Velká cesta na sever – Poznáváme Pobaltí (1. díl)

Letošní volné dny začátkem července jsem se rozhodl využít k cestě někam na sever - pro případ, kdyby přišla vedra, abych se alespoň trochu ochladil. Již delší dobu jsem měl v hledáčku pobaltské země (hlavně Estonsko), a jelikož se na mé averzi k letadlům nic nezměnilo, výsledek dává docela slušný severský okruh. Za použití nejrůznějších hromadných prostředků - vedle vlaků jsou na druhém místě lodě a jako zcela nezbytné se ukázaly i autobusy.

První červencovou neděli tak usedáme do přecpaného EC Jan Perner směr Praha a jsme rádi, že máme místenky. Řada Bee²³⁸ sice není nic moc, ale lepší než stát na chodbičce. Ani s místenkami na navazující EC Porta Bohemica jsme nijak neprohloupili, nástupiště bylo obsypané turisty, naštěstí jsme si sedli všichni. Ještě před opuštěním české kotliny se občerstvíme v jídelním voze výbornou gulášovou polévkou a nanukem Magnum (po projetí hranic je již o 10 Kč dražší) a přímo v Bad Schandau, když si zrovna trůním na WC, mi začne nějaký orgán bušit na dveře a lomcuje klikou. Navíc se nijak nemá k odchodu. Po otevření spatřuji dva německé policisty a ti, evidentně spokojení, že spatřují pouze slovanský obličej, nechtějí vidět ani doklady.

Mapa procestované oblasti

Po přepřahu v Drážďanech uháníme známou trasou na Berlín a je potěšitelné, že po rekonstrukci již cesta konečně nabrala trochu rychlost a jede se bez jediné zastávky až na Berlin Südkreuz. My vystupujeme na hlavním nádraží s velkorysou časovou rezervou, ujetí navazujícího přípoje by znamenalo prakticky konec akce. Čas využíváme vedle procházky k Braniborské bráně zejména k večeři, ale dočkáme se spíše zklamání. Chceme ochutnat něco z darů Baltského moře, ryba je však tak důkladně obalená ve strouhance, že máme problém vůbec nějakou najít. Že jsme si radši nedali obligátní kebab... Poté již nás na nástupišti čeká EN 300 Berlin Night Express, spojující Berlín s jihošvédským Malmö. Provozuje jej švédská společnost Snälltåget a v letní sezóně jezdí třikrát v týdnu. Soupravu tvoří pět lehátkových vozů, která mají svá nejlepší léta již dávno za sebou. Ten náš z roku 1967 sice prodělal mírnou modernizaci (dosazena vakuová WC), ale dřevěné rámy polospouštěcích oken (klimatizaci samozřejmě nemají) jsem již neviděl hodně dlouho. Sedadla jsou již hodně ošoupaná a krycí lišta houpající se ze stropu dokládá nevalnou údržbu. Záhy po vyjetí z Berlína průvodčí zjišťuje protékající WC, takže ho zamyká a na náš vagon zůstává jen jedno. Na druhou stranu, vlak funguje jako "low-cost" a za cenu od 39 € je vyprodaný do posledního místa. Společnost Snälltåget jinak také provozuje spoje mezi Malmö a Stockholmem a Malmö s lyžařskými letovisky Åre a Vemdalen (noční s ubytovacími vozy).

Berlin Hbf. © Jiří Mazal

Již během jízdy mám podezření, že některému z cestujících poněkud smrdí nohy. Nejprve jsem viníka viděl v mladíkovi sedícímu naproti mě v děravých ponožkách, ale poté, co jsme si kolem deváté ustlali postele, se ukázalo, že takřka mrtvolný puch se line od Maďara středního věku. To nebyly špinavé nohy, ale ekzém, který způsoboval neskutečný smrad. Zbylé osazenstvo kupé stálo v uličce a přemýšleli jsme, co budeme dělat. Před jedenáctou večerní jsme se již přiblížili k přístavišti v Mukranu, kde se ve volné krajině pěkně dlouho postávalo, neboť dle slov průvodčího se porouchala výhybka. Konečně se souprava pohnula a došourali jsme se přes rozsáhlé odstavné nádraží, plné vyřazených lokomotiv, ke vratům trajektu "Sassnitz". Našich pět vozů do něj zajelo jako nic a ještě zbyla rezerva.

Mukran je největším německým železničním přístavem, ale pamatoval spíš lepší časy. Jako jediný přístav ve střední Evropě disponuje i kolejemi pro široký rozchod, a umožňuje tak převoz vagónů z Ruska a dalších východních zemí, dnes je však této skutečnosti využíváno minimálně a dominují přepravy z/do Švédska.

Náš trajekt má i improvizované nástupiště a z vagonů se dá sejít na palubu. Jinak jsme obklopeni množstvím kamionů. Vycházíme na palubu, kde je i o půlnoci vidět prosvítající oblohu, a nakonec usedáme v jedné z četných "čekáren". Na sedadle se nedá moc sedět, lehnu si na zem jako spousta jiných, takže mám sotva pár čísel přede mnou čísi botu. Unaven však upadám do polospánku, podlaha se přitom neuvěřitelně třese, jak na to nejsem z lodí zvyklý. Ve tři ráno se to již chladem nedá vydržet, tak se vracíme do kupé, kam se mezitím vrátilo i zbývající osazenstvo. Dveře i okno jsou otevřené, takže se to vcelku dá vydržet, a díky spíše ranní hodině tvrdě usnu. Nevzbudí mě ani vyjíždějící kamiony, ale až pořádná rána podvozku, který přejíždí z lodi zpět na pevnou zemi ve švédském Trelleborgu. Pohotově vybíhám s foťákem a stíhám alespoň celou akci zvěčnit. Do čela vlaku najíždí "Taurus" společnosti Hectorrail a na konečnou do Malmö je to již jen kousek. Zatímco na hranicích mezi Dánskem a Švédskem vzbudilo značný humbuk zavedení hraničních kontrol, čemuž se také musel přizpůsobovat jízdní řád, náš vlak žádné uniformy nezajímaly. Zdá se, že zatím ani běžence ne.

Přístav Trelleborg, vykládání z trajektu © Jiří Mazal

Jelikož se Švédové rádi pyšní tím, jak že se u nich dá všude platit kartou a hotovost by nejradši zrušili, rozhoduji se je trochu otestovat a hotovost jsem ani nepořizoval. Všude to šlo opravdu bez problémů, i na pohlednici stačila karta, ale v jednom místě jsem se "zasekl" - a trochu jsem to čekal. Nebylo to nic menšího než nádražní WC. Blízkovýchodně vyhlížející obsluha významně ukazovala na ceduli "only cash" a chtěla 10 švédských korun (30 Kč). Napadlo mě zaplatit eury, těch chtěl ovšem 2 € - tj. skoro dvakrát víc než ve švédských korunách! Jenže když musíš, tak musíš, byla to moje nejdražší toaleta ze všech cest a navíc s nějakým úklidem se tam nikdo moc neobtěžoval. Nádraží však jinak vynikalo čistotou a v jedné z četných kaváren jsme posnídali, sedět se dalo i ve stylové čekárně. Kolejiště je zakryto halou, která evidentně byla mnohem větší  - v její druhé části jsou však dnes různé provozovny rychlého občerstvení.

Malmö představuje pěkné historické město, takže neztrácíme čas a pronikáme do jeho útrob. Vedle centrálního náměstí stojí za pozornost čtvrť svaté Gertudy, plná pitoreskních hrázděných domků. Naproti ní se také nachází nejstarší budova v Malmö. Na první pohled je vidět, že město ovlivnil především německý živel. Docházíme až ke zdejší pevnosti Malmöhus Slott, podél níž vede turistická tramvajová trať. Ta začíná v Muzeu technologie a námořnictví, kde se vedle různých kolejových vozidel (hlavně tramvají) nachází i ponorka z 2. světové války, na návštěvu nám však nezbývá čas. Cestou zpět ještě obdivujeme zdejší mrakodrap Turning Torso, který je spirálovitě zahnut tak, že poslední patro je oproti přízemí otočeno o 90 stupňů. Stavba je s výškou 190 metrů nejvyšší ve Skandinávii.

Malmö, 24metrový hybridní bus (plyn a elektřina) zdejší MHD © Jiří Mazal

Zdejší MHD sice nijak nezkoumáme, ale pozornost upoutají futuristicky vyhlížející autobusy, pojmenované jako Malmö Express. 24 metrů dlouhá vozidla jsou hybridní, napájená jednak plynem a jednak elektřinou. Ekologičnost je ještě podtržena jejich zelenou barvou.

Na nádražní na nás již čeká vysokorychlostní jednotka řady X2000 (nebo též X2) na spoji do Stockholmu. Tyto jednotky dosahující 200 km/h mají za sebou již 20 let provozu a prochází postupnou renovací. Zároveň se ve Švédsku intenzivně řeší modernizace stávajících tratí, zatím ve stádiu úvah, zdali spojit největší města Göteborg a Malmö se Stockholmem novou vysokorychlostní tratí a v jakých parametrech. Trať vedoucí přes celé jižní Švédsko vede pěknou zalesněnou krajinou a zejména před Stockholmem míjí i četné zálivy, kde lze spatřit i velké námořní lodě.

Ve Stockholmu máme akorát čas přemístit se do přístavního terminálu Värtahamnen, k čemuž je nutné jet z nádraží červenou linkou metra č. 13. Neznalí zdejších poměrů nám ovšem trvalo pochopit, že od jednoho nástupiště odjíždí více různých linek, což na první pohled není příliš patrné. Pak už ale stačilo dojet na velkoryse řešenou konečnou Ropsten v podobě jakéhosi betonového koryta rozkročeného nad silnicí. Navazující bus nám těsně ujel, tak aspoň byl trochu čas prozkoumat okolí - je tu napájecí stanice pro elektrobusy, a také tu začíná tramvajová linka Lidingöbanan. Jedná se o jeden ze stockholmských systémů na pomezí vlaku a tramvaje. Právně se hovoří o tramvaji, ale až do roku 2008 byla vedena jako železnice. Z Ropstenu vjíždí na most, aby se dostala na ostrov Lidingö, a na pevnině se ihned dostává do zářezu a tunelu. Celé je to dobře patrné z trajektu, na který jsme později nastoupili. K němu je ovšem nutno ještě popojet pár zastávek a již se nacházíme před rozsáhlým terminálem Värtahamnen.

Stockholm, loď Victoria I © Jiří Mazal

V přístavu sice nemusíte škobrtat po rozsáhlých betonových plochách, všude jsou vedeny tubusy až k lodi, ale jejich délka je značná, takže nám trvá docela dlouho, než se konečně nalodíme. Sympatická stevardka nás uvítá, zeptá se, odkud jsme, a již vyrážíme do útrob lodi Victoria I hledat kajutu. Tato loď, patřící společnosti Tallinnk Silja Line, opravdu není žádným drobečkem - 2500 pasažérů se vejde do 700 kajut, na délku loď dosahuje úctyhodných 192,9 metrů. Spuštěná na vodu byla nedávno, v roce 2004. Hostům se nabízí rozmanité možnosti vyžití. Vedle obligátních restaurací a bufetů nechybí ani kasino, noční klub či herna pro děti. Nás však nejprve zajímá horní paluba, odkud sledujeme vyplutí lodi a kocháme se pohledy na Stockholm. Obzvláště sídliště blízko vody obklopená lesy se mi velice zamlouvala, v takovém tak bydlet!

Máme také zakoupenou večeři ve zdejší restauraci. Realita značně předčila naše očekávání - bohaté švédské stoly plné všeho, na co si vzpomenete. Obzvláště mě zaujaly dary moře - dopřál jsem si lososa, krevety i sushi, ale i spoustu jiných laskomin. Oči by jedly dále, ale žaludek již nemohl, takže jsem se doslova odvalil do kajuty a odpočíval. Ráno jsou již patrné estonské břehy a panorama Tallinnu je k nám stále blíže. Přístav se pak nachází blízko centra, že se ani nevyplatí shánět nějaké MHD.

Tallinn, nádraží s hotelem Go hotel Schnelli v pozadí © Jiří Mazal

Jako první míříme k nádraží, vedle něhož stojí hotel Schnelli. Přesně dle mého požadavku máme výhled do kolejiště plného FLIRTů. V současnosti veškeré vnitrostátní vlaky zajišťují jednotky z rodiny FLIRT, kterými Estonské železnice obměnily svůj veškerý vozový park. Estonské železnice, resp. společnost Elron, která provozuje osobní dopravu, tak nabraly po letech skomírání a úpadku doslova nový dech. V Estonsku totiž železnici privatizovali natolik důkladně, že z ní skoro nic nezbylo. Až v letech 2010-2014 bylo dodáno 18 elektrických (6 čtyřvozových a 12 třívozových) a 20 dieselových (6 čtyřvozových, 8 třívozových a 6 dvouvozových) jednotek, které využívají širokého "ruského" profilu, takže se do interiéru vejde pět sedadel v jedné řadě, aniž by se cestující mačkali. Spolu s tím došlo i k rozsáhlým investicím do železniční infrastruktury, takže se všude skví nově vybudované zastávky a ani rychlost vlaků není zrovna malá, na vedlejších tratích se pohybuje ve výši 80-100 km/h, na trati do druhého největšího města Tartu se však dlouhé úseky jezdí 120 km/h.

Nejprve prozkoumávám nádraží, které je na naše poměry docela malé - v budově jsou pouze dvě pokladny Elronu, supermarket a v patře pokladna společnosti GoRail provozující vlaky do Moskvy. Na odstavné koleji potom odpočívá československý "čmelák" řady ČME3. Nástupiště pak doplňují různé stánky s občerstvením. Levno tu zrovna není - za párek v rohlíku dáte 2,2 €, panini přijde na 3,95 €, káva/čaj v kelímku 1,7 €. Až si člověk říká, že na to hovno, co tu mají, je tu zatraceně draho! Oproti tomu ceny jízdenek nejsou příliš vysoké, okolí Tallinnu je rozděleno do pěti zón a Tartu má ještě vlastní zónu.

Tallinn, lokomotiva ř. TEP70 dopravce GoRail s rychlíkem do Moskvy © Jiří Mazal

Vyrážíme do historického centra, které sice není nijak velké, ale je velmi malebné, plné pitoreskních uliček s převážně německy vyhlížející zástavbou. Vliv bývalých obyvatel je tu prostě znát. Kromě hlavních ulic se však ve vedlejších nezřídka najde i nějaká ta ruina, na což v našich "top" lokalitách už přeci jen nejsme moc zvyklí. Za návštěvu rozhodně stojí vyhlídková věž na kostele sv. Olafa, odkud se po zdolání 238 schodů nabízí opravdu úžasný výhled nejen na město, ale i na přístav. Přes centrum také docházíme k původnímu hradu, kde je dnes parlament a před ním pravoslavná katedrála Alexandra Něvského. Vše stíháme za půl dne, takže mám akorát čas dorazit na nádraží před pátou, kdy odjíždí rychlík do Moskvy provozovaný společností GoRail. V čele brumlá typický sovětský stroj řady TEP70 a za ním šňůra "stodol" z Tverské vagonky. Kolem se již motají davy rusky ševelících cestujících. S ruštinou se vůbec setkáte velice často, i když nutno říci, že zdejší Rusové jsou "vycvičení" - oficiálně hovoří estonsky, v obchodě vás estonsky pozdraví, ale jak jsou mezi sebou, už zní ruština. Širokolící ruské tváře jsou docela dobře rozeznatelné od ostře řezaných skandinávských rysů, které charakterizují Estonce. Ti naopak nemají vůbec žádnou příbuznost se Slovany a patří k ugrofinským národům spolu s Finy, se kterými se nejvíc bratří, a vzdáleně s Maďary. Bez zajímavosti ani není skutečnost, že jsme nikde v Tallinnu neviděli žádné žebráky, povaleče ani opilce, v ostatních městech nemluvě.

Tallinn, městské hradby © Jiří Mazal

Zbytek dne chci využít projetím si nějaké příměstské tratě - vybírám si Paldiski na pobřeží Baltu a již mě čeká hodinová cesta v elektrickém FLIRTu. Elektrifikovány jsou pouze tratě v okolí Tallinnu, dále se pak jezdí výhradně "bez drátů", takže pro nákladní dopravu nemá elektrifikace význam vůbec, stejně jako pro dálkové vlaky. V Paldiski se nachází velký přístav, k vidění jsou i odstavené nákladní vozy, ale lokomotivu spatřuji jedinou - řadu C36-7i dopravce Eesti Raudtee, koupenou jako second-hand z USA. Jinak je kolem pusto prázdno - dřevěná nádražní budova je již nefunkční, v dálce spatřuji paneláky, ke kterým směřují mé kroky. Zdá se, že to je celé městečko. Paneláky zrovna nevyhlíží nejpřívětivěji a některé jsou už dost ošuntělé. Raději se vracím na nádraží. Jízdenky prodává průvodčí z přenosné pokladny a na nádraží v Tallinnu mají zařízení naprosto stejné. Možné je i platit kartou, k čemuž nosí průvodčí za opaskem přenosný terminál. Co mě trochu překvapilo, je perfektní znalost angličtiny u železničního personálu - i dámy středního věku se mnou bez problémů komunikovaly v angličtině.