I Břeclav má svou „úzkou“
Že je Břeclav oficiálně prvním místem v bývalém Československu, kam v roce 1839 přijel parní vlak, je všeobecně známé. Znalejší vědí, že toto prvenství fakticky patří Rajhradu, protože formanské vozy tam dovezly rozloženou parní lokomotivu bezmála o rok dříve a už na podzim 1838 se uskutečnily první jízdy mezi Brnem a Rajhradem. Ale o tom tento příspěvek není. Patří jedné rodině z břeclavské části Charvátská Nová Ves a tomu, co postupně vzniká na jejich zahradě.
Mrkev ani rajčata u Hanušů nenajdete. Zahradu opanoval otec se synem a vytvořili z ní depozitář postupně budované zahradní úzkorozchodné železnice. K dispozici mají pět lokomotiv a padesát vozů.
Na začátku byla modelová železnice, pak vláčky domácí výroby ve větším měřítku, které se proháněly po zahradě. Pak oba muže přestalo bavit hrát si s modely a chtěli se vozit. Taková je v kostce historie, předcházející položení prvních metrů kolejí.
Už notnou řádku let pánská část rodiny shání materiál ze zrušených dolů, podnikových drah na pilách a podobně. Kritickým byl pro ně rok 2009, kdy představitelé města rozhodli o prodeji pozemků u jejich domu a vzali jim možnost rozvoje dráhy. V patové situaci se Hanušovi rozhodli železnici zlikvidovat a přestěhovat do Krkonoš, odkud Jiří Hanuš starší pochází. Pak se ale dohodli s novým vlastníkem půdy, kterému město parcely prodalo. Zaplatili, pravda víc, než by byla částka při přímém prodeji jim, ale získali potřebný prostor. „To už je uzavřená kapitola, k tomu se nechci vracet,“ nechce již Jiří Hanuš starší komentovat peripetie s pozemky. Přesto má ještě stále část vozů i kolejí v Krkonoších a ve volném čase je stěhuje zpět.
„Máme padesát vozů a pět lokomotiv. Zatím poslední vozíky jsme dovezli z pily v Záboří nad Labem. První příspěvek do sbírky jsme přitom pořídili už někdy v roce 1988,“ řekl zakladatel rodinné železnice. Shánění vozů je občas detektivní činností, kombinovanou s doprošováním. V některých firmách než by svolili s jejich záchranou, raději je sešrotují. „Třeba v hodonínské cihelně jsme si kdysi vyhlédli vozy, ale odvezli je do Kovošrotu. Nám se na skládce šrotu podařilo dva zachránit, ostatní už byly rozřezané,“ řekl. Kovošroty obecně jsou zdrojem mnoha součástek a věcí. „Často jsou tam i zcela nové věci. Sehnali jsme hřeby na přitloukání pražců. Zcela nové, jen orezlé. Stačí je na chvíli nechat točit v míchačce s trochou písku, aby byly zase jako nové,“ říká Jiří Hanuš mladší.
Poté, co oba muži vyřešili pozemky, postupně pokládají koleje a chystají vozy. Sami zhotovili prototypový vůz se sedadly, na hotové drážce budou ochotni svézt zájemce. Lokomotivy mají motorové. „Teď se dá pořídit i parní. Dříve to bylo o shánění staré a její náročné rekonstrukci, teď lze objednat novostavbu podle starých typů. Jenže to je finančně někde jinde, miliony navíc nemáme,“ říká starší z obou nadšenců.
Záliba nadšenců nepostrádá historické souvislosti. Ve městě byly kdysi úzkorozchodné dráhy. Jedna v keramičce, nejvýznamnější byla lesní železnice, která umožňovala dopravu dřeva z lužních lesů v okolí Pohanska na Lichtenštejnskou pilu na dnešní Lanžhotské ulici. Odkaz na historickou tradici a nabídka svezení zahradní železnici by mohla rozšířit nabídku turistům. „Myslím, že bychom se nebránili, cyklisté se tu zastavují už teď,“ říkají Hanušovi.
P.S. v případě zájmu bych možná byl schopný domluvit nějakou exkurzi.
Diskusia
