na pražském letišti a posléze jim vyjevil podstatu svého koníčka), že z pláže je vidět jakási lanovka. To mne pochopitelně nenechalo chladným a naznačeným směrem jsem zaměřil nejprve svůj zrak a posléze i objektiv fotoaparátu, který doposud snímal spíš dění na vodě.

V tu chvíli ještě neznámá lanovka z pláže © PhDr. Zbyněk Zlinský

Sice jsem byl za toto upozornění vděčný, nicméně bylo jisté, že bych tu dráhu objevil i sám. Skoro každý večer jsem trávil procházkou, jejíž trasa se měnila, aby postihla všechny zajímavosti letoviska a jeho blízkého okolí. Toho dne jsem sice výlet vynechal, ale hned nazítří jsem se vydal už od příjezdu známým směrem, po „výpadovce“ na Marmaris, nesoucí jméno Kaygiseki Caddesi. Při ní stojí hotel Serena Suites, jehož terasovitě uspořádané budovy spojuje dráha, kterou lze nazvat pozemní lanovkou nebo šikmým výtahem. Zdá se, že v tom česká terminologie nemá jasno, aspoň podle Wikipedie ne, jak je vidět u podobného zařízení v Praze.

Kabina lanové dráhy hotelu Mövenpick v Praze; zdroj: www.doppelmayr.cz

Jak je na tom týž zdroj v jiných jazycích? Wikipedie francouzská odlišuje ascenseur incliné od funiculaire tím, že první má jedinou kabinu, která je ovládána nezávisle v automatickém režimu jako výtah. Dále ovšem uvádí případy, kdy se pojmy v praxi zaměňují, dokonce i s běžným výtahem. Německá Wikipedia sice s germánskou důkladností uvádí technické i právní definice Schrägaufzug a Standseilbahn, ale problematiku příliš neosvětluje: Z technického hlediska je šikmý výtah lanovou drahou s jedním vozem. Pokud je přeprava osob jeho hlavním posláním, řídí se předpisy pro lanové dráhy. Wikipedia anglická pak rozdíl neobjasňuje vůbec.

Je-li to pozemní lanovka či šikmý výtah, to je hostům hotelu Serena Suites asi jedno
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Když jsem k lanovce (zvolím tento pojem) dorazil, zjistil jsem, že nejen nefunguje, ale řádí na ní opraváři. Podle dodávky na parkovišti pod hotelem šlo o pracovníky jedné výtahářské firmy, která bohužel nemá ani vlastní webovou stránku. A nepodařilo se mi zjistit ani nic bližšího o lanovce samotné, takže jejího výrobce ani technické parametry uvést nemohu. Vím o ní jen tolik, co jsem viděl a nafotografoval, a to přesto, že jsem byl o pár dní později s jejími opraváři v kontaktu. Mluvili jen turecky. Na stránkách hotelu Serena Suites jsem později našel zmínku o tom, že nešlo o opravu, jak jsem se domníval, ale byl pořízen zbrusu nový výtah.

Lanovka hotelu Serena Suites v roce 2014; zdroj: www.tripadvisor.co.uk

Ve skutečnosti však došlo zjevně jen k rekonstrukci či modernizaci původního zařízení, byť ta jistě nespočívala jen ve výměně zastřešení kabiny a stanic, jak píše jistý host z Rakouska ve své recenzi hotelu. Ostatně takový zásah si lanovka zřejmě zasloužila – o rok dříve ji jiný host na jiném webu označil za nespolehlivou a dokonce potenciálně nebezpečnou. Výše uvedená fotografie zachycuje, i když nijak valně, podobu lanové dráhy a její kabiny před rekonstrukcí. Průkaznější snímek předchozího stavu jsem bohužel na internetu nenašel – což neznamená, že by nemohl být v tomto směru šťastnější někdo jiný. Já jsem přišel už ke skoro hotovému.

Jeden montér se krčí pod kabinou, druhý na stanici za ní © PhDr. Zbyněk Zlinský

Následujícího dne jsem se šel projít po druhé „výpadovce“ z městečka, po silnici zvané Amos Kumlubük Caddesi. Z ní jsem krom jiného viděl i zachytil přes areál hotelu Turunç a zátoku hotel Serena Suites s jeho lanovkou, což samo o sobě nebylo zajímavé tolik, jako fakt, že její kabina byla v jiné poloze. To mi nasadilo brouka do hlavy, protože jsem pochopitelně nechtěl promeškat možnost zachycení lanové dráhy v provozu. Další dny jsem se občas jejím směrem podíval a zjistil jsem, že sice asi normálně nejezdí, ale přece jen se občas pohybuje. Na tomto místě se hodí přidat mapku, která usnadní orientaci v textu i připojených snímcích:

Turunç na fotomapě; zdroj: wikimapia.org

Na severní svah turunçké kotliny jsem se znovu vydal dva dny před odletem. A měl jsem obrovské štěstí. Když jsem dorazil k dolní stanici lanovky hotelu Serena Suites, kabina začala sjíždět z horní stanice a dojela až dolů. Vystoupil z ní mladík v tričku s logem už zmíněné výtahářské firmy a cosi začal překládat z dodávky do kabiny. Když mne viděl opodál postávat a fotografovat, pozval mne k projížďce (spíš posunky než slovy). Pochopitelně jsem neodmítl. Sice jsme si cestou nahoru moc nepokecali, ale já jsem byl navýsost spokojený. Mou spokojenost pak utlumil mladíkův starší kolega, který mi zakázal fotit strojovnu lanovky.

Ve strojovně jsem stačil zachytit jen pohon lanovky, ovládací panel už ne
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Tak jsem pořídil jen pár snímků „veřejně přístupných“ objektů a pomalu se vydal po schodech, spojujících jednotlivé terasy hotelu, dolů na Kaygiseki Caddesi. Spokojen s tím, že jsem se ocitl ve správný čas na správném místě, a to takříkajíc v hodině dvanácté, protože můj pobyt v hotelu Özcan se kvapem blížil ke svému konci. Na cestu k domovu jsme vyrazili 11. června po poledni, v podstatě stejnými dopravními prostředky a týmž způsobem, jako jsme do městečka Turunç přijeli – jen pochopitelně v opačném směru. Na letišti Dalaman jsme byli natolik včas, že jsem si stihl jeho nový mezinárodní terminál obejít a zdokumentovat.

Stavba mezinárodního terminálu letiště Dalaman ukrývá zajímavé atrium
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Ve skutečnosti jsme toho času do odletu měli víc, než nám bylo milé, protože letoun a.s. Travel Service přiletěl z Prahy opožděn. Šlo o stroj Boeing B737-800 OK-TVJ (dnes už patřící jinému dopravci), za jehož kniplem seděla kapitánka slečna Vlasta Lisá, jak nám ji na začátku letu představili. A když pak sama promluvila, zjistili jsme, že jde o Slovenku. Pochopitelně nikoliv neznámou, jak jsem se pak doma ujistil na internetu. Když už jsem na vlastní kůži zažil ženskou strojvedoucí (o vcelku běžných řidičkách MHD nemluvě), proč ne také pilotku? A vůbec mi nevadilo ani to, že nás její chlebodárce tentokrát pohostil ve stylu hodném komisaře Rexe.

Na ranvej pražského letiště dosedly podvozky našeho letounu ve 20:16 hod., což bylo sice později, než měl let QS 2601 v letovém plánu, nicméně to bylo o 4 a čtvrt hodiny dříve, než bylo uvedeno na letence. Právě kvůli tomu původně plánovanému pozdnímu příletu jsem si pro přesun z Prahy do Hradce Králové předem zajistil služby svého pražského kamaráda a jeho osobního automobilu. Vzhledem k těm různým časovým posunům jsem s ním musel být mobilně v kontaktu, aby mne na letišti zbytečně dlouho nečekal. Nakonec vše dobře dopadlo a nemuseli jsme zbytečně utrácet za nelevné parkování. A dobře dopadla i celá dovolená.

I když její náplň tkvěla tentokrát v čemsi jiném, přinesla jako bonus i tuto zmínku o poněkud zvláštní formě osobní dopravy. Zvláštní, ale nikoliv výjimečné. Německá Wikipedia přináší přehled podobných šimých výtahů v Evropě i ve světě. Není úplný, nezahrnuje dokonce ani ten, na který jsem sám narazil předloni v katalánském městě Malgrat de Mar a zmínil se o něm v úvodní reportáži minisérie z dovolené v roce 2014. Ten je určen k bezplatné přepravě široké veřejnosti, zatímco dráha hotelu Serena Suites slouží jen jeho hostům, lépe řečeno držitelům příslušné karty. Další podobná zařízení mohou být provozována na jiném principu odbavení.