Od „Komarka“ ke kladenské „čtyřce“ aneb Dopravní exponáty NTM

8.6.2017 8:00 Luděk Šimek

Národní technické muzeum – ráj správných kluků, těch malých i těch, kteří už nikdy nevyrostou z opojení vůní benzínu a oleje nebo páry a uhelného čoudu. Uprostřed velké třípatrové haly, věnované dopravním prostředkům, dlouhá desetiletí stával zvláštní železniční vůz s komínem. Už nestává.

Toto trochu neobvyklé vozidlo – parní motorový vůz – už zase jezdí.

Na 27. a 28. května avizovaly naše Krátké dopravní zprávy jízdu M 124.001, zvaného Komarek, u příležitosti oslavy 200. výročí narození Františka Ringhoffera II, v jehož dílnách byl vůz postaven. Také jsme s kolegou Pavlem už nějaký čas plánovali návštěvu NTM. A tady se nám naskytla možnost obě akce spojit.

Jízda pro veřejnost začínala v sobotu 27. května v 7:15 hod. v Libni, což dobře navazovalo na rychlík Karel Havlíček Borovský z Brna do Prahy, který v neděli nejezdí. Proto jsme se rozhodli pro sobotní termín. Opravdu, vystupuje v 6:45 v Libni z rychlíku, vidím tu již několik mužů s fotoaparáty na krku a nebylo pochyb, nač čekají. A obloha modrá, že si fotograf ani lepší přát nemůže. Netrvalo dlouho, ze směru od centra Prahy se ozvalo houkání parní píšťaly, pak se z oblouku vynořil zelený dřevěný osobní vůz s čoudícím komínem, zamířil ke 3. nástupišti.

M 124.001 „Komarek“

Životopis vozu M 124.001 i jeho technický popis a parametry už dobře znáte z kolegovy reportáže. Zastavím se tedy jen u toho, co mě nejvíc zaujalo: Interiér, který jsem si mohl nerušeně prohlédnut a vyfotit, protože na této první jízdě nebyl nával. Dřevěné obložení, kované věšáky a police, vše zrekonstruované, vonící novotou. Stejný styl, stejně mistrná práce jako ve známých rybácích, jen lavice jsou tu méně pohodlné, laťové, kdežto rybáky mají lavice hladce sesazované, tvarované. Jak jsme ale jako kluci nad těmi „dřeváky“, taženými ušatou, ohrnovali nos, když jsme v nich občas jezdívali, jak jsme se nemohli dočkat, kdy už i u nás bude elektrika a jezdit budeme v čtyřosákách, vylepených zevnitř módním umakartem. Tak to bývá, po skutečné kráse a mistrovském díle člověk zateskní, až když ji odvane čas.

Výdřeva, kování – mistrná práce

Zajímal jsem se, jak se vůz řídí, když jede „pozpátku“, s kotlem vzadu. Vždyť na zadním stanovišti vidím jen kliku brzdy, nic víc. I vysvětlil mi ochotně pan vlakvedoucí, že zatím co při jízdě vpřed stačil k obsluze sám strojvedoucí, musel mu pří jízdě vzad vlakvedoucí z tohoto stanoviště dávat zvuková znamení.

Nemilá zpráva: Těšili jsme se, že si na Masaryčce prohlédneme další vozy, které také postavili u Ringhofferů a mají se tam vystavovat. Jenže ono je to jinak – jízdy se konají dnes, kdežto výstava vozidel zítra. Dojeli jsme tedy na 1. nástupiště Masarykova nádraží, viděli, jak se z hydrantu dobírá voda do parního vozu, prohlédli si fungl novou dlažbu hlavní haly – vzpomeňme na 26. října loňského roku.

Nově vydlážděná hala Masarykova nádraží.

Do otevření NTM na Letné zbývaly dvě hodiny. Pavel navrhl popojet tři zastávky tramvají do Vodičkovy ulice, kde za chvíli otevřou malou útulnou restauračku. Vaří tam dobrou kávu, ceny mají mírné, obsluhu ochotnou ... Brzy jsem se přesvědčil, že nepřehání, že káva ani obsluha nemá chybu, že cena je jak na venkově a ne v centru Prahy. Bohužel, totéž jsem nemohl říci později o samoobslužné kavárně v suterénu NTM.

T6, KT8D5, T3R.PLF, Škoda 14T, 15T – to byly typy, které kolem nás jezdily, když jsme čekali na tramvaj. Také T3, tou bych se byl svezl nejraději, jenže žádná nejela naším směrem, tak jsem se musel spokojit s běžnou Škodovkou.

Škoda 15T nás veze do muzea

Expozice Národního technického muzea jsou rozsáhlé. Jsou zde oddělení věnovaná historii hutnictví, hornictví, měření času, záznamu a přenosu zvuku i obrazu – na ty si vzpomínám už ze svých klukovských let. Novější jsou např. expozice architektury či televizní studio. Ústřední část však tvoří rozlehlá hala s třemi patry ochozů, věnovaná strojům, které jezdily i létaly. Podrobná prohlídka všeho by zabrala celý den, podrobná reportáž by na VLAKY.NET daleko přesáhla jeho tematiku. Pavel nám tu už předem vyjednal reportérskou návštěvu a povolení fotit i zveřejnit snímky v tomto magazínu. Rozdělili jsme si úlohy – on dokumentuje letadla a vozidla šlapací i motorová, zanechávající za sebou jednu či tři stopy. Já se budu věnovat kolejové dopravě, a protože těchto vozidel odsud v posledních letech ubylo – některé jezdí, mnohé jsou deponována v Chomutově – přidám i letadla a silniční vozy, které se významně zapsaly do dějin nebo aspoň do mé paměti.

Blériot XI ing. Jana Kašpara

Začněme od letadla původem z Francie – Blériot XI. Jeho tvůrce Louis Blériot byl prvním pozemšťanem, který vzlétl na motorovém stroji těžším než vzduch, Ing. Janu Kašparovi se to na tomto stroji podařilo jako prvnímu v monarchii v roce 1910. Je to hornoplošník, tvořený kostrou z jasanového dřeva s křídly potaženými plátnem, hnaný jedním motorem o pouhých 21 kW. Letectví je věnován horní ochoz haly i strop, na němž jsou v různé výšce letadla zavěšena. Je zde i balonový koš. Zatím co Pavel se věnuje starým érům – zařadil je do galerie i s informačními tabulemi – já teď z Blériotu skočím půl století až do svého dětství: Malý vrtulník HC 2 byl tenkrát hlavním hrdinou filmu Prázdniny v oblacích:

HC 2 v armádních barvách, nikoliv tedy ten filmový

Je dvoumístný, výkon 62 kW, v l. 1958 – 61 jej vyráběl Moravan Otrokovice. Do třetice ještě jeden proudový stroj ryze československé konstrukce, dodávaný Aerem Vodochody v l. 1970 – 1997 nejen naší armádě, nejen Varšavské smlouvě, ale i mnohem dál do světa:

Proudový podzvukový cvičný letoun L 39 Albatros

Pavlovi se ve 2. patře líbí velocipédy, vysoké kohoutovky, a baví se představou, jak by na nich balancovali dnešní cykloturisté a jestli by dveřmi prošly do vagónu s malým „d“. 1. ochoz je věnován motocyklům s motory všech tvarů a uspořádání, třeba čtyřválcový Indián nebo BMW s válci „boxer“ do boků, ale i Jawy tu ukazují svoji dávnou slávu. Já z tohoto ochozu dobře vidím skupinku historicky významných automobilů dole v hale.

Tatra 80 vozila prezidenty Masaryka i Beneše

Zejména se vyjímá a leskne Tatra 80. Tento vodou chlazený dvanáctiválec 88 kW byl dodán i Prezidentské kanceláři. Bylo to ale až v r. 1935, takže T.G.Masaryk si v něm jako prezident moc nezajezdil, sloužil pak jeho nástupci. E.Beneš ale jezdil i v mnohem menším kabrioletu – Aero 50:

Aero 50

Používal jej v Londýně během okupace. Karoserii na vůz Aero postavila firma Sodomka Vysoké Mýto, číslo 50 znamená výkon v koních (35 kW) vodou chlazeného dvoudobého čtyřválce 2000 cm³, pohánějícího přední kola.

Vzpomínám si, když jsem v deseti letech prvně navštívil toto muzeum, jak mi tatínek ukazoval starý černý Mercedes. Co je na něm zvláštního? Jen to, že karoserii tvoří tlustý pancíř, okenní skla asi 1,5 cm tlustá. Jmenuje se 540K a pořídil si jej K.H.Frank poté, když Heydrich doplatil na svoji frajeřinu, že jezdil po Praze v otevřeném voze. Mimochodem právě dnes, 27. května, uplynulo od atentátu 75 let.

Mercedes Benz 540K, jehož pancíř neochránil K.H.Franka před oprátkou

Prve z ochozu jsem se pochopitelně rozhlížel i po stříbrné Tatře 87, v níž Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka objeli půl světa. Jenže – já vidím dvě stříbrné Tatry! Která je ta pravá?

Hádejte, která z nich vozila Zikmunda a Hanzelku?

Ptám se blíže stojícího průvodce. On se usměje: „Když si je lépe prohlédnete, tak jistě poznáte sám, která je mladší...“ Ještě chvíli bloudím v myšlenkách, že poslední model T 87 z r. 1947 se více podobal Tatraplánu T 600, jenže slavná cestovatelská dvojice jela s tou starší verzí, a průvodce napovídá „...no, která je z které doby...“ a už je mi to jasné a laskavý čtenář to jistě už taky pochopil. Ještě dodám, že ta starší je Tatra 77A a má také světový primát – první aerodynamické sériově vyráběné vozidlo, v letech 1934 – 38.

Nepřehlédnutelný je majestátný otevřený ZIS 110 B. Jezdil jím v 50. a 60. letech ministr národní obrany při každoroční vojenské přehlídce 9. května na Letenské pláni i prominentní hosté při čestných jízdách Prahou, v r. 1961 např. první kosmonaut světa.

Přehlídkový ZIS 110 B

Byl vyráběn v letech 1946 – 1958 v Moskvě, jeho šestilitrový osmiválec o výkonu 104 kW ho dokázal rozjet na 140 km/h. Poslední autíčko, které vám představím, má také skládací střechu, je jen mnohem menší. Je to symbol své doby, přelomu 50. a 60. let, červená Felicie.

Škoda Felicia Super

Tady vystavují silnější verzi – Škodu Felicii Super, jejíž čtyřválec 1 221 cm³ má výkon 40,4 kW při 5100 ot/min, umí jet 135 km/h a baští při tom 9,3 l/100 km.

Nakonec si tedy necháme to, co nás zajímá nejvíc – mašiny. Vezmeme to od té nejstarší dochované lokomotivy u nás, stojící hned vpředu.

„Kladno“ jezdilo na Buštěhradské dráze již r. 1855

Zvláštní hranatá polotendrovka beze střechy nese jméno Kladno, má uspořádání C 2‘, váží 52,5 t a vyrobili ji v r. 1855 ve Vídni pro Buštěhradskou dráhu. Vedle ní stojí jídelní vůz Aza 1-0083 z r. 1891. Jedná se o část dvorního salonního vlaku císaře Františka Josefa a je to opět jedna z chloub Ringhofferovy továrny na Smíchově. Ještě si všimneme mechanického informačního zařízení u stěny za těmito vozidly:

Předchůdce Pragotronu i dnešních světelných tabulí

A přejdeme před salonní vůz k 252.008, jejíž vysoká kola dávají tušit, že tahala rychlíky, a nízko položený kotel, že to bylo už v 19. století. Ano, postavili ji v r. 1881 ve Vídeňském Novém městě, má uspořádání 2’Bm2 a přípojný tendr 412.008, jezdila na trase Znojmo – Jihlava – Kolín.

252.008 s tendrem 412.008

Naproti ní stojí ta největší krasavice, lokomotiva 375.007 zvaná hrboun, na kolech 2,1 m vysokých, uspořádaných do 1’C 2‘ s tendrem 821.039. Postavila ji v r. 1911 První českomoravská továrna na stroje v Praze, aby vozila mezinárodní rychlíky.

375.007 z pozdější ČKD

Hned za ní se skromně krčí pod schody na galerii ta nejmenší a zároveň nejstarší u nás dochovaná úzkokolejka (800 mm) XIVe č. 4. Vyrobila ji lokomotivka Krauss a Cie. v Mnichově r. 1884 a sloužila na závodní drážce SONP Kladno až do r. 1968.

Průmyslová XIVe, nejstarší dochovaná úzkorozchodná v Čechách

Nevím, jak se do té boudičky vešel dospělý strojvedoucí, ale dětem dnes vyhovuje, že je do ni pohodlný přístup.

Inu, bylo by toho hodně na prohlížení v tomto muzeu, kdyby člověka nezmohla únava. Posadili jsme se na chvíli na sedačky, které tu reprezentují městskou dopravu, pocházejí z té nejslavnější tramvaje T3 (jinak MHD má v Praze - samostatné muzeum) . Pak jsme ještě vyjeli do 3. patra, protože Pavel si chtěl z té výšky nafotit Prahu, ale z focení nic nebylo. Vyhlídka tam sice je, jenže zasklená, a udržet ty velké prosklené plochy v pražské atmosféře dokonale průhledné je zřejmě věc nemožná.

Průčelí Národního technického muzea

Rozjeli jsme se tedy domů – kolega do Prahy 10, já až na Vysočinu, až na jedno mínus (neshoda jízd Komárka a prohlídky Ringhofferových vozů) s dnešním výletem spokojeni.

Prameny a odkazy: