Interrailové finále 2016 (2. díl: Itálie a okolí)

Rozhraní mezi Španělskem a Francií u východního pobřeží tvoří průsmyk Col de Belitres, na jehož stranách se malební městečka Portbou a Cerbère. Silnice to bere vrchem, trať tunely (snad každý rozchod zvlášť), zajímavá železniční překladiště se na obou stranách vkliňují do náročného terénu. Klidnou a idylickou atmosféru Portbou při výstupu k průsmyku najednou vystřídalo drsné větrno, na hřebeni to mávalo i se statným poutníkem s krosnou. Tady přespat nepůjde.

Cerbère: odstavné a nákladvé nádraží, 12. 8. 2016 © Libor Peltan

Když jdete spát pozdě a vstáváte brzy, nemusíte být bůhvíjak schovaní, ale divné zvuky zvířat mě zahnaly až do Cerbère. Tady však něco nehraje - totiž hraje. Nad dvoupatrovým náměstíčkem, jehož spodní patro tvoří kamenitá pláž a horní křižovatka a plácek/terasa, se tyčí mohutný kamenný železniční viadukt, doplněný nákladním vozem v roli pomníku. A na tom plácku diskotéka v plném proudu. Vyměnil jsem tak kus vzácného spánku za načerpání pestré atmosféry a až s koncem zábavy odešel zajímavým tunýlkem.

Hledat tady nevyužité rovné místečko bylo zjevně marné, natáhl jsem se tedy v temnějším koutě rozsáhlé stanice a ráno přezombil do dalekonosného osobáku. Do Marseille jsme vzdor jízdnímu řádu dojeli přecejen s přestupem, ale včas, a mohl jsem se projít po centru a vyfotit cos z řídké sítě tramvají. Nejtěžší bylo vyškrábat se zpátky k nádraží, když mi nezbývala zrovna velká rezerva. Jízda v horním patře EMU byla čím dál hezčí a pak přišlo azurové pobřeží. Stručně: je fakt hezké a fakt azurové.

Nice: starší souprava, 12. 8. 2016 © Libor Peltan

Krátkou pauzu v Nice jsem zúčelnil v návštěvu nádraží úzkokolejky, cestou jsem potkal i tramvaj (je tu jedna, a to zcela moderní trať). Hop do Monaca. Prosluněné, kýčovité, plné lidí, plno plicajtů, byl jsem tu s přehledem největší vágus, dobré výhledy, ale zase jen na ty kýčovité baráčky a jachty… Než jsem se zorientoval, kde je proslulý závodní okruh, byl příliš daleko. Návštěvu jsem si vylepšil několika výtahy, které slouží chodcům v překonávání vertikální vzdálenosti.

Nádraží je nezvykle dlouhé, celé v tunelu a celkem pěkné. Konečně jsem měl štěstí na netrakční jednotku Rame Rèversible Règionale a dovezl se do hraniční Ventimiglie. Pláž, hrad, trolejbusové trakční vedení a šup do motoráku. Čeká nás scenic railway. Dříve by bývalo nádherné jet odsud na východ podél pobřeží, ale teď bychom tam jeli napůl v tunelech. Míříme tedy vsteč horám.

Breil: francouzské motoráky, 12. 8. 2016 © Libor Peltan

V Breilu vystupuje velká skupina dětí, takže budu mít více prostoru vychutnávat nejhezčí úsek. Ještě fotku fancouzských motoráků z přípojné tratě z Nice a jedem. Na zhlaví vidím - CC 7100 ?! Je tu železniční muzeum, které bych někdy chtěl navštívit! To už se ale střídají smyčky, viadukty, galerie, tam nahoře jsme před chvílí projeli… Vychutnat jsem si to mohl akorát, tma si počkala. Jen s focením už to bylo večerem slabší.

V Cuneu se přestup nekonal, motorák se přečísloval a svezl mě až do Turína. Před dalším necestovním interrailovým dnem zas někde zakempit. Jenže Itálie je na tohle blbá. Kolem všech ulic nepřetržité navazující oplocené areály nebo budovy… Nakonec jsem došel až do kukuřice a mohl jsem si tak bezpečně ráno přispat.

Torino: monorail, který nejezdí, 13. 8. 2016 © Libor Peltan

Odpočinkový den ale nebyl nuda. Pěší přesun skoro z Moncalieri do centra nabízel torzo monorailu, smutný pohled na řadu neprovozovaných tramvajových tratí v Lingotto, obrovské pusté parkoviště zarostlé stromky, šotolávku přes odstavné nádraží vybavenou dávno nefunkčními eskalátory, zpustlý palác “olympijské vesničky” a tramvajovou trať v Turatiho ulici s levostranným provozem. Škoda, že nebylo sil projet si tramvaje více, alespoň jsem se svezl historickou okružní linkou kolem centra.

Na noční IC by stejně jako na denní neměly být místenky povinné, ale spolucestující na mě koukali divně a místo jsem nakonec měl se štěstím snad díky tomu, že někdo nenastoupil. Půldruhou hodinu na přesun mezi římským Ostiense a Termini jsem překvapivě nevyužil k návštěvě něčeho, co jsem při své někdejší pracovní cestě do italské metropole vynechal, ale ještě jsem si chtěl doprojet a dofotit úzkokolejku, teď už končící na Centocelle, která postupně ustupuje ve prospěch automatického metra, budovaného z okraje města směrem do centra.

Roma Porta Maggiore: Firema a STFER, 14. 8. 2016 © Libor Peltan

Vysokorychlostní vlaky italských státních drah se dělí do několika kategorií, a v nich ještě najdeme kvalitativní rozdíly. Nejvýše se pyšní Frecciarossa, zastoupená hlavně vlaky ETR 500 a nově i “Frecciarossa 1000”, pomalejší už je Frecciargento, kde vládly ETR 600 (příbuzné polským Pendolinům), ale většinou potkáte ETR 485 (příbuzné českých Pendolin), a konečně Frecciabianca, provozovaná spektrem od “pendolin” ETR 460 přes klasické IC vozy vedené dvojicí lokomotiv E 414, propůjčujících soupravě alespoň trochu rychlovlakový vzhled, až po normální IC soupravy tahané E 403, jen natřenými na bílo. Všechny uvedené vlaky mají jedno společné: k Interrailu je místenka za 10€.

Roma Termini: Frecciargento, 14. 8. 2016 © Libor Peltan

Připlatil jsem si projednou za Frecciargento, aby mi vyšel celodenní plán a projel jsem si tři ze zajímavých horských tratí, přetínajících italskou botu. Přes 220 km/h jsme snad ani na koridoru z Říma do Caserty nejeli, následovaly hory, oblouky a tunely, jen z malých pendolinních okének nebylo mnoho vidět. Přestup ve Foggii jsem vzdor menšímu zpoždění stihnul, rovinná cesta IC uběhla rychle a v Termoli místo motoráku do Campobassa čekal autobus.

Silnice vede naštěstí většinou kolem tratě, výhledy byly parádní a vesničky poklidné. Ke konci jsem pozoroval různě nedostavěné artefakty snad dálnice, bohužel jsem nezjistil, co to mělo být za stavbu. V cíli se opalují ALn 668 a ALn 663, na spoji do Říma je ale nezajímavé Minuetto. Ještě chvíli výhledy na hory, pak už placka. Ze zaplněného a mírně zpožděného motoráku vystoupím na Termini, rychle přejdu na Tiburtinu a už zase stoupáme do hor.

Campobasso: ALn 668, 14. 8. 2016 © Libor Peltan

Podle mě nejkrásnější trať v Itálii (mimo Alpy) vystoupá na Tivoli, pak se vine horskou krajinou. Z neotvíratelného okna koukám, jak podjíždíme tunelem vršek s městem a hradem… Škoda že se setmělo a ze zákrut nad Sulmonou už nemám nic.

Pláže v Pescaře se mi nelíbí. Je tu mělko. Pláž je kamennými valy rozdělená mezi jednotlivé restaurace, každá tu má své slunečníky a lehátka, “svůj” kus pobřeží. Aspoň že tu večer bude koncert, kulturní zpestření výletu. Náhodou jsem narazil na ne zrovna konvenční trolejbusovou trať, která byla dostavěna, ale nikdy nezprovozněna. Vede skoro celou cestu naprosto v přímce.

Pescara: dráty v obou směrech, kam až oko dohlédne, 15. 8. 2016 © Libor Peltan

Z koncertu jsem odešel dříve, abych stihnul svůj noční vlak. Ten přijíždí s náskokem, a když hledám vhodný vagon, přijde mi naproti průvodčí a chce jízdenky. Říká, že vlak je povinně místenkový a přestože se s ním chvíli dohaduju, prostě mě nepustí. Rezignovanýma očima sleduju odjíždějící vlak a můj zítřejší plán. Chtěl jsem jet do Milána, odtud přes (znovu) Domodossolu do Brigu, starou Lötschbergbahn do Bernu a přes Karlsruhe a Norimberk do Aše.

Naštěstí jede za hodinu další noční vlak trochu jiným směrem. Průvodčí mě kontroluje až v něm a nic nenamítá, jen je plný, a tak sedím na výklopném sedátku na chodbičce. A spřádám náhradní plán. Chce se mi jet nejkratší cestou do Čech. Vyloupne se z toho však velice zajímavá cesta. V Boloňských špagetách přestoupím ještě za tmy a v osobáku se trochu vyspím.

Pescara: loko E.402B, 15. 8. 2016 © Libor Peltan

Lehce přes hodinu času a žádná příprava - to je moje klasika v objevování měst. Tentokrát jsou to Benátky: fotím tramvaj na pneumatikách, nadzemní dráhu a uháním do centra. Uličky jsou tu velice křivolaké a bez mapy snadno ztratíte směr. Pořád záhyby, křižovatky, slepé ulice… Každou chvíli potkáte kanál a pokaždé jiný. Vidím asi sto mostků a tisíc loděk. Celkově je tu mrtvo, potkávám malé skupinky bloudících turistů, vzácně místní jednotlivce. Líbí se mi tu, ale je to takové zvláštní.

Na poslední chvíli přicházím zpět na stanici Santa Lucia a zjišťuju, z jakého nástupiště mi jede vlak. Cancellato. Staniční rozhlas ale něco hlásí a já odtuším, že mám nasednout do nejbližšího vlaku na Mestre a tam na nás zkrácený spoj do Terstu počká. Tak se také stalo, a tak s 10 minutami zpoždění přijíždím do přístavu v cípu Jadranu.

Trieste: tramvaj v roli lanovky v horní stanici, 16. 8. 2016 © Libor Peltan

Trieste se pyšní technickou zajímavostí: jezdí tu tramvaj do městečka Villa Opicina, která je v části své trasy lanovkou. Za historický vůz tramvaje se prostě zapřáhne vozík na laně a vytlačí jej nahoru. V první řadě jsem tento systém chtěl nafotit, také se s ním svézt (koneckonců, do té Opiciny jsem se stejně potřeboval dostat), a jen kdyby zbýval čas, dám ho za nakouknutí do města.

Už pět minut čekám u dolního konce lanovkového úseku, kde je několik důmyslných výhybek a vyčkávající tlačný vozík lanovky. Pak si všimnu informační tabule hlásající náhradní autobusovou dopravu. Zklamání. Nádech. Jdeme na kopec po svých. Snažím se držet tratě, když to jde, fotit zajímavosti. Třeba “železniční” přejezd (silnice versus lanovkotramvaj). V horní stanici potkávám první z historických tramvají, stojí tu už zapřažená za druhý vozík.

Dál už vede konvenční trať, jednokolejka s výhybnami, a jde jít po ulicích přímo podél ní. Za výhybnou Conconello v oblouku potkávám další vůz. Tedy dva. Tedy počkat - dvě tramvaje zaklíněné v sobě po srážce. Televize i policajti to tu už balí. Ptám se náhodného čumila, co to, odpovídá, že se srazily před pár hodinami. S podivnou náladou šlapu dál směrem k Opicině…

Trieste: historické tramvaje po nehodě, 16. 8. 2016 © Libor Peltan

Cestou potkám konečně jedoucí tramvaj, ale kvůli autům fotka není ideální. Pro jistotu překontroluju čas odjezdu vlaku a zjišťuju, že jsem se spletl. Musím přidat, abych ho stihnul. V rychlosti cvaknu konečnou s depem a na minutu přicházím na nádraží a chladím se v klimatizovaném Desiru. Ještě včera jsem netušil, že dnes budu projíždět hezké, i když ne úchvatné slovinské tratě.

V Lublani kvůli čekání na vjezdu nestíhám nulový přípoj do Villachu, takže mám hodinu. Ta padne focením mnoha zajímavostí přímo na nádraží, stejně už bych neupajdal ani kilák. Pokračuju tak poctivě po Südbahn až do Vídně. Kolem Bruck an der Mur se mi krajina líbí, ale přichází tma. Mě to nevadí, Semmering brzy uvidím. Do Čech jsem se bůhvíproč rozhodnul nejet Chopinem, ale osobákem do Bernhardsthalu a pěšky do Břeclavi.

Ljubljana: bleskovky řady 363 vládnou spolu s Taurusy nákladní dopravě, 16. 8. 2016 © Libor Peltan

Na hranici končí pořádná cesta a pěšinka se ve tmě špatně hledá. Dojdu ale k mostům přes rameno Dyje, když přijde řádný slejvák, takže na Břeclavské nádraží přijdu podoben houbě. Pár hodin spánku na lavičce, pak prvním osobákem a dospím se u svých brněnských přátel. Den relaxace a hned navazuje plánovaný výlet s kamarádem na Semmering. To (a nejen to) si však necháme na závěrečný díl seriálu.