Z tuniského deníku: Ne zcela zdařilá cesta do Sousse

17.8.2016 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Čtvrté pokračování mých zápisků potěší stoupence výhradně železniční tématiky na hlavní stránce našeho internetového magazínu, protože v něm prakticky nic jiného nenabízím. Navíc se od ostatních dílů tohoto seriálu liší tím, že je věnováno jedinému dnu. V něm jsem absolvoval cestu vlakem ze svého dočasného tuniského sídla, přerušenou v Monastiru, na opačný konec pobřežní tratě SNCFT a zase zpět.

Celou trať Banlieue du Sahel jsem projel už několikrát, vždy po částech. Poprvé se tak stalo v roce 2008, kdy jsme s mou drahou polovičkou pobývali ve Skanes a po výletu do Sousse se vydali na druhou stranu, do Mahdie. A naposledy jsme uskutečnili výlet po téže trase, která je motivem této reportáže, v roce 2010. Letos tedy nešlo o nějakou objevitelskou výpravu, ale spíš o výlet zaměřený na porovnání předchozího, mně známého stavu s tím současným. Už na tomto místě mohu předeslat, že změn a novinek jsem mnoho nezaznamenal, a to ani v průběhu cestování, ani během zastavení na nádraží v Monastiru či při pobytu v Sousse.

Trať Banlieue du Sahel na mapě; zdroj: www.wikimapia.org

Čtvrtek 9. června

Ač mne ráno toho dne přivítalo slunečným počasím, lákajícím spíš k pobytu na pláži, rozhodl jsem se dodržet to, co jsem si naplánoval předchozího dne, a po (z dietetických důvodů) lehké snídani vyrazil na stanici métra. Tam jsem vůbec poprvé (a asi naposledy) uviděl a zachytil to, co jsem před šesti lety jen předpokládal – že „muže ve stanici“ doplňuje také nějaká žena v roli uklízečky. Pak jsem sledoval a fotografoval z předchozích dílů této reportáže známý rituál předcházející křižování vlaků. Spoj 516 Mahdia - Sousse Bab Jedid, který jsem si pro první část své cesty vybral z platného jízdního řádu, přijel do stanice jako první.

EMU 01 přijíždí jako vlak 516 Mahdia - Sousse Bab Jedid © PhDr. Zbyněk Zlinský

Měl jsem ještě čas zachytit vlak protijedoucí a pak si v tom svém najít výhodné místo. Tedy u neotvíratelného okna, jaká nové jednotky mají, které by nebylo neprůhledné popraskáním (k tomu jevu se ještě vrátím) či staženou roletou (na jakou si domorodí cestující potrpí a někdy ji urputně brání, jak jsem zažil později). A samozřejmě s výhledem po směru jízdy. Vzhledem k poměrně nízké obsazenosti vlaku to nebyl zas tak velký problém. Krátce po mírně opožděném odjezdu jsem si u průvodčího zakoupil jízdenku do Monastiru v ceně 1,650 TD, která na ní sice není uvedena, ale já jsem si ji už doma na webu SNCFT, ač je to dost složité, vyhledal.

Později mi jízdenku zkontroloval procházející revizor © PhDr. Zbyněk Zlinský

Při volbě místa k sezení jsem si bohužel prozíravě počínal jen z části, nezvážil jsem trasu vlaku vzhledem ke slunečnímu svitu. Sedám si totiž zpravidla vždy na pravou stranu vlaku, což se v tomto případě ukázalo z hlediska fotografování jako chybné řešení. Snímky skrz ne zcela čisté okno se za těchto podmínek nevyvedly natolik, že jsem drtivou většinu z nich do připojené galerie fotografií nezařadil. Nicméně velká informační škoda tím nevznikla, protože dokumentaci tratě jsem pořídil už v roce 2010, tehdy z otevíratelných oken jednotek řady YZ-E. Navíc je ta fotogalerie i bez ne moc hezkých snímků z okna vlaku dost předimenzovaná.

Jeden z povedenějších snímků vznikl v úseku Teboulba - Moknine © PhDr. Zbyněk Zlinský

Cestou se nic zvláštního nepřihodilo, až na výše už naznačenou tahanici s postarším Tunisanem, který si sedl proti mně ve stanici Frina a okamžitě zatáhl roletu. Snažil jsem se na něj asertivně zapůsobit a nakonec jsme dospěli k jistému kompromisu, takže jsem o možnost sledování okolí posledního úseku tratě do Monastiru nepřišel. Jinak jsem si jen potvrdil, aspoň podle toho, co jsem viděl na své straně vlaku, že od mé poslední cesty se nic zásadního nezměnilo ani na infrastruktuře ani na jejím využití. Na trati stále existuje nákladní doprava, byť vcelku zanedbatelná, a stavba druhé koleje z Moknine směrem k Mahdii nepokračuje.

Protijedoucí vlak do Mahdie může opustit Moknine až po našem příjezdu
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Nakonec jsme dorazili do Monastiru. Zda včas, to se nepozná ani z jízdního řádu ani z vyhledávače, protože ty příjezdy vlaků (s výjimkou jejich koncových stanic) neuvádějí. Na nádraží mne přivítala podbíječka 8-16 COMBI EMV od rakouské firmy Plasser & Theurer, bohužel táž, kterou jsem si zdokumentoval už při své cestě do Mahdie. Když jsem vyprovodil očima i objektivem svého přístroje „svůj“ vlak při jeho odjezdu směrem k Sousse, věnoval jsem se dokumentaci nádraží a všeho, co se v něm vyskytovalo nebo odehrávalo. Nádraží samo se od mé poslední návštěvy v podstatě nezměnilo, až na jeho (asi) nedávnou sprejerskou výzdobu.

Zpříjemňují ty výtvory čekání na vlak? © PhDr. Zbyněk Zlinský

Jistě potřebnější inovací byla instalace informačních panelů na zarážedla jednotlivých kolejí, které ukazují cílovou stanici vlaku, jenž má z příslušné voie odjet – střídavě v arabštině a francouzštině. Během mých výzkumů přijela do nádraží lokomotiva 040-DM-259, představitelka řady dodané americkou firmou General Electric Company v počtu 28 kusů. Stroje typu U10B mají výkon 522 kW, maximální rychlost 95 km/hod., elektrický přenos výkonu a uspořádání dvojkolí Bo'Bo', jak se můžete dočíst na webu Railfaneurope.net. V roce 2010 jsem stroj té řady zachytil coby hnací vozidlo neschopné jednotky řady YZ-E, tento však přijel jen strojově.

Přijíždí lokomotiva 040-DM-259 © PhDr. Zbyněk Zlinský

Vzhledem k oné zkušenosti a také k tomu, že zanedlouho do nádraží vjela elektrická jednotka EMU 23 jako 34 minut opožděný vlak 509 Sousse Bab Jedid – Mahdia a po nějakém čase pak motorová lokomotiva zase odjela (později jsem ji zahlédl a jen nedostatečně stihl zachytit ve stanici Sousse Sud), usoudil jsem, že došlo k neschopnosti vozidla na pravidelném spoji a dieselelektrický stroj se nějakým způsobem na řešení mimořádné situace podílel. Ať už to bylo jakkoliv, motorová lokomotiva oživila jinak dost jednotvárnou sbírku mých letošních snímků drážních vozidel. A stejně zapůsobila také drátenická vozidla v místním „depu“.

Trolejová věž ORMEF a další vozidla na traťovácké koleji © PhDr. Zbyněk Zlinský

Mezi sledováním popsaných objektů a dopravních jevů jsem se věnoval také dokumentaci kolejí, nástupišť a staveb, včetně „kolejové“ strany výpravní budovy. Její součástí jsou kromě třeba čekárny také toalety. Jsou cestující veřejnosti přístupné zdarma a čisté (uklízečka se kolem nich neustále pohybuje), ale pisoáry trpní jakýmsi instalačním neduhem. Když podle jízdního řádu nastalo dostatečně dlouhé dopravní sedlo, pokračoval jsem dokumentací odbavovací haly, kde jsem si také koupil další jízdní doklad. A vyšel ven, na krátkou obchůzku přednádražním prostorem, který mi ve srovnání s poslední návštěvou připadal zanedbanější.

Výpravní budova od Avenue des Martyrs © PhDr. Zbyněk Zlinský

Když jsem se vrátil na nádraží, přijel vlak 515 Sousse Bab Jedid – Mahdia v podání téže jednotky, která mne ráno do Monastiru přivezla. Na tom by nebylo nic zajímavého, na rozdíl od toho, že moje maličkost její odjezd proti jízdnímu řádu poněkud zdržela. Když jsem si totiž dokumentoval ruch kolem ní, ptal se mne její fíra, proč tak činím. Zdálo se, že ho má odpověď uspokojila. Pak se za mnou ale vydal chef de gare, aby vznesl stejnou otázku, zkontroloval mi jízdenku a snažil se mne eskortovat na příslušné nástupiště. Na to jsem mu ukázal svou služební vizitku a když na ní spočinul zrakem, viditelně zjihl a řekl, že pak je vše v pořádku.

Vlak 515 do Mahdie a na podezřelého elementa nastupující „chef“ © PhDr. Zbyněk Zlinský

V důsledku toho výstupu odjel vlak se zpožděním vyšším, než jaké už způsobili neustále dobíhající opozdilci. Dalším vlakem směr Sousse jsem Monastir už opustil, asi k chefově velké úlevě. Zaujal jsem v něm opět (ne)výhodné místo, které mi umožnilo spočinout zrakem na místech důvěrně známých, hlavně z dob našeho pobytu ve Skanes. A také zaznamenat, že ústřední depo Banlieue du Sahel poblíž stanice Sousse Sud bylo od poslední návštěvy těchto míst celé obehnáno zdí, za níž byly vidět alespoň střešní části už v pravidelném provozu nevyužívaných původních elektrických jednotek maďarské provenience, označených řadou YZ-E.

Depo Banlieue du Sahel s odstavenými jednotkami řady YZ-E za dokončenou zdí
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Ale třeba také místo, kdy jsem byl před osmi lety loupežně přepaden. Při další jízdě jsem si mohl povšimnout, že trať v městské zástavbě je stále rozvrtána, místní řidiči vytrvale holdují adrenalinovému chování na přejezdech a vlečka do místního „ZNZZ“ čili Office des céréales pořád existuje, ač využívána není. Až příjezd do koncové (z hlediska kilometráže výchozí) stanice Banlieue du Sahel mně poskytl zcela nový pohled. Při mé poslední návštěvě právě probíhala rekonstrukce její výpravní budovy i okolních objektů, která byla už dokončena. Podle jejich vzhledu soudím, že v době relativně nedávné. A ani zde neschází dodatečná výzdoba.

Opravená výpravní budova a vyzdobený přístřešek © PhDr. Zbyněk Zlinský

Na nástupištích jsem se zdržel jen do odjezdu spoje 519 Sousse Bab Jedid – Mahdia, ale za tu dobu jsem stačil zjistit, že místní toalety kupodivu zdarma nejsou. Poplatek je sice jen 200 milimů (tj asi 2,40 Kč podle tehdy platných kursů), ale proč se vybírá, když jinde ne, to nevím. Navíc, jak se ukáže později, cestující před nástupem do vlaku (nové jednotky WC nemají) prakticky nemá šanci této úlevny použít, protože se k ní jinak zamčenými dveřmi z odbavovací haly dostane až těsně před odjezdem spoje. Také já jsem našel tento vchod už zavřený a musel jsem nástupiště opustit východem přímo na ulici. Což mi momentálně nijak nevadilo

Zarážedlo na koleji bývalé spojky k nádraží GL a východ na ulici © PhDr. Zbyněk Zlinský

Musel jsem se totiž dostat včas k nádraží Sousse Grandes Lignes (GL), abych stihl vlak z Gabès do Tunisu, který měl podle jízdního řádu přijet ve 12:52 hod. Šel jsem pochopitelně po trase někdejší spojky obou nádraží, která byla někdy po roce 2000 (kdy jsem ji ještě zastihl v provozu) zrušena a změněna na vlečku do místního přístavu, která však asi nikdy nebyla použita. Učinil jsem tak ostatně už několikrát, naposledy v roce 2010. Kolejové spojení je stále zachováno, i když silniční infrastruktura nad ním získává stále větší převahu. Ale pořád je možno si představit, jak dálkový rychlík jede po ulici a posléze přes chodník vjíždí do nádraží.

Bývalá spojka k nádraží GL, vpravo původní vlečka do přístavu © PhDr. Zbyněk Zlinský

Když jsem dospěl k výpravní budově nádraží Sousse GL, pokusil jsem se zdokumentovat její odbavovací halu, ale po pořízení prvního snímku mne ochranka zarazila. Nebylo to jev nový, související snad s revolucí či teroristickými útoky – v minulosti jsem dopadl i hůř. Tak jsem se vydal na svou oblíbenou lávku nad staničním zhlavím, kde mne nikdo ve fotografování neomezoval. Tak jsem si mohl vyfotit věčně na nádraží chátrající dieselelektrický lokotraktor S.F.L., motorovou jednotku typu AMT 800, čekající na svůj výkon, a konečně i 18 minut opožděný vlak 5/72 Gabès – Tunis při příjezdu, „otáčení“ soupravy a jejím opětovném odjezdu.

Vlak 5/72 Gabès - Tunis odjíždí, vzadu jednotka AMT 800 čeká na svůj výkon
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Potom jsem se pomalu vracel podél opačné strany nádraží, která je svým oplocením fotografům příznivější, k přístavu. U něj jsem si sedl na lavičku a trochu se občerstvil, což vzbudilo nevoli malého domorodce, který na mne upozorňoval rodiče a vykřikoval cosi o ramadánu. Oni mu možná vysvětlili, že asi nejsem muslim a i kdybych byl, tak mám jistě důvody k úlevě od půstu. Pak jsem si ještě zašel do ústraní za vykonáním potřeby opačné a vrátil se na stanici métra. Tam jsem si koupil jízdenku a zachytil (špatně klimatizovanou, jak se ukázalo) odbavovací halu a narůstající nával v ní, z něhož nebylo zamčenými dveřmi na nástupiště úniku.

Úmorné čekání na vypuštění z odbavovací haly na nástupiště © PhDr. Zbyněk Zlinský

Až do okamžiku, kdy přijel vlak 528 z Mahdie a všichni jeho cestující opustili stanici už výše zmíněnou brankou na ulici. Pak se dveře otevřely a nastal boj o život – tedy o místa k sezení v elektrické jednotce. Já jsem z něj sice vyšel víceméně úspěšně, ale nikoliv se zachováním vlastní důstojnosti. Vzdor tomu, že se do toho utkání zapojil enormní počet cestujících, vlak 527 do Mahdie vyjel téměř v souladu s jízdním řádem. Seděl jsem zase na „výhodném“ místě, abych mohl sledovat opačnou stranu tratě métra. A pořízené snímky opět nestály za mnoho, takže v tomto směru znovu odkazuji na galerii fotografií připojenou k reportáži starší.

Na zastávce Sahlinne Ville se vlak zdržel kvůli jakémusi konfliktu mezi osádkou vlaku a skupinou mladíků. Zatímco průvodčí hrozil povoláním policie a vojáků, jeho odpůrci vykřikovali cosi o svobodě a Hitlerovi. Nakonec se rozmíška uklidnila a my jsme pokračovali k Monastiru. Na tomto úvraťovém nádraží jsem zamýšlel přesednout si podle svých výše zmíněných parametrů, ale nakonec to dopadlo tak, že na mne nezbylo sedadlo žádné. Opustil jsem to své, minul všechna u neprůhledných oken či v nevýhodné poloze a zůstal stát. Čímž jsem prokaučoval možnost jakkoliv dokumentovat okolí tratě, které jsem notabene ani kale neviděl.

Zato jsem si ukrátil čas s domorodcem z předchozího snímku. Když jsme cestou do Monastiru oba seděli, nevraživě na mne koukal. A když jsme pak oba stáli kousek od sebe, dal se mnou do řeči. Prý není k Tunisanům uctivé, když fotografuji nepořádek podél trati. Vysvětlil jsem mu, že můj cíl je jiný a dal mu svou vizitku. Opět zafungovala, ukázal ji i své ženě a v dalším hovoru velebil každého, kdo se podobné činnosti věnuje. Náš hovor ukončil jiný Tunisan, jemuž se zželelo mého sešlého vzezření a nabídl mi své sedadlo. Nebylo mi valně, tak jsem je přijal a později zaměnil za fotograficky výhodnější, ale to jsme byli už v Téboulbě.

Do mé „domovské stanice“ jsme dorazili s asi pětiminutovým zpožděním proti jízdnímu řádu, tedy alespoň vlak pokračoval do Mahdie v 16:55 místo v 16:50 hod. Jednotka EMU 04 patřila k těm nejvíce obdařeným rozbitými okny, které jsem na trati zaznamenal. A tím se dostávám ke slíbenému objasnění tohoto jevu. Nové jednotky jsou zjevně komusi (patrně nezvedené mládeži) trnem v oku, protože nesou zjevné stopy po vrhaném kamení. Až už v podobě (v horším případě) „mléčného zabarvení“ trefených oken nebo „jen“ poškozeného nátěru v jejich okolí. V připojené galerii najdete některé příklady tohoto vandalství a jeden uvádím přímo tady:

Vlastně i díky těmto zvěrstvům se můj výlet do Monastiru a Sousse tak docela nezdařil. Ten odsudek však platí jen pro zpáteční cestu po druhém úseku tratě Banlieue du Sahel a ostatní mé konání proběhlo naopak docela úspěšně. Nesplnil jsem sice své plány stoprocentně, ale za to mohly vesměs objektivní okolnosti, včetně neotvíratelných a navíc hodně tónovaných a nepříliš čistých oken jednotek řady 28-01. Tak či onak, ze zcela uzavřené stanice Mahdia Zone Touristique jsem se do svého hotelu vracel spokojen. Do konce pobytu v něm jsem před sebou měl ještě několik slibných dnů. Jejich náplň i průběh návratu domů vyjevím až za týden.