Z tuniského deníku: Od Českých drah k Banlieue du Sahel

27.7.2016 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Když jsem před koncem loňského října zjistil, že moje „dvorní“ cestovní kancelář začíná zveřejňovat katalog svých zájezdů na letošní léto, začal jsem nad ní bádat. Tentokrát jsem se hodlal vydat opět někam ke kolejím a po delším laborování s nabídkou jsem nakonec zvolil už osvědčenou destinaci, v níž jsem byl v roce 2010. Tak jsem se 31.5.2016 vydal na cestu do tuniského letoviska Mahdia Zone Touristique.

Původně se tak mělo stát o dva dny dříve, ale cestovní kancelář mne koncem dubna „potěšila“ zprávou, že let byl zrušen a nabídla mi dva jiné termíny. O něco dříve mi oznámila, že ani objednaný transfer na pražské letiště a zpět se nekoná. Což mne ostatně zas tolik nepřekvapilo, protože v posledních letech je to spíš pravidlo. Teď šlo jen o to, v kterých hodinách se mé přelety uskuteční a zda nebudu nucen trávit noc na ruzyňském letišti jako v roce 2012, nebo zvolit soukromou autodopravu, jako jsem učinil loni. Nakonec dopadlo vše dobře a já jsem se mohl bez problémů spolehnout na České dráhy, jezdící na ruzyňské letiště – i bez kolejí.

Detail spojení Hradec Králové hl.n. - Praha letiště/Airport (BUS), Terminál 1

Den před odjezdem jsem se vydal na královéhradecké hlavní nádraží zakoupit příslušné jízdní doklady, pro jistotu vybaven svým požadavkem v písemné formě. Ani ta bohužel nestačila k bezproblémovému nákupu – pokladní přehlédla poznámku o úhradě z elektronické peněženky, a tak musela vytištěné jízdenky stornovat a vystavit je znovu. Asi se ptáte, proč jsem nevyužil výhodné nabídky Českých drah VLAK+ letiště. Důvod byl ekonomický – tato jízdenka by mne vyšla na 279,- Kč proti 196,- Kč za dvě zlevněné jednosměrné jízdenky. (Původně sjednaný transfer EXIM tours se slevou 50% za včasný nákup zájezdu měl stát 350,- Kč.)

Cesta do Tuniska začíná vlakem R 934 „Kyšperk“ Letohrad - Praha hl.n.
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Úterý 31. května

Posledního květnového rána jsem na královéhradeckém hlavním nádraží nastoupil do zvoleného vlaku, který mne bez problémů dopravil na hlavní nádraží pražské. Tam jsem vyšel před historickou výpravní budovu a na zastávce linky AE, abych vyčkal přistavení spoje číslo 19. Ten tvořil autobus č. 3399, pro daný účel neupravený - na rozdíl od všech ostatních vozů, jimiž jsem na této lince doposud jel. Vzdor tomu jsme se do něj všichni i se zavazadly úspěšně naskládali a posléze dorazili před terminál 1 ruzyňského letiště. Mírné zpoždění našeho příjezdu mne příliš netrápilo, protože do doby odbavení mého letu zbývalo ještě dostatek času.

Spoj č. 19 dorazil na zastávku Terminál 1 linky Airport express se zpožděním asi 8 minut
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Další část cesty měla proběhnout v režii tuniské národní letecké společnosti, s níž jsem už hodně dlouho neletěl. Potěšila mne už svou letenkou, která povolovala maximální váhu zavazadla 23 kg (na rozdíl od běžných 15 kg u jiných dopravců) a posléze i tím, že dodržela původní letový řád při obou cestách. Při odbavení jsem si řekl o místo u okna, ale bohužel jsem neuvedl, na které straně, což se mi fotograficky vymstilo. Po většinu cesty se totiž do postaršího a tudíž poškrábaného okna opíralo slunce. Jinak si ovšem na let strojem Airbus A319-114 TS-IMJ nemohu stěžovat, i podávaný oběd předčil dnes obvyklé parametry.

Na snímku oběda ještě chybí nalitá káva a nealkoholický nápoj © PhDr. Zbyněk Zlinský

Na ranvej monastirského letiště jsem dosedli ve 13:50 hod. místního času (SEČ), tedy pět minut před dobou uvedenou na letence. Pak následovalo poněkud zdlouhavé pasové odbavení, o to kratší čekání na zavazadla, registrace u kiosku cestovní kanceláře a vyhledání přiděleného transferového autobusu. Ten poslední úkon byl poměrně jednoduchý, protože na rozdíl od dob minulých jich na parkovišti stálo minimum. Uvědomil jsem si, že z důsledků loňských teroristických útoků v muzeu Bardo a zejména v rezortu Port El Kantaoui se bude tuniský turistický průmysl vzpamatovávat hodně dlouho. A to i přes masivní bezpečnostní opatření.

Z letiště Monastir odjíždíme s policejní eskortou (foto z transferového autobusu)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Kvůli nim se opozdil i náš odjezd z letiště, protože jsme museli čekat na doprovodné policejní vozidlo, které nás provedlo turistickým rezortem Skanes a posléze Monastirem. Později na trase se před nás zařadil automobil jiný, zřejmě kvůli průjezdu potencionálně rizikovými místy. Coby „bezpečnostní expert“ (ano, i takového vzdělání a praxe se mi v mém košatém životě dostalo) jsem ty manévry vyhodnotil spíš jako uklidňující než opravdu ochranné. Totéž jsem pak konstatoval i ve svém hotelu a na jeho pláži. Ten hotel jsem už znal, protože jsem v něm bydlel roku 2010, i když v příslušných reportážích ([1], [2], [3]), jsem se o něm moc nešířil.

Vjezd do hotelu Mahdia Palace z Avenue de la Corniche © PhDr. Zbyněk Zlinský

Po příjezdu k hotelu jsem z autobusu vystupoval sám (a za celých následujících 14 dní jsem v něm na jiného Čecha ani Slováka nenarazil). Recepční po mně kupodivu nechtěl vyplnit přihlašovací lístek, zvládl to sám. Pak jsem byl eskortován na pokoj, ve stejném křídle jako minule, jen o podlaží výš. Přesto výhled z balkónu nebyl lepší, a to díky bující vegetaci. Zato jsem se mohl těšit na klid, kterého se mi zvláště během loňské dovolené zoufale nedostávalo. Pomalu jsem se vybalil, odešel na večeři a poté se nechal drobně okrást při výměně peněz jinak milou recepční, která fungovala jako agentka místní banky. Asi špatně placená.

Recepce hotelu Mahdia Palace © PhDr. Zbyněk Zlinský

Středa 1. června

Vyspal jsem se podle předpokladů dobře, ale ranní pohled z balkónu potěšující nebyl. Pršelo. A tento stav vydržel celé dopoledne, takže jsem se mezi jídly zdržoval na pokoji a bavil se četbou, luštěním křížovek a přepínáním kanálů televizního přijímače. Ani jeden nepromlouval mým mateřským ani (skoro)otcovským jazykem. Po 15. hodině se začaly mraky trhat, tak jsem se rozhodl vyrazit k trati métra. Cestou jsem se sice musel ukrýt před přeprškou, ale posléze jsem dorazil k nedaleké stanici Mahdia Zone Touristique, kterou jsem tu už kdysi podrobně představil. Byl jsem zvědav, co se na ní a v jejím okolí během těch šesti let změnilo.

Stanice Mahdia Zone Touristique z úkrytu na nároží Avenue de la Corniche
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Nepřehlédnutelnou změnou je pestrá výzdoba stanice, provedená dílem natěračsky, dílem sprejersky. Graffiti jsou přitom nepochybně legální a možná aspoň symbolicky vyjadřují jakési demokratické uvolnění po jasmínové revoluci. Pokud jde o služby cestující veřejnosti, ty byly omezeny zavřením pokladny, čímž také odpadl jeden ze tří mužů ve stanici (velbloudi zrušeni nebyli). Na druhou stranu došlo k posílení „staničního“ charakteru této dopravny, protože v ní dochází ke křižování vlaků daleko častěji, než tomu bylo v minulosti. Takže její chef i výhybkář mají co dělat prakticky po celý den, zvláště ten druhý při místní obsluze výhybek.

Výhybkář přestavuje výhybku na jižním zhlaví © PhDr. Zbyněk Zlinský

Tady si dovolím malou odbočku k výše použitému pojmu stanice. Na síti tuniských železnic se rozlišují tři druhy dopraven či tarifních bodů: nádraží (gare), stanice (station) a zastávka (arrêt). Nádraží jsou taxativně určena a jejich seznam najdeme na webu SNCFT. Zastávkou se rozumí dopravna na průběžné traťové koleji (kolejích v případě dvoukolejky) bez výhybek. Vše ostatní spadá do kategorie stanice. Ty dvě poslední definice sice nejsou exaktní či o nějaký hodnověrný zdroj se opírající, ale pro naše účely postačí. A k tomu můžeme dodat, že stanice Mahdia Zone Touristique není vybavena žádným novodobým zabezpečovacím zařízením.

Zabezpečovací zařízení sice primitivní, ale účinné © PhDr. Zbyněk Zlinský

Pokud jde o provoz na trati métra, ten je už plně v režii čtyřdílných elektrických jednotek řady 28-01, korejským výrobcem označovaných jako Tunisia SNCFT EMU, o nichž jsem zde podrobněji psal už před čtyřmi lety v reportáži z Tunisu. (Dlužno ovšem dodat, že těsně před návratem domů jsem na trati zahlédl i jednu ze šesti údajně vyřazených maďarských jednotek řady YZ-E z roku 1984, projíždějící kolem letiště). Vlaky jezdily ještě podle zimního jízdního řádu, který jsem si vyprosil u chefa - a odměnil jsem se mu za to „služební“ vizitkou ve francouzské verzi, objasňující můj vytrvalý pobyt ve stanici, spojený s na první pohled divným chováním.

EMU 04 odjíždí jako vlak 542 Mahdia - Sousse Bab Jedid © PhDr. Zbyněk Zlinský

Tady musím cosi objasnit. Při cestách za cizokrajnými železnicemi si vždy dělám teoretickou přípravu, zahrnující i pořízení příslušných jízdních řádů. Letos se mi to však nepodařilo díky zmatkům, které způsobil začátek ramadánu, letos připadající na pondělí 6. června. Na webu SNCFT i na oblíbeném portálu Fahrplancenter byl až do mého odletu k dispozici jen zimní jízdní řád, který měl být 1. června nahrazen jízdním řádem letním a ten 6. června svou variantou pro ramadán. Jenže nakonec bylo všechno jinak, což jsem si ale mohl ověřit až na místě. To se týkalo nejen spojů métra, ale také Grandes lignes, z nichž jeden mne pak přímo zaskočil.

Křižování dálkového vlaku 5/22-71 Tunis - Mahdia s regionálním spojem 542 směr Sousse
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Ani ne tak svou existencí, jako svým složením. Že odpoledne stanicí Mahdia Z.T. projíždí přímý vlak Tunis – Mahdia, to jsem věděl (byť aktuální jízdní Grandes lignes pro směr z Tunisu i do Tunisu jsem si opatřil až po návratu domů). Ale že jeho podoba je přímo revoluční, to mi uniklo. Kdybych sledoval Railway Gazette, tak bych věděl nejen, že SNCFT si na jaře roku 2009 u čínského výrobce objednala 20 motorových jednotek, 12 pro normální a 8 pro metrový rozchod, jak jsem psal už na konci starší reportáže. Ale i to že o tři roky později byla jejich dodávka realizována. Bohužel se mi nepodařilo najít zdroj dalších informací o těchto jednotkách, ani na webu výrobce.

Označení jednoho z vozů dvoudílné motorové jednotky čínského původu
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Na stanici Mahdia Zone Touristique jsem se zdržel až do 18. hodiny a za tu dobu jsem krom železničních záležitostí viděl i leccos obecně zajímavého – od na nástupišti se modlícího muslima až po opakovaný útok stáda ovcí na trať a v jednom případě dokonce na samotnou stanici. Ovce na trati jsem v Tunisku už viděl, ale veřejně konaný salát nikoliv (stejně jako třeba v Turecku). Ten muž mne zaujal už tím, že přišel po trati, vylezl na peron a začal se nohama šplouchat v louži dešťové vody. Až potud jsem v jeho počínání nic zvláštního neviděl, když však poklekl, bylo mi už vše jasné. Přítomní domorodci si jej nevšímali, mne ale skoro fascinoval.

Čtvrtek 2. června

Po chutné večeři, odpočinku s knihou a klidné noci jsem se probudil do slunného dne. Ten jsem pak strávil na hotelové pláži, pod trvalou ochranou neozbrojených členů místní bezpečnostní služby a za občasné přítomnosti příslušníka složek ministerstva vnitra, vyzbrojeného dlouhou zbraní. (Pod předchozím odkazem najdeme i informaci o tom, že tento rezort má mimo jiné také Direction de la sûreté touristique, o Brigade antiterrorisme nemluvě.) Sice jsem ruch na pláži a v moři sledoval a občas také zaznamenával, ale v připojené galerii nejdete jen pár ilustračních snímků. Jeden k předchozím řádkům relevantní si dovolím vložit i sem:

Na věci železniční došlo až po večeři, kdy jsem si vyšel na krátkou procházku k trati métra směřující od stanice Mahdia Zone Touristique k Baghdadi. Chtěl jsem zachytit dvojici večerních, avšak ještě fotitelných vlaků na „širé trati“. Bohužel oba měly zpoždění, což byl znervózňující problém – v dané zeměpisné šířce se totiž stmívá rychle. Nakonec vlaky projely a já jsem se svým úkolem víceméně úspěšně vyrovnal. Pak jsem si ještě u trati zvěčnil jednu z všudypřítomných místních koček a odkráčel do hotelu, vcelku spokojen s vývojem dovolené. Toho dne se mi podařilo zkombinovat relaxační pobyt u moře s doplněním své databáze snímků.