Zašlá kráska Oděsa, komunistický skanzen v Podněstří a jiné východní zajímavosti (2. díl)

Příštího rána si musíme přivstat, neboť autobus (tedy spíše minibus) do Tiraspolu odjíždí již v 7 hodin. Na autobusák si raději bereme taxi, což je mnohem spolehlivější než tramvaj a hlavně několikanásobně rychlejší. Dokonce jsme dorazili až příliš brzy, takže je nutno docela dlouho čekat. Náš spoj představuje poněkud omšelý kousek s karoserií Mercedes-Benz, dovezený jako ojetina z Německa a ještě plný originálních nápisů. Před odjezdem se však narazí na menší problém, místenek se prodalo víc než počet sedadel. Zarostlý řidič, nad jehož sedadlem se houpala turecká vlajka vedle svatého obrázku, odkudsi donesl plastovou stoličku, hodil ji do uličky a nebohé cestující poručil "sednout"! Moc se jí nechtělo, ale řidič se na ní obořil, že jestli se jí to nelíbí, tak prostě nejede, takže se tetka raději usadila a již si to uháníme po relativně udržovaných cestách k hranici. Cestou ještě dobíráme nějakého dědušku, ale pro toho už zbývá jen místo na stojáka. K hranicím to není nijak daleko, ani ne 100 km, ale náležitě dlouho se na nich postává. Nejprve před nimi zastavíme na nezbytnou provozní pauzu, kterou řidič okomentoval slovy "dvě minuty na záchod a jedu!", a pak se podél kolon aut, které musí čekat, nasuneme přímo na kontrolní stanoviště. Řidič se s každým zná a s pohraničníky se navzájem zdraví. Po zastavení si všimne, že jedna sedačka je prázdná, tak se nás ptá, jestli tam náhodou někdo neseděl. Z osazenstva se jen ozve, že paní asi zůstala na záchodě, na to však jen zabručí, že přece říkal dvě minuty a shánět ji nebude. Naštěstí nás nebohá ženština stihne doběhnout.

Tiraspol, železniční nádraží © Jiří Mazal

Vyberou se pasy a probíhá jejich kontrola, vše však dopadne bez problémů a posuneme se o kousek dál, k podněsterské hranici. Ani tam se nejedná o nic hrozivého. Iniciativně vystupujeme a ptáme se pohraničníka, jak máme postupovat, když se chceme v Tiraspolu zdržet. On od nás setrvale požaduje adresu, kde se budeme zdržovat, a jelikož pochopitelně žádnou nemáme, shodneme se nakonec na tom, že máme do deseti hodin od vjezdu z Podněsterska zase vyjet. Každý dostane k pasu vstupní papírek, kde jsou uvedeny všechny jeho údaje, již zadané na celnici do počítače - žádné papíry se vyplňovat nemusí. Ani případný nocleh v Podněstersku tak nepřestavuje žádný problém, stačí "bumáška" z hotelu, kde přespíte.

Podněsterská moldavská republika má všechny atributy samostatného státu. Přesto ji žádná země na světě neuznává, tedy kromě Abcházie, Náhorního Karabachu a Jižní Osetie, tedy dalších států se sporným statutem. Fakticky funguje hlavně díky "protektorátu" Ruska. De iure je stále součástí Moldavska, které ale nad územím nemá fakticky žádnou moc a vzhledem k tomu, že Podněsterci, převážně Rusové, se do svazku s nejchudší evropskou zemí nehrnou, sotva se i v budoucnu něco změní. Politicky je země diktaturou v čele s prezidentem Ševčukem, který má mimochodem zakázán vstup do EU, a také ovládá korporaci Šerif. A vše je v Podněstří "Šerif" - supermarkety, benzinky, i fotbalový klub a monstrózní stadion. Podněstersko je podezíráno z četných pokoutných obchodů včetně pašování zbraní, alkoholu, tabáku a ropy.

Tiraspol, nástěnka úderníků města u Domu sovětů © Jiří Mazal

Do hlavního města Tiraspolu to máme od hranic jen kousek a naše jízda končí na plácku před vlakovým nádražím, který slouží zároveň autobusům. Autobusová pokladna je pak v jednom z křídel nádraží a nechybí ani dvě směnárny. Sotva se však rozkoukáme, už k nám přiskočí uniformovaný mužíček žádající naše pasy a vyptávající se, odkud že jsme, jaké je naše povolání, copak budeme v Tiraspolu dělat a tak dále. Záhy se však ukazuje, že se spíše ve službě nudí a chce si popovídat, než že by byl tak bdělý. Ještě nám ukazuje cestu do centra a rozloučíme se. Fotit stanici si ale netroufáme, vnitřek si pod záminkou návštěvy WC alespoň prohlížíme. Na dlouhé odjezdové tabuli je u naprosté většiny vlaků uvedeno, že nejezdí. Moc toho opravdu není - v sobotu a neděli jeden pár Oděsa-Kišiněv a k tomu jeden pár Moskva-Kišiněv jezdící každý druhý den. Nádraží je jinak v typicky sovětském stylu a čisté.

Nejprve zamíříme ke Kirovu parku, kolem kterého vede cesta do centra. V jeho středu však nenacházíme pomník slavného revolucionáře, ale úplně nový kostel, a řadu památníků. Narážíme i na takovou bizarnost jako stromek zasazený neznámými panslavisty nejspíše ze Slovenska. Samotný park je silně zanedbaný. Kolem zdejšího nejvýznamnějšího podniku - palírny firmy Kvint - docházíme až na hlavní třídu 25. října, kde se nachází většina zajímavostí města. U Domu Sovětů, plnícího funkci kulturního domu, jsou vystaveny v nadživotní velikosti portréty úderníků Podněsteří za rok 2015. Naproti nim se vyjímají čestní občané a uprostřed trůní socha Lenina. Míchá se tu nová a stará zástavba, je vidět, že peněz tu není zrovna nedostatek, vedle zašlých paneláků se staví nové paláce.

Tiraspol, prezidentský palác © Jiří Mazal

Pomyslným středobodem je náměstí Konstitutii se sochou zakladatele města, ruským admirálem Suvorovem, který porazil osmanské námořnictvo, a Tiraspolským muzeem národní jednoty, kde jsou pohřbeni vojáci padlí při krátké válce za nezávislost s Moldavskem. Před Prezidentským palácem se opět tyčí obří Leninova socha, ale naši pozornost spíše poutá nový katedrální kostel. Cestou k němu se s námi jeden místní strýc pouští do řeči, zvědavý, co jsme zač, turisty to zrovna často nevidí. Jelikož panuje hrozné vedro, chladíme se u ledové limonády v jedné z cukráren, kde mají i wifi. Za pozornost stojí i zdejší platidlo, Podněsterský rubl (1 rubl = 2 Kč). Oproti očekávání je tu docela draho a na bankovkách je zejména Suvorov, a nikoliv nějaký revolucionář. Do oběhu se vedle bankovek dostávají i jakési žetony, což nejsou mince, ale náhrady bankovek. Možná by je šlo padělat, ale asi jen blázen by se namáhal u takovéto měny.

Tiraspol disponuje poměrně velkou trolejbusovou sítí, která vede až do sousedního města Bendery. I do vozového parku se investovalo, takže k vidění jsou i trolejbusy poněkud futuristického vzhledu typu AKSM-420 běloruského výrobce Belkamunmaš. Převážnou část flotily tvoří trolejbusy ZiU, některé předtím jezdily v Minsku a v Moskvě.

V jedné z restaurací se také vydatně posilníme před další cestou, přičemž cenu musíme nějak "zkorigovat" - v nabídce je jen celý pořádný steak, který by byl příliš drahý, a tak si ho necháme rozdělit na dvě porce. Vracíme se na nádraží, kde již na nás čeká minibus opět s nadstavbou Mercedes-Benz, a po pár kilometrech již Podněstří opouštíme. Zatímco na podněsterské straně kontrola probíhá, Moldavci tuto hranici neuznávají, tudíž nás ani nikdo neprohlíží. Při vjezdu do Kišiněva poznáváme, že toto město je opravdu téměř "utopené" v zeleni, a jelikož se zastavuje, jak kdo potřebuje, vystupujeme kousek od hotelu.

Kišiněv, hotel Kišiněv © Jiří Mazal

Náš hotel Chisinau (Kišiněv) představuje nádherný relikt postsovětských časů. Ve vestibulu budovy asi z 50. let jsme našli vedle recepce také malý nonstop bar a stanoviště hlídače u monumentálního schodiště. Hostů tu věru moc neměli a tento stav již zřejmě trval delší dobu, takže část pokojů se pronajímala jako nejrůznější kanceláře. Hned naproti našemu pokoji se tak prodávaly autobusové jízdenky do Česka, které je pro zdejší pracovní migranty oblíbenou zemí. Samotný pokoj byl spíše malé apartmá, první část tvořila předsíň s obstarožní lednicí a teprve druhá místnost zahrnovala postele. Nechyběla klimatizace a okna rovnou přelepili páskou, aby nikoho nenapadlo je otevírat. Cena zahrnovala i snídani, jejíž servírování představovalo hotový úřad. Nejprve si člověk vybral jedno ze tří menu na recepci a recepční vypsala lístek. Teprve pak se mohlo do restaurace, kde číšník vybral kartičky a na jejich základě jídlo naservíroval. Není divu, že v přezaměstnaném hotelu si tak všichni najdou dostatek práce.

V Moldavsku se platí moldavskými lei (1 leu = 1,26 Kč) a jejich bankovky tak trochu připomínají legendární hru Dostihy a sázky. Jsou obdobné velikosti a hlavně chybí větší bankovky, takže se neustále počítají hromady drobných. Při výběru 2000 lei z bankomatu má největší hodnotu bankovka 200 lei... Cenová úroveň je vyšší než na Ukrajině, ale pro nás je tu stále levně. Zejména jsou tu výrazně levnější pohonné hmoty, což má pak dopad na ceny dopravy obecně.

Kišiněv, trolejbus typu AKSM-321 na bulváru Ștefan cel Mare © Jiří Mazal

Moldavsko je nejchudší evropskou zemí a zatím bez vyhlídek na zlepšení. Čtvrtina práceschopného obyvatelstva žije v cizině, takže oficiálně je nezaměstnanost velmi nízká. V Moldavsku vždy dominovalo zemědělství, což platí dodnes, a nikdy tu nebyl těžký průmysl. Problémy začaly už v 80. letech za perestrojky, kdy Gorbačov zavedl prohibici, a jeden z hlavních exportních artiklů - víno - tak ztratil svá odbytiště. Kvůli sporům navíc platí zákaz dovozu moldavských vín do Ruské federace. Jak jsem se později dozvěděl od jednoho českého politika, plat moldavského ministra zemědělství sotva dosahuje naší průměrné mzdy. Moldavská delegace byla do Česka opakovaně zvána, ale nikdy nedorazila - bylo jim trapné přiznat, že nemají ani na cestu. Není tudíž divu, že Moldavsko se stalo hlavní zemí české zahraniční rozvojové spolupráce.

Vyrážíme na obhlídku města, které během druhé světové války v kombinaci se zemětřesením roku 1940 utrpělo značné škody a bylo nutno ho prakticky vystavět znovu. Dnes se tak pyšní širokými bulváry, pravoúhlou sítí ulic a značným podílem zeleně. Nejprve sice zahneme špatným směrem, ale nakonec to nevadí, neboť tak dorazíme k vlakovému nádraží. Železnice jsou v Moldavsku naprostou popelkou, stačí se podívat na tabuli s odjezdy před nádražím. Příměstské vlaky jezdí pouze čtyři a k tomu pár dálkových - v sobotu a neděli do Oděsy, ve stejné dny i do rumunské Iași, každý den je pak zajištěno noční spojení s Bukureští. Stěžejní je směr na Moskvu - s tou je spojení dvakrát denně a další vlak jezdí v liché dny. Každý druhý den také funguje spojení s Petrohradem.

Kišiněv, Ikarus zdejší MHD na bulváru Ștefan cel Mare © Jiří Mazal

Nádraží samotné je samozřejmě náležitě výstavné a čisté, dnes zcela předimenzované. Vedle řady pokladen, za které by se nemuselo stydět ani nově otevřené ČD centrum, je pro příměstské vlaky otevřen i kiosek u nádražní budovy. Zrovna je přistavován vlak do města Besarabeasca. Je to jediný spoj na jih od Kišiněva, navíc pro cestovatele v naprosto nevhodnou dobu - odjíždí navečer a zpět se vrací ve dvě ráno. Ani místními není zjevně příliš vytížen. Tvoří jej dva vozy, klasické "plackarty" upravené pouze k sezení. Do čela se postaví jeden díl z třídílné magistrální lokomotivy 3TE10M. O "hospodárnosti" takového provozu netřeba pochybovat.

Jelikož zároveň zjišťujeme, že vlak do Iași v pondělí nejezdí, vyrážíme na autobusové nádraží vyhledat nějaký spoj. Místní nás ochotně nasměrují do jedné z mnoha maršrutek, nedílné součásti zdejší MHD, která nás vysadí u tržnice, za nímž je v zástavbě ukryt autobusák. Vypadá dosti vybydleně a navíc se dozvídáme, že spoje do Rumunska odjíždí z jižního nádraží, které je asi 5 km od centra. Tak si aspoň obhlížíme tržnici, kde je řada stánků otevřena i v sobotu večer, a procházíme se po hlavní třídě města - bulváru Ștefan cel Mare. Kišiněv tvoří změť panelákových budov a veřejných staveb ve stylu stalinského baroka, typických antikizujícími sloupy a barokizujícími ozdobami. Bulvár je příjemně zastíněn stromy, ale veřejný prostor působí dost zuboženě - rozbitá dlažba, žádné odpadkové koše, pouze kolem vládní budovy probíhaly opravy. Naproti se také nachází zdejší největší zajímavost, Svatá brána neboli Vítězný oblouk. Za ním se v parku vyjímá pravoslavná katedrála.

Kišiněv, triumfální oblouk s katedrálou © Jiří Mazal

Jak je v postsovětských zemích zvykem, i tady se náležitě starají o své parky, vždy upravené, čisté a plné atrakcí pro zabavení celé rodiny. Do očí bijící je zejména kontrast mezi bohatstvím a chudobou - na jedné straně se drahá západní auta nestydí jezdit po chodníku, na straně druhé je vidět, jak hluboko mají místní do kapsy. I oni se však chtějí bavit, takže na jednom betonovém plácku duní světové hity a několik desítek důchodců v jejich rytmu bezelstně tancuje. Zatancují si i macarenu.

Zmiňme ještě kišiněvskou MHD - tvoří ji zejména trolejbusy nejrůznějšího stáří a původu. Nejpočetněji jsou zastoupeny sovětské ZiU-9, druhou nejčastější řadu však přestavují nové nízkopodlažní AKSM-321 z běloruského Belkamunmaše. Autobusový park pak pro nás představuje pravý závan minulosti, vedle západních ojetin jsou nejvíce k vidění maďarské Ikarusy.