S Interrailem na sever - 1. díl: Nizozemí, Belgie a Porýní

V předchozím seriálu (1, 2) o cestě do Beneluxu a Irska jsme vyčerpali pět dní z desetidenní jízdenky Interrail a zmínili stávkami sužovanou Belgii a Francii. Když jsem své výlety brzy na jaře rozvrhoval, tyto okolnosti jsem netušil, měl jsem proto za lubem druhou půlku června proměnit v opakovaný průjezd Belgií, cestu kolem Francie, návštěvu Katalánska (za příznivých podmínek zvážit až Portugalsko) a případný zbytek utopit v Itálii. Naopak s (nejen cestovatelským) kamarádem Jethrem jsme rozmýšleli srpnovou Skandinávii.

Po návratu z Irska bylo jasné, že Francie nemá cenu, Belgie vypadala lépe, a tak jsem prahnul po reparátu předchozího neúspěchu a Jethrovy skandinávské plány se mi čím dál méně zamlouvaly pro svou megalomanskost a obětování Pobaltí. Přestože s ním cestuju rád, posledním ťukem do jazýčků vah se stala kamarádka jinak naprosto "neoutdoorová", zatouživší po dobrodružství na severu. Během pár dní jsem tak splácal improvizovaný plán a po svižných přípravách se jal pokoušet fortunu.

Deventer: řada 17 se soupravou DDM, 20. 6. 2016 © Libor Peltan

Osvědčený Canopus nabral zpoždění už v Praze, pak kolem Hněvic a nejvíce na berlínském Ostbahnhofu, kde jsme samozřejmě čekali na skupinu vozů z Varšavy. Hodinovou sekeru vykompenzoval plánovaný, ale neuskutečněný prostoj v Hannoveru (dříve se tu rozřazovaly noční vlaky, už není co rozřazovat), jak předpověděl průvodčí (mimochodem, jestlipak víte, co znamená německy "anúfa"?), takže jsem včas vystoupil v Hammu, abych z trojice v úvahu připadajících přechodů do Nizozemí (Enschede, Emmerich, Venlo) využil tentokrát ten první.

Urychleně jsem na nástupištích a pak i v hale hledal na cedulích svůj ostrý přípoj, ale marně. Ostatní odjezdy vesele svítily, s chutí jsem zpanikařil, ale včas se dopídil správné z regionálních jednotek postávajících u nástupišť. Nepříliš udržovaným vlakem společnosti Nationalexpress jsem tak dosáhnul Münsteru a pak s několika nedlouhými přestupy jen k pofocení nádraží směroval do Amersfoortu s nadějí poslechnout si labutí píseň pantografů Mat'64. Avšak smůla, už je odvál čas. V honbě za rozmanitým vozovým parkem jsem alespoň nepohrdnul regionálním push-pullem třídy DDM, který mě odvezl kus zpět do Deventeru, což mi, jak jsem zjistil v aplikaci RailPlanner při seběhu eskalátoru minutu před jeho odjezdem, moc nevadilo, neboť jsem se odtud mohl pohodlně dovézt dalekonosným IC přímo do Roosendaalu, kam jsem měl dále namířeno.

Antwerpen-Berchem: řada AM 75, 20. 6. 2016 © Libor Peltan

Hned při výstupu z VIRMu jsem zahlédl vytoužený belgický AM 75, jeho odjezd až za hodinu mi dal příležitost prohlédnout si ne zcela nezajímavé městečko, byť úporně pršelo. Abych se při shodné další trase od minulé výpravy nějak odlišil, přestupoval jsem tentokrát na antwerpském Berchemu a do Leuvenu se místo přes Brusel dovezl zkratkou s přestupem v Mechelen, kde jsem riskem vyšetřil pár vteřin na ucházející nafocení pěkného červeného brejlovce řady AM 86. Do Liège jsem docestoval rychle a bezproblémově a krásná stanice byla tentokrát plná lidí a vlaků, včetně hned několika vytoužených AM 70.

Se záměrem šetřit časem jsem vybíral, který z nich jede příhodným směrem s dobrou možností návratu, vyhrála dvojička do Visé. Tam jsem na nástupišti v papírovém jízdním řádu zjistil, že má jet za půl hodiny zpět, a vyrazil do města. Po návratu jsem na prázdném nástupišti odhalil hloupou chybu: díval jsem se na sobotu, (ne)řád pro pracovní den byl až na vedlejší lampě (takže celkem nepřehledný stav). Nezbývalo než si počkat další půlhodinu, i tak mi zbýval čas na protažení do Liège-Palais, to bychom však nesměli dlouho prostát na Jonfosse, odkud jsem se raději vrátil, abych nepropásnul klíčový vlak dne.

Liège-Guillemins: řada AM 70, 20. 6. 2016 © Libor Peltan

Bruxelles a Köln přes den spojují dvě srovnatelné kategorie rychlovalků: Thalys a ICE. Liší se nutným příplatkem pro interrailisty: 20€ versus nic. Pochopitelně jsem tak zvolil poměrně brzký spoj německého dopravce. Úseky s rychlostí 250 km/h střídaly kolem Cách pomalejší, ale celý čtyřicetiminutový přestup ve městě nad Rýnem jsem měl za světla. Úvodem do nevelkého centra je přímo nad hlavákem se tyčící Kölner Dom, konec v tomto čase dosažitelné oblasti vymezuje tramvajová trať na Cäcilienstrasse. Během klidné jízdy IC do Koblenze se setmělo a z osobáku jsem mohl jen tušit blízkou hladinu veletoku. Společně s německými mladíky oblažujícími jízdu muslimskou populární hudbu z mobilu jsem vystoupil v Sankt Goarshausenu a pak se vyšplhal nad úbočí, kde jedna z map slibovala jakýsi přístřešek. Optimistický předpoklad naplnil krásný altánek, rád jsem rychle ulehl.

Ve středu 22. 6. mě vzbudilo slunce a rovnou ze spacáku jsem nadšeně odstřeloval rýnské údolí svým objektivem. Hrady a zámky, nákladní lodě, přívoz, regionální i nákladní vlaky pod sebou, navíc dálkové na protějším břehu... Dovršilo to nečekaně prosvištící historické Intercity. Trvalo mi, než jsem se dokázal odtrhnout a vydat na celodenní túru víceméně podél toku, ale spíše pořád z kopce do kopce. Loreleifelsen, přívoz v Kaubu, z nějž byl téměř nadosah tamní vodní hrad (toho času poněkud více potopený), skutečně krásný Bacharach... Odtud jsem se už vezl osobákem, jízdenka stála na můj vkus hodně, alespoň jsem na ní pak mohl v Mainzu popojet i tramvají.

Sankt Goar: Burg Rheinfels, 21. 6. 2016 © Libor Peltan

Měl jsem štěstí na Düwag M8C. Prošel jsem si město, objevil zrušenou krátkou lanovku a skvělou klouzačku a nakonec i slušný kebab a zažil něco adrenalinu při sledování odjezdových tabulí plnících se dvou i třícifernými zpožděními. Noční IC 2020 do Hamburku ale jelo včas a k mému potěšení v něm byly řazeny i vozy Bwmz, bývalé první třídy legendárních vlaků TEE. Prázdné kupé jsem však později opustil, abych v modernějším sousedním voze dobil elektroniku. Ve městě na Labi jsem počkal na kamarádku a spolu jsme hned vyrazili do Skandinávie.