Šotouš ve Wehrmachtu 3

15.3.2018 8:00 Mgr. Jiří Mazal

Na přání našich čtenářů přinášíme další vyprávění Hanse Herberta Frohna. Tentokráte se přemístíme na samý začátek jeho vojenské kariéry, do roku 1937, a prožijeme s ním dva roky do začátku druhé světové války. Pohybovat se tentokrát budeme na důvěrně známých místech - ve Vídni, v Bratislavě-Petržalce i v jihomoravském Mikulově, tehdy ovšem všude vládla Velkoněmecká říše.

Na podzim roku 1937 jsem se stal vojákem. Jelikož jsem službu odbýval v Hamburku, železničně se neudálo nic nového – jen k mé lítosti byla soukromá dráha Lübeck – Büchen převzata Reichsbahn. Byla to jedna z posledních soukromých drah, která provozovala hlavní trať. Protože se naše kasárna nacházela na severovýchodě Hamburku ve čtvrti Wandsbek, kousek od zastávky Wandsbek Ost, stal jsem se častým cestujícím této železnice [dráha byla známa používáním patrových vozů a vratných souprav s parní lokomotivou již ve 30. letech].

Patrové vozy Lübeck-Büchener Eisenbahn vytvářely vratné soupravy s parní lokomotivou © industriegeschichte.webseiten.cc

O rok později se naše divize účastnila obsazení severních Sudet, a poprvé jsem se tak seznámil s českými železnicemi. Vozidla šlo ovšem zahlédnout jen zřídka, včas je odvezli do vnitrozemí. Brzy na to, 1. ledna 1939, se přemísťovalo do Rakouska. Nejprve jsem se měl hlásit ve Vídni – Strebersdorfu. Rychlík číslo 456 mě přivezl z Lipska přes Pasov až do metropole na Dunaji. Od Pasova již bylo světlo, a tak jsem mohl pozorovat nejen zimní rakouskou krajinu, ale také vše, co se na kolejích pohybovalo. Obzvláště se mi líbily starší lokomotivy s mohutnými baňatými komíny.

Z Vídně mě přeložili do Engerau [dnes Bratislava-Petržalka], kam se muselo dojet „Pressburger Bahn“ [Místní dráha Vídeň – Bratislava], normálněrozchodnou elektrickou dráhou, otevřenou ještě před první světovou válkou do tehdejšího Pressburgu [Bratislavy]. Teď končila v Bergu, krátce před bývalou rakousko-československou hranicí. Zbytek cesty do pustě působícího předměstí Petržalka a do ošuntěle vypadajících kasáren bylo nutno urazit pěšky.

Místní dráha Vídeň – Bratislava © pressburgerkipferl.sk

Místní dráhu Vídeň – Bratislava převzaly ve 20. letech rakouské BBÖ a posléze Deutsche Reichsbahn. Železnice byla zajímavá z vícero hledisek: ve Vídni ji napájelo 600 V ss, jako vozidla zde sloužily dvou-, resp. čtyřnápravové lokomotivy (DRB E171, E172) a elektrické vozy. Ze Schwechatu [dnes předměstí Vídně] ji napájel střídavý proud 15 kV 16 2/3 Hz. Před osobními vlaky tu byly nejčastěji vidět malé lokomotivy E72 uspořádání 1´B1´.

V následujících měsících se daly nedělní dovolenky využít k prozkoumání nejprve Vídně, a pak i širšího okolí. Ve Vídni jsem se přirozeně věnoval vedle turistických zajímavostí také nádražím. Vznešené a velkolepé Südbahnhof [Jižní nádraží], poněkud za ním zaostávající Westbahnhof [Západní nádraží] a Franz-Josefs-Bahnhof [nádraží Františka Josefa], podstatně skromnější Nordbahnhof [Severní nádraží]. Obzvláště výtopna u Südbahnhof, ze kterého odjížděly vlaky do Maďarska a na Balkán, byla zajímavá. Na Westbahnhofu mi imponovaly rakouské lokomotivní řady 214 (DRB 12⁰) a 310 (DRB 16⁰ ^II), první uspořádání 1´D2´-h2, druhá 1´C2´-h4v (od Gölsdorfa). Ze Südbahnhofu si vzpomínám v první řadě na 113 (DRB 33¹) uspořádání 2´D-h2, které jezdily s rychlíky směrem na Semmering. Na Franz-Josefs-Bahnhof to byly lokomotivy řady 670 (DRB 39³, 1´D1´h2) v čele prestižních rychlíků do Prahy nebo Plzně přes Gmünd.

Stroj BBÖ řady 310 byl vyroben ještě za Rakouska-Uherska © zimo.at

Jeden z nejhezčích nedělních výletů vedl v únoru 1939 do Grazu. Abych ušetřil za hotel, využil jsem nočního osobního vlaku a brzy ráno dojel do Grazu. Zážitek z projetí Semmeringské dráhy mi tak zůstal na zpáteční cestu. V Grazu jsem však odkryl při příjezdu něco, na co jsem nebyl připraven: lokomotivy dráhy Graz – Köflach uspořádání 2´B, původní řady 17c Südbahn.

Při velikonoční dovolence doma jsem využil nové koridorové vlaky Vídeň – Bohumín – Wroclav – Berlín. Při nonstop jízdě z Břeclavi přes Bohumín do Ratiboře [dnes polská Racibórz] jsem tak získal přehled o vozidlech bývalých ČSD, které teď patřily BMB/ČMD [Českomoravské dráhy]. Krátce bych zmínil tříspřežky s tendrem řady 324.3 a na východní Moravě řadu 313.4, a také 310.1. Před lokálkovými vlaky se skvěly velmi užitečné relativně nové tendrovky řady 423.0 uspořádání 1´D1´-h2. Nákladní vlaky táhly stroje řady 414.0, původně řada 73 k.k. Staatsbahn. K vidění byly ale také moderní lokomotivy jako 434.2, a také pětispřežky 524.2 (ex kkStB 180).

Lokomotiva ČSD řady 434.2 © časopis Železničář

Z dovolenky jsem si sebou vzal kolo a vyrážel na něm o nedělích: jednou za památkami, jednou do přírody, a v neposlední řadě za hledáním dalších lokomotiv. Navštívil jsem nijak vzdálený Seewinkel mezi Neusidler See a maďarskými hranicemi. Spatřil jsem tak své první maďarské lokomotivy – prastarou tříspřežku s tendrem před smíšeným nákladním vlakem společnosti GYSEV, která se po roce 1919 ocitla ve dvou zemích, Rakousku a Maďarsku. Další výlet mě zavedl do Bruck an der Leitha, ležícím na hlavní trati Vídeň – Budapešť. Právě jsem zastihl Orient-Express s lokomotivou řady 209 (DRB 38⁴¹, 2´C-h2) výtopny Wien Ost.

V dubnu naši jednotku přemístili do Mikulova. Hotový protiklad proti ušmudlané Petržalce – lákavé staré město v jihomoravské kopcovité krajině. Blbé ovšem bylo, že se kasárna nacházela 3 km od města a od nádraží ještě dále. Do Vídně se nejlépe dojelo přes Břeclav. Osobní vlaky tu tahaly lokomotivy uspořádání 1´C1´-h2, které svůj život začaly ještě v Rakousko-Uhersku jako řada 429.900, u ČSD nesly označení 354.7 a konečně u DRB se staly řadou 35².

Stroj čísla 38.4102 nesl před válkou u BBÖ řadu 209, Hiflau r. 1959 © Othmar Bamer

Cvičení jednotky v malých Karpatech severně od Bratislavy mi dalo příležitost poznat nejen hornatou slovenskou krajinu, ale také se svézt po kolejích západního Slovenska, jejíž železnice byly teď samostatné. Náš vlak táhla hlavně lokomotiva ČSD 524.0 uspořádání E-h2. Podařil se mi také výlet do Brna, i když to bylo zakázané – ležel už v Protektorátu Čechy a Morava, a tudíž za hranicí. Oblékl jsem si civil a kolo skryl v lese, který jsem si předtím vyhlédl na mapě. Prošel jsem hranice lesem a nasedl do vlaku směr Brno ve Vranovicích [okres Brno-Venkov].

Po prohlídce města jsem zbývající čas strávil na nádraží. První stroj mi byl známý již z Vídně: Gölsdorfova 1´C2´-h4v, zde řada 375.0. Novou řadu představovala 387.0 uspořádání 2´C1´-h3. Později jsem ji viděl v Břeclavi, Praze a řadě dalších míst a vždy jsem ji obdivoval. Nádherná, ale krátká byla jízda na nádraží Horní Heršpice na jižním okraji města: tolik toho bylo k vidění! Bez problémů jsem opět přešel hranici a kolo našel neporušené. Spokojen a plný zážitků jsem se vrátil do kasáren. Za zmínku stojí, že 60 km dlouhá trať Břeclav – Brno celkem sedmkrát překračovala hranici! Ta totiž striktně kopírovala národnostní složení.

Lokomotiva ČSD řady 387.0 v odb. Brno-Židenice, 30.4.1965 © Drahoš Švestka

Dovolenka v létě 1939 vedla nejprve domů, a potom z Elmshornu přes Mnichov a Salzburg do slunných Korutan. Z jihoněmeckých lokomotiv stojí za zmínku řady 01 a 18⁵, před osobními vlaky většinou pruské P8 (38^10-40). Nákladní vlaky se ukazovaly s řadou 44 nebo pruskou G12 (58¹⁰). Z Mnichova nás táhla elektrická E16, a v Salzburku jsem obdivoval nejen pamětihodnosti, ale také mnohé lokomotivy. Především elektrické E89 přezdívané „Krokodýl“, které tahaly těžké osobní vlaky na Tauernské dráze, ale také E 93. Nezapomenutelnou se stala jízda na úzkokolejce údolím Gurktal v Korutanech v letním horku (lokomotiva 99⁷⁸, C1´n2t). Po několika dnech v této nádherné zemi jsem se rychlíkem taženým 33¹ přesunul do Vídně, a pak do Mikulova. Postupně se mi podařilo během výletů po Rakousku seznámit téměř se všemi řadami bývalých BBÖ.