Z tuniského deníku: Hyundai Rotem, Plasser & Theurer a SNCFT

3.8.2016 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Další stránka mého diáře se zaměří, krom letmé zmínky o povalování na slunci, cachtání v moři a jiných dovolenkových radostech, na současnou podobu nádraží Mahdia a provozu v něm. Je to koncový bod trati známé jako Métro du Sahel, ale podle původních plánů tomu tak být nemělo – a možná jednou, v nejisté budoucnosti „jasmínovou revolucí“ potrefené země, ani nebude.

Že ty předchozí věty úvodního odstavce příliš neodpovídají titulku reportáže nad nimi? To je sice do značné míry pravda, nicméně její přečtení ukáže, že onen logický rozpor je pouze zdánlivý. A ještě jedna poznámka: Když už jsem tentokrát zvolil deníkovou formu vyprávění o svém pobytu v Tunisku, na rozdíl od vesměs tématicky laděných statí z těch četných návštěv předchozích (viz sekce Súvisiace odkazy po článkem), budete navíc muset strpět i nějaký ten odstavec netýkající se drážní dopravy, která však přesto zůstává ústředním motivem této reportážní série. Snad někoho mé obecně turistické postřehy zaujmou, ostatní je mohou ignorovat.

Turistický koráb představuje také jednu z forem tuniské dopravy © PhDr. Zbyněk Zlinský

Pátek 3. června

Třetí ráno v Tunisku mne uvítalo krásným slunečným počasím, takže jsem se rozhodl celý den strávit chytáním bronzu, s jehož možnými důsledky si po dlouhém životě bez ochranných faktorů hlavu nelámu. A smáčením svého od puberty jakousi nespecifickou dermatitidou sužovaného těla ve slané vodě. Mluvím-li o smáčení, neznamená to, že neumím plavat. Naopak. Jen ta místní pláž je svým utvářením určena spíš pro neplavce a při poměrně častém značném vlnobití není delší plavání tou správnou formou pobytu v moři ani daleko od břehu. Přesto jsou mahdijské pláže považovány na nekrásnější v zemi, kvůli bílému písku a čistotě vody.

Vstup do moře je velice pozvolný © PhDr. Zbyněk Zlinský

Druhou stranou mince je skutečnost, že poměrně častý prudký vítr pobyt na pláži znepříjemňuje, protože ten obdivovaný bílý a jemný písek je tvořen rozdrcenými skořápkami mlžů, tedy lasturami, a proto snadno poletuje. Do očí, úst, fotoaparátu, prostě kamkoliv. Tento jev nastal po obědě a já jsem už z minulého pobytu znal účinné opatření – přesunul jsem se do závětří hotelové zahrady. To bylo letos ještě účinnější, protože živý plot, oddělující zahradu od pláže, za těch šest uplynulých roků nabyl na objemu. Na pláž jsem pak vycházel jen za účelem ochlazení ve vlnách, které mezi tím značně zmohutněly - k velké radosti dračích surfařů.

Jeden prodejce, dva draci a nespočet vln © PhDr. Zbyněk Zlinský

Sobota 4. června

Jestliže předchozí den proběhl v ruchu prosluněného plážového života a skončil v poklidu hotelového pokoje, sobota ukázala zachmuřenou tvář. Nikoliv snad nějakým temným dějem, ale zamračenou oblohou, což v červnové Mahdii nebývá časté – aspoň podle meteorologických statistik. Vydal jsem se na snídani, trochu si ji protáhl tradiční fotodokumentací a dumal, co s napočatým dnem. Vydumal jsem, že jsou to vlastně ideální podmínky k návratu na železnici a rozhodl jsem se pro výlet do Mahdie, a to vlakem. Už nemám tu fyzičku, jako před lety, kdy jsem tam i zpět čile pochodoval pěšky. Letos mi vystačila jen k procházce na místní stanici.

Zkratka od Avenue de la Corniche ke stanici Mahdia Z.T. © PhDr. Zbyněk Zlinský

Na stanici Mahdia Zone Touristique jsem přišel právě včas, abych ji zastihl v přípravách na pravidelné křižování vlaků 520 Mahdia - Sousse Bab Jedid a 507 Sousse Bab Jedid – Mahdia. Tím prvním se hotovila odjet čtveřice turistů, která zřejmě utrpěla obdobný nápad, jako já, který jsem ale měl cestovat vlakem druhým. Měla to být moje první jízda novou elektrickou jednotkou, kterou jsem poprvé zahlédl v depu Sousse Sud roku 2010 a podrobněji, leč přece jen letmo, prozkoumal na nádraží Tunis o dva roky později. Oba vlaky se na místo křižování dostavily víceméně v souladu s platným jízdním řádem a já jsem se do toho svého mohl usadit.

Vlak 507 Sousse Bab Jedid - Mahdia vjíždí do stanice Mahdia Z.T. © PhDr. Zbyněk Zlinský

Nebyl nějak nadměrně zaplněný, takže po chvíli se ke mně dostavil průvodčí, u kterého jsem si zakoupil jízdní doklad. K mému překvapení se slevou. Když jsem v tomto úseku cestoval před šesti lety (na den přesně), stála jízdenka 0,500 DT (jinak řečeno půl dináru, tj. asi 7,- Kč). Letos jsem na webu SNCFT zadáním příslušné trasy a následnou aktivací kalkulátoru zjistil, že zdražila o 50 milimů, na 0,550 DT. Jenže průvodčí mi na dinárovou minci vrátil rovného půl dináru – asi se mu nechtělo hrabat se dlouho v kapse. A později jsem zjistil, že takto to funguje i u pokladny v Mahdii. Ze čtyř cest po téže trase jsem zaplatil plnou cenu jen jedinkrát.

Interiér EMU 20 na vlaku 507 Sousse Bab Jedid - Mahdia © PhDr. Zbyněk Zlinský

Na mahdijském nádraží mne uvítala trojice nákladních vozů, jako připomínka nečetné nákladní dopravy po kolejích především pro dopravu osobní zřízeného Métra du Sahel (na kterou jsem letos, na rozdíl od příležitostí minulých, jinak štěstí neměl). A také podbíječka 8-16 COMBI EMV od rakouské firmy Plasser & Theurer , vyrobená roku 2010 pod výrobním číslem 3454. tyto údaje jsem však zjistil až o něco později při podrobnější prohlídce stroje. Před tím jsem se věnoval samotnému nádraží a provozu v něm. Vyprovodil jsem na zpáteční cestu vlak, jímž jsem přijel, a vyčkal příjezdu dalšího. Mezi tím jsem pořídil pár záběrů kolejí a výpravní budovy.

Nádraží Mahdia z peronu mezi 3. a 1. kolejí © PhDr. Zbyněk Zlinský

Nádražní infrastruktura se od minulé návštěvy na první pohled nijak nezměnila. A v zásadě se nezměnil ani provoz v něm – až tedy na už minule zmíněnou obnovu vozidel. Původní elektrické jednotky maďarské provenience řady YZ-E z roku 1984, doplňované později vratnými soupravami nezávislé trakce, které tvořily lokomotivy řady 040-DK (Montreal Locomotive Works 1976) s řídicími vozy řady YB 39 Dtyfs a vozy vloženými, byly nahrazeny moderními elektrickými jednotkami pro změnu od výrobce korejského. Jednu z nich jsem měl v plánu také podrobněji zdokumentovat, ale zatím jsem se vydal přes odbavovací halu před nádraží.

Prostor před nádražím Mahdia © PhDr. Zbyněk Zlinský

Momentální absence cestující veřejnosti v odbavovací hale jsem využil nejen k její dokumentaci a také k zakoupení jízdenky na zpáteční cestu (SNCFT sice zpáteční jízdenky vydávají, ale bez jakékoliv slevy). Zároveň jsem si u ochotné pokladní vyzvedl jízdní řád métra pro nadcházející období ramadánu a léta. No a pak jsem vyšel před výpravní budovu, právě ve chvíli, kdy se nebesa rozhodla podrobit vše pod sebou zvýšené hydrataci. Přeprška byla naštěstí krátká a já jsem tak mohl pokračovat ve svém záměru obejít nádraží po jeho vnitrozemské straně, která je (na rozdíl od strany přístavní) od ulice oddělena zraku prostupným oplocením.

Chodník podél nádražního plotu na Avenue Farhat Hached se opravuje
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Pochodoval jsem po levé straně Avenue Farhat Hached, protože po chodníku se jít nedalo kvůli jeho probíhající opravě i přerostlé vegetaci, a svou pozornost jsem dělil mezi provoz na rušné silnici a podobu momentálně klidného kolejiště. Oplocení mi dvakrát nabídlo možnost prostoupit jeho vypadlým dílem do nádraží a do třetice jsem tak mohl učinit vstupem tratě métra do oploceného areálu. Ten je v bezprostřední blízkosti železničního přejezdu a na dohled od křižovatky, která zatím čeká na svou úlohu v projektu mariny Mahdia, o němž jsem se tu zmínil už v roce 2008, ale k dosažení své plánované podoby musí urazit ještě dlouhou cestu.

Přejezd ulice Avenue Farhat Hached s křižovatkou k marině v pozadí
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Funkci oficiálního jachetního přístavu v Mahdii tak stále ještě plní vymezená část přístavu rybářského a internetové vyhledávače nás navedou na tuto marinu stávající. Námořní jachting jistě se železnicí obecně nesouvisí, ale v tomto konkrétním případě ano. Místy, v nichž ta nová marina vyrůstá, by totiž mělo vést už v úvodu stati zmíněné pokračování tratě métra přes města Ksour Essef a Chebba až do Sfaxu, čímž by se její délka zvýšila ze současných necelých 70 kilometrů na 120. Záměr je to už dávný a v poslední době o něm v médiích žádná zmínka nepadla. Avšak při relativně nedávných úpravách nádraží Mahdia se na něj pamatovalo.

Tudy by měla pokračovat trať „métra“ do Sfaxu © PhDr. Zbyněk Zlinský

Sestupme však z růžových oblak snů na šedivou zem reality a vraťme se k mému reportážnímu úsilí. Pohled na hodinky a jízdní řád mne upozornil, že zanedlouho pojede po trati vlak 524 Mahdia - Sousse Bab Jedid. Popošel jsem tedy podél kolejí směrem k zastávce Ezzahra (nezaměňovat se stejnojmenným městem poblíž Tunisu, které leží na podobné, ale docela jiné trati) a vyhlédl jsem si aspoň trochu vhodné místo k focení. A také k odpočinku, jehož se mé stařecké tělo už dožadovalo. Když jsem se po chvíli dočkal průjezdu kýženého objektu a vcelku úspěšně se zhostil svého záměru, pomalu jsem se vydal na zpáteční cestu.

EMU 04 projíždí jako vlak 524 Mahdia - Sousse Bab Jedid © PhDr. Zbyněk Zlinský

Jenže daleko jsem nedošel, protože opětovná konzultace s jízdním řádem mne upozornila na skutečnost, že poměrně záhy přijede spoj 515 Sousse Bab Jedid – Mahdia, Tak jsem si vyhlédl místečko tentokrát uvnitř nádražního areálu, s výhledem na už výše zmíněný přejezd. Vlak se sice na trati před přejezdem objevil s pětiminutovým zpožděním, ale krátce před tím jsem se mohl bavit nekázní místních řidičů, trumfujících možná i naše výtečníky. Zmínkou o nich plním svůj slib, který jsem učinil v diskusi k reportáži předchozí. Mohl jsem pozorovat, jak zvukový signál přejezdu nebo spuštěné závory řidiče motorky ani dodávky vůbec nezajímaly.

Za sekundu se z oblouku vynoří vlak ... © PhDr. Zbyněk Zlinský

Pak už jsem se přesunul na nádraží a dal se do plánované dokumentace exteriéru a posléze i zcela prázdného interiéru jednotky EMU 21, sestávající z vozů 28-01 121-0, 28-01 221-8, 28-01 321-6 a 28-01 421-4. Podle výrobního štítku byla postavena firmou Hyundai Rotem Company v roce 2014 jako tovární typ Tunisia SNCFT EMU. Jeho zvláštností, jistě na přání zákazníka, je absence toalet, jíž jsem si povšiml už při prvním kontaktu na nádraží hlavního města v roce v roce 2012. Ale teprve tohoto dne jsem zaregistroval také nepřítomnost odpadových košů. To druhé se dá jistě přežít, ale to první může být ve vlaku jedoucím 100 minut problém.

Mohlo by se sice zdát, že zdarma poskytované toalety na nádražích a stanicích nějakou biologickou tragédii vylučují, ale v chystané reportáži ze Sousse se dovíme, že ne vše je v tomto směru růžové a na obou koncích métra stejně pohodové. Když jsem se dokumentačně vyrovnal s produktem v titulku prvně jmenované firmy, pojednal jsem obdobně výrobek té druhé, tedy už výše přiblíženou podbíječku 8-16 COMBI EMV. Tím jsem měl v podstatě odmakáno a zasloužil jsem si oddech. K němu jsem usedl do přítomné elektrické jednotky, která měla celou tu dobu otevřené dveře a přitom zapnutou klimatizaci, což teplotě interiéru nepomohlo.

Mahdijské nádraží jsme opustili v souladu s jízdním řádem, tedy deset minut před polednem, což mi zaručovalo bezproblémové stižení výdeje hotelové stravy. Cestou jsem se pokoušel také cosi vyfotografovat, ale přes neotevíratelná a hodně tónovaná okna byly výsledky mého snažení nevalné. Nicméně koráby pouště, které se objevily v titulku jedné z předchozích reportáží, na snímcích rozeznat lze. Na stanici Mahdia Zone Touristique jsem se ještě chvíli zdržel, abych zachytil křižování „svého“ vlaku s protijedoucím, To už se počasí zjevně umoudřilo, zoncna rumplovala, jak se říká v Brně, a mé zpocené tělo se už těšilo do vln.

Po nezbytné regeneraci sil v jídelně svého hotelu a letmé zastávce na pokoji jsem se dostavil na pláž. Moře se uklidnilo a já jsem se mohl zase věnovat činnostem, které mne každoročně ženou do teplých krajin. A k nim patří i pozorování cvrkotu na moři i jeho břehu. Ten byl tentokrát poměrně bohatý – od havárie banánu přes první letošní setkání s turistickým korábem až třeba po soutěž ve stavění hradů, kterou dětem připravili hoteloví animátoři. Trojice německých stařen zase využila služeb těchto dovedů ke zřízení hřiště pro hru s koulemi. A nad tím vším bděli ozbrojenci nejen na suchu, ale také na moři. Zkrátka panovala naprostá idyla.