S fotovlakem napříč Kosovem

Pro mladší návštěvníky to byla zajímavá možnost projetí i běžně nedostupného úseku mezi Fushë Kosovë (Kosovo Polje) a Mitrovicí, kde byla osobní doprava zastavena po faktickém odtržení Kosova od Srbska.

Akce se uskutečnila v pátek a sobotu 25. -. 26. dubna 2014. a dala se tedy (za pomocí letecké dopravy) stihnout i během prodlouženého víkendu. I přes celkově špatné počasí jsme nakonec účasti a vynaložených nákladů rozhodně nelitovali. Historie vývoje železnic na území Kosova byla již na vlaky.net popsána, následující stručný popis výletu zahrnuje jen mé postřehy před čtyřmi lety a je doplněn soupisem vozidel z databáze Mercia Charters.

Čičavica, skalní soutěska mezi Bardhem a Drenas, fotovlak do Peće, 25. 4. 2014 © F. Kuliš

Cestu jsem začal v EN Metropol nočním přesunem do Budapešti. Ve středu 24. 4. 2014 jsem věnovat část dne drážním zajímavostem v Budapešti a okolí, zbytek pak vcelku fádním přesunem EC Avala do Bělehradu. Po zanedbané jednokolejce čas nijak rychle neplynul, a tak ho bylo potřeba urychlit v jídelním voze obědem a mnoha pivy značky „Jelen“. Noční skok do Makedonie zajistil bývalý rychlík „Nušič“ (výstižněji nazývaný Hnušič), který měl řazené makedonské lehátko. Za pár stokorun mi zajistilo klidný spánek až na hranice. Skutečná divočina začala až ve Skopje. Na hlavním nádraží jsme se setkali s kolegou a konstatovali neměnný stav chátrání a nedostavěností celého areálu. Dnes snad již probíhá alespoň částečná modernizace.

Naším prvním spojem byl dvouvozový osobní vlak do Kičeva, v čele s 661-236. Cestujících bylo pomálu, drážní infrastruktura zchátralá, rozpadající se, a na některých nádražích také poškozena při nepokojích s albánskou menšinou. Po příjezdu do Kičeva jsme prošli opuštěné vlečky na jižním zhlaví, podumali nad fotografií zaniklé úzkokolejky k Ohridu a odešli do nejbližší restaurace na oběd. Ani cesta zpět do Skopje nepřinesla nic zvláštního, a po čtvrté odpolední jsme odjeli známým spojem do Kosova (661-408 + 1 vůz). V Han-i-Elezit jsme přestoupili do kosovské soupravy (Nohab č. 001 s dvěma velkoprostorovými vozy ex. SJ ř. B1K) a odjeli do našeho hotelu v Prištině. Jeden z mála čtyřhvězdičkových hotelů byl situován přímo nad maličkým prištinským nádražím, a tak jsme se v něm sešli skoro všichni, včetně desítek Angličanů z pořádajícího spolku.

Řeka Klina poblíž odbočné stanice Klinë, 25.4. 2014 © F. Kuliš

V pátek 25. 4. byl sraz v hlavním uzlu Fushë Kosovë a v pomalém jižanském tempu také začala naše akce. Do čela fotovlaku byla nasazená Nohabka 005 (ex NSB Di3.619) a na postrk 661-002. S mnoha zastávkami na focení jsme projeli trať do Peče a zpět. Původně slibovaná odbočka do Prizrenu byla již tehdy nesjízdná (o čemž jsme se přesvědčili na místě pohledem na šíleně zpustlý kolejový rošt, volně položený na zemi…). Po návratu do Kosova Polje již nebylo mnoho co na práci, protože nepřetržitý déšť ani žádný pěší výlet neumožňoval. Protože Prištinu většina z nás již znala z dřívějších výletů, nakonec jsme skončili v hotelu a v restauraci s očekáváním lepšího zítřka.

Sobota již byla zajímavější. Začali jsme výjezdem do Bardhu, kde odbočuje vlečka do Glavici (Vrela), k feronikovému lomu. Kosovské železnice nasadily opět „Nohabku“ 007 (ex NSB Di3.641) a 2640 007 (ex-661 228 JŽ). I přes hustý déšť jsme pořídili řadu pěkných záběrů a také mnoho niklové rudy do bot. Zajímavostí této vlečky je její trasování kolem prištinského letiště a zamýšlené využití pro osobní dopravu k letišti. Při zpáteční úvrati v Bardhu vyšlo křižování s nákladním vlakem, taženým nám známou Nohabkou 005. Vrátili jsme se do Fushë Kosovë a vyjeli na sever, na nepoužívanou dráhu do Mitrovice. Prvních zhruba 6 km do Obiliče (Obiliq) se sporadicky využívalo k obsluze elektrárny, dále už nejezdilo a patrně nejezdí vůbec nic. I nádraží po cestě byla opuštěná, stejně tak i konečná a poslední kosovské nádraží v Mitrovici. Posledními pravidelnými spoji do srbské části Kosova byly vlaky společnosti UNMIK (počátkem nového tisíciletí ještě s ozbrojeným doprovodem).

Kosovská Mitrovica, 26. 4. 2014 © F. Kuliš

Po faktickém odtržení části země vyřešili Srbové dopravu po svém – v severní části Mitrovice zřídili novou zastávka Mitrovica Sever, na tovární vlečce. Město samo není moc zajímavé a do médií se dostává snad jen díky zprávám o organizovaném zločinu.

Po návratu do Fushë Kosovë jsme večerním vlakem dojeli opět do Han-i-Elezit a odešli pěšky na blízký hraniční přechod. Dále nás makedonský taxík vzal na letiště do Skopje, odkud jsme přes Bělehrad odletěli do Vídně a domů. To už nebyla tak odpočinková cesta, jako v Nusiči, Avale a Metropolu, boarding začínal ve tři ráno, ranní přestup v Bělehradě z ATR do jiného ATR … vyspali jsme se až v EC z Vídně do Prahy.

I když se nám celá akce nejdříve zdála nepříliš úspěšná (redukce programu, odporné počasí), nakonec s odstupem času mohu konstatovat, že až tak zbytečné to nebylo. Nohabky odvál čas, osobní dopravu postupně taky a další vývoj mladého státu a jeho železnic je ve hvězdách. A i tak to byl velmi nevšedně strávený víkend. Pořádající spolek toho také už mnoho nepodnikne. Následovala ještě jedna víkendovka v Nizozemí, Brexit, oslabení libry a následní pozastavení činnosti Mersia Charters.

Úvodní snímek: Glavica – Vrelo, feroniklový lom, 26.4.2014 © F. Kuliš