Na skok na Ukrajinu

Začátek cesty 9. července ozvláštnil zbrusu rekonstruovaný motorák Arrivy, který nás však už v Uherském Brodu vyklopil do autobusu náhradní dopravy. Ani silničky podél legendární vlárské trati nejsou samá nuda, navíc jsme si vyslechli trochu zákulisních drbů z garáží, podporovaných matkou-gigantem, v rozhovoru průvodčího s řidičem, operativně staženým z Jesenicka.

Trenčianské Teplice: Interiér vozu TREŽky © Libor Peltan

Využili jsme jeden z provozních dnů TREŽky, čímž jsem v Trenčianských Teplicích završil své projíždění slovenských tratí. Pro rozhýbání před náročným výletem jsme poběhali po okolních kopcích, večer v Trenčíně jsem chtěl završit den fotkou ze starého úseku překládané trati s pěkně nasvíceným hradem na pozadí, ale chyběl tomu vlak, dlouho se žádný neobjevil. Hledal jsem pak hospodu, kde jsem před šesti lety při čekání na noční rychlík Zemplín neplánovaně propadl kouzlu borovičky, už je však zřejmě zrušená. Hned vedle naopak vznikla Sokolovňa pub, ta stojí za to. Zbytek času do Zemplína jsme strávili v nepříliš útulné čekárně na stanici.

Poprvé jsem si připlatil za lehátko, protože to u ZSSK na této relaci byly drobné. Pohodlné Bcmh nás dovezlo až do Michalovců, kde jsem po obligátním snímku dvojčete brejlovců a výstavky starých návěstidel našel na druhý pokus správné stanoviště autobusu. Pomalu, ale bez problémů a většího čekání na hranici jsme se přesunuli do Užhorodu a hned nasávali atmosféru východu.

Užhorod: VL10 v čele rychlíku do Kijeva © Libor Peltan

Vybral jsem 1990 UAH z bankomatu (kurz zhruba 1:1 na české koruny), zakoupil po 30 UAH dvě simkarty s mobilním internetem a krátkou procházkou jsme si prohlédli kompaktní centrum města. Na břehu Uže jsme našli koleje pionýrské železnice, včetně stanice s depem, kde právě souprava TU2 s dvěma vagonky procházela nátěrovou fází opravy.

Po pár kvasech a nákupu jsme se vrátili na nádraží, zazmatkovali při koupi jízdenek (na osobáky se prodávají v jiné budově - “příměstském” nádraží), a prorelaxovali čas do odjezdu netypického spoje Užhorod - Korolevo mimo Čop. My však vystoupili už v Baťově, abychom si prohlédli naprosto rurální sídlo s ruinami občanské vybavenosti ze slavnější doby a jedním stále žijícím (a to čile) blokem paneláků.

Ďakovo: D1 na obrovském a prázdném nádraží s jediným nástupištěm © Libor Peltan

Další Ganz - dřevěné sedačky, neotvíratelná (zatuhlá) okna, výheň, pomalá, kolébavá, nekonečná jízda na jeden funkční motor - nás s úvratí v Korolevě (kde jsem zachytil startující Sergej na rychlíku Solotvino - Sjanky - Lvov) dovezl do Ďakova. Sem jsem si zajel jen kvůli projížděčské vášni, a tak jsme ani nehledali náves a místo toho zakempili v polích.

Ráno jsme zase jiným Ganzem (tenhle měl v jednom z hnacích vozů hezký koženkový interiér!) popojeli zpět do Vinohradiva, abychom chytili jediný spoj úzkokolejky, jedoucí podle jízdního řádu až do Iršavy. Lokálka je v provozu jen v pondělí (včetně 11. 7. 2016), čtvrtek a neděli. Jízdenky nám prodali normálně, a tak jsem v rozverné náladě fotil pestrobarevný vláček s TU2 a dvěma vagonky, jejichž okna byla střídavě tvořena neotevíratelným sklem a dírou.

Vinohradiv: Souprava úzkokolejky do Chmilniku 11. 7. 2016 © Libor Peltan

Podkarpatský venkov nám rozevřel svou rázovitou náruč, děda ve vláčku se nemohl rozhodnout, jestli se bavit s námi (studoval v Československu medicínu, pak dělal doktora, procestoval půl Evropy, teď není práce) nebo hrát s ostatními chlapy durák. Těsně před Chmilnikem, kde se připojila trať od Berehova, za námi přišel průvodčí s tím, že vlak tu končí. Překvapeně jsme vystoupili na staničce v úplné pustině, obývanou psem a celou řadou rozpadajících se starých vagonků.

Nezbylo nám, než se dál vydat po svých po kolejích, zjevně už měsíce nejetých. V mapě jsem objevil přijatelně krátkou cestu přes pole do Kamjanského, kde jsme brzy chytili narvanou maršrutku do Mukačeva. Relativní úspěch akce jsem oslavil pirohy na autobusáku, následoval přesun na nádaží k naplánovaní dalšího postupu a konečně prohlídka města, využili jsme i městský autobus za pár hřiven.

Trať přes Volovecký průsmyk: mosty byly vystavěny pro každou kolej zvlášť © Libor Peltan

Kromě pěkného, velkého centra jsme zašli v horku až ke klášteru sv. Mikuláše - zelený, pozlacený, zvenku skoro kýčovitě lesklý, jak je na Ukrajině zvykem. Jízdenky do Lvova jsme sice pořídili na dálkový vlak, ale ten byl tvořen vylepšenou električkou - uspořádání 3+3 bez opěrek a patřičně tvrdé. Avšak přežili jsme to. Zkušenost mi velela jako první hned koupit jízdenky na další cestu.

Abychom se dostali do Rachova, museli jsme příštího večera vzít noční vlak do Kolomyje a tam chytit jeden ze dvou osobáků - jediných spojů do naší destinace. Předem jsem si na papíře připravil požadavek na pokladní, abychom ve frontách snadno získali zamýšlené jízdenky. Smůla - vlak vyprodaný. Ani plackartnyj, ani kupejnyj. Kamarádka navrhovala "dělat blbý" a něco vyjednat, to se však nepodařilo. Podle speciální tabule se seznamem vlaků a volných míst náš případ nebyl žádná výjimka.

Lvov: Pracovní vůz Gotha © Libor Peltan

Nezbylo než vyhledat hostel a improvizovat. S drobnými obtížemi jsme se ubytovali ve slušném pohodlí, ale dlouho do noci jsem žhavil internet, hledaje řešení. To se nabídlo cestou přes Ternopil - sice výrazně dražší, ale zato fungující, posledních pár míst. Navíc jsem si všimnul, že vlak Ternopil - Kolomyja má cílovou stanici Rachov.

Lvovská MHD nenabízí celodenní jízdenky. To je jedno, protože jednotlivá nepřestupní stojí 2 UAH, takže se vám víc než desítky korun v přepočtu stejně projezdit nepodaří. Projeli jsme skoro celou síť až na pár výluk a pár “ocásků”, zajímavé tratě ale podle mě byly spíš ty v centru a sedmička na Tatarbunanskou. T3 vymizely, takže vládnou KT4SU a KT4D, pomalu se objevují nové Elektrony. Zažít se dá, že tramvaje přes půl hodiny prostě nejezdí (prý nehoda), ale nejlepší vzpomínky mám na posílání peněz cestujícími k řidiči a jízdenek zpět. To se neomrzí.

Lvov: LAZ3 na Stryjském rynku © Libor Peltan

Trolejbusová síť je zvláštně tvořena několika „ostrůvky”, projeli jsme jen menší část, mě nejvíc chyběla zajímavě znějící trať na Sychiv, kam měla být ten den výluka, ale pak asi skončila, z různých internetových zdrojů (vč. Sledování vozidel v Androidu) a infocentra jsme měli rozporuplné informace, nakonec ale jednoduše nezbyl čas. Artilerie původních čtrnáctek je vytlačována ojetinami z Česka a dodávkami několika moderních typů, počíhali jsme si na ojedinělý LAZ3.

Vydrápali jsme se na kopec Vysokyj Zamok, i když výhled byl spíše průměrný, nabrali vodu ve svatém prameni, pod nímž si kdosi vtipně postavil zahradní bazén, a s úspěchem navštívili infocentrum uprostřed náměstí, kde nám velice ochotně a užitečně pomohli. Nevynechali jsme samozřejmě tržiště, ale s nedostatkem zkušeností jsme moc nenakoupili. Aspoň jsem se bezedně cpal pirohy a kvasem.

Lvov: KT4SU na pozadí katedrály Sv. Olgy a Alžběty © Libor Peltan

Po vyzvednutí krosen z hostelu jsme proseděli solidní rezervní čas uprostřed ruchu v hale nádraží, vybojovavše zásuvku na nabíjení. Plackartným, v němž se mi moc líbilo efektivní vnitřní uspořádání vozu, jsme se přesunuli do Ternopilu, kde jsme při krátké procházce nočním centrem města zahlédli z trolejbusů jen trakční vedení, a konečně se prospali cestou po vedlejší neelektrifikované trati.

V Kolomyji zase - nejdřív jízdenku. Chci na osobák do Rachova - smůla, nejede. Cože? Nejede. Štěstí je rychlík, kterým jsme přijeli, ten tam přeci jede, místa jsou, i když jen do kupejného, tak zpátky do vlaku, i když do jiného vozu, sranda. Ještě že tu má pauzu. Nalepen na neotevíratelném okně sleduju karpatský hřeben, na zakarpatské straně v každé zastávce vystupuje plno dovolenkářů.

U Vorochty: dlouhý rychlík dává ve stoupání do průsmyku zabrat dvojici Sergejů v čele © Libor Peltan

Rachov je nepříliš lákavé turistické letovisko, po nafocení dvojsergeje a podrobné odjezdové tabule na autobusáku jsme vyrazili zdolat aspoň něco z hor: nejbližší pořádný kopec Terentyn. Přes řádné vedro a jasné počasí jsme se cítili při síle, tak jsme si výšlap protáhli a obloukem dopajdali do vsi Kvasy. Po vykoupání nohou pod visutou lávkou nás přivítala tříhvězdičková železniční čekárna.

Kvasy: Průjezd pracovního vlaku © Libor Peltan

Předem zjištěná maršrutka nás 14. 7. v pohodě (zaplněná asi jen 40 cestujícími) dovezla do Solotvina, prokličkovali jsme mezi baráky s cedulkami o levných noclezích k dolu, o němž jsme měli z internetu rozporuplné zprávy. Skutečnost je opuštěná, rezavá, rozpadající (a rozkrádající) se. Celý areál jde projít, do podzemí není kudy, zhlédli jsme několik propadů, z nichž v jednom skončila i část ulice s pár domy…

Překvapila nás funkční vrátnice, kterou jsme vyšli ven, a dostal jsem zásah kamínkem od jejího obyvatele, jenž nám následně nadávkami zabránil vejít zas dovnitř směrem k bývalému muzeu soli. Zbytek pobytu se odehrával mezi ploty oddělujícími ulice od všech solných jezer (těžký spa-bussiness). Až špatně odhadnutý čas pro cestu na nádraží vlil do žil vzrušení a zážitkem se stala koupě krásných psaných jízdenek na pokladně v poslední minutě, když mě celá fronta babek pustila před sebe.

Solotvino: Pozůstatky solného dolu © Libor Peltan

Kolébavý Ganz nás výměnou za několik hodin života přesunul do Baťova, pak konečně poctivá električka. V Čopu pauza, kontrola zdroje pitné vody, a už se těšíme na večerní Semmering do stanice Sjanky. Výhledy nezklamaly, křižování však zdrželo, a tak jsme v cíli za tmy. Kamarádka měla za lubem dojít k jakési kapli na hranici s Polskem, tak jsme se vydali přenocovat tím směrem, ale kdepak, hned za vsí nás odchytila pohraniční patrola a po spíše úsměvné epizodě jsme bivakovali na druhé straně od trati.

Celý příští den byl vyhrazený na výlet podél známé železnice, za Gradnicí nás překvapila hraniční kontrola (zřejmě hranice mezi Podkarpaskou Rusí a Lvovskou oblastí), další cesta nebyla tak zajímavá, jak jsem doufal, ale sem tam výhledy na mosty a tunely přeci jen byly. Velkou oklikou jsme dorazili do Užoku, kde mi na monumentálním viaduktu ujel náklad o minutu, a rozhodl jsem se čekat na další, což mi bohužel zabralo pár hodin, ale nakonec jsem byl ve Volosjance spokojený, nákup, pivko a spát na pilíři mostu.

Užok: Tunely jsou oploceny a hlídány © Libor Peltan

A zase jsme jeli dlouho električkou, tentokrát až do Mukačeva (dokonce se zajížďkou na seřaďovací nádraží Užhorod-2), jehož druhou návštěvu jsme vyplnili prohlídkou hradu a nákupem v krámcích i na trhu. Je to těžké a trochu divoké, smlouvat moc neumím, ale nakonec jsme spokojeně relaxovali na nádraží a cestou do a procházkou po Čopu se rozloučili protentokrát se zemí pirohů, kvasu, mléka, dřevěných lavic a levných jízdenek do osvědčených stodol…

Volosjanka: Nákladní vlak na mostě © Libor Peltan

První pohraniční kontrolou na nádraží nás popoháněli, aby přeshraniční osobák, tvořený prototypovým Apeerem a jedním kupejným, odjel s náskokem, druhá kontrola se odehrála v tajné mezizastávce. Vše rychlé a bezproblémové. V Čierne se spustil lijavec, takže jsme se z haly nikam nehnali a do Košic nás odvezl lehátkový vůz, dokonce s rozloženými horními lehátky. Kamarádka šla obhlédnout centrum, kde předtím nikdy nebyla, zatímco já jsem wifil na nádraží hlídaje batožinu. Nakonec jsme se vyměnili, abych pofotil tramvajovou situaci před nádražím, která se od mé poslední návštěvy změnila k nepoznání: orezlé tétrojky nahradila početná Varia.

Noční cesta v žluté economy třídě byla jako vždy nepohodlná, navíc v Zábřehu přistoupili dědkové, kteří hlasitě a neustále štěbetali, takže vyspat se nebyla šance. Ještě že v cíli čekala Praha a domov.