Literáti na trati do třetice všeho dobrého
Ve středu 12. října 2016 proběhl v prostorech vládního salonku na pražském hlavním nádraží křest a autogramiáda knihy Literáti na trati III aneb Železnice bez hranic. Před pár dny jsem na tuto akci dostal pozvánku a zvažoval jsem, zda jí mám využít. Nakonec zvítězila určitá zvědavost a také skutečnost, že spoluautorem této knihy (i předchozích dvou) byl klubový kolega Pavel Stejskal z České Třebové.
Vládní salonek se zaplnil nejen autory, ale i dalšími hosty. Slavnostní křest a autogramiádu zahájil František Tylšar, spisovatel, textař, editor a redaktor. V úvodu přivítal všechny přítomné, zejména však autory, kteří se podíleli na vzniku této v pořadí třetí knihy. Před rokem zde proběhl křest druhé knihy, která si našla na knižním trhu své čtenáře. Bylo řečeno, že první a druhý díl již není možno sehnat, že se uvažuje o dotisku. Jak řekl, na vzniku první knihy se podílelo 18 autorů, na druhé knize již 40 autorů a na této třetí knize již 50 autorů a také fotografové či malíři. A protože koleje nekončí na hranicích, byli pozváni tři autoři z Polska a dva ze Slovenska.
Jak František Tylšar řekl, předchozí knihy měly úspěch, z autorů se stala dobrá parta a ta začala připravovat třetí pokračování. Tato parta autorů se stala součástí Mezinárodní federace pro volný čas a kulturu železničářů (FISAIC). Organizace vznikla před lety ve Francii. Česká literární sekce existuje v této mezinárodní federaci od 15. února letošního roku. poděkování se dostalo těm, kteří pomáhali s tímto projektem. Českým drahám, Správě železniční dopravní cesty, Obci spisovatelů České republiky a dalším podporovatelům a zejména autorům za jejich práci a médiím za propagaci.
František Tylšar zahajuje křest knihy © Jiří Řechka
Po tomto úvodu přečetla z knihy ukázku poezie básnířka Jitka Bonaventurová. Po literárním úvodu došlo k představení jednotlivých autorů, jak bylo na začátku řečeno, je jich padesát. Ne všichni byli přítomni, někteří se omluvili pro pracovní a jiné zaneprázdnění. Bohužel anii Pavel Stejskal nebyl přítomen, v tento den měl pracovní směnu. Mne osobně na tomto představování zaujalo, ačkoli asi nemělo, že téměř všichni autoři pracují nebo pracovali na dráze a ti nemnozí, o nichž to neplatí, alespoň rádi železnicí cestují. A tak zde byli strojvedoucí, výpravčí, signalisti, vlakvedoucí, pracovníci z kanceláří. Prostě obyčejní pracovníci od železnice.
Nenapadlo by mne, že strojvedoucí, který seděl vedle mne, je úspěšný spisovatel, ve svém volném čase jezdí s hurvínkem. A pokud si to dobře pamatuji, k jeho osobě zaznělo ono známé „v Hošticích nezastavujeme, máme zpoždění“. Po představení všech spisovatelů došlo na další čtenou ukázku z knihy. Na křest byly pozvány sudičky, v prvním případě to byl Vratislav Vokoun, prezident České zemského svazu mezinárodní federace pro kulturu a volný čas železničářů. Jak řekl, byl potěšen pozváním na tento křest. V mezinárodní federaci nám závidí plodnost našich autorů, že jsme schopni zakládat nové zájmové sekce.
První sudička, Vratislav Vokoun © Jiří Řechka
Knize popřál, ať se dobře prodává, mnoho ohmataných stránek, které budou svědčit o zájmu o ni. Druhou sudičkou, literární, byla Františka Vrbenská z Obce spisovatelů. Řekla, že když držela v ruce první díl, tak to byla příjemná, pečlivě připravená kniha, obsahovala dobré texty a dobrou poezii. Třetí svazek je již reprezentativní publikace s mezinárodní účastí a dá se na českém trhu zařadit mezi krásné knihy. Prý jí zaujalo, jak byl vyřešen překlad v této knize, je to inspirující. Před čtyřiceti lety se provdala za železničáře a je zajímavé, kolik je mezi železničáři literárně nadaných lidí. Řada z nich je členem Obce spisovatelů České republiky.
Popřála knize co největší úspěch na knižním trhu a mnoho čtenářů. Poslední sudičkou měl být za ČD Michal Štěpán, člen představenstva odpovědný za osobní dopravu. Pro pracovní povinnosti byl nucen omluvit. A tak byl zastoupen, jak bylo řečeno, mladší českou kopií Julie Roberts, členkou hudební skupiny Řehečské kvarteto, které se v úvodu staralo o dobrou náladu. Malinkatý zádrhel nastal při otevírání lahve šumivého vína, z přítomných pánů se tohoto úkolu nikdo nechtěl ujmout a tak láhev otevřela žena, která v daný okamžik láhev držela. Pak už došlo ke křtu knihy a také na skupinové foto všech přítomných autorů.
Památeční fotografie © Jiří Řechka
Tímto pro mne tento křest knihy skončil, objektiv mého fotoaparátu se ještě krátce zaměřil na pokračující rekonstrukci zastřešení haly hlavního nádraží a následoval odjezd domů deštivou Prahou. Jak jsem napsal v úvodu, spoluautorem všech tří doposud vydaných publikací byl i Pavel Stejskal, jeden z reportérů našeho internetového magazínu. A tak jsem jej požádal, aby mou reportáž doplnil o jeho náhled na celý projekt a objasnění, jak se k němu vlastně sám dostal. I když cosi z toho už sám objasnil při předchozích dvou příležitostech (viz níže Súvisiace odkazy), nezaškodí si to vše připomenout v ucelené formě. Tak mu dávám slovo:
V roce 2013 se v odborářském časopise Obzor a ve firemním časopise Cargovák objevila výzva Františka Tylšara zaměstnancům železnice ke spoluúčasti na připravovaném projektu o píšících železničářích. Výzva mne oslovila, a tak jsem nabídnul Františku Tylšarovi odkaz na internetové stránky, do kterých jsem v té době přispíval. Po několika týdnech mi František Tylšar napsal, že si vybral z mé tvorby dva příspěvky, které by rád uveřejnil v připravované knize. Jednalo se o článek pod názvem Retro 1981 - aneb co se dalo třeba vyfotit v tomto roce a Kořenovské zubačky.
Pavel Stejskal na stránkách 3. dílu knihy © Jiří Řechka
První povídání byl pohled do mého fotografického archivu; v roce 1981 jsem měl za sebou pouhé 3 roky fotografování lokomotiv a železnice a to ještě značně omezené vojenskou službou. Druhý článek vypovídá o naší ozubnicové dráze z Tanvaldu do Kořenova. U kolejí zubačky začaly moje první kroky v zaměstnání na železnici. V Kořenově bylo železniční učiliště, jehož jsem absolventem. V roce 2014 tak obě moje vyprávění vyšla v knize Literáti na trati. Kniha měla úspěch a František Tylšar uvážil, že v této tvorbě bude za pomoci oslovených literátů pokračovat a k vytvoření druhého dílu přizval také spoluautory z prvního dílu.
Připojil jsem se rovněž a do 2. dílu jsem oprášil povídání, které jsem původně psal pro jistý časopis o kočkách. Jmenovalo se Kočky chované v železničních stanicích. Název jsem převzal z webu o kočkách, kde bylo vytvořeno vlákno o kočkách okolo kolejí. V tomto dílku jsem shrnul několik příběhů koček a kocourů, které jsem za léta práce na železnici mohl v provozu pozorovat. Letos vychází již 3. díl Literátů na trati a já jsem do něj přispěl cestopisným povídáním Za parními lokomotivami do německého Harzu. Tam se rád vracívám fotit dosud žijící parní provoz a zážitků i snímků z harckých kolejí mam poměrně dost.
Úvodní snímek: Nová kniha čeká na svůj křest © Jiří Řechka
Upravil PhDr. Zbyněk Zlinský
Galéria
Súvisiace odkazy
- Dvakrát pod Matterhorn (2), 22.6.2018 8:00
- Dvakrát pod Matterhorn (1), 15.6.2018 8:00
- Literáti na trati III aneb Železnice bez hranic, 8.1.2016 8:00
- Literáti na trati se sešli už podruhé, 22.11.2015 8:00
- Křest knihy „Literáti na trati“, 30.10.2014 8:00