Ostrovní nádraží (4)

2.9.2016 8:00 Luděk Šimek

Dnes se vypravíme na dvě nádraží, která nejsou úplně uzavřená v kolejišti. To první je opravdu unikátní – v nádraží je nádraží. Prostě je to normální velké nádraží s výpravní budovou obvyklým způsobem nataženou podél kolejí, které ale má uprostřed kolejiště ještě jednu budovu a z ní přístup na tři nástupiště. To druhé, které chci navštívit, je poloostrovní – kolejiště je rozčesáno na dvě strany kolem budovy.

Tím prvním je Liberec. To druhé je nevelké, jako i obec, u níž leží, ale je důležitým východočeským uzlem. Jmenuje se Stará Paka.

K výpravě jsem se odhodlal 18. srpna. Moc se mi tentokrát nechtělo do té dálky, až naděje, že se zase jednou svezu některým tím postarším, nicméně stále elegantním a pohodlným doutňasem 854, jehož pamatuji jako M 286 nebo M 296, mě popohnala do sedla. Z možných variant, jak se dostat do Liberce, jsem si vybral tu nejkratší, avšak nejnáročnější na přestupy. IDOS mě varoval, že přípoje jsou s odřenýma ušima – ale což, aspoň se nebudu nudit. Rozhodl jsem se však vzít si pouze kapesní foťáček, který se nebimbá na krku a nepřekáží při tom skákání z vlaku do vlaku. Čímž omlouvám kvalitu snímků.

V 6:34 jsem tedy nastoupil na zastávce Golčův Jeníkov město do R 960 Kačina a první zádrhel nastal dřív, než jsme opustili hranice mé rodné obce: Zastavili nás na nádraží G. Jeníkov. Ano, jezdí se jen po 1. koleji, ta 2. se rekonstruuje, to se dá pochopit, ale kterému vlaku to vlastně dáváme přednost? Rychlík od Prahy teď nejede, jedině Os 5803. Po deseti minutách se naše domněnka potvrdila: Přijel opožděný osobák, který tedy z Čáslavi vyjel později, než nás tu zastavili... Zajímavá hierarchie vlaků...

Sysel v čele rychlíku z Kolína do Ústí n. L. © Luděk Šimek

Nicméně jsem neztrácel naději, že návazný rychlík R 794 v Kolíně těch 5 minut počká. Opravdu počkal, dokonce nás dali k 5. nástupišti, takže byl pohodlný přestup hrana - hrana. Vřítil jsem se do čelního vozu, což byl sysel, a usadil se. Dlouho jsem tu však nevydržel: Nevětratelný interiér s pevnými okny odporně čpěl jakousi umělinou, pryskyřicí či čím. Přešel jsem tedy do druhého vozu, rekonstruovaného Bdtee²⁷⁶, ručně větratelného. A čekali jsme ještě 10 minut, asi na nějaký další přípoj od Prahy či Pardubic, vznikla tedy pro změnu obava, jestli v Nymburce na nás rychlík R 1110 počká.

Informace v tajné šifře, i časový údaj jistě zmate nepřítele. © Luděk Šimek

Obavy však byly opět liché: Mezi Nymburkem a Mladou Boleslaví je výluka, na ty, kteří jedou až do Boleslavi, čeká před nádražím autobus, který jinde nestaví. Na hlavním boleslavském nádraží jsme tedy byli dokonce s předstihem.

NAD z Nymburka do M. Boleslavi nahrazuje R 1110 © Luděk Šimek

Předstih není ale tak velký, abych zkontroloval, jak to boleslavské nádraží udržují v trvalém chátrání. Souprava toho rychlíku R 1110 tu již stojí, v čele má konečně můj sen – Renátku 854 210-2. Já si ale chvilku počkám na R 1148 od Všetat, ten mě doveze až do Turnova. A už je tu, pod čelním oknem nese krásné jméno Lenka (to jméno mi připomíná jednu mnohem mladší a dokonce i krásnější než tento stroj 854 021-3). Z Boleslavi vyjíždíme dřív než Renátka, ta nás však v Bakově dožene a předežene.

Lenka jede do Turnova © Luděk Šimek

V Turnově jsem tedy zase jednou přesně podle jízdního řádu. Kdo zná tento uzel, ten ví, že se tu najednou vždy sjedou vlaky ze čtyř směrů, a pak zase rozjedou. Já si nalézám místečko úplně vzadu ve voze 29-29 004-0, což je přívěšák 043 od apolla. Na těchto vozech se mi líbí, že mají prostor rozdělený na tři útulné oddíly. Není to jedna velká ratejna jako v některých nových vozech. A sotva vyjedeme, můj spolucestující bere foťák a žádá mě o dovolení otevřít si okno. Jistěže svoluji, hned si mám s kým povídat – on fotí spíše přírodní scenérie z okna vlaku, na této trati do hor a lesů bude mít příležitostí dost. A jsme v koncovém oddíle, jistě tedy uhádnete, proč si pochvalujeme, že souprava není vratná.

Nevratná souprava má i jednu výhodu © Luděk Šimek

Brzy se ukazuje i dominanta zdejšího kraje – Ještěd se svojí „stříbrnou korunou“, střídavě vlevo i vpravo, jak se do hor stoupající trať kroutí. Bohužel je léto, akáty nepřejí fotografům.

Liberec – nádraží v nádraží

Jsem v prvním z cílů dnešní výpravy, vystupuji na 1. nástupišti toho nádraží v nádraží.

Liberec: Mapa kolejové pavučiny © Luděk Šimek

Sluší se podat něco z historie této unikátní stanice:

Nádraží bylo postaveno v roce 1859, kdy byly otevřeny tratě do Pardubic a německé Žitavy, říká Wikipedie. První velkou rekonstrukcí prošlo před otevřením dráhy do České Lípy roku 1900 a druhou v letech 2009–11.

Z nádraží vychází 5 jednokolejných neelektrizovaných tratí:

030 Liberec – Turnov – Stará Paka – Jaroměř,
036 Liberec – Jablonec nad Nisou – Tanvald – Harrachov st. hr.
037 Liberec – Frýdlant – Černousy st. hr.,
086 Liberec – Česká Lípa,
089 Liberec – Hrádek nad Nisou – Žitava (Zittau) – Varnsdorf – Rybniště

Což nám neřeklo nic o tom, jak vzniklo toto dvojnádraží. Pátrejme dál:

Zprovoznění jednotlivých úseků trati:

Pardubice – Jaroměř (39 km), 4. XI. 1857
Jaroměř – Horka u St. Paky (38 km), 1. VI. 1858
Horka u St. Paky – Turnov (46 km), 26. XI. 1858
Turnov – Liberec (38 km), 1. V. 1859

Zprovoznění dalších tratí:

Liberec - Rybniště, r. 1859 (Varnsdorf r. 1876)
Liberec - Černousy, r. 1875
Liberec - Jablonec nad Nisou, r. 1888 (Kořenov r. 1902)
Liberec – Česká Lípa, r. 1900

Liberecké nádraží bylo tedy postaveno v roce 1859 jako součást pardubicko-liberecké dráhy, jeho hlavní dominantou byla budova postavená v novogotickém slohu podle plánů Franze Riesemanna.

Hlavní budova je tedy novogotická. Ale ta ostrovní je zcela evidentně novorenesanční, s nástupištními stříškami na tehdy typických bohatě zdobených litinových sloupech, zeleně natřených. Je zřejmě mladší. Přihořívá. A konečně se dozvídáme příčinu:

Trať vystavěla a provozovala soukromá Zittau-Reichenberger Eisenbahn, v roce 1905 ji (včetně českého úseku) převzaly Saské státní dráhy.

Čili jako i u jiných ostrovních nádraží: Byly dvě drážní správy, každá s vlastní budovou i kolejištěm.

Liberec - letecký pohled na nádraží © Luděk Šimek

Tak se tu pořádně rozhlédněme. Z rychlíku od Pardubic a Turnova jsem vystoupil na jedno ze tří a půl nástupišť, přiléhajících k oné neorenesanční budově. K dalším dvěma nástupištím i do hlavní budovy (na východní straně) a Hanychovské ulice za nádražím, tedy na opačnou (západní) stranu, než je hlavní budova, bychom se dostali jedním ze dvou podchodů.

1. nástupiště je u ostrovní budovy © Luděk Šimek

Ale nepředbíhejme, napřed zjistěme, co mají tady na „ostrově“. Vždyť takové krásné umístění uprostřed kolejiště přímo nabízí pohodové čekání na vlak v předzahrádce restaurace či alespoň cukrárny... Ono tu asi taky bylo, u stánku na jižní straně budovy, ten je však zavřený již asi nějaký čas. Koukněme dovnitř do haly: Je zde nedávno vymalováno, avšak stěny pusté, jen v rohu stánek – také mimo provoz. Na prosklených dveřích nápis Café Bohemia, uvnitř holé stěny... Jedině na severním průčelí láká tabule "SPECIALIZOVANÁ TRAMPOLÍNOVÁ HALA". Nahlédnu – má ji teď obsazenou tábor dětí, nebudu rušit. Alespoň že děti si tu přijdou na své. Ani já nemám obavy, že bych snad na libereckém nádraží padl hladem a žízní, je tu ještě hlavní budova. Uvažuji, proč v této části jsou všechny občerstvovny zrušené – že by kvůli obtížím s navážením zboží přes koleje? Ale od čeho jsou výtahy?

Sestup do podchodu - schodiště jak na zámku © Luděk Šimek

S „pevninou“ toto nádraží v nádraží spojují dva podchody, do obou vedou honosná schodiště jak v paláci. Pro příchozí cestující, kteří budou odjíždět, je schodiště v hale uprostřed této ostrovní budovy, kdežto na jižním průčelí je odchozí podchod. Vede do něj i výtah. Scházím do něj, ještě se však nevydávám do hlavní budovy, ale na opačnou stranu: U 5. nástupiště jsem zahlédl zajímavé vozidlo, cosi jako Desiro.

Vlak trilex společnosti Die Länderbahn míří do Drážďan © Luděk Šimek

Ano, je to Siemens Desiro, VT 66 čili 95 80 0642 305-6 D-DLB, zanedlouho odjede do Drážďan. Tyto vlaky společnosti Die Länderbahn jezdí z Liberce do Žitavy (Zittau) a do Drážďan snad častěji než rychlík do Prahy či Pardubic. Neodolám, vstoupím do něj, abych si prohlédl kokpit i prostor pro cestující, ale nemohu se tu dlouho rozhlížet – za chvíli má odjezd, tak aby mě neodvezli do Německa.

Příjezdový podchod mě nedovádí do hlavní haly, ale do východu na ulici, který je od ní oddělen. Do hlavního vchodu musím po chodníku.

Hlavní portál libereckého nádraží © Luděk Šimek

Sotva vstoupím, vidím, že budova byla opravdu nedávno zrekonstruována, jak jsme si přečetli výše, a možností k občerstvení je tu skutečně dost, jedna vedle druhé: bistro a pekařství hned u vchodu, prodejna potravin vedle ní, dál je pizzerie, prodejna novin a nápojů, až na konci je výtah do příjezdového podchodu, za ním kadeřnictví, vedle restaurace. Překvapuje mne však, jak je hala malá. Srovnám-li ji s nádražní halou v Hradci Králové, tak ta hradecká je nejméně 4x větší, avšak zpustlejší.

Odbavovací hala nabízí výběr občerstvoven © Luděk Šimek

Je krátce před polednem, zlákala mě tedy restaurace – a podívejte, jaké podávají řízky za pouhých 85 Kč:

V restauraci mají řízky větší než talíř © Luděk Šimek

Potřebujete-li na WC a nejste právě hostem restaurace, musíte sejít nebo sjet výtahem do odjezdového podchodu – jiná možnost není ani tady, ani na „ostrově“ a velikost tohoto nového suterénního WC se mi zdá na tak velké nádraží nedostatečná (3 pisoáry, 2 kabinky). Když už jsem tu, vydám se rovnou zpátky na „ostrov“ na nástupiště, vždyť rychlík R 1262 do Staré Paky mi pojede zanedlouho. A zjišťuji, že tento hlavní podchod je past na imobilní cestující: Z hlavní haly sem sjedou výtahem, ale další výtahy na nástupiště tu nejsou! Vozíčkář, chce-li k vlaku, musí výtahem zpět do haly, vyjet na ulici, pak po chodníku do východu z nádraží, tam sjet výtahem do druhého podchodu, z něho teprve vedou výtahy na nástupiště. Jen ať si vozíčkář procvičí paže, architekti pamatují na jeho kondici – nemá-li ovšem pohon na baterky.

R 1262 do Turnova a Staré Paky © Luděk Šimek

Je 12:02, rychlík – opět apollo - mě odváží zpátky do Turnova a pak do Staré Paky. Cestou kolem depa vidím lokomotivní pomník (bohužel nepodařilo se vyfotit) malé parní mašinky, nesoucí na přídi jméno Adolf. Pomyslím si něco o nostalgii starousedlíků Reichenbergu. Až doma mne web geokačerů ubezpečí, že se jedná o nostalgii mnohem dávnější, než jsem podezíral. A za Turnovem se mi podařil fotoúlovek jedné přírodně-historické zajímavosti:

Malá Skála © Luděk Šimek

Stará Paka

Jsem v druhém z dnešních objektů mého zájmu. Seznamme se tedy zase trochu s jeho historií:

Stanice Stará Paka je stanicí uzlovou, kříží se tu trať 030 z Liberce do Jaroměře a Pardubic, zprovozněná 1. května 1859, a trať 040 z Chlumce nad Cidlinou do Trutnova, postavená v r. 1870. Stanice je zároveň koncová pro trať 064 ze Skalska, resp. Mladé Boleslavi a Libuně, která sem byla přivedena v r. 1906. V minulosti – v době svého vzniku - měla místní trať ze Skalska a Mladé Boleslavi samostatné nástupiště, které bylo propojeno přes trať s ostatními nástupišti ocelovou lávkou. Další části nádraží patřily společnostem Rakouské severozápadní dráhy a druhá část Pardubicko – Liberecké dráze. V 50. letech prošlo nádraží rekonstrukcí a nástupiště a výpravní budova byla sjednocena pro všechny trati.

Poslední rekonstrukcí prošla stanice v době nedávné, v r. 2012. Při ní byla nástupiště protažena směrem k západnímu, turnovsko-boleslavskému zhlaví, kdežto na sever od budovy na jaroměřské koleji už se nestaví.

Obcházím nádraží, dokumentuji a zaujalo mne průčelí (na západ, směrem k městu). Vůbec se nepodobá žádnému typicky českému či spíše rakousko-uherskému nádraží, spíš mi připomíná nějakou velkou vilu. Je asi dílem té rekonstrukce v 50. letech. (viz úvodní foto). Velká tabule před nádražím a malá v průchodu v budově hlásají finanční podporu té poslední rekonstrukce Evropskou unií. Na opačné straně, u 2. nástupiště, mě zaujmou jiné tabule: Nabízejí bohatý sortiment občerstvení u okénka, otvírací doba je psána 6 – 18 hodin kromě pondělí, dnes je čtvrtek, jen to okénko je zavřené, obsluha nikde. Z 2. nástupiště vede i vchod do prostorné restaurace – bývalé, a to už asi řadu let.

Ptám se paní pokladní – ta mi radí, že pět minut odsud s kopce je hospoda. Já ale upustím od její návštěvy – 5 minut pro normálního chodce znamená 10 minut pro mne, zpátky je to pěkně do kopce, do odjezdu mi zbývá jen něco přes půl hodiny... Raději dokončím focení a pak využiji zbývajících možností – kafe z automatu (nevonící řídká břečka přeslazená, protože nastavení či blokování dávky cukru nějak nereaguje), k zapití voda z vodovodu na WC – zdarma.

Blíží se půl třetí, u 3. nástupiště, zvaného pod skálou, už čeká starý, poctivý šlukafónek s novými sedadly, ten mě poveze do Chlumce nad Cidlinou jako Os 5716. Odsud jsou vlastně tři možnosti, jak se dostat do Kolína: Přímým rychlíkem do Pardubic, nebo přes Mladou Boleslav a Nymburk, nebo přes Chlumec a Poděbrady. Já si vybral tu třetí, nejkratší.

Co ještě mě zaujalo cestou domů (kromě toho, že šlukafoun na té trati tančí třasák)? Že, jak jsem si všiml, výpravčí už zase drží výpravku rovně, takže předpis o kývání výpravkou vpravo-vlevo či nahoru-dolu byl asi zrušen??? A že trať 040 je dosud zabezpečena mechanikou, což je však těžko fotitelné zavřenými okny proti slunci. Byl to i poslední dnešní pokus o snímek, protože dál budu ještě třikrát doslova skákat z vlaku do vlaku.

V Ostroměři čekáme na křižování a nabíráme zpoždění. Počká na nás v Chlumci R 944? Počkal, dokonce náš motoráček pustili na tu samou kolej těsně za rychlík, stačilo jen přejít o jeden vagón dopředu za vehementního pobízení nádražním rozhlasem, abychom přestupovali urychleně. Ve Velkém Oseku rychlíky nestaví, takže další přestup či spíše přeskok do elefanta Os 5831 je v Poděbradech, zato v Kolíně jsem dokonce stihnul osobák 5913, který už měl být 7 minut pryč.

Resumé

Jak tedy vyhodnotit ostrovnost dnes navštívených nádraží, už ne z hlediska technicko-geografického, ale z hlediska obslužnosti cestujících? Liberec má plně funkční odbavovací halu v hlavní budově. Ostrovní část se však stala skutečně pustým ostrovem, i když evidentně ještě nedávno tomu tak nebylo. Stará Paka je hezké nádraží, neobvyklé svojí disposicí v přírodní scenérii pod skálou, s krásným neobvyklým průčelím a parčíkem před ním, avšak je to pustý ostrov bez možnosti občerstvení a se lživou reklamou u zavřeného okénka.

A má-li cestující kliku, stihne plánovaný itinerář, i když jsou přestupy řádově v minutách a cestou i nějaká ta výluka.