S Interrailem do Beneluxu a Irska (1)

Poslední květnový den jsem teprve nasednul do EN 458, abych s hodinovým proběhnutím po Duisburgu byl co nejdříve v Nizozemí. Optimalitu plánu ale zhatilo zpoždění nočního CNL 418 (pro mě spíše IC 61478), takže jsem v Amsterdamu jenom doslova oběhl nádraží, nahlédl na okraj čtvrti červených luceren k prvnímu kanálu a už se vezl standardním VIRMem do Haarlemu. Malé město mě okouzlilo, ale neslevil jsem z tempa. V Haagu i Rotterdamu jsem se zdržel jen k zachycení trochy železničního a tramvajového provozu a procházce po části centra poblíž nádraží, vycházeje z teze, že na detailnější poznávání stejně nemám čas. Moderní duch obou měst mě zaujal, ale neuchvátil.

Rotterdam: atmosféra města © Libor Peltan

Již notnou dobu před cestou jsem sledoval zpravodajství: Francie celý půlrok doslova žila stávkami, železniční odbory ale likvidovaly delší čas provoz i v Belgii, která je, řekl bych, na vlacích více závislá. Zdálo se, že nejhorší už pominulo, soudě podle odjezdových tabulí na internetu. Nejdůležitější pro mě bylo spojení do Lucemburku, které se zdálo být zcela odříznuté trasou přes Arlon, ale neporušené v dvouhodinovém taktu z Liège. Tam jsem stejně chtěl zajet kvůli "ulovení" starých pantografů AM62..73.

V Antwerpách se vše zdálo bezproblémové: prohlédl jsem si interiér několikapatrového nádraží a přestoupil do prvního vlaku na Brusel. Tam jsem lovil různá vozidla jak na podzemním nádraží Centraal, tak na hlavním Midi, a rozhodoval se, jestli navštívit (zase jen na skok) centrum, nebo si projet více tratí. Nejasné a neoptimistické (dez)informace na odjezdových panelech a chaos všude kolem mě však přiměly pokusit se dojet do Liège co nejdříve a co nejpřímější cestou. Tu nabízelo brzké IC, které mě však navzdory původní informaci vysypalo už v blízkém Leuvenu, kde jsem navíc kvůli focení "brejlovců" řady AM86 ztratil kontakt s davem, který asi zmizel na vlak do Hasseltu.

Liège-Guillemins: nezvykle opuštěná, ale nádherná stanice © Libor Peltan

Já se držel přímé trasy a vida, že všechny vlaky do Liège jsou systematicky rušeny, vzal jsem zavděk osobákem do Landenu, odkud jsem dál mohl jet ... ničím. Stávky zřejmě přesekly hranici Vlámska a Valonska a autobusy tu byly jen lokální a jinými směry. Pomohl mi výpravčí informací, že osobák asi za hodinu, který tu začíná, nebude zrušen, a tak jsem pozdě odpoledne dosáhl města na Máze, nakoupil místní pochutiny v supermarketu a nafotil nádherné, byť úplně pusté nádraží.

S radostí vystřídavší napětí jsem přivítal soupravu vlaku do Lucemburku v "klasice". Za postupného soumraku jsem sledoval krásnou trať k jihu, než se u pohraniční stanice Gouvy ozvalo "konečná" a já překvapeně vystoupil do deště v malé vesničce. Průvodčí mi neuměl poradit, strojvedoucí, zamknuv lokomotivu, mě odradil od pěšího pochodu a zmínil, že ráno "snad" pojede lucemburský vlak. Když připojil, že můžu přespat v čekárně, vzal jsem zavděk suchem a zásuvkou a brzo ráno se skutečně dočkal liduprázdného Dosta. Protože Interrail mi ráno už neplatil a plánoval jsem si koupit lucemburskou jízdenku, přejel jsem načerno hranici a v Troisvierges jsem věděl, že už jsem "v suchu".

Troisvierges: lucemburský ekvivalent belgické řady 13, která na trati Bruxelles-Liège
push-pulluje běžně 13 vozů dvousetkilometrovou rychlostí © Libor Peltan

Podobný obnos, jako za celodenní jízdenku na Prahu, utratíte za celodenní jízdenku na Lucembursko, platnou ve vlacích (ne však v přeshraničních úsecích s výjimkou Volmerange) i autobusech. Železniční síť je košatá, byť plno tratí je zrušených, a postrádá nezajímavé úseky. Malebnější úseky jsou na severu, kde se vinou úzkými údolími s množstvím tunelů a výhledů na říčky, lesy a hory, jihozápad státu je zase průmyslový. Dechberoucí je výjezd z Lucemburku na sever - ze tří mostů je parádní výhled na centrum města.

Projet všechny tratě, včetně Rumelange, kam zavítá jen několik vlaků denně, mi zabralo skoro celý den - jen pár hodin jsem si tudíž vyhradil na průzkum části v mapě podivně vypadající úvraťové železnice mezi Pétange a Longwy. V horách se tam nachází rozsáhlé důlní muzeum, které bych někdy rád navštívil, jezdí k němu dokonce příležitostně vlak, ten jsem však nepotkal. Nafotil jsem jen zajímavosti vnější expozice a vysprintoval na rozhlednu nad Lamadelaine. Rovněž okolí Steinfortu je podle mapy zajímavé, opět nedostatek času mě donutil jen prohlédnout artefakty zrušené trati do Ettelbrucku.

Fond de Gras: muzeum v úvraťové stanici důlní vlečky, vpravo patrný kousek úzkokolejky
© Libor Peltan

Centrum Lucemburku jsem důkladně prochodil až za tmy, přesto si troufám zařadit ho mezi nejhezčí v Evropě. Celkově bych železnici v tomto malém státě označil za velice efektivní s funkční taktovou dopravou. Protože jsou všechny tratě s osobní dopravou elektrifikované, není vozový park příliš rozmanitý - nabízí se několik typů souprav s různou kapacitou, jejichž nasazení +- odpovídalo poptávce, občasné prázdné Dosto nebo narvaný Coradia Duplex jde na vrub vynuceným oběhům souprav.

Pozdě večer už mi nezbývalo sil než odpočívat u nádraží, dokud vprostřed noci nepřijede český autobus směřující do Londýna. V něm jsem se vzbudil akorát před hraniční kontrolou v Calais. Pro posádku i celníky je to rutina, takže vše běželo jako na drátkách.

Se štěstím jsme se nezdrželi na obrovském parkovišti, kde vozidla čekají na svůj spoj, a brzy jsem nadšeně pozoroval, jak se naše Scanie souká do ohromných plechových krabic jen vzdáleně připomínajících vlak. Po rozestavení všech autobusů se mezi vozy spustily přepážky, které však disponují přechody pro pěší, takže jsem za jízdy mohl celý vlak projít - na obou koncích soupravy se nachází vůz, jenž umí složit svůj plášť a slouží tak k najíždění autobusů, jsou tam také asi čtyři záchody vedle sebe a několik sedaček u nich (a hrozný zápach), dál už je lokomotiva (Class 9).

Calais: autobus přijel do vlaku © Libor Peltan

Po chvíli jízdy v levém pruhu dálnice a proplétání se Londýnem jsme překvapivě přesně (na to, kolik náhodných jevů cestou ovlivňovalo její dobu) dorazili k nádraží Victoria. Odpoledne jsem měl naplánováno strávit s kamarádkou, ale ještě jí zbývalo pár hodin v práci, takže jsem se klikatě prošel po profláklých turistických cílech a pak využil Ústřičnou kartu k letmému poznání metra.

Nepamatuju si už přesně, kudy jsem v spěchu projel, cílem bylo co nejvíckrát přestoupit, svézt se všemi starými typy souprav (což nebylo těžké, neboť na každé lince krouží jeden typ, nejstarší na hnědé), něco málo nafotit, užít si dusno a nutnost sehnout hlavu při zavírání dveří a probloudit co nejvíce úzkých, křivolakých a schodovitých přestupních chodbiček; přitom jedinkrát použít vstupní a výstupní turniket (jednoho přestupu jsem se musel vzdát, neboť bych musel projít dvojími turnikety) a stihnout vše do 90 minut. Měkkýš tak při zúčtování na konci dne strhne jen jednotlivou jízdenku.

Piccadilly line: ostražitost je místě, metro ohrožuje vaši hlavu, nohu i dítě © Libor Peltan

První díl vyprávění ukončíme na stanici Euston, kde čekám na noční vlak do Skotska. V příštím díle se kromě severské země můžete těšit mimo jiné na duo železničních muzeí a celé Irsko. Slibuji, že fotografií bude více.

Úvodní snímek: Rotterdam Centraal: Thalys a nádraží © Libor Peltan