Z tuniského deníku: Sbohem a šáteček

24.8.2016 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Název závěrečné části svých zápisků z dovolené jsem si sice vypůjčil ze sféry veršotepecké, ale její obsah je originální a prozaický. Letmo se zmíní o mých posledních dnech v roli plážového povaleče a podrobněji popíše cestu za dalším poznáním parku vozidel SNCFT. A poté také návrat domů, oslazený nejprve výše zmíněným rozlučkovým šátečkem a ve finále jízdou jedním z pokrokových vozů ČD.

Poezie sice nepatří k mým čtenářským zálibám a s Vítězslavem Nezvalem jsem přišel do kontaktu jen během svých středoškolských studií, ale název jeho básně a stejnojmenné knihy mi nějak samovolně vstoupil do mysli, jen co jsem začal tuto reportáž psát. A když jsem posléze odhalil, že téma oné básnické sbírky je vlastně cestovatelské, nebylo co řešit. Snad mi laureát promine, zvlášť když máme leccos společného – od téže národnosti až po stejnou almu mater (z níž jsem já ovšem do Prahy nedezertoval). Ale vraťme se do Tuniska, které jsme opustili ve chvíli mého návratu z poněkud únavné cesty, po níž jsem se těšil na pohodlí hotelu.

Hotel Mahdia Palace vítá své hosty © PhDr. Zbyněk Zlinský

Pátek 10. června

A samozřejmě také na jeho pláž, která mne o den později přivítala téměř ideální pohodou. Tu, asi vzhledem k muslimskému vrcholu týdne, jistili příslušníci ozbrojených složek ministerstva vnitra ve větším počtu, než ve dny všední. Už od dob jasmínové revoluce se i v Tunisku stává, že se věřící během páteční bohoslužby aktivizují a cestou z ní páchají všelijaké neplechy – od vcelku mírně probíhající demonstrace (jakou jsem zažil cestou z Nabeul na letiště v roce 2012) až po teroristické útoky. Nic z toho však zmíněnou pohodu nenarušilo a jediní zjevně přítomní stoupenci proroka Mohameda se docela mírumilovně ráchali ve vlnách.

Muž se svlékl do plavek, žena zůstala oblečená © PhDr. Zbyněk Zlinský

Sobota 11. června

Sobotní ráno, co se počasí i stavu moře týče, kopírovalo to páteční. Hotelovou pláž střežil už jen jediný ozbrojenec, a to vzdor skutečnosti, že se v její blízkosti pohybovala pirátská loď. Což ovšem nebyl první případ. První a mnohem propracovanější lodě tohoto druhu vypluly z přístavu Monastir poté, co tam zůstaly po natáčení některých filmů o Angelice, v nichž plnily roli věrně vypadajících rekvizit. Odtud se jejich už značně nepovedenější repliky rozšířily postupně do jiných destinací tuniských a posléze prakticky do celého Středomoří. Já jsem se na jedné z těch původních svezl v roce 2000 a od té doby mne to už nenapadlo.

Pirátský koráb směřuje k Mahdii © PhDr. Zbyněk Zlinský

Dalším zajímavým objektem se stal jediný úspěšný obchodní případ plážových prodejců, který jsem letos zaregistroval – pár rusky hovořících žen si koupil něco zelených peckovin. Po návratu z oběda jsem se z hotelové pláže přestěhoval do jeho zahrady, kam mne, jako se stalo už několikrát v minulosti, zahnal písek zvedající vítr. Ten také rozvlnil mořskou hladinu, což obojí udělalo pramalou radost většině plážových povalečů, ale o to více potěšilo sportovce. Tedy aspoň ty, kteří vyznávají onu disciplínu, jež je na větru a vlnách závislá - kitesurfing. Když jsem ze svého závětrného ležení zahlédl draka, vyrazil jsem na pláž s fotoaparátem.

Draci se siluetou Mahdie v pozadí © PhDr. Zbyněk Zlinský

Neděle 12. června

Předchozího večera se nad rezortem přehnala bouřka a přinesla pošmourné počasí. To mne inspirovalo k tomu, že jsem se po snídani neuložil na plážové lehátko, ale na postel ve svém pokoji. Náplň mé (ne)činnosti však byla v podstatě táž – cestování po jiných koutech Afriky s mým oblíbeným autorem. Po obědě, kdy se počasí umoudřilo, jsem se vydal na stanici métra, abych podnikl poslední (možná v životě vůbec) cestu vlakem SNCFT. Chtěl jsem zajet do Mahdie, abych tam zachytil soupravy dvou vlaků Grandes lignes (GL), z nichž jeden jezdí podle jízdního řádu jen v neděli. A utratil zbytek místní měny, která se nesmí vyvážet.

Jeden z koňů přístaničních © PhDr. Zbyněk Zlinský

Cestu ke stanici métra mi zpestřila nejprve kočka kontejnerová a poté koníci přístaniční. Poté jsem mohl už naposledy sledovat rituál předcházející křižování vlaků podle jízdního řádu. Já jsem nastoupil do spoje 519 Sousse Bab Jedid – Mahdia, vedeného 22. jednotkou Hyundai Rotem, usadil se na jedno z poměrně četných volných míst a pozoroval krajinu podél trati. Občas jsem i něco fotograficky zachytil, ale nepříliš čistá okna a směr slunečního svitu tomuto počínání příliš nepřály. Zato bezprostředně po příjezdu do koncové stanice jsem pořídil mnohem dokonalejší portrétní snímek jednoho mladého domorodce, na jeho výslovné přání.

Mladík se chtěl vyfotit, jen on a Alláh ví proč © PhDr. Zbyněk Zlinský

Poté jsem zaregistroval, že nákladní doprava na trati Banlieue du Sahel ještě zcela nevymřela, protože počet nákladních vagonů, přítomných na nádraží, se od mé nedávné návštěvy změnil. Letos jsem bohužel žádný nákladní vlak ani nezahlédl, natož abych jej zvěčnil. Ale člověk nemůže mít všechno. Když jsem zachytil odjezd EMU 22 na spoji 530 Mahdia - Sousse Bab Jedid, věnoval jsem se opětovné dokumentaci nádraží a poté sledoval přípravy jeho kolejiště na příjezd vlaku Grandes lignes z Tunisu. Ta spočívala v poměrně dlouhé pouti posunovače od výpravní budovy ke všem dotčeným místně ovládaným výhybkám a jejich přestavení.

Posunovačova výhybkářská mise je poměrně dlouhá © PhDr. Zbyněk Zlinský

Tady si dovolím malou poznámku technického rázu: Sled snímků v připojené galerii neodpovídá těmto místům textu, protože byl upraven v zájmu jejich logické návaznosti. A teď už mohu pokračovat v popisu dění chronologickém. Chronos mi však nakloněn nebyl, a o to méně cestujícím vlaku DC 5-22/59 Tunis – Mahdia, protože ten přijel o plnou půl hodinu později, než tomu mělo být podle jízdního řádu. Tvořila jej lokomotiva 91 91 0 000567-8 a souprava vozů YZB54 673 (s oddílem 2. třídy a zavazadlovou a agregátovou částí), YB¹⁰ywfpi 5939 (2. třídy), YL²A⁵ywfi 5344 (1. třídy) a YB¹⁰ywfpi 5924 (1. třídy, ale zřejmě původně 2. třídy).

Opožděný vlak 5-22/59 Tunis - Mahdia příjíždí do svého cíle © PhDr. Zbyněk Zlinský

Zastavme se nejprve u lokomotivy. Jde o jeden ze 21 kusů řady 040-GT, které tuniskému národnímu dopravci dodala v roce 1999 kanadská pobočka americké firmy GM Locomotive Group, známá spíš pod názvem EMD London. Stroj továrního typu GT18 má uspořádání dvojkolí Bo'Bo', elektrický přenos výkonu, výkon 1 324 kW, maximální rychlost 130 km/hod. a je určen k vedení dálkových osobních vlaků na tratích metrového rozchodu. To se alespoň můžeme dočíst na populárním evropském železničním webu. Lokomotivu inventárního čísla 567 (z intervalu 551 - 571) jsem mohl sledovat při následném objíždění soupravy a posunu.

Stroj 91 91 0 000567-8 objíždí svou soupravu © PhDr. Zbyněk Zlinský

Když byla po poměrně složitých manévrech souprava přesunuta na 4. kolej, odkud měla podle jízdního řádu odjet zpět do Tunisu ve 20:30 hod. jako spoj DC 22-5/84, odskočil jsem si z nádraží do blízké nové prodejny řetězce Monoprix (stará bývala v historickém centru města), abych tam utratil nadbytečné tuniské peníze. Chtěl jsem cosi typicky tuniského za určitou částku, takže jsem vybral tři kelímky mandlové chamie a dvě balení místního sladkého pečiva. Poté jsem se vrátil na nádraží, abych podrobně zdokumentoval vozy výše zmíněného vlaku. Teorií tentokrát bohužel neposloužím, protože jsem o nich žádnou nenašel, ani na webu SNCFT.

Větší oddíl vozu 1. třídy YL²A⁵ywfi 5344 © PhDr. Zbyněk Zlinský

Takže vás odkáži na snímky v připojené galerii a přičiním poznámku, že vozy byly sice čisté, ale po stránce údržby už postaršího interiéru zjevně zanedbané. Alespoň ve srovnání se zkušeností, jíž jsem nabyl cestou z Tunisu do Bir Bou Regba před deseti lety. Tehdy jsem cestoval právě vozem řady YB¹⁰ ywfpi a ten byl ještě v mnohem lepší kondici, jak jsem také tehdy zachytil. Než jsem vstoupil do soupravy, přijel podle jízdního řádu vlak 523 Sousse Bab Jedid – Mahdia, a když jsem ji opustil, mohl jsem sledovat příjezd spoje 525 Sousse Bab Jedid – Mahdia. První jednotka mne měla odvézt, druhá se už ukládala k nočnímu odpočinku.

EMU 01 od vlaku 525 a EMU 03 pro vlak 534 do Sousse © PhDr. Zbyněk Zlinský

Nahlédnutí do jízdního řádu métra ukazuje, že v době ramadánu je vlak 534 poslední, který z Mahdie odjíždí. Patnáct minut po čtvrté hodině odpolední. Na to, abych se do hotelu vrátil pěšky, jako před šesti lety, jsem se necítil. Šest minut před tím měl podle grafikonu GL přijet vlak AUT 5-22/71 z Tunisu, což byl problém. A ten se zvětšil, když očekávaný spoj přijel o 10 minut později. Situaci jsem moc nezvládl, protože jsem si nechtěl nechat svůj spoj ujet, takže valné snímky přijíždějící dvojice motorových vozů z Číny jsem nepořídil. Zato jsem pak bez problémů a jinak spokojeně dorazil do své „domovské stanice“ a fotograficky se s ní rozloučil.

Vlak 534 Mahdia - Sousse Bab Jedid opouští stanici Mahdia Z.T. © PhDr. Zbyněk Zlinský

Pondělí 13. června

Ačkoliv obecně nejsem pověrčivý, třináctka v datu mi na dovolených přinesla už tolik nepříjemností, že mne to vede k jisté ostražitosti. Ale fakt, že jsem poslední den u moře proležel na zahradě svého hotelu, nebyl projev triskaidekafobie, nýbrž důsledek větrného počasí. To bylo zpočátku navíc poněkud víc oblačné, než jsem si přál, ale nakonec se vyjasnilo a já jsem mohl úspěšně dokončit honbu za zhoubnou hnědí. Vzhledem k tomu, že balit jsem hodlal až v nočních hodinách, dodržoval jsem obvyklý program, který jsem doplnil fotografickou dokumentací veřejných prostorů hotelu. Do galerie jsem její výsledky nezařadil, tak aspoň ukázka:

Schody z podlaží -2 do vyšších sfér © PhDr. Zbyněk Zlinský

Úterý 14. června

Ač se mi podařilo sbalit se k odjezdu ještě v pozdních hodinách předchozího dne, ke spánku jsem se neuložil, protože odjezd transferového autobusu od hotelu byl stanoven na 4:40 hod. a já potřebuji k dosažení provozní teploty dvě hodiny. Četl jsem si, přepínal kanály na televizním přijímači a odpočíval. Autobus na letiště přijel (což se mi asi ještě nikdy nikde nestalo) dokonce s náskokem a zpáteční cesta započala. Se zastávkami u několika dalších hotelů, jejichž odjíždějící hosty bylo třeba shánět, někdy dost dlouho. Naše cesta vedla z valné zčásti podél tratě métra a spolu s ní jsem dospěli také k terminálu monastirského letiště.

Vzdor zmíněným zdržením se tak stalo s dostatečným předstihem před odletem. U přepážky tuniské národní letecké společnosti jsem se zbavil kufru a vyprosil jsem si sedadlo u okna. Pak jsem vyšel před terminál, abych si zakouřil, dopil v letadle zakázanou tekutinu a rozhlédl se kolem. Také skrze objektiv, v němž utkvěl mimo jiné památník Habíba Burgiby či průčelí terminálu. V té bohulibé činnosti mne zarazil hlídkující policista, což bylo také příčinou smutné skutečnosti, že jsem po trati métra mimořádně jedoucí starou jednotku řady YZ-E jen viděl, ale nezvěčnil. Poněkud naštvaný jsem se pomalu odebral do odletové haly terminálu

Z ní byl vidět letoun Airbus A319-114 TS-IMJ, týž, který mne dopravil do Tuniska. Ač se příprava k jeho odletu zdánlivě vlekla, nakonec jsme se od země odlepili celkem v souladu s letovým řádem. A kroužili jsme nad Monastirem, takže jsem mohl dát sbohem pobřežnímu métru a dokonce i vláčku na něm. Šáteček (dokonce nikoliv pouze jeden) přišel na řadu o něco později, jako součást lehké snídaně, kterou podávala palubní posádka nezvyklého složení – tři muži a jedna žena. Oblačnost byla místy příznivá, takže jsem pořídil něco snímků identifikovatelných objektů, třeba ostrova Pantelleria, sicilských přístavů i dalších míst.

Let probíhal klidně a vcelku rychle, takže na dráhu ruzyňského letiště jsme dosedli dokonce s mírným náskokem. A poměrně rychle proběhlo i výstupní odbavení a já jsem se s kupodivu nepoškozeným kufrem ocitl na zastávce linky AE včas, abych využil předem vyhledaného spojení. Poněkud komické bylo, že jeho první části se zhostil týž autobus, který mne před dvěma týdny na letiště dopravil - vůz číslo 3399. Důležitější ovšem bylo, že po své trase uháněl natolik rychle, že před hlavním nádražím zastavil s náskokem čtyř minut, což mi umožnilo nejen bezproblémový a klidný přestup na můj vlak, ale také dokumentaci jeho soupravy.

V ní jsem si vybral z praktických důvodů druhý vagon za lokomotivou, jímž byl jeden z přírůstků flotily Českých drah, před časem na tuto linku nasazených a příslušně medializovaných. Konkrétně šlo o vůz s označením CZ-ČD 61 54 20-70 030-9 Bpee²³⁷, tedy zástupce pětatřicetikusové řady, která vznikla modernizací starších vozů maďarské provenience. Protože jsem měl čas, dopustil jsem se jeho zběžné dokumentace. Pak už jsem usedl a po rozjezdu vlaku sledoval ubíhající českou krajinu za okny. Dva týdny jsem pobýval v zemi docela jiné, v níž se mi sice líbilo, ale … Bylo to překrásné a bylo toho dost, jak praví poeta v úvodu zmíněný.