Zašlá kráska Oděsa, komunistický skanzen v Podněstří a jiné východní zajímavosti (3. díl)

Celý následující den máme v plánu objevovat moldavské nejvýznamnější pamětihodnosti a pro tento účel jsme měli objednáno auto i s řidičem. Vše již dopředu zajistil hotel včetně vstupu do vinných sklepů v Cricově. Za pouhých 650 lei (ca 800 Kč) jsme tak najezdili téměř 100 km a navíc měli místního průvodce, který nás seznámil s mnohým z místních reálií. Řidič, Moldavan, nějaký čas pracoval i v Česku v Prostějově a na živobytí si vydělával coby taxikář. Nejprve míříme do vesničky Orheiul Vechi proslulé svými skalními kláštery. Silnice nejsou v nejlepším stavu a o výmoly není nouze. I po vyjetí z města jedeme po šestiproudé silnici, ale chybí jakákoliv mimoúrovňová křížení a cestu často kříží přechody. Přes obce se jezdí padesátkou a málokdo si troufá překročit povolenou rychlost. Velmi často jsou přímo nad vozovkou umístěny kamery, u kterých náš řidič brzdí s odůvodněním, že jinak by mu došel domů "snímek" i s tučnou pokutou. Pokud by to někoho neodradilo, nechybí ani retardéry přes celou šířku vozovky, a přeci jen ani majitel luxusního BMW si nechce zničit podvozek. Zdejší policisté navíc jezdí převážně v civilních autech. To vše přispívá k tomu, že zdejší provoz nepřipomíná jinak obvyklou východní džungli.

Orheiul Vechi, vlevo zhruba uprostřed viditelný klášter © Jiří Mazal

V dopoledním slunci se najednou před námi v jinak nížinné krajině otevírá úchvatný kaňon, v jehož prostředku vystupuje kopec s klášterem, kolem něhož se klikatí řeka. Kopec je provrtán množstvím umělých jeskyní, ve kterých žili mniši, podobné jeskyně se vyskytují i v okolních skalách. Samotný klášter je malý a znovu postavený, naposledy jej vyhodila do povětří Rudá armáda. Poté scházíme do rázovité vesničky Butuceni, která si i přes rozmáhající turismus uchovala své kouzlo. Jsme tu příliš brzy, restaurace otevírají až ve 12 hodin, ale otevřený je jeden z tradičních venkovských domů upravených jako muzeum. Jedná se o spíše navezenou sbírku všeho možného bez ladu a skladu, ale člověk si udělá představu, jak se tu kdysi žilo. Obzvláště zajímavě působil jakýsi "výminek" vyhloubený za domem ve svahu. Asfaltová silnice končí na parkovišti před vesnicí, dále už je jen udusaný štěrk a hlína. Podíváme se ještě do muzea oblasti, které však i přes honosný vzhled představuje jedinou místnost, a uháníme k dalšímu cíli - vinným sklepům v Cricově. Cestou nás ještě řidič upozorní na věznici, zdáli působící jako zbořený hrad. Až po pozornějším prozkoumání si všimneme strážních věží a ostnatého drátu.

Moldavská vína jsou známá i u nás a představují důležitou součást moldavského exportu. V Cricově naštěstí poznali, že produkce vína má i turistický potenciál, a tak se tu konají organizované prohlídky, což nám dopředu zajistil hotel. Zdejší sklepy patří k největším v Moldavsku (a na světě vůbec), upravené z původních dolů, kde se těžil stavební kámen. Délka podzemních prostor dosahuje úctyhodných 120 km, směřujících až do hloubky 100 m, a nejedná se o žádné chodbičky, ale pořádné koridory o šířce silnice.

Vinné sklepy Cricova © Jiří Mazal

Usedáme do silničního vláčku, poháněného elektřinou, a záhy vjíždíme do tunelu. Teď už chápeme, proč ostatní pasažéři sebou tahají bundu - je tu udržována stálá teplota 12 stupňů, při jízdě v otevřeném voze je však pocitově mnohem nižší. Během hodinové exkurze nám ukáží podzemní kino s dokumentem, provedou nás mezi hromadami sudů a ukáží nám i způsob výroby perlivých vín. Podíváme se i do cenné vinné banky, kde jsou nejen stará vína, ale kdejaký "papaláš" tu má také svou přihrádku, včetně Miloše Zemana. Zahraniční delegace se v Moldavsku vozí právě sem, a pro tyto účely tu existuje několik luxusních salonků. Na zdi tu mají fotografie vzácných návštěv, včetně Putina, Merkelové i našich politiků. Putin tu mimochodem oslavil své padesátiny. Legenda říká, že když sklepy navštívil Gagarin, vyšel ven až po dvou dnech.

Před návratem do hotelu se ještě stavíme na "južnym avtovakzálu", odkud jezdí spoje do Rumunska, abychom si na příští den koupili lístek. V kiosku u peronu se ptáme, kdypak to jede, ale děžurná jen odvětí, že do Rumunska nejede nic. Překvapivě na ni civíme, až se začne smát, a že jízdenky prodá, ale až dolíže zmrzlinu. Tak trpělivě čekáme, a následně s potěšením zjišťujeme, že bus do Iași jezdí každou chvíli, takže kupujeme dva lístky. Taxikář nás pak zaveze do hotelu a domluvíme s ním ještě odvoz ráno na autobusák.

Vinné sklepy Cricova © Jiří Mazal

Příští den pokračujeme v našem putování zdejšími dopravci oblíbeným minibusem s nadstavbou Mercedes-Benz, který je vybaven dokonce i klimatizací. Při jejím zapnutí se však v okenním sloupku, který má Jirka přímo u ucha, ozývá nepříjemný chrčivý zvuk. Raději nepříliš vysokou rychlostí jedeme směrem k rumunské hranici po zuboženě vypadajících cestách. Alespoň jsou některé úseky opravovány, což má momentálně za následek, že se popojíždí různě po krajnicích již mimo asfalt. Ten zcela postrádá autobusové nádraží, kde během cesty stavíme, a který působí spíše jak někde ze Střední Asie. Na udusaném plácku k nám ihned přiběhnou toulaví psi, ale jsou plaší a jen trpělivě čekají, jestli jim někdo něco nedá. Samotné překonání hranice je pak mnohem tristnější zážitek, než když jedete na Ukrajinu. Inu ochranu eurounijních hranic berou Rumuni velmi vážně. U Moldavanů jsme jen upozorněni, že jsme měli povinnost se v Moldavsku registrovat, neboť přejezd Podněstří znamená nelegální přechod hranic. Spokojili se s vysvětlením, že v hotelu nám s tím poradit nedokázali (o tomto problému jsme věděli) a v neděli se obtížně hledá nějaký kompetentní úřad. Rumuni nás slušně požádali o vystoupení a jali se důsledně prozkoumávat naše vozidlo. Nás zatím odbavili v hale na celnici, a kdo měl nějakou tašku, tak ji prohledali. U jedné cestující se sice objevily problémy, ale nakonec se vše zvládlo a se zpožděním pokračujeme do Iași. Na rozdíl od řidiče do Tiraspolu je ten náš velmi starostlivý a po každé zastávce celé osazenstvo přepočítá, jestli někdo nechybí.

Iași, původem francouzská motorová jednotka ř. 97 dopravce Regiotrans © Jiří Mazal

Překročení hranic připadá jako vjezd do jiného světa. Jsme v chudém Rumunsku, přesto si připadáme, jako kdybychom vjeli na vyspělý západ. Asfaltová silnice bez děr, opravené domy, a Iași se svými výstavními bulváry plnými ojetých, ale dobře vypadajících tramvají jezdících po standardním tramvajovém svršku, a ne po tankodromu. Vystupujeme na malém autobusovém nádraží přímo před železniční stanicí, kterou jsme zprvu ani nepoznali - architektura je sice nápadně železniční, ale jinak žádná cedule a kolejiště není vidět. Máme málo času, tak vyrážíme na prohlídku alespoň okraje městského centra.

Iași bylo hlavním městem Moldávie, dnes jedním z regionů Rumunska (neplést Moldávii a Moldavsko) a je druhým největším rumunským městem. Vítá nás mohutná architektura v historizujících slozích 19. století, vše pečlivě opravené, stíháme však dojít jen ke katedrále. V tramvajové dopravě dominují vozidla typu GT4 získaná jako ojetá zejména ze Stuttgartu a jiných německých měst. Tramvaje jsou sice velmi staré (z 50.-60. let), prošly však v 90. letech modernizací, takže nepůsobí nijak zuboženě. Před další cestou se ještě občerstvujeme v samoobslužné jídelně u nádraží, kde si naštěstí můžeme vybírat očima, neboť z jídelního lístku moc moudří nejsme. Konzumaci nám jen trochu kazí pouliční žebrák, nad kterým se zželel sousední stůl a sesbíral mu zbytky z oběda. Do jejich servírování žebrákovi ovšem rázně zasáhla děžurná, která uklízela stoly, dárcům vynadala a žebráka (zjevně místní známá firma) vyhodila.

Iași, ex-německá tramvaj typu GT4 na Piața Unirii © Jiří Mazal

Nádraží bylo plné pro nás exotických vozidel. Soukromý dopravce RegioTrans tu postával se svou ex-francouzskou jednotkou řady 97, která ve své domovině nesla přezdívku "Caravelle". Pouze lokomotivu a jeden vůz tvořil osobní vlak do moldavského Ungheni, kam se zajíždí na širokém rozchodu. Nás hlavně zajímal noční rychlík do Timisoary, kterým se chystáme přepravit na druhou stranu Rumunska, do Aradu, resp. stanice Aradu Nou. Čeká nás modernizovaný lehátkový vůz řady AcBcee, kam máme lehátka do čtyřmístného kupé. Souprava má pouhé čtyři vozy, ale další při své dlouhé cestě nabírá.

Uvelebujeme se a vše se zdá být naprostou idylou. Ta však končí hned v další stanici. Do kupé se přiřítí nasupená rumunská machna s manželem v pozadí. Začne mávat rukama a ukazovat, abychom se klidili na své horní postele. Ve čtyři odpoledne, no to určitě. Ignorujeme ji, a to spolu s jazykovou bariérou ji rozčílí k nepříčetnosti. Běží pro průvodčího a ječí na něj, ten však na takovou babu není zvědavý a strhne se ostrá hádka, při které ji průvodčí málem vyrazí z vlaku. Klidíme se na chodbičku a přemýšlíme, co dělat - vždyť do večera zbývá pět hodin. Na nějakou dobu nacházíme útočiště u průvodčího, který umí perfektně anglicky. Jezdil v ubytovacích vozech v době, kdy Rumuni běžně zajížděli do Střední Evropy včetně Prahy, Krakova a Varšavy. Nyní jezdí v pětidenním oběhu Bukurešť - Timisoara - Iași a za první tři dny služby naspal jen pár hodin. Není divu, vlak zastavuje co půl hodiny i v noci. CFR Călători žádnou servisní organizaci typu JLV nebo Wagon Slovakia nemá, stevardy tu dělají vlastní zaměstnanci a žádné doplňkové služby se neposkytují. Prý to bylo moc papírování, tak už se cestujícím nedělá ani čaj.

Iași, lokomotiva ř. 40 CFR Călători © Jiří Mazal

Nejprve míříme na sever, do Suceavy, a teprve pak se obrátíme na západ. Projíždíme Bukovinou, krajem, který patříval Rakousku-Uhersku. Až kýčovitě krásná kopcovitá krajina je plná kostelů a klášterů jak z pohlednic. I nádražní architektura je někde rázovitá ve stylu místních staveb. Se setměním zalezeme do postelí, ale moc se nevyspíme. Klimatizace funguje jen občas, takže chvíli je vedro, chvíli zase zima. Onen vydařený páreček ležící pod námi v noci nejen hlasitě diskutuje, ale navíc i telefonuje. To nejhorší ovšem přichází až ráno, máme 100 minut zpoždění. Navazující IC do Budapešti tak odjíždí bez nás.

Vystupujeme ve stanici Aradu Nou, 7 km od Aradu, neboť vlak jedoucí do Timisoary tak nemusí dělat úvrať. Spojení do Aradu je ovšem bezproblémové, obě místa spojuje tramvaj. Od bábušky prodávající lístky si necháme poradit linku a zanedlouho již přijede zdejší chlouba, tramvaj typu Imperio. Tyto článkové nízkopodlažní tramvaje vyvinul výrobce Astra Vagoane Călători ve spolupráci se Siemensem. Ve vozovém parku jinak převládá německá produkce (vše second hand) - různé typy tramvají výrobce Düwag, a nezastupitelné jsou i produkty Tatry, zejména tramvaje T4D, dovezené jako second-hand z Německa, T4 a T4R.

Projíždíme nejprve venkovsky vyhlížející krajinou na samostatném tělese u silnice a poté již vjíždíme do Aradu, kde koleje prochází podlouhlým centrem dle maďarského vzoru. Na nádraží zjišťujeme, že další vlak jede až o půl třetí odpoledne a že na celém rozsáhlém nádraží není úschovna zavazadel. Tak obtěžkáni batohy vyrážíme na prohlídku města.

Aradu Nou, tramvaj typu Imperio výrobce Astra Vagoane Călători © Jiří Mazal

Arad byl historicky maďarským městem a žilo tu také hodně Němců, kteří se zasloužili o hospodářský rozvoj. Arad tak dnes působí velkoměstským dojmem a je plný honosné historizující architektury druhé půli 19. století. Vše sice není ve stoprocentním stavu a zejména náměstí Avram Iancu za divadlem vypadá i s obrovským pomníkem bojovníků poněkud odrbaně, ale celkový dojem je kladný. Zbývá se ještě pořádně posilnit v jednom z četných bister, přičemž Jirka si s prodavačem úplně nerozuměl, takže porci kuřecího stehýnka s hranolky dostal dokonce dvakrát. Pak již nezbývalo než vyhlížet náš IC Transilvania do Budapešti. Přijely pouhé tři vozy rumunské provenience, ale plno v nich zrovna nebylo. Vnitrostátně jsou sice rumunské rychlíky povinně místenkové, ale k mezinárodní jízdence při cestě do Maďarska místenku netřeba.

Na hranicích v Curtici náležitě dlouho postáváme, a to dosti daleko od staniční budovy - ani vystupovat se nesmí, notoričtí kuřáci mají smůlu. Maďaři v Lököshaze jsou již o něco mírnější a hlavně dostáváme skupinu vnitrostátních vozů. Pak již cesta ubíhá celkem rychle, do Budapešti nevjíždíme po trati přes Cegléd, ale "vrchem" přes Újszász. V Budapešti se loučíme - Oliver hned pokračuje IC do Košic. Jirkovi poslední EC do Česka již ujelo, a jelikož Metropolem se mu nechtělo (co dělat v jednu ráno v Přerově), tak v Budapešti přespal. Na poslední chvíli se v době vrcholící sezóny špatně něco shání, takže nakonec vzal zavděk poněkud luxusnějším ubytováním v hotelu Hungaria City Center kousek od nádraží Keleti. Cesta se tak o den protáhla, ale na druhou stranu - trochu se s touto variantou počítalo, takže žádná tragédie.

Arad, římskokatolická katedrála © Jiří Mazal

Jednalo se o akci sice náročnější, ale nesmírně přínosnou a plnou zážitků. Vždyť Evropa je tak rozmanitý kontinent - není jen perfektně fungující doprava na západě, ale i chudé země na východě, kde i přesto lidé žijí a musí se vyrovnat s méně příznivým osudem. Tyto oblasti hlavně nejsou tolik dotčeny turismem, který udělal z centra nejednoho evropského města Disneyland, a nabízí tak opravdovější pohled na danou zemi. A vskutku, po příjezdu do Budapešti, plné baťůžkářů, téměř "unifikovaných" potetovaných hipsterů s plnovousy a klobouky, mi to město přišlo cizí a nepřátelské a spíše mě utvrdilo v názoru, že raději opět vycestuji na východ než na západ!