Nádraží Choťovice: Nedobytný ostrov bez přístupové komunikace

6.10.2016 8:00 Dominik Havel

Je pozdní večer a důvěřivý cestující vystupuje z vlaku. Záhy však zjistí, že do kýžené vesnice s 206 obyvateli se jen tak nedostane – rozkládá se totiž na opačném břehu 9. největšího rybníka v České republice, pěší cestou 7 km daleko. A to ještě netuší, že nejbližší zpevněnou cestu nalezne až po třech kilometrech klopýtání v temné krajině.

Vítej, čtenáři, na pomezí lesa a vody, tam, kde lišky dávají dobrou noc – na nádraží Choťovice.

Nádraží Choťovice mě poutalo již několik let svou polohou uprostřed ničeho. Postupem času jsem chtěl víc a víc se na toto místo podívat. A protože poslední prázdninový den sliboval příznivé počasí na cyklovýlet do dalekých a neznámých končin, neváhal jsem a vydal se na cestu.

Poloha nádraží Choťovice; podklad: Mapy.cz

Železniční stanice Choťovice se nachází na trati č. 020 mezi Velkým Osekem a Chlumcem nad Cidlinou. Zatímco na jižní straně se rozkládá Žehuňský rybník protáhlého tvaru, na severu nalezneme svah a soukromou oboru Kněžičky pana Kinského. Nádraží je tak vměstnáno mezi chráněné lokality NPP Žehuňský rybník a NPR Kněžičky, které jsou součástí Ptačí oblasti Žehuňský rybník – Obora Kněžičky. Velmi významné je zde vodní ptactvo a staré mokřady – historie vodního díla totiž sahá až do 15. století, kdy ho na řece Cidlině nechal vybudovat král Vladislav II.

Přístup na nádraží je kvůli tomu velice komplikovaný. Kvalitnější, byť sklonově náročnější cesta vede přes oboru Kněžičky, jenže po příjezdu k Bludské bráně jsem se dozvěděl, že v rámci ochrany klidu zvířat je celá obora od 20. 5. do 31. 8. 2016 uzavřena. Tudy tedy cesta nevedla, a tak jsem se vrátil do Lovčic a objel celou oboru dokola přes Dlouhopolsko až k přejezdu na trati 020 mezi Choťovicemi a Dobšicemi nad Cidlinou, kde začíná jediná veřejně přístupná cesta k železniční stanici.

Běžně je možné se na nádraží dostat Bludskou bránou obory Kněžičky, v létě ale ne.
© Dominik Havel

Jedná se o polní cestu na pravé (jižní) straně tratě. Její délka převyšuje 3 km, přičemž kvalita se postupně snižuje, na úrovni zhlaví stanice se pak dokonce ztratí úplně a byl jsem nucen jet po travnaté louce. Naprosto nesjízdný úsek se ale nachází až za výpravní budovou, kam byl nedávno přisypán nový štěrk, do kterého se kolo boří. Případné průzkumníky proto varuji, aby se sem na jiném než horském kole vůbec nevydávali a počkali si pokud možno na suché období, protože na trase se nachází mnoho prohlubní, které nelze objet. Přibližně uprostřed vzdálenosti mezi přejezdem a stanicí mě překvapil domek na opačné straně tratě, který je dnes přinejmenším rekreačně obydlen. Mapa sice ukazuje ještě další možnosti, jak se do cíle dostat, ale jedna nekvalitní cesta končí ilegálním přechodem přes trať a druhá, vedoucí podél plotu obory, je dnes obtížně průchodná i pro chodce, přestože se po ní v minulosti dalo jet i autem. Určitých úprav by se ale v blízké době přeci jen dočkat měla, a to v souvislosti s údajně plánovaným otevřením domova pro seniory v oboře.

Cesta na nádraží je v nevalném stavu. © Dominik Havel

Do vytouženého cíle jsem se tedy dostal až po ujetí 61 km. Nejprve jsem prozkoumal obě zhlaví stanice a teprve pak jsem se zaměřil na výpravní budovu. Ve stanici nalezneme tři koleje, přičemž první přiléhá ke staniční budově, díky štíhlým výhybkám se dá ale rychlostí 90 km/h projet i po koleji druhé. Na dobšickém zhlaví pokračuje ze 4. koleje kusá kolej 4a, kterou používají lokomotivy, jež se připojují na postrk nákladních vlaků ve směru do Převýšova (např. uhlí do opatovické elektrárny). Všechny koleje jsou elektrizovány 3 kV ss, stometrové nástupiště se nachází pouze u první koleje, jež byla vloni rekonstruována stejně jako celá trať v úseku Kanín (mimo) – Převýšov (mimo). Vyměněny byly i všechny výhybky ve stanici kromě té u koleje 4a. Původně byl úzký peron i u druhé koleje a oba měly přibližně dvojnásobnou délku. Přejezd na polní cestě do obory (mezi vjezdovým návěstidlem od Převýšova a zhlavím) je zabezpečen světelnou a akustickou signalizací bez závor.

Odjezdová návěstidla do Dobšic, 130.039-1 čeká na koleji 4a na příjezd vlaku loženého uhlím
do opatovické elektrárny. © Dominik Havel

K výpravní budově se lze dostat průchodem po trávníku mezi křovinami ze strany od Převýšova. Dvoupodlažní objekt z konce 60. let skrývá kromě dopravní kanceláře uzamčenou čekárnu s výdejnou jízdenek a záchodky ve stejném stavu. O patro výš se nacházejí dva byty původně vytápěné kamny, které už deset let z pochopitelných důvodů (kromě dostupnosti i nepitná voda) zejí prázdnotou. Původní staniční budova (nejspíše z roku 1945, kdy bylo nádraží na trati postaveno) stála na opačné straně kolejiště, pozůstatky jsou patrné dodnes, demolice proběhla teprve před třemi lety. Na západ od ní oživovaly stanici dva domy s rodinami chovajícími dobytek, dnes místo nich nalezneme jen bujnou vegetaci.

Průchod k výpravní budově © Dominik Havel

Okolí nádražní budovy doslova uprostřed ničeho vypadá překvapivě udržovaně, nechybějí rostliny v květináčích a lavičky, za vysokými dřevinami se dokonce skrývá ohniště. Rekonstruovaná trať se už propadá, okolí je doslova poseto pomalými jízdami (50 km/h) a nekvalitní jazyky štíhlých výhybek umožňují rychlost do odbočky pouze 50 km/h, kvůli čemuž výpravčí musel strojvedoucím projíždějících vlaků pokaždé vysílačkou sdělit, že mají postaveno na první kolej, a tak nemusí zpomalovat.

Pomalá jízda na převýšovském zhlaví © Dominik Havel

Stanice je vybavena reléovým zabezpečovacím zařízením s pultem ve vertikální poloze (starší provedení). Směrem do Převýšova je trať zabezpečena telefonicky (dříve byl úsek ještě rozdělen hláskou Bludy) a do Dobšic automatickým hradlem. V dopravní kanceláři se střídají čtyři stálí zaměstnanci + jeden výpravčí, který slouží i v sousedních Dobšicích. Ti z Velkého Oseka, Převýšova, Chlumce n. C. a Urbanic jezdí na dvanáctihodinové směny (a z nich) vlakem, pán z Běrunic jezdí na kole přes oboru (jen mi není jasné, jak řešil její dočasné uzavření). Vzhledem k tomu, že ve stanici zastavují pouze spěšné vlaky Kolín – Trutnov, a to jen v časech výměny výpravčích, probíhá výměna běžně zrychleným způsobem tak, že do směny nastupující výpravčí vystoupí z vlaku a končící do téhož vlaku nastoupí.

Udržovaný prostor před výpravní budovou © Dominik Havel

Nádraží tu však v minulosti nestálo úplně zbytečně a nevyužitě – do 70. let fungoval přívoz do Choťovic. Pro zajištění dopravy byly pořízeny dvě lodě, a to jedna pramice a čtyřveslová loď, která pojala až 40 lidí. Z vesnice vyplouvaly zpravidla 20 min před odjezdem vlaku, cesta trvala dvě minuty. Prvními převozníky byli František Plachý a pan Zumr, před zrušením lodní dopravy vozil cestující pan Schovánek, jízdné činilo 1 Kčs. I poté si ale stanice cestující našla, a to z lesnického učiliště v oboře nad nádražím, zrušeno bylo na sklonku 90. let. Největší nával zažívala stanice vždy v pátek, kdy odjíždělo kolem 70 studentů, prodej jízdenek zabral celou půlhodinu. I dnes se ale občas najde někdo z obory, kdo přijde na vlak, nachází se tam totiž hotel. A když přijde tuhá zima, najdou se tací, kteří chodí na nádraží přes zamrzlý rybník. Jednou prý takové hazardéry led neunesl a propadli se do vody…

Legendární převozník František Plachý na lodi;
zdroj: informační tabule na břehu rybníka v Choťovicích

O nevšední zážitky se prý kdysi postarala těhotná žena z bytu v 1. patře. Sanita tehdy jela po popsané cestě podél tratě a uvízla, a tak ji museli chlapi ze stanice „zatlačit“. Přestože v zimě je nádraží doslova odříznuto od světa, SŽDC na kontroly rozhodně nezapomíná a dokáže překvapit i v noci. I já jsem byl svědky příjezdu pracovníků, kteří odebírali geologické vzorky z blízkosti konce nástupiště, během cesty „do civilizace“ mě pak překvapila protijedoucí Škoda Fabia, jejíž řidič si ve snaze se mně vyhnout sedřel spodek vozu o nerovnost na polní cestě.

Překvapilo mě ohniště v těsné blízkosti rozvodových skříní. © Dominik Havel

Já jsem pak pokračoval v jízdě na kole podél tratě až do výhybny Kanín, abych nasbíral podklady pro další reportáž. Samotné Choťovice jsem navštívil při zpáteční cestě. Vesnice na mě působí pozitivním dojmem, klidně a udržovaně. Nevýhodou může být jen šum z dálnice D11, který je přinejmenším v části obce slyšet v noci. S pomocí místních jsem našel místo, odkud odplouval přívoz na nádraží, nachází se na okraji obce a lze se k němu dostat buď cestou mezi domy, nebo pěšinou kolem zahrádek s psy a husami, které o sobě dávaly hlasitě vědět. Prostor s lavičkami zdobí dřevěná postava vodníka.

V centru obce jsem se pak na autobusové zastávce zajímal o to, jak zde funguje veřejná doprava, když vlaková zastávka je nedostupně až za rybníkem. Choťovicemi prochází autobusová linka Kolín – Žíželice společnosti Okresní autobusová doprava Kolín, jejíž jízdní řád budí značné rozpaky. Jakoukoli pravidelnost nebo takt lze rozhodně nehledejte. V pracovní dny jezdí 7 párů spojů + jeden nepárový do Kolína, v sobotu a neděli 2 páry (v odlišných časových polohách). Nejvíce mě však pobavil (tím se ale nevysmívám místním) poslední pár spojů v pracovní den s poznámkou „nejede 23. 12., jede jen v sudých týdnech“, což znamená, že v lichých týdnech se lidé domů z Kolína po 18.20 hod. nedostanou (mezi Vánocemi a Novým rokem dokonce po 16.30). Skutečně zvláštní způsob šetření… Vůbec se nedivím, že za tohoto stavu jsou zdejší autobusy i odpoledne ve všední den naprosto prázdné, jak jsem si všiml poblíž Dobšic.

Píše se 16.15 hodin, odpolední špička bude vrcholit, a přesto autobus Poděbrady – Žehuň
neveze ani jednoho cestujícího. © Dominik Havel

Protože se už začalo stmívat, své putování jsem ukončil v Chlumci nad Cidlinou nástupem do rychlíku domů do Hradce Králové, kam jsem dorazil před osmou hodinou večerní. Síly by mi na ježdění rovinatým Polabím sice ještě stačily, ale objíždění obory a cenný rozhovor s výpravčím, za který ještě jednou děkuji, mě zdržely oproti plánu natolik, že bych domů přijel potmě. I tak jsem ale během posledního prázdninového dne najezdil 108,5 km. A přestože jsem zprvu říkal, že jsem stanici navštívil poprvé a naposledy, touha po poznání obory Kněžičky mě na nádraží uprostřed ničeho třeba ještě někdy přivede. Myslím si totiž, že tu nebude věčně a spolu s chystaným zdvoukolejněním tratě 020 bude stanice Choťovice zrušena bez náhrady.