Velká cesta na sever – Poznáváme Pobaltí (3. díl)

Rižské železniční muzeum se nachází kousek od národní knihovny, na druhé straně řeky Daugavy, u zastávky Nacionālā bibliotéka. Z hlavního nádraží se lze dostat nejlépe trolejbusem, který jezdí častěji než tramvaj. Rižská MHD by vůbec vydala na samostatný článek, zmínil bych hlavně zdejší specifikum v podobě sběračů proudu na tramvajích – užívají se kladky (jako v řadě jiných měst ex-SSSR), což u nás hodně dlouho neznáme jakožto historický anachronismus.

Na volné ploše muzea jsou k vidění typická vozidla širokého rozchodu, včetně parní TE-036 (původně válečná DR 52), dieselových TEP60 a magistrální dvoudílné TE3, části elektrické jednotky ER2, která se v Rize přímo vyráběla, a exoticky vypadající elektrické VL26, která dokázala jezdit i na bateriový pohon. Nechybí však ani vězeňský vůz (jak říkají zlé jazyky, bylo jich více než osobních), starý německý vůz ještě s nápisy „Deutsche Wehrmacht“ i úzkokolejný zástupce v podobě drezíny přestavěné z dodávky.

Mapa navštívené oblasti © bueker.net

Ještě větší bohatství se skrývá uvnitř muzea, v budově bývalého depa. Prvnímu sálu vévodí modelové kolejiště, po kterém se prohání zástupci širokého rozchodu v podobě dieselové jednotky DR1A, „Sergeje“ nebo „Čmeláka“ ČME3. Obzvláště zajímavé jsou interaktivní modely charakterizující železniční provoz (např. dopravní kancelář, nádražní bufet), včetně modelů nádražních uniforem. V části „future“ je pak i myš, která má hlavu plnou antének. Návštěvník si může dokonce i přičichnout k typickým vůním z prostředí železnice. Většinu prostoru zabírá „klasika“ s informačními panely, mezi kterými se vyjímá úzkorozchodná parní lokomotiva z roku 1923. V přilehlé hale je vystaveno několik úzkokolejných vozů a jeden rychlíkový třetí třídy. K dostání je též řada suvenýrů a literatury, neodolám a zakupuji jednu z knih o lotyšských úzkokolejkách (v angličtině) a DVD s dokumenty o železnici (taktéž v angličtině).

Železniční muzeum v Rize, lokomotiva TE3-7593 z r. 1972 © Jiří Mazal

Poslední dva dny našeho putování je nutné se přemístit z Rigy až domů. Šlo by to „jedním vrzem“ dálkovým autobusem, takovou torturu však podstoupit nehodlám, takže vybírám kombinaci busu do Vilniusu a dále vlakem. K tomu je třeba vyrazit prvním ranním autobusem do litevského hlavního města Vilniusu, který provozuje společnost Ecolines, lístek lze pořídit dopředu online. Na nástupišti nás sice odbaví děžurná, ale odjíždíme už bez ní. K dispozici jsou zdarma nápoje z automatu, prozřetelně však dodržujeme pitný režim i přes přítomnost WC. To teklo již v Rize a zastavujeme kvůli němu i přímo na dálnici, kde řidič provedl provizorní opravu. Autobus nepůsobí úplně nejlépe, hlavně naprasklé čelní sklo vypadá nedůvěryhodně. Přímo na hranicích nás staví lotyšská policie a provádí se kontrola dokladů, naštěstí všichni projdou. Jinak nikde nezastavujeme a čtyři hodiny až do Vilniusu jedeme v kuse. Pouze před Vilniusem se k řidiči přivalí velmi korpulentní dáma, která zabírá dvě sedačky, a žadoní, ať jí zastaví ve městě. Řidič svolí, ale z přední sedačky ji vyhodí poté, co se dáma kvůli svému pozadí nemůže připoutat pásem, neboť na tak velký objem výrobce nepamatoval, a musí se přemístit na své původní místo.

Železniční muzeum ve Vilniusu, motorová jednotka D1 a lokomotiva TEP60 © Jiří Mazal

Vilniuské autobusové nádraží je kousek od vlakového a rozmítáme, zdali strávíme nějaký čas zde, nebo až v Kaunasu. Najednou zjišťuji, že na nádraží je nové železniční muzeum, a je rozhodnuto. Nejprve chvátám k vnější expozici na prvním nástupišti, kterou zrovna uzamyká zřízenec. Ten mi vysvětluje, že nejdříve si musím koupit lístek v budově, kam mě zavede a trpělivě se mnou zase jde zpátky. Ukazuje se, že hovoří pouze rusky a zjevně se jedná o vysloužilého „načálnika“. Chlubí se tím, jak sbírku dával dohromady, a očka se mu rozzáří, když mu řeknu, odkud jsem. „Od vás máme naše dvuchetážnyje električky!“, prohodí v narážce na zdejší CityElefanty.

V expozici pak předvádí klasické „děžurenské“ manýry. Nejprve nás zavede k drezíně, jet tam a zpátky, tak, a hotovo! Postoupit dál! A k parní lokomotivě, povinně se vyfotit, jak je kolo vysoké, tak je to správně! A pak už nás naštěstí nechává o samotě a zalézá do kutlochu. My si tak v klidu vychutnáváme zdejší zajímavou sbírku, kde jsou vozidla sice charakteristická pro široký rozchod, ale většinou jiná než v Rize. Bohužel prostoru mezi kolejemi moc není, takže fotí se velice špatně. „Sergeje“ mají hned dva zástupce – jeden má ještě původní německé označení V120 (poté byl odprodán na východ), druhý je „dvojitý“ 2M62. Vedle TEP60 je pak odstavena maďarská dieselová jednotka D1 s původními dřevěnými sedadly. Takové lze však najít ještě v pravidelném provozu na Ukrajině. Zajímavě je zkomponována jednotka ER9, kdy první dva vozy ukazují podobu po rekonstrukci, zatímco zadní dva před ní.

Železniční muzeum ve Vilniusu, vnitřní expozice © Jiří Mazal

Poté odcházíme do vnitřní expozice, ke které je přístup přímo z nádražní haly, jen je nutné se přemístit do 1. patra. Vedle řady modelů a modelových kolejišť (avšak „západního“ střihu) jsou vystaveny také železničářské hodnosti a metály, které se udílejí na Litvě nejspíš dodnes.

Litevské železnice působí z pobaltských správ nejlépe – nejen rozsahem dopravy, větším než u sousedů, ale také pořizováním nových vozidel. Nám důvěrně známé CityElefanty tu jezdí již od roku 2008 v počtu sedmi kusů, následně byly dodány ještě tři dvouvozové soupravy. I tady našlo svůj domov několik jednotek z ruského Metrovagonmaše známých z Maďarska, sice již s novým čelem, ale stále „osobitým ruským designem“ z vlnitého plechu. Větší přínos představují jednotky dodané od polského souseda, výrobce PESA Bydgoszcz. Nejnovější třídílné jednotky řady 730ML mají nahradit klasické soupravy jezdící na spojích z Vilniusu do Klajpédy u Baltského moře.

My se do Kaunasu, druhého největšího litevského města, přepravujeme CityElefantem, které tu jezdí na expresních spojích. Jsou rychlejší než klasické električky, zastavují jen v některých stanicích a vybírá se do nich příplatek. Interiérově se přitom nijak neliší od těch našich a mají i první třídu. Cestou nás zaujme zejména intenzivní nákladní doprava, většinou „dvojité Sergeje“ s dlouhou šňůrou vozů. Již rezignujeme na prohlídku města, nemáme dost času, takže se spokojíme s návštěvou nedalekého nákupního centra, které je spojeno s autobusovým nádražím, a doplníme zásoby v supermarketu. Další cesta nás již čeká po normálním rozchodu.

Vilnius, jednotky EJ575 (výrobce Škoda) a ER9M (výrobce RVR) © Jiří Mazal

V rámci projektu Rail Baltica, který má v budoucnu po trase normálního rozchodu spojovat všechny pobaltské země (a v ještě vzdálenějším horizontu i tunelem Finsko), byla zprovozněna první jeho část, Rail Baltica I. Od polské hranice byla položena normálněrozchodná kolej (částečně ve formě splítky) do 119 km vzdáleného Kaunasu. Politici sice slavnostní pásku stříhali 16. října 2015, ale k zavedení osobní dopravy došlo až letos koncem června. Rozsah není nijak oslnivý, dva páry pouze od pátku do pondělí, vedené jednotkami SA133 Podleského vojvodství. V případě rychlíku Hańcza, vedeného z Krakowa, je stále nutný přestup na hranicích do širokorozchodné soupravy. Ocenit lze však snahu toto spojení propagovat (k dispozici je řada propagačních materiálů) a zvýhodněná cena 11 € za celou trasu.

Vlak vyjíždí z Kaunasu poloprázdný a navíc se ukazuje, že většina pasažérů už vystupuje na litevském území. Rychlost je ovšem velice slušná, 120 km/h, a vedle nás rachotí nákladní vlaky do ruské Kaliningradské oblasti. Až v Kazlų Rūda se od hlavní trati odpojujeme a pokračujeme po jednokolejné splítce obou rozchodů. Krajina má typicky polský nádech, ostatně v jejím okolí žijí hlavně Poláci – všude obdělávaná pole, malé farmy a pasoucí se krávy upevněné řetězem ke kůlu, takže spásají vymezený kruh.

Trakiszki, jednotky ř. SA133 z a do Kaunasu © Jiří Mazal

V Trakiszki máme náležitě dlouhý pobyt na to, aby se vyměnily čety (křižujeme se tu s protisměrným spojem), a také se provedla pohraniční kontrola. Na Schengen se tu příliš nehraje. Hodinky posouváme o hodinu pozadu a brzy už přijíždíme do Suwałek, kde nás vítá jen prázdná nádražní budova, ale kupodivu i drážní uklízečka, která vybere všechny koše. Pokračování dále do Białystoku už se stává dost úmorné, „prkenné“ sedačky polské PESy přeci jen nejsou dělané na pětihodinové sezení. Naštěstí cesta docela rychle odbývá a navíc krajina plná jezer je docela zajímavá.

V Białystoku máme zajištěný nocleh – hotely tu skoro žádné nejsou, zato spousta apartmánů k pronajmutí, tak jsem vybral jeden blízko nádraží. Dům má však zepředu samé obchody a ze zadní strany se nachází řada vstupů, takže nemáme ponětí, jak se dostaneme dovnitř. Když dům celý obejdeme, všimnu si pána stojícího u auta. Správně vydedukuji, že na nás čeká, a již nás vede jedním z vchodů dovnitř. Cestou se ještě ptá, co nám tak dlouho trvalo, než jsme došli… Máme pro sebe menší útulný byt, který je kompletně zařízen na několikadenní pobyt. My si ho však příliš neužijeme, příští den totiž vyjíždíme už v 5.17.

Białystok, jednotka ř. ED161 typu DART výrobce Pesa © Jiří Mazal

Ráno v nekřesťansky brzkou hodinu chvátáme na nádraží, kde nás již čeká jedno z nejnovějších vozidel parku PKP Intercity – jednotka DART od PESy řady ED161. Zakoupeno jich bylo 20 a jezdí na vlacích kategorie InterCity. Ta naše má namířeno až do vzdálené Jelenie Góry, my však končíme již ve Warszawě. Nutno říci, že zvnějšku vypadá lépe než uvnitř. Tam už je to klasický „mačkalov“ jako u téměř všech nových vozidel. Sedadla samozřejmě s okny vůbec nelícují, a to včetně „čtyřek“, takže zatímco jeden cestující má dobrý výhled, ten druhý kouká kus do sloupu. Sedadla jsou však celkem pohodlná. Sedíme ve voze vedle bufetu, který je již otevřen, a za ním se nachází bezbariérové WC s prostorem pro vozíčkáře. Ten však obsazuje žena s obrovským malamutem, který všude kolem sebe slintá. Posléze se s ním zavírá na WC, tak mi dokonce děžurná dovolí, abych využil toaletu v 1. třídě.

Cesta do Warszawy ubíhá rychle, takže již za dvě a čtvrt hodiny vystupujeme na nádraží Wschodnia (východní). To je právě po rekonstrukci, jehož součástí jsou nová občerstvení a hlavně supermarket. Mohli bychom sice počkat na přímé EC do Česka, ale volíme jinou variantu – chci se svézt polským „Pendolinem“, provozovaným pod značkou Express InterCity Premium (EIP), do Pszczyny. Tarifně se nejedná o nejlevnější záležitost, ale vyřešil jsem to koupí Biletu Weekendowego Max v ceně 154 zlotých, ke kterému máte zadarmo místenky. V případě EIP je pak nutný doplatek 10 zlotých. Finančně to sice vychází zhruba nastejno jako koupě jednotlivých jízdenek, ale výhodou je operativnost při případných zpožděních – stačí si vyzvednout novou místenku. Veškeré nákupy včetně místenek lze dnes již vyřídit na internetu.

Pszczyna, jednotka ř. ED250 na spoji EIC Premium © Jiří Mazal

Spolu s dalšími davy se uvelebujeme v našem EIP5400 do Bielska-Białej opět u stolku, abychom seděli naproti sobě, ale místa je subjektivně ještě méně než v DARTu. Oproti tomu u sedadel za sebou se zdá být místa více. Interiér v pastelových barvách působí příjemně, zajímavé jsou i čtecí lampičky. Na monitorech visících ze stropu ovšem celou dobu běhají jen reklamy a vůbec nic o průběhu jízdy či dalších zastávkách. K tomuto účelu slouží displej nade dveřmi, kde však např. chybí časový údaj, v kolik hodin do následující stanice dorazíme.

Maximální rychlost těchto jednotek, označených jako ED250, je 250 km/h, v provozu však mají dosahovat nejvíce 200 km/h v úseku Olszamowice – Góra Włodowska na cestě do Katowic. Rychlost však nikde nebyla vidět, takže nemohu potvrdit.

Za Katowicemi ještě následují Tychy a již vystupujeme v Pszczyně, kde máme hodinu čas. Chceme se naobědvat, ale zjišťujeme, že úplně jednoduché to nebude – většina restaurací je až na náměstí, což bychom nestíhali. Nakonec útočiště nacházíme v občerstvení u železničního přejezdu, které však teprve otvírá, takže v něm ještě skoro nic není, a půl hodiny čekat nemůžeme. Udělají nám aspoň hamburger s hranolky. Cestou si všímám, že je v Pszczyně velký skanzen, a také zámek, takže se hodlám do tohoto města ještě někdy vrátit.

Pro zbývající cestu využíváme EC 131 končící v Budapešti, proto je souprava maďarská. Náš vůz ale žádný zázračný komfort nenabízí, celý interiér působí dost sešle, záclonky žádné. Ale je to vůz „starého střihu“ se šesti místy v kupé, a tudíž místa nabízí dostatek. Místenky sice máme jen do Zebrzydowic, což nám umožnil vydat bezplatně polský e-shop, ale polský štiplístka to vůbec neřeší, ač správně má být místenka až do Bohumína. Zbytek cesty rychle uteče a celou akci zakončujeme v Olomouci.

Pobaltí sice není příliš dobře dostupné, ale za návštěvu určitě stojí – představuje svérázný mix německé, ruské i místní kultury a dnešní snahu se vyrovnat „Západu“, o čemž však u místních někdy panují poněkud svérázné představy.