V Chotěboři peklo, v Sobíňově nebe

Jak nás již informoval jízdní řád Mikulášského vláčku, vyjížděl z Havlíčkova Brodu 3. prosince ve 12:30. Když jsem tedy v poledne vystoupil z rychlíku v Havlíčkově Brodě, u 5. nástupiště už stála souprava složená z M 289.1032 a 20 29 117 Bmx, a plnila se drobotinou i jejich rodiči. Je to můj oblíbený motorák a tenhle má dokonce sedadla, potažená původní zelenou koženkou.

Mikulášský vlak

Vlak se vydal na cestu do Chotěboře, Sobíňova a Ždírce nad Doubravou, personál prodával klasické lepenkové jízdenky a rozdával letáky, informující, co tam čeká malé návštěvníky.

Malí cestující v původních zelených koženkových sedadlech M 289.1032

Počasí bylo příznivé, slunce svítilo, i když nehřálo, za okny se míhala krajina Vysočiny, krajina lesů a pastvišť.

V Chotěboři už je nával

Vystoupil jsem nejprve v Chotěboři, vlak pokračuje do Ždírce. Tu jsem se uvítal s organizátory celé akce – Junior DDM SVČ Chotěboř, Spolek přátel železnic Chotěboř a Arriva. Před nádražní budovou stál již připravený Andělský autobus, jezdící dnes mezi nádražím a náměstím (trochu mě zamrzelo, že to není historická Škoda 706 RO, jako před půl rokem, ale pořadatelé mi vysvětlili, že Arriva je partner), ovšem za volantem sedí světec v bílé říze a se svatozáří a já nepochybuji, že to je ten řidič, co přišel spolu s farářem k nebeské bráně. (Jestli přece jen ten starý vtip někdo nezná, doplním v diskusi).

Organizátoři i s výpravčím a svatým autobusákem

Na malé návštěvníky tu čeká snad celé peklo: Čerti či hlavně čertice se rozestavěli po bývalé nákladové ploše, každý má své ohňové stanoviště, jsou však k dětem vlídní. Za básničku či písničku či alespoň trochu povídání každý obdrží barevný lepící proužek. Z nich si pak na konci stezky slepí vánoční řetěz a pověsí jej na stromeček.

První ohňové zastavení

Před tím je ale ještě čeká pravé peklo. Vstup do něho je v bývalé vodárně, je tu temno, je tu kotel, v němž se vaří hříšník, v jeho nejtemnějším koutě sedí sám Lucifer a povídá si s dětmi. Na to, že je Lucifer, je ovšem velmi hodný, každému nakonec dá nějakou sladkost. A na dřevěných schodech do patra je celá záplava hasačertů, ale nikdo se jich nebojí, jsou také dřevění.

Ve vodárně je peklo

Mezi tím na nástupišti dav zájemců houstne, vrací se Mikulášský motorák, který se tu takto mezi Chotěboří a Ždírcem otočí třikrát, až ve tři čtvrtě na šest se vydá zpátky do Brodu. Motorák tu musí objet, historická souprava je z dob, kdy řídící vozy nebyly a objíždění a připřahání je další zajímavostí pro diváky – u motorových souprav už se vidí málokde, na této trati už vůbec. Vítá nás mladá průvodčí v uniformě ČSD vz. 1966, avšak s andělskými křídly. Pořadatelé mi poradili, ať navštívím i Sobíňov, až tam že nás čekají nebeské bytosti, tak si také nastupuji, tentokrát do Bmx.

V Bmx je plno

Mikuláš se svojí andělskou asistentkou se schovává v čekárně sobíňovské zastávky. Mají tu i nabídku nápojů v PET, dnes by ale spíš bodlo něco horkého. Tady je další okruh pro děti: Obcházejí, či spíše obklouzávají na zdejších cestách stanoviště zvláštních bytostí, které navštěvovaly stavení v čase adventním a kontrolovaly, jestli hospodyně mají poklizeno a děti nemlsají, když je půst. Jsou to Žber, Peruchta, bába Klovcová, Ambrož. Na každém stanovišti jim dají poznat, která ingredience patří či která nepatří do perníku. Mouku od pilin ve skleničkách poznají zrakem, cukr od soli podle chuti, anýz že řehtá v plechovce, skořici po čichu ...

Báby Klovcové dávají čichat

Když jsem ale „napovídal“ že do perníku patří pepř, smály se tomu ty dvě dámy v hábitech – asi nečetly Wikipedii . Tak jsem jim ještě vyčinil, že klamou nezletilou veřejnost, že perník se dělal bez cukru ale z medu dávno, už v dobách, kdy výroba cukru ze třtiny nebo řepy nebyla známa.

Poznejte sluchem, co je uvnitř

Poslední stanoviště pro děti je druhá mikulášská dvojice. Té musí děti vypovědět, jak se cestou naučily recepturu perníku (vzhledem k jejich věku to spíš za ně dopoví maminky), dostanou za to sladkosti a obrázky.

Mikuláš s andělem

Má bývalá profese mi ovšem nedovolila nepovšimnout si jedné zabezpečovácké kuriozity: U stezky k přejezdu na zastávce je výstražník typu SSSR, tzv. „parohy“, a to ve vzdálenosti od koleje, jakou jsem dosud neviděl.

Výstražník typu SSSR značně vzdálený od koleje

Odjel jsem pak do Chotěboře, popovídat si chvíli s organizátory o tom, že akce se zdařila, soudě podle účasti, která vysoko přesáhla očekávání, že by to jen chtělo při dnešní teplotě podávat alespoň horký čaj, tatínkové by jistě vzali za vděk i něčím svařeným. Naproti nádraží je sice restaurace, ta má ale otevřeno jen v pracovní dny a majitel si nedá vysvětlit, že při takového veřejné akci by měl parádní tržbu. Tak jsme se rozloučili a já se vydal řádným vlakem k domovu. A tuto akci hodnotím jako dobrý příklad toho, co mohou ctitelé železnic dělat pro veřejnost, pro zachování starých vánočních tradic i pro popularitu železniční dopravy.

Úvodní snímek: Čert v Chotěboři