Interrailové finále 2016 (3. díl: Semmeringbahn a Švýcarsko)

V břeclavském pivovaru koupíme pár lahváčů na cestu a už nás veze osobák do Vídně. Abychom si Einfach-Raus-Ticket užili, projedeme si několik doporučených tratí v okolí: vídeňskou S45 vedoucí po trati staré Stadtbahn, část staré Westbahn do Rekawinkelu (dál byla výluka), lokálku do Weissenbachu a lokálku do Gutensteinu, která se nám líbila nejvíc, včetně Gutensteinu samotného, ale už se setmělo. Po procházce po Wiener Neustadt jsme tak přespali v Mürzzuschlagu.

Weissenbach-Neuhaus: souprava osobáku z/do Leobersdorfu, 18. 8. 2016 © Libor Peltan

Návštěva muzea první horské dráhy byla skoro povinností a stála i za vysoké vstupné. Následoval čundr po klasické turistické stezce. Neměl jsem moc štěstí na vlaky na viaduktech a třeba Kalte-Rinne jsme dali až moc za tmy. Po přespání za Breitensteinem se mi dařilo fotograficky víc. V Payerbachu jsme se vypravili po trase Höllentalbahn, ale zmýlil jsem se v jejím jízdním řádu a byla ten den neprovozovaná. V depu jsme však zastihli nadšence při práci, a ti nás provedli po přítomných vozidlech a řekli něco k historii.

Breitenstein a Adlitzgraben viadukt, 20. 8. 2016 © Libor Peltan

Výstup na Mittagstein byl náročný, hlavně mému souputníkovi trval, takže ač tam bylo krásně, museli jsme brzy pokračovat, a stejně jsme nestihli dojít za světla, jak jsem si přál, do stanice Baumgartner na ozubnicové Schneebergbahn, abych nafotil trať, výhled na Schneeberg, výhybky a stanici.

Příštího dne totiž přišel silný liják a my museli odolně sejít do Puchbergu na vlak (zubačka jela až později a navíc šíleně draho). Odměnou byla v depu zatopená pára. Zase jsme si chtěli zpestřit Einfach-Raus-Ticket, tak jsme si zajeli do maďarské Šoproně, která se nám moc líbila. Do Vídně jsme to vzali přes Neuseidl, ale možná i pro nízkou viditelnost na těchto tratích nebylo moc zajímavého. Svezli jsme se též vlakotramvají do Badenu, byť hloupě v době, kdy tam jezdily sólo nové soupravy - v nedělní večer přibyly Düwagy GT8.

Puchberg am Schneeberg: mločí dieselová jednotka a lokomotiva v depu, 21. 8. 2016 © Libor Peltan

Kamarád to vzal už sám do Gmündu, což byl problém, protože na Einfach-Raus-Ticket nesmí jet cestující sám. Mě čekaly poslední dvě kolonky mého Interrailu. Nočním vlakem s povinnou místenkou jen za 3€ jsem se teleportoval do stanice Spittal-Millstättersee ve městě Spittal an der Drau, což je něco jiného než Spital am Semmering s jedním “t”, a hned zrána mohl vychutnávat rakouské hory. Hodinový přestup byl na prohlédnutí pěkného Lienzu tak akorát a pokračujeme do Fortezzy.

Z trati Lienz - San Candido, 22. 8. 2016 © Libor Peltan

Celou cestu bylo nač koukat. Zase pauza, hezká vesnička, kupodivu i nákup sýrů, a zase přes hranici, tentokrát známý Brenner. Nabitý plán mi nedovolil prozkoumat řádně ani Innsbruck, neprojel jsem se tramvají, jen prošel zajímavé centrum a narazil na designovou stanici Nordkettenbahn. Doběhl jsem dvojrailjet, který se rozdělí až ve Feldkirchu. Po průjezdu Lichtenštejnskem se zastavením kvůli křižování a úvrati v Buchsu mě vysadí v Sargansu, abych se ICčkem popovezl do Churu.

Jak asi z trasy tušíte, byla na řadě Rhätische Bahn / Berninabahn, na níž Interrail bez problému a příplatku platí. Není namístě se nad scenériemi rozplývat ještě ve vyprávění, když jsem tak učinil na místě, jen zmíním, že po průjezdu tunely nad Bergünem jeden neví, kde je nahoře a kde dole; později zas chytne závrať, když uvidí Poschiavo, do nějž vlak jede, přímo a hluboko pod sebou (opakovaně).

Bernina: poslední kousek stoupání kolem 2200 m n. m., 22. 8. 2016 © Libor Peltan

Na pravidelných vlacích na celém systému úzkokolejek jezdí převážně moderní vozidla, ale sem tam potkáte staré lokomotivy i osobní motorové vozy třeba na pracovních vlacích. Chce to mít ale značný postřeh, kloudně je cestou vyfotit. Výhodou je otevřený vyhlídkový vagon, ale i v létě si na něj vemte bundu.

V Tiranu jsem vyfotil něco, ale ne vše z odstavených strojů a s večerem se odvezl do Milána. Nijak hluboce promyšlený pochod směrem do centra zhatila stará tramvaj, která způsobila, že jsem koupil lístek a počkal si na stejné lince, abych se takovou tramvají svezl. Odlovil jsem pak i Stangu, svezl se jednu stanici automatickým metrem a probloudil větší část podzemí na Garibaldi. To vše je už ale překryto výletem z jara 2017, o němž už vyšla reportáž.

Como: Cisalpino opustilo stanici San Giovanni směrem k Milánu, 23. 8. 2016 © Libor Peltan

Půlnoc mě vysadila z vlaku v zastávce Cucciago, kde šlo v pohodě přespat, ale ráno jsem musel absolvovat nepříjemný pochod po italských silnicích. Odměnou mi pak byla vyhlídka z úbočí Monte Caprino. K prohlídce města Como pak patřila i návštěva nádraží San Giovanni (t. č. uprchlický tábor), Nord Lago (malé a milé), a lanovky na Brunate, jejíž mezistanice Alta je nepoužívaná a zchátralá.

Vykoupání v Lago di Como ušlo, jen přespání tu zas bylo horší, les je tu jen ve strmých stráních a to jen dost daleko od nádraží. Nějaký kompromis napůl na pěšině se ale našel a ráno jsem musel nějaký ten kilák ujít, ale zvládnul jsem chytit prvního “štádlera” do Chiassa a tam přestoupil na ICN, které mě naposledy poveze po staré Gotthardbahn. Ale ani průjezd kolem Lago di Lugano a následný průsmyk nebyly nezajímavé, jen byla ještě skoro tma.

Como: lanovka nezastavuje v mezistanici Como Alta, 23. 8. 2016 © Libor Peltan

Čas vyhrazený na Švýcarsko jsem rozdělil mezi Zürich a Sankt Gallen. Ve větším z měst jsem nejprve probloudil obrovské nádraží a pak prochodil blízké centrum, zachytávaje přitom fotograficky tramvaje a tříčlánkové trolejbusy. V SG jsem nepohrdnul svezením lokálkou Trogenerbahn, která v centru připomíná tramvaj, ale svou délkou obsluhuje velkou plochu venkova. Fotíc trolejbusy jsem došel k jejich vozovně, pak se vrátil do centra a obešel lanovku.

Sankt Gallen: vlak Trogenerbahn, 24. 8. 2016 © Libor Peltan

ECčko do Mnichova musí projet přes cíp Rakouska, aby se vyhnulo jezeru Bodensee. V Lindau je úvrať, plno mechanických návěstidel a přepřah elektriky za dvojici dieselů řady 218. Bavorská metropole mě přivítala skutečně zalidněným centrem. Zaujal mě památník na místě bývalé synagogy. Vyfotil jsem náhodně pár tramvají a těšil se na ICE do Norimberka. Navzdory očekávání a zpoždění jsme moc rychle nejeli.

Málo času jsem za soumraku proměnil jen v procházku k Lorenzkirche a zpět, ale moc se mi tam líbilo. Jízda klopidlem řady 612 také nebyla idylická: nejdřív správně zvolit ze čtveřice spojených souprav (každá s jinou cílovou stanicí), pak jízda po tmě, pozadu v celkem plném motoráku. Chvíle čekání na opuštěném a sešlém nádraží v Oberkotzau a noční Coradie do Aše. Přespání v stromovém hájku přímo u nádraží a ranní cesta do Prahy už byla pohodička.

Lindau: dvojice 218 nastupuje do čela EC do Mnichova, 24. 8. 2016 © Libor Peltan

Domů jsem se vrátil po necelých osmnácti dnech, devíti navštívených cizích zemích a pětadvaceti překročeních hranic. Čtenářům můj výlet může připadat jako neskutečné martyrium, ale já si to moc užil a se snesitelnými náklady viděl “půl Evropy”. Největší nevýhodou je rozšíření seznamu míst “kam ještě jednou musím jet”.