Velká cesta na sever – Poznáváme Pobaltí (2. díl)

Pro bližší prozkoumání Estonska jsem vybral dvě tratě vycházející jižně od Tallinnu, do Pärnu a Viljandi. Doprava tu není nijak hustá, do Pärnu jezdí čtyři páry vlaků, do Viljandi jen dva, některé vlaky jsou přitom ve společném úseku do Lelle spojené. Záhy po vyjetí z Tallinu lze ve stanici Tallinn-Väike spatřit nejen depo, ale zejména množství odstavených dieselových jednotek DR1A ze sovětských časů. Po pořízení FLIRTů našla řada z nich nový domov na opačném konci bývalého Sovětského svazu – v Kazachstánu.

Mapa navštívené oblasti © bueker.net

Traťová rychlost je velmi svižná a dosahujeme až 100 km/h, někde dokonce rychloměr ukazuje 115 km/h. Zejména po opuštění společného úseku v Lelle lze pak spatřit místní specifikum – nástupiště zastávek jsou tak krátká, že se nastupuje pouze prostředními dveřmi. Tato skutečnost je vyznačena ve všech schématech jako nástup v části „C“. Jinak je jízda docela nudná – okolí tratě představují hlavně náletové lesy plné bříz nebo jehličnanů, jen sem tam nějaké pole a zástavba skoro žádná.

V Pärnu je konečná, tvořená pouze nástupištěm a „šturcem“, pěkně daleko od města. Naštěstí za silnicí spatřuji u označníku z českých končin důvěrně známý SOR, součást zdejší MHD. Za 1 € jsme za chvíli na autobusovém nádraží u okraje centra. Pärnu tvoří pár ulic s převážně dřevěnou zástavbou, ale kvůli nim sem davy turistů nejezdí. Pärnu je vyhlášeným letoviskem s písečnými plážemi a bahenními lázněmi. Na promenádě tak najdete vedle klasicistní Mudaravilly (bahenních lázní) i rozsáhlý dřevěný kuursaal, lázeňskou budovu. Ačkoliv je všude plno finských turistů, není tu ani draho, a naobědváme se na zahrádce uprostřed finských rodinek za pouhých 10 €.

Pärnu, jednotka ř. 2300 © Jiří Mazal

Autobusem se pak přesouváme do Viljandi, městečka v estonském vnitrozemí, osídleném zejména Estonci. Autobusový jízdní řád lze najít online. Kdysi tato města propojovala i úzkokolejka, zanikla však v 70. letech. Jsme sice vyklopeni na betonovém autobusáku uprostřed unifikovaných hal supermarketů, jinak si však město zachovalo svůj nezaměnitelný ráz plný zejména dřevěné architektury, ne vždy v nejlepším stavu. Hned za centrem se rozprostírá Viljandské jezero a nad ním se vyjímají zříceniny hradu Viljandského řádu. Ten byl svého času největším v Pobaltí. Přes město ale v průběhu věků přešlo tolik válek, že téměř zanikl a z hradu se stala pouhá zřícenina. K výstupu také láká zdejší rozhledna, kterou tvoří přestavěná vodárenská věž.

Dále pokračujeme vlakem z dnes již značně předimenzovaného nádraží, budova nejspíše z poválečných dob je však stále pečlivě udržovaná. V Lelle se opět napojujeme na trať z Pärnu a večer jsme zpět z Tallinnu, kde nás čeká poslední noc.

Se spaním je to ve zdejších končinách pro nás dost nezvyklé, neboť slunce po většinu noci nezapadá, takže i ve dvanáct je venku stále světlo. Naše těla navyklá na tmu tak nechtějí spát, ráno se však vstávat musí. Čeká nás poslední estonský vlak – do Tartu.

Jedeme jedním z „expresních“ spojů, kde se platí menší příplatek, a který zastavuje jen v několika stanicích. Rozjíždíme se na slušných 120 km/h a nejprve uháníme po hlavní trati do Narvy u ruských hranic. Elektrifikace končí v Aeviigdu a v Tapě se od hlavní trati odpojujeme, dále již pokračuje jen jednokolejka. Konečně také spatřujeme nákladní vlaky, ale není jich mnoho. Tartu je druhým největším městem Estonska (necelých 100 tisíc obyvatel) a je známé především jako město univerzitní, sídlí tu nejvýznamnější univerzita v zemi.

Tartu, jednotky ř. 2400 a 2200 © Jiří Mazal

Nádraží se tu dochovalo krásné dřevěné, včetně dřevem zastřešených nástupišť, v interiéru nechybí ani malá výstavka z historie. Jinak je na centru znát opět vliv odsunutého německého obyvatelstva. Za nejúchvatnější považuji zdejší katedrálu z červených cihel, ze které zbyly jen ruiny. Můžete tak obdivovat obnažené cihlové klenby. Na náměstí pak zaujme jedna z budov, která se díky svému umístění pod bývalými hradbami silně naklonila.

Přemýšlíme, jak z Tartu dále do Lotyšska – zdejší železnice totiž tak příkladně „spolupracují“, že zatímco do pohraniční Valgy dorazíte z Tartu v 16.20, jeden ze dvou lotyšských vlaků odjíždí již v 14.42… jak jsme později zjistili, přípoj je zajištěn pouze o víkendech, kdy vlak do Rigy opouští Valgu až v 16.42. Člověk má pocit, jako by byla vyvíjena snaha, aby to nešlo. Každopádně my se rozhodli pro variantu přepravit se z Tartu do Valgy autobusem, abychom stihli vlak do Rigy.

Na autobusovém nádraží je nám prodán lístek i s místenkou a trochu překvapeni zíráme na vozítko, které přijelo k nástupišti, velikostí odpovídající midibusu. Máme právo přednostního nástupu, ti, co si chtějí koupit jízdenku u řidiče, musejí počkat. Nakonec se do busu vejdeme všichni a čeká nás 1,5 hodiny dlouhá cesta po zdejším venkově. Všímám si, že nejsme zdaleka sami, které napadl tento způsob cestování do Lotyšska – mnoho jiných variant se ostatně nenabízí. Autobusy jedou jen dva, a to hned ráno, dálkové spoje z Tallinnu do Rigy jezdí podél pobřeží a Tartu míjí. Škoda, že zdejší železniční správy neprojevují ani minimální snahu o vytvoření železničního spojení svých hlavních měst. I přes delší jízdní dobu by si jistě minimálně v letní sezoně své pasažéry našlo.

Valga, lotyšská jednotka ř. DR1A © Jiří Mazal

Rozlámaní konečně vystupujeme před rozlehlou výpravní budovou ve Valze, kde je překvapivě živo – nikoliv však kvůli vlakům, ale budova slouží zároveň jako autobusové nádraží. Mezi spoustou informací o autobusových linkách najdeme i skromnou informaci o vlakovém jízdním řádu. Valga samotná je rozdělená hranicí, takže zatímco půlka města leží v Estonsku, druhá půlka (pod jménem Valka) v Lotyšsku. Jako záložní plán jsme měli přesun na lotyšský autobusák a dále autobusem s přestupem do Rigy, toho však naštěstí nebylo třeba. Lotyšský autobusový jízdní řád je dostupný na této stránce.

U nástupiště již postává lotyšská DR1AM, produkt Rižské vagónky, po modernizaci – původní interiér nahradily autobusové sedačky. Naprosto stejnou jednotkou jsem se před lety svezl na spoji Dinaburga z Rigy do Daugavpilsu. Ve voze je však k dispozici wifi. Nejdřív jsem si myslel, že nálepka je jen pro legraci, ale síť skutečně fungovala.

Čeká nás již zcela jiné svezení než v Estonsku. Nijak závratná rychlost, pomalé jízdy, ale také docela slušná obsazenost, a cena jízdenky na polovině té estonské. V 17.38 jsme konečně v Rize, jejíž rozsáhlé hlavní nádraží spíše připomíná supermarket. Všude spousta různých obchůdků a butiků, nádraží má průchod také do vedlejší budovy, kde je v přízemí supermarket. O poznání živěji je však také na nástupištích, která se hemží električkami.

Riga, modernizované jednotky ř. ER2T, 8.7.2016 © Jiří Mazal

Lotyšské železnice v porovnání se svými sousedy vychází nejhůře. Prakticky všechna vozidla ještě pamatují perestrojku, od té doby nebylo pro osobní dopravu nic nového pořízeno, možná kromě pár „stodol“ jezdících na spojích do Ruska a několik morálně beznadějně zastaralých električek z Rižské vagónky, které jsou k nerozeznání od svých předchůdkyň. Zato zdejší jednotky, ať už elektrické nebo dieselové, prochází neustálou „reinkarnací“ a jsou vybavovány novým interiérem, některé mají nová čela. Elektrickou část neumím posoudit, ale ty obrovské krabice s množstvím odporů jsou na podvozku pořád. Na všem se blyští logo EU zdůrazňující zdroj, ze kterého byla obnova provedena. Zahlédl jsem i „prestižní“ spoj do Minsku, který má první i druhou třídu, ale nejedná se o nic jiného než o „překopanou“ DR1A s nezaměnitelným vlnitým plechem na bočnici. Podařilo se mi i vyfotit rychlík z Moskvy tažený mohutnou TEP70.

Jelikož Rigu jsem si již prohlédl při mé poslední návštěvě, hodlám tentokráte navštívit Jelgavu, město vzdálené asi hodinu cesty jižně od Rigy. Jízdné je pásmové a platím pouhých 1,7 €. Vlak nejprve přejede řeku Daugavu, odkud se otevírá pohled na druhou stranu řeky s novou národní knihovnou, a pak již projíždíme zemědělskou krajinou kolem převážně dřevěných zastávek. Konečná v Jelgavě je však náležitě velkolepá, ze sovětských dob. Velkorysá je ostatně i historická mapa vyvěšená ve vestibulu, hlásající spojení na jedné straně až do Paříže a na straně druhé do Tokia. Trať sice pokračuje dále do Meitene na litevských hranicích, ale pouze pro nákladní dopravu. Funguje i odbočka do Liepaje, osobní vlak tam však zajíždí jen v pozdně večerních hodinách. Oproti Estonsku je tu však mnohem čilejší nákladní doprava.

Jelgava, palác (dnes univerzita) © Jiří Mazal

V Jelgavě mě v první řadě zajímá železniční muzeum umístěné kousek od nádraží ve staré dřevěné budově obklopené různými železničními artefakty. Žádná kolejová vozidla tu však nejsou, pouze malá vnější a hlavně vnitřní expozice. K vidění jsou nejrůznější předměty spjaté se železnicí, muzeum doplňuje modelové kolejiště nebo sálek s dokumentem o Lotyšských železnicích. Dokoukám jej celý a obzvláště mě zaujme prohlášení jednoho z lotyšských papalášů, že od nich by se ostatní (západní) železnice mohly lecčemus naučit. V jiném dokumentu je pak názorně předveden zdejší „žezlový“ systém zabezpečení jízd vlaků, který má podobu obrovských drátěných ok. Strojvedoucímu se tak snadno zachytávají za jízdy.

V Jelgavě je také největší zámek v Pobaltí, rozkládající se přímo na břehu řeky, ale není klasicky přístupný – nachází se v něm univerzita. Přes město samotné prošla během 2. světové války dvakrát fronta, takže příliš z něho nezbylo. Z kostela sv. Trojice se dochovala pouze věž a dnes je z ní rozhledna, ale zrovna se na jejím vrcholu konal svatební obřad, takže jsem se ani nepokochal.