Vlak(y.net) přijíždí do stanice Silvestr

V dobách předinternetových, ba dokonce předtelevizních byl hlavním zdrojem silvestrovské zábavy rozhlas. A v něm tehdy vedle jiných konferenciérů, komiků a vypravěčů veselou náladu vyvolával velice populární Jiří Štuchal nebo jeho kolega Ruda Stolař: Ane, ane, anekdoty, ty má každý rád, ane, ane, anekdoty dokážou rozesmát, tak vždy na úvod série vtipů zapěl a pak vznesl obligátní dotaz: A tuhle znáte?

„Pane průvodčí, já mám v Praze stihnout rychlík do Plzně, nemáme moc velké zpoždění?"
„Buďte klidný, pane, nemáme. Zmeškáte ho maximálně o deset minut."

Žena: „Představ si, dnes ráno ve vlaku dva muži vstali, aby mi uvolnili místo."
Muž: „A vešla jsi se?"

Nastoupí opilec do metra, postaví se doprostřed vozu a povídá: „Vpravo seděj samí pitomci."
Nikdo si ho nevšímá.
„Vlevo samí zloději a podvodníci.“
Na levé straně se zvedne jakýsi pán a říká: „Co si to dovolujete, člověče!? Já jsem nikdy nic neukrad!"
„No tak si sedni na druhou stranu!"

„Pane, spěchám na vlak, chci chytit ten v 8:25. Můžu si zkrátit cestu přes vaši louku?“
„Jo, klidně. A když pustím bejka z ohrady, tak chytnete i ten v 7:32.“

„Ach jo, tady je všude plno a mne tak bolí nohy. Babi, mohl bych si sednout aspoň na tu vaši tašku?“
„Jo, klidně, mladej. Ale pozor na vejce.“
„Co, vy tam vezete vajíčka?“
„Ne, hřebíky.“

„Dětem musíme taky koupit lístek?“
„ Do pěti ne.“
„To je fajn. My máme jen čtyři.“

Mé poslední přání: Chtěl bych zemřít tiše a pokojně ve spánku, jako můj děda – strojvedoucí. Ne v krvi a ukrutných bolestech, jako ti cestující, které vezl.

„Bedřichu, vytahoval jsi se, že máš výkon jak Taurus a pak jsi jel sotva jak hurvínek. To bych ti snad odpustila. Když jsi mě ale lákal pojď se milovat na koleje, myslela jsem, že na studentský, a ne do šturcu!“

„Slečno, ten byl dlouhej, viďte?“
„Jo. to byl váš?“

Proti babičce sedí mladík a usilovně žvýká žvýkačku. Posléze se babičky zvedne k výstupu a loučí se s mládenečkem: „Chlapče, to je od tebe milé, žes mě tu celou cestu hezky bavil. Ale když já jsem dočista hluchá.“

„Pane přednosto, jaká opatření jste přijali ohledně zpoždění?“
„Instalovali jsme do čekárny čtyři nové lavice.“

Vlak náhle zastaví. „Co se děje?” ptají se cestující.
„Na kolejích stojí kráva,” zní odpověď průvodčího.
Odehnali tedy krávu a jeli dál. Za chvíli však vlak stojí znovu. A opět kráva!
Když se to opakovalo ještě nejméně pětkrát, ptá se jeden z pasažérů: „Propána, to se tu potuluje tolik krav?”
„Ani ne, to je pořád ta stejná. Už jsme ji zase dohnali.”

V tramvaji: „Paní, musíte si pořád bubnovat prstem na sklo? Mně to znervózňuje.“
„To máte tak: Já nejsem zdejší, Prahu neznám a jedu do Bubnů. Tak si bubnuju, abych nezapomněla jak se to jmenuje tam, co vystupuju.“
„To máme teda kliku, že nejedete na Malou Stranu.“

„Pane, ten váš kufr moc vyčnívá. Co kdyby mi spadl na hlavu?”
„Nebojte se, jsou v něm nerosty a ty se hned tak nerozbijí.”

Proč bývají nástupiště železničních stanic z betonu?
???
Aby cestující nezapustili kořeny.

„Pane, vy jedete na černo,” konstatuje průvodčí a vyplňuje pokutu.
„A víte, že je to možné, já jsem totiž barvoslepý.”

„Hele, mladej, ty seš ten novej? Tady máš koště a zameť halu.“
„Ale já jsem inženýr!“
„Aha..., no dobrá, nevadí. Já ti to napřed předvedu.“

Ve vlaku: „Paní, řekněte vašemu synovi, ať mě nenapodobuje!”
„Petříčku, přestaň ze sebe dělat pitomce!”

Od dob rozhlasových Silvestrů se éterem šířená celovečerní náplň oslav konce roku přesunula do televize, kde pak dosáhla svého vrcholu v legendárních Silvestrech Vladimíra Menšíka, aby posléze zahynula na úbytě. Stejně jako celoroční šiřitelé dobré nálady v podobě tištěné, český Dikobraz a slovenský Roháč. Ale anekdoty a kreslené vtipy přežily. Znáte-li nějaké, můžete je utrousit v diskusi, aby nám poslední den v roce uběhl podle tradice, v pospolitém veselí a radostném rozpoložení.

Úvodním a závěrečným slovem opatřil PhDr. Zbyněk Zlinský,
vtipy vybral a nakreslil