S Interrailem na sever - 2. díl: Skandinávie

Smyčku v Rendsburgu jsem neočekával, tak jsem si ji neužil naplno, ale i tak mě ohromila. Ve Flensburgu byl delší přestup a čas projít se po městě, to nás ale nezaujalo. Dále už jelo pohodlné IC3, rozhlížel jsem se po rovinaté krajině a odstavených Nohabkách. Ve Fredericii se před našima očima poskládal vlak do Kodaně ze čtyř jednotek IC3, všechny přijely z různých stran a byly solidně zaplněné. Kvůli výlukám vlak nabral slušné zpoždění, ale na přestup v Kodani zbylo dost času, jen jsme už nic nepodnikali.

Problematické se ukázalo najít nástupiště 9 3/4, pardon, 26, když „normální“ nástupiště mají čísla 1 až 12. Našli jsme nepříliš jednoznačné šipky, ale nakonec jsme se dopídili ostrůvku uprostřed gigantického zhlaví, kam ne zrovna včas přijelo mně už známé klopidlo X2000. Cestou do Malmö jsme si dvakrát dlouze postáli v polích, rozhlas upozorňoval na hraniční kontrolu, tu jsme však nezaregistrovali. Jízdní řád s prostoji počítal, takže zbytek mně už známé trasy až do Stockholmu proběhl hladce, včetně předjetí soukromého Snälltåget, tvořeného historickými švédskými vozy taženými moderním Taurem.

Stockholm/Tekniska högskolan, 24. 6. 2016 © Libor Peltan

V hlavním městě jsme koupili čipovou celodenní jízdenku a chtěli využít Interrail na popojetí S-bahnem na okraj města do lesů k přespání, ale u turniketů jsme narazili na záporné stanovisko. Improvizovaně jsem našel standardní osobák, který nás dovezl do Flemigsbergu, univerzitního předměstí, odkud jsme nocí došli ke stanici Masmo, do míst, kde jsem přespával o dva roky dříve. Tentokrát noc nedopadla idylicky, slejvák nedal bivakovací plachtě šanci, a od tří ráno jsme tak podobni houbám drkotali vším ve vstupním tunelu do stanice metra, sušíce spacáky v průvanu občas posilovaném přijíždějícími vlaky.

Celý 24. červen bylo v plánu projíždění metra, tramvají a vlaků ve Stockholmu. Nepříjemným překvapením byl sváteční provoz - 21. června sice bylo už v úterý, ale Švédi slavili v pátek a sobotu. Projeli jsme si však většinu metra, Lidingöbanan, jednu a třičtvrtě ze tří větví Roslagsbanan a celou Tvärbanan. Saltsjöbanan byla natolik ve výluce, že na Slussen chyběly koleje. Severní větve modrého metra mě zaujaly svými uměleckými stanicemi natolik, že jsem si příštího rána na zastávce Högberga ze spacáku přivstal, abych se tam při poslední hodince platnosti jízdenky vrátil.

Stockholm/Kungsträdgården, 25. 6. 2016 © Libor Peltan

Zbytek soboty jsme strávili procházkou od vyhlídky Skinnarviksberget do centra města (kde jsem objevil drahou, ale zajímavou prodejnu železniční literatury), odpoledne zaslouženým odpočinkem v Burgerkingu, od nějž jsem si při horkém počasí odběhnul zaplavat ve slané vodě zálivu. Aby nám v nočním vlaku do Narviku platily Interraily, museli jsme do něj nastoupit až po sedmé hodině, to znamenalo přesunout se dřívějším X3000 do Söderhamn, kde jsem se prošel po zrušené trati, pravděpodobně staré hlavní, jež je teď přeložena, a se štěstím pár minut před zavíračkou nakoupil svačinu na celodenní putování.

Následovala má nejdelší souvislá cesta vlakem - i když v Sundsvallu se konala delší přestávka, takže se všichni vyhrnuli na nástupiště a větrali a slunili. Celou noc se prakticky nesetmělo, a tak jsem v polospánku občas mžouravě zkontroloval zvolna se měnící severskou krajinu. Další delší přestávka přivítala neděli 26. 6. při úvrati v Kiruně, příležitost se osvěžit a pořádně probudit, zbývající úsek trati jsem byl rád, že ho pojedu dvakrát.

Sundsvall: večerní siesta, 25. 6. 2016 © Libor Peltan

Neumím hezky popsat působivé výhledy, ani pocit, kdy náš vlak zastavil a zůstal stát v zastávce Björkliden. Personál nebyl s to předpovídat, zpoždění narůstalo a s ním i má nervozita, protože se s ním zkracoval i původně dvouapůlhodinový pobyt v Narviku. Cestujícím nezbylo než se poflakovat po dřevěném peroně a využít služeb obchůdku. Se sto deseti minutami zpoždění se noční spoj přehoupl přes hřeben Skand, stáhnuv pár minut dorazil ve 14:22 do cíle, takže jsme na návštěvu města měli něco přes třičtvrtěhodinu.

Chtěl jsem najít slušný výhled na přístav, kamarádka zase pořídit norský pohled, takže jsme se po chvíli rozdělili. Na nádraží jsme se sešli pár minut před plánovaným odjezdem zpátečního spoje, oba s neúspěchem. Výpravčí šuškandou roznesl informaci o minimálně čtyřicetiminutovém zpoždění, tak se kamarádka vypravila ještě hledat někam přesunuté infocentrum, kde ale také neuspěla a nakonec jí poslali na benzínku nad stanicí - ani tam ale pohledy nevedou. To už ale u nástupiště stála souprava a nervózní průvodčí naštěstí desítky sekund počkal, takže jsme se aspoň vyhnuli katastrofě a půlhodinové zpoždění nás vzhledem ke klidnému závěru dne, procházce po Kiruně, netrápilo.

Z trati Narvik - Kiruna, 26. 6. 2016 © Libor Peltan

Hezké náměstí, zajímavá radnice, zrušené nádraží - v důlním městě není moc zajímavého a postupně to ustupuje těžbě. V křácích za vytrhaným kolejištěm někdejší stanice jsme zkusmo pospali v bezetmé noci a ráno 27. 6. nás regionální vlak dovezl do nádherného přístavu Luleå. Hodinku jsme efektivně využili ke zhlédnutí co nejvíce, a spěšnému poslání dopisů a akorát stihli autobus, v němž platí Interrail - podél neprovozované trati do Finska, s přestupem v terminálu Haparanda na hranicích, kde je pohodlná čekárna, pošta, záchody a nedaleký supermarket.

Skoro sami jsme kodrcavým regionálním busem objeli Tornio a Kemi a konečně mohli nasednout do finského vlaku. Zdejší železnice těží ze širšího rozchodu kolejí a hlavně průjezdného profilu, takže v dálkové dopravě vládnou patrové vozy s různými konfiguracemi druhé třídy, někdy nahoře s první, nebo dětským oddílem, nebo dole s restaurací... Hned za Kemi je zajímavý silničně-železniční most, následuje už typicky finská trať - rovina, lesy a ojediněle poutavé výhledy z okna.

Kemi: vlak Oulu - Rovaniemi, 27. 6. 2016 © Libor Peltan

Do Kemijärvi zajíždí jediný noční vlak nad ránem, takže večer jsme se dostali jen do Rovaniemi. Zaujalo nás dětské hřiště ve stylu Angry Birds a neodpustili jsme si utrácení za dobroty v supermarketu. Blížil se večer, takže bylo potřeba co nejrychleji stopovat ve směru Kemijärvi. Během pochodu za město k výpadovce postupně přibývalo komárů, to jsme ještě netušili, že je to teprv začátek. Bylo sice denní světlo, ale už poměrně pozdní hodina, takže aut jezdilo čím dál méně a to jenom lokálně, nejčastěji k santovské vesničce na polárním kruhu.

Když už jsme si zoufali, zastavil nám chlápek v Mercedesu, dovezl nás kousek za Vikajärvi, a trochu se zdráhal vysadit nás v divočině, ale ukázal nám kempovací místo na břehu řeky Vikajoki. "Tady v tom domku," zmínil chvíli předtím, "bydlí můj známý, je hodný, tak kdyby vám bylo nejhůř, poproste o pomoc tam." My jsme se ale medvědů ani sobů nebáli, takže jsme takovou pomoc nepotřebovali. Místo toho jsme pár metrů od vodní plochy na severu Finska zažili něco, co se jinde zažít nedá. Různé pokusy o spánek pod bivakovací plachtou a zabalení do spacáku jsme kolem čtvrté vzdali (koncem června za polárním kruhem byl stále den) a při oblékání, balení věcí i močení museli stále utíkat, udržujíce tak několikacentimetrový náskok před tisícihlavou krvelačnou bestií.

Kemijärvi: moc zajímavého tu není: kostel a trať směr Salla/Kelloselkä/Rusko, 28. 6. 2016
© Libor Peltan

Ohromným štěstím bylo hned druhé auto, které nás po pěti minutách stopování vzalo až do Kemijärvi. Sympatický dřevorubec-soukromník nás vysadil v nepříliš zajímavém centru s pěkným kostelem, prohřáli jsme se, udělali si zase radost v supermarketu a po krátké procházce došli na nádraží vyřešit místenky na noční vlak. Pokladní věděl, že k Interrailu nejsou potřeba, a navíc nám vyhledal, ve kterém voze bude nejvolněji. Kamardáka pak užívala teplo a pohodlí nádražní čekárny s lavičkou a stolem, kde se střídavě učila a spala, já se vydal prozkoumat znovu město, běžkařské závodiště i trať směrem do Ruska (bez provozu, v probíhající rekonstrukci a elektrifikaci). Večer jsem si neodpustil ještě jeden výlet - na pláž, k bezvadnému vykoupání v jezeře.

Nočním vlakem jsme se přesunuli jen do Oulu, protože to nahrávalo jedné z mála kombinací, jak v řídkém severském provozu za jeden den (29. 6.) projet co nejvíce finských tratí. Prohlídka města nás brzy uondala, tak jsme zbytek bílé noci prodřímali na lavičkách na nádraží, cítíc se při tom bezpečně. Pendolino nás dovezlo přes Kuopio do Mikkeli, kde jsme zase hodinku proběhli po městě, a popojeli zpět do Pieksämäki - zde byl zase delší přestup. Nepodařilo se nám sehnat kloudně výhodné jídlo, zato jsem alespoň pofotil železniční pomníky za nádražím. V Jyväskylä jsme rychle přestoupili do motoráku Dm12, vyrobeného v Česku, a trochu zajímavější krajinou se převezli do Seinäjoki na hlavní trati. Škoda že nebyl delší prostoj v uzlu Haapamäki poblíž Keuruu, kde jsem zahlédl plno volně odstavených historických vozidel - parovek, vagonů, ale i traktorů.

Haapamäki: řada Dm12 ze Studénky, 29. 6. 2016 © Libor Peltan

Pohrdnul jsem projetím části trati do přímořského Vaasa, místo toho jsme vyhledali horu kebabu s nudlemi za výhodnou cenu a obyčejným rychlíkem se svezli do Helsinek. Na nádraží Pasila jsme zkontrolovali způsob nákupu celodenních jízdenek, vymotali se ze staveniště a malým ale hezkým sídlištěm, jímž se v nepochopitelné smyčce proplétá tramvajová trať, došli do blízkého rozsáhlého lesa, kde jsme na jedné ze skal našli kloudně ukryté (i bez tmy, na což nejsem zvyklý) a pohodlné místo k přenocování.

Poslední červnový den jsme věnovali hlavnímu městu, přičemž jsme se několikrát rozdělili - kamarádka to vzala pěšky, v klidu a s návštěvou kavárny kombinované s knihkupectvím, já se zas pokusil projet co nejvíce z tramvajových tratí, celé metro (byť ve výstavbě jsou další úseky), omylem jsem také načerno projel velký S-bahnový okruh přes Myyrmäki, letiště a Vantaa; ve Verkkokaupě u západního přístavu jsem dokoupil potřebnou kartu do foťáku (a vedle se štěstím ověřil místo zítřejšího odjezdu lodi do Tallinnu), došlo samozřejmě také na procházku po městě - pěkné a zajímavé, nejvíce zaujal Temppeliaukion kirkko, kde navíc právě zvučila metalová kapela na večerní koncert.

Helsinki Ilmala: had Sm2 vjíždí do depa Pohjois-Pasila, 30. 6. 2016 © Libor Peltan

Poté, co se kamarádka večer odpojila (busem do Turku, další den lodí do Stockholmu, nočním vlakem do Malmö a pak už "normálně"), se mi přestalo dařit - pantografy Sm2 nejdříve jely nevýhodným směrem a pak zmizely z S-bahnových linek úplně (jsou v provozu spíše ve špičce), ztratil jsem karimatku, výhledy na odstavná nádraží u Ilmaly mě zklamaly, ujelo mi pár tramvají... Náladu mi trochu zlepšilo vykoupání v moři na pláži za Munkkiniemi a po úvaze jsem přenocoval na stejném místě jako včera. 1. 7. jsem si přivstal, abych dovyužil celodenní jízdenku, doprojel zbývající tramvajové tratě, ulovil Sm2 a s předstihem byl v přístavu, což se mi vše podařilo a mohl jsem si užívat plavbu do Estonska. Velká loď nabízela paletu zábavy: z paluby sledovat vzdalující (a později přibližující) se pobřeží, malé ostrůvky a hejna racků; v sále vstřebat představení tuctového kouzelníka a výstup enormně kýčovité kapely, stravovat se, či jen tak sedět a nabíjet tablet a foťák a lovit občas funkční Wi-fi.