Jarní návštěva Bulharska (a Bukurešti nádavkem) – 2. díl

Ta nabízí svérázný balkánský mix širokých bulvárů jak v Paříži, ale ošuntělých paneláků, které již česká kotlina téměř nezná. Na závěr se přesuneme EN Ister do Budapešti.

Ráno definitivně opouštím Sofii a zamířeno mám do Velikeho Tarnova. Nejedu však přímo po hlavní trati, ale středním Bulharskem přes Karlovo a Tulovo, kde se stočím na sever přes Carevu Livadu do Velikeho Tarnova. Takto si projedu ty nejzajímavější tratě, které Bulharsko na normálním rozchodu nabízí.

Lístek kupuji do první třídy, jízdné je tu na naše poměry levné a alespoň budu mít pro sebe dostatek místa. Útočiště nacházím v lehce orezlém výrobku maďarské DVJ Dunakeszi z roku 1999, jehož prorezivělé představky a konzoly, na kterých jsou umístěna sedadla, dokládají špatnou údržbu s kombinací ne úplně skvělého řemeslného zpracování. Interiér působí ošuntěle, ale je čistý, spíše lepší balkánský standard. Ve voze je však neskutečná zima, předtápění je zjevně věcí zcela neznámou, takže sedím zabalen do zimní bundy. Naštěstí se v průběhu jízdy vyhřejeme, později snad až příliš.

Ještě v obvodu sofijského nádraží míjíme dlouhé řady chátrajících restauračních vozů, které již BDŽ nevyužívá. Nebyl jsem tedy všude, ale jídelní vůz jsem v Bulharsku nezahlédl. Po opuštění nížiny kolem Sofie již vjíždíme do pohoří Stara Planina, na dohled od horských vrcholů. Opět zaujmou vzorně udržované nádražní budovy s novotou zářící fasádou a bez povšimnutí není ani pro nás nezvyklá architektura vyznačující se krytými verandami ve formě esteticky velmi zdařilých oblouků. Míjíme zejména zdejší elektrická Desira nasazovaná na osobní vlaky v okolí Sofie, jejich stav však nepůsobí úplně nejlépe. Především jsou všechna posprejovaná (avšak očištěná v oblasti oken), objevuje se i vysklené okno. Míjíme i vlaky četných nákladních dopravců, které využívají pro nás mnohdy exotické lokomotivy.

Karlovo, „Desiro“ ř. 31, 25.3.2016 © Jiří Mazal

Nejzajímavější úsek se nachází před stanicí Klisura, kde trať opisuje smyčku. Městečko prakticky celé objedeme a trať je možné vidět na druhé straně údolí. Zde již také vjíždíme do pohoří Sredna Gora, jehož zasněžené vrcholy lze vidět. Míjíme Karlovo, největší město na trati, a v Tulovu se k nám připojuje trať z jihu ze Stare Zagory. V Tulovu konečně vystupuji, vlak pokračuje dále k přístavnímu Burgasu.

V Tulovu panuje čilý provoz, jednak tu projíždějí vlaky ze Sofie do Burgasu, ale také ze Stare Zagory do Velikeho Tarnova. Kolem samotného nádraží však nic není, naštěstí se mi daří objevit zastrčený bufet na nástupišti. Můj osobní vlak je opravdu skromný – plecháč se dvěma vozy, ani ty však netrpí nějakými návaly, jsou skoro prázdné. Mám možnost se seznámit s vozy bulharské provenience, které už nejspíše z výroby nebyly nic moc. Kupé s koženým potahem, plechy od topení pokroucené, nevábný umakart pro obložení. Vagony z východoněmeckého Bautzenu působí o poznání lépe. Jak později zjišťuji, i v Bulharsku se pustili do „humanizací“ a někde byla koženka nahrazena látkovým potahem, bez jakýchkoliv dalších úprav.

Hned v následující stanici, Dabovo, dlouho postáváme kvůli čekání na zpožděný rychlík z Burgasu, a mám tak příležitost pozorovat zdejší kolorit – fíra s pomocníkem vytahují svačinu a krmí potulné psy, nezbytnou část každého bulharského nádraží. Pro další cestu na sever musíme tentokrát pohoří Stara Planina překonat, opět stoupáme pomocí smyček a ve stanici Plačkovci nás čeká výluka. Naskládají nás do tří malých maršrutek, což zcela postačuje, a po úzkých uličkách míříme do 16 km vzdálené Carevy Livady, opět do prakticky totožné soupravy, ze které jsme vystoupili. Na vedlejší koleji však odpočívá stará električka ze 70. let řady 32 z Rižské vagónky. Původně je chtěly BDŽ všechny vyřadit a nahradit novými Desiry, ale počet nových strojů zjevně nestačil a některé již vyřazené električky byly opětně zprovozněny.

Careva Livada, jednotka ř. 32 z Rižské vagonky, 25.3.2016 © Jiří Mazal

Konečně vystupuji v cíli mé cesty, ve Velikem Tarnovu. Již z okna vlaku je patrné, že nádraží je docela daleko od centra, ale město má na bulharské poměry kvalitní MHD. Na zastávce nacházím jak jízdní řád, tak schéma linek. Záhy přijíždí udržovaná německá ojetina ve velmi slušném stavu, na jejímž panelu ještě svítí „Dienstfahrt“, ale všichni se přece řídí plechovou cedulí za předním sklem. Nutno dodat, že na místě původního panelu měly všechny ostatní autobusy přelepku s motivem města. V autobusu je dokonce přítomna děžurná, obcházející cestující a prodávající jízdenky za 0,7 Leva (10 Kč). Zhruba tipuji, kde mám vystoupit a ocitám se na okraji historického centra.

Velike Tarnovo patří k nejnavštěvovanějším bulharským městům. Je to jednak sídlo nejvýznamnější bulharské univerzity, proto je zde spousta mladých lidí, a naleznete zde výborně zachované historické jádro plné staré osmanské architektury. Hlavním magnetem je však pevnost Carevec, středověké sídlo bulharského státu na kopci naproti dnešnímu centru. Pevnost sice byla zničena tureckými nájezdníky, ale v 30. letech 20. století došlo k částečné obnově a odkrytí původních staveb. Po zanechání věcí v hotelu nejprve mířím sem, abych stihl prohlídkou před zavíračkou v 17 hodin.

Nejprve se ale projdu, neboť poté, co mě zastaví děžurný u brány, mi vysvětluje, že vstupenku si musím koupit v pokladně v centru města. Nezbývá mi, než se vrátit, pokladnu jinak nelze minout, je na cestě k Carevci, ale nevěnoval jsem jí pozornost. Pak se již mohu kochat základy středověkých kostelů a šlechtických sídel, včetně obnovených hradeb a Patriarchova komplexu na nejvyšším místě. Vedle se nachází bývalý královský hrad, a pak již pouze základy ostatních budov. Z Carevce se zejména nabízí pěkné výhledy na protější centrum města.

Veliko Tarnovo, pohled na střed města, 25.3.2016 © Jiří Mazal

Poté mířím dolů k řece, kde se nachází několik úchvatných ortodoxních kostelů, kromě jednoho jsou však všechny zavřené, a potom ještě zvládám procházku ve starých uličkách města. Milovník umění tu najde rozsáhlé Archeologické muzeum i na kopci umístěné Státní muzeum umění. Veliko Tarnovo však mělo značný význam i v době bulharského národního obrození v 19. století, které tu má také své muzeum.

Poté procházím až na kraj centra, kam jsem dorazil autobusem, a hledám nějakou dobrou restauraci, která by nevypadala příliš draze. Výběr se ukazuje jako správný a za rozumné peníze se výborně navečeřím i s naprosto neznámým druhem zákusku.

Na ráno již žádný program nechystám, čeká mě celodenní přesun do Bukurešti. Pěkně si pospím a na nádraží jedu s dostatečným předstihem, vlak mi jede v 10.51. Předstih mám ovšem takový, že stíhám předchozí spoj mající zpoždění. Nevadí, alespoň více prozkoumám Gornu Orjachovicu, kde přestupuji na rychlík ze Sofie do Bukurešti a mám tam mít hodinku čas. V Gorné Orjachovici však ke svému zděšení zjišťuji, že vlak do Bukurešti nejede v 12.05, jak je ostatně uvedeno i v jízdním řádu vyvěšeném ve stanici, ale až v 14.13, jak je psáno na odjezdové tabuli. Raději se na to ptám dvou různých pokladen, ale výsledek je vždy stejný. Času tak mám až nepříjemně hodně.

Nejprve věnuji svou pozornost stanici, která je na bulharské poměry velká a má dokonce peronizovaná nástupiště, což není v Bulharsku moc obvyklé. Jinak je to betonové monstrum ve stylu reálného socialismu. Provoz je docela silný, jezdí tu vlaky po důležité trati ze Sofie do Varny, zanedbatelný není ani směr na jih do Stare Zagory i vlaky do pohraničního Ruse. Podaří se mi zachytit i původní bistrovůz kombinovaný s oddíly druhé třídy, část bistra již je dávno nefunkční.

Veliko Tarnovo, čtvrť Asenova s kostelem 40 mučedníků, 25.3.2016 © Jiří Mazal

Z mapy mám tušení, že centrum města je docela daleko, proto se rozhodnu odchytnout nějakou maršrutku a přesunout se. Zde však něco jako jízdní řády a plán linek zcela chybí, žádný autobus v dohledu a nemám tušení, kdy něco pojede. Postávající lidé mi jen dodávají jiskřičku naděje, že snad se něco objeví. Funguje tu i nevábně vypadající MHD, jako první se však objevuje maršrutka z Velikeho Tarnova, která má jet do centra, takže nastupuji a záhy již uháníme mezi panelákovými sídlišti. Ty jsou i všude v centru města, poblíž centrálního náměstí vystupuji, ale není na něm vůbec nic zajímavého. Panelákový obchodní dům, paneláková radnice, vedle kostel, všude plno lidí v rámci nějakých oslav. Jen muzeum je umístěno v domě pamatujícím bulharského cara.

Raději se vracím na nádraží, na zastávce však dost dlouho čekám, než se objeví maršrutka neidentifikovatelného soukromého dopravce jedoucí kolem nádraží. Nezajíždí však k němu, řidič mi jen ukáže, že zastavuje blok od něj. Vagóny od rychlíku 460 Sofia – Bukurešť stojí na nástupišti již od 11 hodin, tedy dle svého pravidelného příjezdu, takže je cestujícím jízda „zpříjemněna“ tříhodinovým čekáním. Máme vézt také přímé lůžko z Istanbulu, ale žádné nemáme.

Útočiště nacházím v nevábné rumunské dvojce, analogii naší řady Bmee z konce 80. let z východoněmeckého Bautzenu, do Rumunska však byly vozy dodány pouze v koženém provedení bez látkového potahu. Rumunské vozy přitom byly vyrobeny až začátkem 90. let již ve sjednoceném Německu. Za 20 let provozu však již vypadají značně opotřebovaně. Druhou volbou by pak byl bulharský velkoprostorový halberstadt ex-německé provenience a vezeme ještě dva slušně vypadající bulharské vozy, které však svou cestu končí již v Ruse.

Ruse, lokomotiva CFR ř. 65, 26.3.2016 © Jiří Mazal

V Ruse zjišťuji, že máme téměř hodinový pobyt, kdy do čela našich dvou vagonů nastupuje mohutný rumunský diesel řady 65, který prošel v roce 2005 rekonstrukcí. Na protějším nástupišti vidím protisměrný rychlík z Bukurešti identického složení, i jemu lůžko do Istanbulu chybí. Z nudy provedu „sčítání cestujících“ a dojdu k číslu 12, většinou turistů včetně dvou asijských. Následně přichází pohraničníci, vyberou pasy a probíhá kontrola. Chaos do bulharského pořádku vnesou dvě turistky, které se dobývají i se svými obrovskými krosnami do vagónu, ale jejich pasy nebyly odevzdány a neprošly „lustrací“, tudíž musí čekat na perónu. Na čas se konečně rozjíždíme kolem rozsáhlých seřaďovacích nádraží a najíždíme na 2 223 metrů dlouhý most přes Dunaj z roku 1954, původně nazývaný „Most přátelství“. Až do roku 2013 byl jediným mostem mezi Rumunskem a Bulharskem.

Dunaj je v tomto místě patřičně široký a mostu z obou stran vévodí mohutné antikizující sloupy. Již daleko před mostem lze vidět kolonu aut, které jednak prochází pohraniční kontrolou a jednak musí zaplatit mýtné. Zatímco vlak jede ve spodní části mostu, nad námi se prohání auta. Rychlost přes most není nijak závratná a zvuk vlaku se silně odráží od železné konstrukce, tak doufám, že dojedeme na druhou stranu. Vidět lze zejména velké loděnice na bulharské straně. Mezitím přichází rumunský průvodčí a zkoumá mou jízdenku zakoupenou ještě v Česku. Ptá se po rezervaci, na což trochu podrážděně odpovídám, že nemám, tak zavolá vyšší čepici, co se mnou. Přemýšlím, kolik asi budou vybírat doplatek. Nakonec mávnou rukou a odchází se zavřít do kupé, kde rozbalí karty. Bulharský jízdní řád ani německý Hafas o rezervační povinnosti sice nemluví, jen ji doporučuje, ale rezervace by tam dle rumunských regulí být měla.

Dunaj z Mostu přátelství, 26.3.2016 © Jiří Mazal

První rumunská stanice Giurgiu Nord působí oproti Ruse značně zuboženě, na první pohled vybydleně, ale samozřejmě je plná personálu a pohraničních orgánů. Ty také vtrhnou do našeho vlaku a probíhá obvyklé odbavení. Pak již jen uháníme nezajímavou rovinou bez jediného stromu k Bukurešti, kam dojedeme v osm večer – opravdu netuším, podle jakého jízdního řádu.

Mám značný „čajový absťák“, proto měním alespoň 10 eur v nevýhodné nádražní směnárně, abych se občerstvil. Můj Hello Hotel je naštěstí kousek od nádraží – krčí se za větším (a dražším) Ibisem a září novotou. Za 29 € mám pěkný pokoj i se snídaní, i když se ukazuje, že pokoj je více plný moderního designu než funkční, ale takto jsou žel dnešní hotely stavěné.

Ráno nechávám batoh v hotelové úschovně a jako první věc obcházím rozsáhlé nádraží Bucuresti Nord, které z ulice tvoří rovnou komplex budov (stará a novější) a je hlavové. Pro mě se tu nachází plno exotických vozidel, resp. řada známých vozidel v jiných barvách. V Rumunsku existuje velké množství soukromých dopravců, fungujících jak v regionální, tak i v dálkové dopravě. Trochu to připomíná Polsko, tady samozřejmě v mnohem větším chaosu. Státní CFR však něco takového potřebovaly jak prase drbání a typické neduhy liberalizace jako jsou nepřípoje a tarifní neprovázanost jsou tu takřka marginální záležitost, hlavně že se jede!

Zatímco dieselové Desiro lze rozeznat ihned, u motorové jednotky řady 76-24 soukromého dopravce Transferoviar to chce již trochu představivosti, aby člověk dešifroval ex-německou řadu 614. Zaujme zejména slogan dopravce „Veni, vidi, vici“ což je legendární Caesarova věta znamenající „přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“. U dopravce Regiotrans jsou naopak na první pohled rozeznatelné původní francouzské vozy užívané v příměstské dopravě. Dopravce Softrans si nechal v Rumunsku vyrobit zcela novou jednotku s názvem Hyperion. Za největšího exota ovšem považuji patrovou čtyřdílnou jednotku u nás známé řady Bpjo (výroba 60. léta Bautzen, nasazení v příměstských aglomeracích, u nás dojezdily před ca 15 lety na Ostravsku). Zde byla kompletně rekonstruována do standardu IC včetně první třídy a bistro oddílu.

Bukurešť, patrová souprava CFR (stejný typ jako ČD Bpjo) na vlaku IC, 27.3.2016
© Jiří Mazal

Poté se přesouvám do metra, abych se přepravil blíže centru. Tarifní podmínky jsem ani moc nestudoval, v okénku zakupuji za 5 Lei (31 Kč) jízdenku a posléze zjišťuji, že mi platí na dvě jízdy. Soupravy jsou k mému překvapení čisté a moderní, jen s informacemi to trošičku pokulhává (je trochu problém se orientovat, ve které zastávce jste), a vystupuji na obrovském náměstí Piața Unirii. Na něco tak obludného vás opravdu žádný průvodce nepřipraví. Náměstí je obrovské, málem že nevidíte na druhý konec, uprostřed je podivný parčík a hromada vypuštěných kašen (v létě to snad bude lepší). A hlavně je všude kolem bezútěšná paneláková šeď se spoustou reklam. Prozkoumávám okolí a zdejší sakrální památky – kostely a kláštery – rumunský diktátor Ceaușescu kupodivu zase tolik neboural, ale jelikož mu mnohdy zavazely v jeho megalomanských plánech, přesunul je stranou a posléze zastavěl paneláky. Dneska se tak tísní ve stínu výškových domů.

Bukurešti se stala osudnou Ceaușescova návštěva severokorejského Pchjongjangu, v jehož širokých bulvárech a stalinské architektuře se zhlédl. Stará zástavba tak vzala za své ve prospěch širokých ulic a panelákové architektury. Na rozdíl od urbanisticky podobného Kyjeva však působí naprosto depresivně, bezútěšně a bez jakéhokoliv nápadu. Kyjevské třídy mi připadly mnohem veselejší, budovy s výzdobou a pečlivě udržované. Výjimku z této šedi tvoří na kopci postavená katedrála a palác rumunského patriarchy.

Z Piața Unirii vede cesta přímo k nejznámější bukurešťské stavbě, Ceaușescově paláci (oficiálně Palác Parlamentu). Tato druhá největší administrativní stavba na světě (po americkém Pengatonu) vypadá spíše jak nějaký klasicistní palác, je celý bílý se sloupovími. Stavět se začalo v roce 1984 a pokračovalo se do Ceaușescovy smrti v roce 1989. Stavba vysála hned několik rumunských státních rozpočtů a spotřebovala mj. na tři miliony tun mramoru nebo 3500 tun křišťálu. Hlavní požadavek zněl, aby vše bylo rumunského původu a jednalo se tak skutečně o „Palác lidu“.

Bukurešť, Palác lidu, 27.3.2016 © Jiří Mazal

Dodnes není budova zcela dokončena a ani se to neplánuje. Využívá se částečně jako parlament a částečně na akce nejrůznějšího druhu včetně summitů NATO a EU. V době mé návštěvy se také v jedné části konal svatební veletrh, na kterém jsem málem skončil. Však jsem včas svou chybu detekoval a zamířil do jiné části, která je přístupná turistům. Nejprve bylo nutno v jednom stánku nahlásit, na jakou prohlídku chcete. S papírkem se pak šlo do obchodu, kde probíhala platba. Následně se člověk zařadil o obrovitého chumlu lidí, který se trychtýřovitě zužoval, až se na jeho konci vybíraly pasy, za které se dávala kartička, a probíhala bezpečnostní kontrola. Ochranka to moc nezvládala, takže ačkoliv jsem měl jít ve 12, šlo se až na jednu. Poté nás konečně odvedla průvodkyně a začala prohlídka.

Na úvod nám poněkud překvapivě sdělila, že ochranka jsou amatéři, ona že za to nemůže, je průvodkyně, a máme si na ochranku stěžovat. Téměř náš prosila o to, ať si stěžujeme. Následně jsme prošli několik chodeb obložených mramorem, konferenční místnosti překypovaly výzdobou a ukázali nám také divadlo, které však nikdy nesloužilo svému účelu, nemá totiž zázemí pro herce. Zavítali jsme i na onen svatební veletrh. Při návratu jsme ještě dostali nazpět své pasy a opět jsem se ocitl před palácem, mnohem později, než jsem původně plánoval.

Mířím na jednu z „historických“ bukurešťských ulic, Calea Victoriei. Sice se na ní nachází několik historických domů převážně z přelomu 19./20.století, kdy bylo v Rumunsku módní vše francouzské, ale převažuje poválečná zástavba a celek tak působí disharmonicky. Dojdu až k Piața Revoluției, kde se konal Ceaușescův poslední projev, než byl svržen a zastřelen, a po vydatném pozdním obědě se metrem vracím na nádraží.

Jídelní vůz CFR Cǎlǎtori ř. WRlee, 27.3.2016 © Jiří Mazal

S pořízením proviantu mi to dost připomíná pražské hlavní nádraží – všude docela drahé stánky, ale naštěstí i tady se nachází Billa, takže si nakupuji na cestu a hledám svůj EN 472 Ister do Budapešti. Moje jízdenka je do lůžkového vozu a vůz mě trochu zklame – myslel jsem, že modernizovaná rumunská WLABmee jsou v lepším stavu. Zašlá imitace dřeva, poněkud opotřebované umyvadlo, i WC je sice vakuové, ale je vidět, jak bylo násilně vsazeno do nového prostoru. Ve voze je i sprcha, ale naštěstí ji nepotřebuji použít.

Sotva vyjedeme z Bukurešti, na dveře kupé ťuká mužíček a zve mě do jídelního vozu. Chci si dopřát večerní čaj, tak se jdu podívat. Rumunský jídelňák má dost nezvyklý interiér se sedačkami převážně napodél v jakémsi „klubovém“ uspořádání, zjevně dílo „moderního“ designéra. Dávám si čaj a zjišťuji, že k dispozici žádný jídelní lístek není, personál ho má naučený. Včetně ceníku samozřejmě, aby se mohlo hlavně divoce převádět do cizích měn. Takovou zlodějinu odmítám podporovat, platím za čaj 1,5 € s vědomím, že na snídani sem už nepůjdu, a uvelebuji se v kupé. Sice vjíždíme do zajímavé horské krajiny, která je doposud ještě zasněžená, ale jsem unavený a již se mi nechce dívat z malého okna lůžkového kupé, tak se natahuji a překvapivě dobře se vyspím.

Ráno se ve dveřích opětovně objevuje mužíček z jídelního vozu a vábí mě na snídani. No po včerejší zkušenosti jsem rád, že mám z Bukurešti nakoupeno a čaj si dopřeju až u stánku na Keleti. Pak již jen následuje přesun v EC do Břeclavi a domů.

Úvodní snímek: Bukurešť, jednotka dopravce Transferoviar ř. 76-24 (ex 614 DB), 27.3.2016 © Jiří Mazal