Moje cesta od vlárských vlaků na VLAKY.NET (2)

Původně jsem chtěl být námořníkem. Nebyl to jen nějaký dětský sen, ale vážný, byť pubertální záměr vzbuzený četbou útlé knížky o tom, jak se český kluk skrze studium na polské odborné škole skutečně důstojníkem československého obchodního loďstva stal. Jenže pak jsem se dověděl, že jeho naplnění vyžaduje mj. perfektní zrak, což nebyl můj případ. Později se mi zalíbila stavba přehrad, v čemž mne zas inspirovala literatura, tentokrát Sedláčkův Závod ve stínu. Ale také příklad z blízkého okolí – syn jedné mé „tety“ (tedy přítelkyně mých rodičů) vystudoval na FIS VUT Brno „velkou vodu“ a na stavbách socialismu se už skutečně podílel.

Hráz Brněnské přehrady jsem znal důvěrně od dětství (1.4.2008);
zdroj: commons.wikimedia.org, autor: Michal Klajban

Takže jsem tomu cíli podle možností přizpůsobil studium na uherskobrodské SVVŠ a při maturitě si jako volitelný předmět vybral deskriptivní geometrii. Odmaturoval jsem úspěšně, což mj. znamenalo, že jsem byl přijat ke studiu na FAST VUT Brno bez přijímací zkoušky. Jenže toho roku „velkou vodu“ neotevírali (dělo se tak pouze jednou za dva roky), takže jsem (po marném pokusu o složení talentové zkoušky na architekturu) skončil na oboru zvaném technologie výroby stavebních hmot a dílců a byl imatrikulován v aule tehdejší hlavní budovy stavební fakulty VUT na Barvičově ulici, postavené původně jako biskupské gymnázium.

Trolejbus Škoda 9TrHT28 č. 3153 v Barvičově ulici (19.2.1995); zdroj: foto.bmhd.cz
© Petr Fiala

Tím jsem se také stal pravidelným cestujícím brněnské trolejbusové dopravy, aniž jsem zanedbával dopravu tramvajovou. Nejezdil jsem totiž jen od babičky, u níž jsem bydlel, do zmíněné školní budovy, ale všeomožně po Brně, protože jednotlivá fakultní pracoviště byla rozptýlena na několika místech moravské metropole. Ostatně nepohyboval jsem se jen mezi přechodným bydlištěm a školou, ale pochopitelně také za zábavou (představovanou v té době zejména sledováním filmových představení) a dalšími zájmy. K tomu mi výhodně sloužila síťová šalinkarta, jejíž měsíční známka stála pouhých 30,- Kčs – a nutnost vystát na ni dlouhou frontu.

Prodejna jízdenek DP Brno v Novobranské ulici je jiná, fronta na „šalinkarty“ stejná
(22.9.2009) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Výše zmíněné spojení tramvaje a kina mi připravilo jeden nevšední zážitek. Na Silvestra roku 1967 jsem se vydal do kina Moskva na mimořádné noční představení bondovky, která se tehdy do běžné distribuce nedostala. Už cesta tramvají do kina byla dost zvláštní, protože dopravní podnik svým řidičům do vysílaček pouštěl rozhlasový silvestrový program. Cesta zpět ale byla ještě zajímavější. Skončila na Mendlově náměstí, protože trať směrem k výstavišti byla nesjízdná. Zatarasila ji vykolejená tramvaj, kterou kdosi odcizil v pisárecké vozovně a po nehodě za tramvajovým mostem tajemně opustil, jak později vyšlo najevo.

Unikátní tramvajový most změnil trasu tramvaje mezi Mendlovým náměstím a výstavištěm
(22.9.2008) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ale obraťme svou pozornost od MHD k dopravě železniční. Té jsem využíval téměř každý týden pro přesun mezi trvalým bydlištěm a moravskou metropolí. Po Vlárské trati jedna cesta zvíci 119 tarifních kilometrů trvala rychlíkem zhruba dvě hodiny, osobákem téměř dvojnásob (také díky dlouhému pobytu ve Veselí nad Moravou). Jízdenka stála 17,- Kčs, rychlíkový příplatek o korunu méně. Já jsem ovšem vládl studentskou průkazkou na jednotlivé jízdenky za cenu poloviční. Podobnou jsem měl i na autobus, který stál zhruba stejně a jeho jízdní doba byla srovnatelná s rychlíkem. Jen býval nacpaný, takže jsem po silnici jezdil méně často.

Moje druhá brána do Brna - autobusové nádraží před dnes už bývalým Grandem
(22.9.2008) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Vlakem jsem se párkrát vydal i za hranice. Poprvé to bylo v půli prázdnin roku 1967, kdy jsem měl nahradit nemocného otce v roli pedagogického doprovodu skupiny studentů uherskobrodské SVVŠ J.A.Komenského při cestě do partnerské školy téhož jména v polském Lešně. Byla to výměnná akce, polští studenti byli hosty u nás a my jsme pak jeli s nimi. Mezinárodním vlakem ze Starého Města u Uherského Hradiště, v němž chyběl vůz, do něhož jsme měli místenky. Takže jsme stáli až do Katovic a odtud už v sedě cestovali do cílové stanice. Program pobytu byl bohatý na exkurze a výlety, na které jsme jezdili víc autobusem, ale vlakem též.

Za našeho pobytu v Lešně ještě nová výpravní budova nestála (23.8.2012);
zdroj: commons.wikimedia.org, autor: Lucaok

O rok později jsem se v druhé polovině prázdnin vydal s kamarádem na zájezd do letoviska Stari Grad na chorvatském ostrově Hvar. Jeli jsme zájezdovým vlakem ČEDOKu z Olomouce do Splitu a odtud do cílové destinace trajektem. Bezvadný pobyt i obě zajímavé cesty ve mně zanechaly ty nejskvělejší dojmy, ale bohužel ne na dlouho. Jak se poději ukázalo, záhy je přebily zážitky mnohem méně radostné. Domorodci se znepokojením sledovali dění v naší zemi a v hovoru nás varovali před nebezpečím, které jí hrozí ze strany našich „věrných přátel“. Ale my jsme se jen smáli a bezstarostně si užívali krásného počasí u Jaderského moře.

Přístav Stari Grad; zdroj: www.croatia24.travel

Večer 20. srpna jsem strávil v kterémsi brněnském kině, z něj jsem se vrátil tramvají číslo 1 k babičce a šel spát. Brzo ráno mne moje předkyně vzbudila s pláčem a větou „Obsadili nás Rusi“. Z okna jsem na Poříčí viděl projet pár cizích vojenských vozidel, z rozhlasu po drátě jsem se dověděl cosi víc a vyrazil jsem do města. Pěšky, tramvaje nejezdily. Přišel jsem k hlavnímu nádraží, před nímž byl obrovský dav lidí, obklopujících sovětské tanky, stojící na všech tramvajových kolejích. Lidé se snažili diskutovat s vojáky, kteří vůbec nevěděli, kde jsou a proč. Velitelé z toho byli nervózní, a tak došlo i na střelbu z kanónů nad hlavy civilistů.

Sovětské tanky dne 21.8.1968 u brněnského hlavního nádraží; zdroj: hodoninsky.denik.cz

Sice jsem toho dne i později zažil hodně neopakovatelných věcí, ale nerad na ně vzpomínám. Snad až na nebývalou vzájemnou ohleduplnost a solidaritu občanstva, která však bohužel dlouho nevydržela. Tehdy jsem měl také jakési starosti osobní. Blížil se můj návrat do školy, ale do jiné než byla ta původní. Náplň studia, jež jsem si (ne)zvolil, mne totiž vyloženě nebavila. Příliš mnoho chemie, mineralogie a dalších předmětů, které mi nic neříkaly. Tak jsem se rozhodl, že to vzdám a budu se živit rukama. Jenže to mi rodiče vymluvili, trvali na tom, že něco vystudovat musím. Tak jsem si vybral obor společenský, u nás relativně nový,

V původních budovách brněnské filozofické fakulty studoval už můj otec (7.4.2010);
zdroj: www.pelcak.cz

Popravdě řečeno, když jsem se hlásil ke studiu sociologie (v kombinaci s filozofií) na filozofické fakultě tehdejší UJEP Brno, myslel jsem si, že přijat nebudu. Otec ovšem zajásal, že hodlám studovat ve stejných místech jako on – a ještě víc, že má na příslušné katedře svého spolužáka. Nakonec jsem přijat byl, i bez pomoci toho docenta. Se změnou školy jsem změnil také své přechodné bydliště – od babičky jsem se přestěhoval do nepříliš vzdáleného privátu na druhém břehu Svratky. Až od druhého ročníku jsem mohl bydlet na kolejích, konkrétně v moderním věžáku na Leninově ulici, v bezprostředním dosahu nejedné tramvajové linky.

Ať jsem bydlel kdekoliv, vždycky se odtud dalo dostat tramvají na náměstí Svobody
(22.9.2008) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Můj osobní život se změnil i jinak – v nové škole jsem získal domorodou přítelkyni a přespolního spolubydlícího. Oba rozšířili mé drážní cestovatelské návyky. Přítelkyně Jarka bydlela na Špitálce a byla sportovního založení, dokonce mistryně sportu. První fakt znamenal přírůstek do mapy mých zájmových míst na tramvajové síti, Fakt druhý pak nejednu cestu brněnskou MHD či vlaky ČSD za sportovním vyžitím – od plavání (Jarčina oboru) přes turistiku až po lyžování sjezdové i klasické. Podobně tomu bylo také s vlivem spolužáka Jindry, který pocházel z Jeseníku a často mne zval, abych k němu přijel na nějakou horskou túru či lyžování.

Východiskem či cílem našich zimních výletů nejednou byla Ostružná (9.1.2009)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Vzhledem k uvedeným skutečnostem je zřejmé, že jsem poněkud omezil cestování mezi místem přechodného bydliště a bydliště trvalého a víkendy trávil kdesi jinde. Třeba i v Brně a jeho okolí, pro kterýžto účel jsme si s Jindrou vymysleli „výlety s kombinovanou dopravou“. Tak jsme třeba jeli tramvají do Bystrce, návazným autobusem k přehradě a lodí DP do Bítýšky. Odtud jsme šlapali do Říčan, kde jsme se mohutně posilnili (žádné potraviny či tekutiny jsme sebou nenosili), přešli kopec na Zastávku, odkud jsme se vrátili vlakem do Brna. Nebo podobně do Adamova, přičemž start pochodu byl na konečné zastávce tramvaje v Obřanech.

Konečná zastávka linky č. 4 v Obřanech (26.9.2009) © PhDr. Zbyněk Zlinský

S Jarkou jsme si navzájem ukazovali druhému neznámá místa a ona mne vozila všelikam různými prostředky MHD po Brně a vlaky v jeho okolí, já ji zase vzal třeba z Brodu do Luhačovic. Jednou se nám podařil hodně černý vtip v šalině. To když jsme právě po tragické smrti Palachově jeli, oba obtěžkáni dvěma kanystry, koupit ke kterési pumpě, která k tomu měla oprávnění, koupi levnou topnou naftu. Spolucestující to shodu náležitě komentovali. Ale vyrazili jsme spolu i za hranice, s CKM zvláštním vlakem na pobytový zájezd v rumunském letovisku Mamaia. Výchozí a při návratu cílovou stanicí toho spoje bylo netradičně nádraží v Králově Poli.

Železniční stanice Brno-Královo Pole (2016); zdroj: www.panoramio.com, autor zdeans97

O mých studijních letech by se dalo napsat leccos zajímavého, ale musím v čase pokročit. Když jsem obhájil svou diplomovou práci (jejíž téma jsem si zvolil sám, přes varování školitele, že je nebezpečné), složil příslušnou zkoušku a byl „slavnostně vyřazen“ (žádný titul nám tehdy nepříslušel, takže o promoci nešlo), čekala mne služba vlasti. Sice jen jednoroční, ale to díky tomu, že jsem při studiu po dva roky navštěvoval vojenskou katedru, na níž jsem byl cvičen v dovednostech spojařských. Bůhvíproč – studenti elektrotechniky, jímž by to šlo lépe, byli zařazeni k pěchotě. Užil jsem si prázdnin a 2. září 1973 večer vyrazil z Brna do Popradu.

Stanice Poprad-Tatry v roce 1973 vypadala docela jinak (5.5.2009) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Tam mne totiž vyslal povolávací rozkaz, který současně sloužil jako jízdenka na vlak. Vezl jsem se přímým vozem Brno – Košice, nejprve po důvěrně známé Vlárské trati a pak už po kolejích doposud neznámých. Na popradském nádraží mne odchytil k tomu určený voják a poslal do autobusu, jehož cílem byly dnes už neexistující Štítské kasárny, tehdy sídlo čehosi, co se skrývalo pod zkratkou VSSS resp. VSSŠ. Tam jsem pak působil jako velitel 3. čety 1. roty praporu PŠ (poddůstojnické školy), nejprve coby svobodník abslovent, ve finále jako podporučík. Byla to opravdová škola života, ale já nechci psát Švejka či Černé barony.

Hlavní brána do areálu VSSS Poprad v době relativně nedávné; zdroj: www.vojensko.cz

Vyberu jen pár zajímavostí z oboru drážní dopravy. Ta první se týká dráhy lanové, konkrétně té lomnické. 9. března 1974 se u ní jel závod světového poháru v obřím slalomu a naše rota pod mým velením (furťákům se nechtělo) měla mít službu u branek. Vojsko vyfasovalo erární lyže-jasanky, já příslušný počet vétřiesek a vyrazili jsme do Lomnice. Dolní stanici lanovky jsme zastihli v obležení mas, protože dráha nejela. Korpulentní dáma v uniformě ČSD vysvětlovala, že krom ranní mimořádné dopravy závodníků pojede až podle jízdního řádu. Do toho zmatku přijela kolona šestsettrojek a z jedné pak vystoupil tehdejší předseda slovenské vlády.

Vstup do odbavovací haly stanice lanovky v Tatranské Lomnici (17.7.2006);
zdroj: commons.wikimedia.org, autor: Oprendek

Z druhé jakýsi generál Veřejné bezpečnosti, který se bystře rozhlédl a zamířil ke mně (na rozdíl od mužstva v maskáčích jsem byl ve vycházkovém, takže dost nápadný). Když jsem se mu zahlásil, požádal mne, abych je nějak dostal na lanovku. Nenapadlo mne nic lepšího, než zavelet „Do ponosu lyže!“ a „Vytvořit klín!“. Takové povely pochopitelně neexistovaly, ale vojska pochopila, učinila žádané a čekající masy roztlačila. Vzniklým koridorem pak vládní delegace prošla, sprdla příslušnici modré armády a lanovka se rozjela. Já jsem své muže hnal hned za činiteli, takže jsme byli na trati včas – na rozdíl od mnohých jiných, co museli čekat.

Dolní stanice lanovky v tatranské Lomnici (25.8.2007); zdroj: commons.wikimedia.org,
autor: Doko

Další „veselá příhoda z natáčení“ souvisela s tím, že jsme se oficiálně málokdy dostali domů. Když jsem byl v rangu poddůstojnickém, musel mi „opušťák“ podepsat velitel praporu. Dost skoupý, na rozdíl od velitele naší roty, který jej v době nepřítomnosti zastupoval. Ale byl schopen učinit tak i za jiných okolností. Aby na to jeho nadřízený nepřišel, po mém návratu záznam ve vycházkové knížce odstranil zmizíkem. Jenže po čase se na stránce proleptala díra, takže výkonný praporčík roty musel „zorganizovat“ doklad nový. Tak jsem se dostal domů poměrně často a víceméně legálně. Když pak ze mne byl podporučík, bylo vše snazší.

Moje vojenská knížka s hodnostním postupem

No, všechno přece jen ne. Jednou jsem si nechtěně prodloužil cestu po Vlárské trati. Jel jsem tak nešikovně, že jsem musel večer v Trenčinaské Teplé přestupovat na osobák do Uherského Brodu. Spokojeně jsem se usadil v téměř prázdném posledním voze motorové soupravy a podřimoval. Pak se mi zdálo, že nějak dlouho stojíme, bylo to ve Slavičíně. Když jsem se rozkoukal, tak jsem zjistil, že jsem sám v celém vlaku a tomu chybí motorový vůz. Ten totiž pokračoval do cílové stanice samotný, průvodčí mne neupozornil a mně nezbylo nic jiného, než čekat na první ranní spoj. V polích, protože nádraží tam tehdy bylo od města daleko.

Výpravní budova žst. Slavičín z vlaku (25.2.2006) © Tomáš Rotbauer

Ale necestoval jsem jen domů, dost jsem toho vlakem najezdil v okolí Popradu. Výhodou mého útvaru bylo, že svým záklaďákům poskytoval výhodu tzv. velkého obvodu posádky, který zahrnoval dostupnou oblast Vysokých Tater včetně jejich podhůří. Stačilo získat příslušný podpis nadřízeného do vycházkové knížky. Takže jsem jezdil nejenom električkami, zubačkou či dnes už vesměs jinými tatranskými lanovkami, ale také po hlavní trati třeba do Svitu na pivo či do kina. Párkrát jsem Poprad vlakem opustil i za účely méně zábavnými, ale důležitějšími. O tom ale až zase za týden, v dalším pokračování tohoto životopisného vzpomínání.

Električka, jakou jsem jezdil, dnes už jen odpočívá v depu( 5.5.2009)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Poznámka:

V připojené galerii fotografií nejsou snímky dobové, ale jen pozdější, jak jsem už vysvětlil v předchozí části.

Prameny a odkazy:

1. Brno – Wikipedie – mé rodiště, bydliště mé oblíbené babičky i místo vysokoškolských studií
2. Vlárská dráha – Wikipedie – trať mého dětství a mládí
3. Brno hlavní nádraží – Wikipedie – na rolu jsem od dětství do dospělosti přijížděl i z ní odjížděl, ale také jsem se tam chodil dívat na vláčky
4. Železniční trať Brno–Jihlava – Wikipedie – druhá trať, po níž jsem v mládí často cestoval
5. Zastávka (okres Brno-venkov) – Wikipedie – „na Zástavce“ bydlela druhá babička, kousek od kolejí
6. Uherský Brod – Wikipedie – město mých mladých let
7. Poprad – Wikipédia – pod Tatrami jsem sloužil vlasti
8. zdroje uvedené pod odkazy v textu

Úvodní snímek: Takový pohled jsem mohl spatřit i v době mého popradského válčení (5.5.2008) © PhDr. Zbyněk Zlinský