Víkend v Miláně

Pro pravidelné čtenáře mých cestopisů půjde o jakýsi odskok do současnosti, protože chronologické vyprávění z loňských prázdnin dosud čeká na své velké finále.

Letenka do Bergama včetně nádherných výhledů na vrcholky Alp stojí něco přes 500 Kč, autobus z tamního letiště do Milána vyjde na 5 €. Cestou tam jsme však raději pořídili třízónový lístek na bergamskou MHD a využili volný večer na prohlídku menšího, ale rovněž krásného města. Cena tiketu seděla, znejistěla mě ale na něm vytištěná poznámka o nepřestupnosti. Přestoupili jsme hned dvakrát, u nádraží do náhradního autobusu téže linky a pak na lanovku, kam nás turniket bez problémů pustil. Staré centrum stojí za to víc než to nové, kde jsme beztak byli už za tmy. Vyfotil jsem si příjezd tramvaje z Albina a po koupi jízdenek na vlak, které by se asi měly ještě označit ve strojku na nádraží, jsme nastoupili do příšerného panťáku řady ALe 582 směr Treviglio.

Bergamo: lanovka na Città Alta, vůz v protisměru se nepohybuje, 10. 3. 2017 © Libor Peltan

Dvacetiminutový přestup bohužel nevystačil na větší než minimální prohlídku městečka, než nás klasické TSR odvezlo na zastávku Pozzuolo Martesana. Chvíli jsme šli, než jsme minuli zástavbu a příliš pomočůvkovaná pole. Spaní na volném prostranství nebyl problém, až na chlad reprezentovaný jinovatkou na spacáku.

Projet si kromě dlouhého venkovského úseku zeleného metra z Gessate ještě ocásek na Cologno se nám nevyplatilo. Odbočme k tarifnímu systému: kromě „městských” jízdenek, platících po celém Miláně až na skutečně vzdálené ocásky metra a tramvají, jsou k dispozici i kombinované jízdenky na město plus daný počet vnějších půlzón (jsou to takové obláčky jako třeba v ODIS, proč půlzóny, a ne zóny nevím), ale také čistě „extra-urbano” jízdenek na nějaký počet půlzón, včetně speciální šedé kruhové, která je přesahem platnosti s těmi vnitroměstskými a je zevnitř ohraničena zhruba kružnicí trolejbusových linek 90/91. Specialitou ryze vnějších jízdenek, kterou jsem v soustředění na půlzóny a čas na rozdíl od nekompromisního turniketu bohužel pominul, je však, že se na ně smí jet metrem nejvýše jednou.

Milano Lambrate: profrčivší Frecciarossa, 11. 3. 2017 © Libor Peltan

Sobotně-ranní mírný neúspěch jsme vyvážili ochutnávkovou projížďkou jednou z cca 150 dosud provozních tramvají Peter-Witt z roku 1928 a sluněním na náměstí včetně svačiny ze skvělého italského sýra a příšerného chleba. Zbytek dne jsme věnovali centru, podle různých průvodců a vlastní chuti, na Dom byly tak strašné fronty, že jsme ho odložili na nedělní ráno, a tím pádem museli najít klidný park bez černochů v rozumné vzdálenosti od centra, což se kupodivu podařilo na „Parco ex OM”, kde se za tmy šlo slušně ukrýt, kousíček je supermarket, a ne moc časté regionální vlaky nás moc nerušily.

12. března jsme navštívili střechu Domu, zaplavali si v Piscina Cozzi, najedli se v jednom z mnoha výhodných podniků v okolí Porta Venezia a konečně byl čas koupit dvoudenní lístek a projíždět se… Tímto se rozloučíme s lineárním vyprávěním, protože projíždění by vyznělo chaoticky a následná cesta domů byla už přímočará. (Plánovaný spánek v okolí sídliště Gratosoglio jsme pro hustou přítomnost individuí přesunuli tam co předchozí noc, poslední jsme strávili v Parco Nord kousek od konečné metra, kde to bylo nejlepší.)

Stanga, 11. 3. 2017 © Libor Peltan

Podařilo se mi (včetně doby, kdy jsme se s kamarádkou rozdělili, ale to byla menšina) projet většinu tramvajových tratí, jet všemi druhy tramvají i metra a nakonec i projet prakticky celou síť trolejbusů, sestávající kromě zmíněného kruhu (90 po směru ručiček, 91 proti) ze třech odbočných tratí a jedné zkratky, vedoucí paralelně ke kruhu.

Neprojel jsem tratě do Rozzana a Cinisella, protože už byly mimo „zónu”, na známou lokálku do Limbiate jsem si koupil lístek extra, ale nevyužil jsem ho nakonec příliš efektivně - jak konečná, tak nejisté lákadlo v podobě vozovny byly příliš vzdálené, a tak jsem tam prošel a zpět projel jen část nepříliš vzhledného úseku podél silnice, do Cassina Nuova, nesnížilo to však mou radost z pofocení a svezení se Bloccatem z 50. let.

Bloccato na (už) konečné Comasina, 13. 3. 2017 © Libor Peltan

Nejstarší „Peterwittky” jezdí na linkách 1, 5, 10, 23 a 33; rovněž už babičkoidní Stangy ze 60. let ulovíte na dvojce, o devatenáctku se oba zmíněné typy dělily. Kromě ATM 500 na trati do Limbiate věkově následuje početná flotila „Jumbotramů” - podivných krabic s asymetrickými čely, z nichž některé obětují trojici oken a několik míst k sezení doinstalované obří klimatizaci. V nedávné době prošlo několik z nich zásadní rekonstrukcí - vypadají jako nové a jezdí hlavně na lince 27. Na patnáctce do Rozzana krouží výhradně (až na spatřenou mimořádnost) Eurotramy s poměrně širokými jednodílnými dveřmi a komůrkou pro pochybné živly vzadu, jinak zbytku linek vévodí početná, ale svým neustálím pípáním v zastávkách značně protivná Siria.

Během dvoudenního projíždění jsme narazili minimálně na tři mimořádnosti, kdy tramvaje někde více jak 20 minut nejezdily, navíc různá zpoždění, drobná i větší než délka intervalu, byla dost častá, z čehož subjektivně vyvozuji, že tramvajová doprava není zrovna spolehlivá (nezdálo se však, že by to bylo stářím flotily), byť bylo znát, že dispečeři se snažili efektivně zasahovat a mírnit dopady nepravidelností.

Vozovna Ticinese: zleva Eurotram, Peterwittka, Sirio, Jumbotram, 11. 3. 2017 © Libor Peltan

Nevynechali jsme ani projížďku městskou železniční tratí, kde na regionální vlaky platí městský lístek mezi dvojicemi nádraží Bovisa a Villapizzone, a Forlanini a Rogoredo; bohužel však zřejmě ne na nádraží Cadorna.

Zajímavá místa k navštívení: kromě centra se mi líbilo Tre Torri, kde se staví mrakodrapy, a také Cimitero Monumentale. Další hřbitov Maggiore byl zavřený, ale je naproti němu nádherný, byť moderní kostel. U stadionu San Siro jsme zažili pozápasové chorály, Inter zrovna vyhrál 7:1 a jen tak tak jsme unikli tramvají před davy valícími se do všech prostředků dopravy. Připadají mi zajímavá také některá předměstí, navštívili jsme Metanopoli, podle mapy mě zaujalo “Milano 3”, je však daleko až za Rozzanem.

Zajímavá je tramvajová vozovna Ticinese, a snad také Leoncavalo, která je však součástí větší sítě pravidelnými linkami nepojížděných tratí.

Stz Lambrate: trolejbusy Socimi, 13. 3. 2017 © Libor Peltan

Úvodní snímek: Viale Vittorio Veneto: Peterwittka ve stínu alejí, 14. 3. 2017 © Libor Peltan