Tyrolsko a okolí 2008

Rok po naší cestě do Slovinska se s Alešem a Rasťou setkáváme u soupravy rychlíku číslo 207 směr Salzburg (tehdy snad pod názvem Matthias Braun), abychom nastoupili do lehátkového vozu Bcmz ÖBB směr Zürich. Zrovna vrcholí modernizační práce na úseku koridoru do Benešova, náhradou za odřeknutý žabotlam (nedávno označené linky S9) zastavuje náš mezistátní rychlík například i v Senohrabech. Protože do Českých Budějovic přijíždíme včas a vlak zde má více než půl hodiny pobyt, stíháme dojít pro večeři do zřejmě už neexistujícího tureckého bistra na Lannově třídě a vracíme se do vlaku, do jehož čela mezitím nastoupil Taurus řady 1216 po příjezdu na expresu Jože Plečnik. Dále můžeme pozorovat další stavební práce na bývalé koněspřežce, spočívající zejména ve stavbě protihlukových stěn, a po překročení státní hranice, kde už se konečně nemění lokomotiva a neprobíhá pasová kontrola, uléháme.

Probouzíme se na rampě Arlberské dráhy, kde jsou naše vozy i Taurus už součástí dlouhé soupravy EN Wiener Walzer z Budapešti. Za svítání před Feldkirchem nás budí průvodce, a protože vystupujeme už v 5 hodin ráno v Buchsu, dostáváme snídaní do sáčku a kávu do ruky. Sice jsme už ve Švýcarsku, ale žádné pasy nikdo vidět nechce, stejně tak není problém dojet až sem na Sommerticket. Na opačný konec vlaku nastoupí švýcarská „bobinka“ se dvěma vozy obou tříd pro vnitrostátní frekvenci a my vyrážíme do Vaduzu. Odmítáme komfortní autobusovou linku a jdeme necelých 5 km po cyklostezce po břehu Rýna. Centrum Vaduzu je malé a upravené, akorát všechny obchody v tuto hodinu vytahaly na ulici papírové krabice, nejspíš pojedou popeláři.

Schaan-Vaduz: jednotka Talent jako spoj Buchs - Feldkirch © Tomáš Kraus, 5.7.2008

Podíváme se zvenku na hrad a jdeme lesem po stráni na nejbližší zastávku vlaku Schaan-Vaduz. Na její budově ze strany kolejiště visí slogan Liechtenstein-Takt, ten se ale vztahuje jen na autobusy. Náš vlak jede před osmou ranní a další až po poledni. Dopravu mezi Buchsem a Feldkirchem zajišťují ÖBB a nastupujeme do čtyřvozového Talentu, abychom viděli všechny 4 zastávky na lichtenštejnském území a vystoupili ve Feldkirchu, kde nás čeká přestup do REX vlaku „Zukunftszentrum Tirol“. Je to už jediný vlak této kategorie, který projíždí přes Arlberg, a my oceňujeme zejména soupravu CityShuttlů se spouštěcími okny. Užíváme si stoupání nad Bludenzem přes stanice, které osobní dopravě už dávno dosloužily, projíždíme tunely a galeriemi, až dosáhneme nového dvoukolejného tunelu na přeložce před stanicí Langen am Arlberg. Vrcholový Arlberský tunel je v rekonstrukci, tak se proplížíme do stanice St. Anton am Arlberg, kde vystupujeme.

Zde již slouží nová stanice na přeložce, přezdívaná hanlivě St. Beton, zatímco původní budova na opačné straně obce funguje jako restaurace. Lanovka na vrchol Valluga zatím nejezdí, vyvezeme se jinou lanovkou na nedaleký Kapall a chceme zdolat Vallugu pěšky, ale kvůli sněhovým polím se otočíme a vracíme se do mezistanice. Odpoledne nastupujeme na vlak EC „Vorarlberg“ v podobě klasické klimatizované soupravy ÖBB, raijlety sem teprve mají přijít. Po východní Arlberské rampě, částečně přeložené do nové dvoukolejné stopy, přijíždíme přes impozantní Trisannabrücke do Landecku a dále do Innsbrucku.

St. Anton am Arlberg: REX z Bregenzu do Innsbrucku © Tomáš Kraus, 5.7.2008

Nakoupíme proviant, ujistíme se že Sommerticket platí i na německém území na tratích Karwendelbahn a Ausserfernbahn a nastupujeme pak do vlaku do Mnichova, tvořeného čtyřmi Halberstadty a starší lokomotivou řady 111 DB Regio. Vyklonění z oken si užíváme jízdu po jedné z nejkrásnějších tratí, stoupající po skalní římse skrz galerie a tunely, z nichž některé se příhodně jmenují An der Wand I, II, III. Jsme rádi, že nejedeme Talentem ÖBB, které zajišťují vložené vnitrostátní spoje do Scharnitz, a zatím ještě netušíme, že později sem DB Regio nasadí Talenty 2. Dosahujeme vrcholu tratě v Seefeldu v pohoří Karwendel a pozvolna klesáme na sever k německé hranici a řece Isar. V pohraničním Mittenwaldu se vlak plní a na další cestě do Garmisch-Partenkirchen leží už jen jedna stanice, zatímco na rakouské straně vlak stavěl velmi často a někdy až zbytečně. Nyní už nejedeme po žádném srázu, ale trať se vine zelenými loukami mezi seníky a můžeme pozorovat alpské velikány v čele s nejvyšší Zugspitze.

Komunikace mezi DB a ÖBB lehce selhala – měli jsme informaci, že výluka Ausserfernbahn začne až za týden, ale v Garmischi vidíme autobus náhradní dopravy směr Reutte už nyní. Ten nás příliš neláká a tak raději naskočíme do vlaku směr Innsbruck a svezeme se do první stanice Klais. Zde visí už tehdy neplatná cedulka, že tato stanice je nejvýše položenou IC-stanicí v Německu. Jdeme kus podél trati, na kraji louky postavíme stan a rychle uléháme. Ráno již před sedmou chceme nastoupit v Mittenwaldu do vlaku směr Innsbruck, což se nám málem nepodaří, ale průvodčí nás vidí při přebíhání zhlaví a vlak ve stanici lehce pozdrží, což těm pár nedělním cestujícím snad tolik nevadilo. Za hranicí si můžeme vychnutnat klesání v oddíle první třídy, která v Rakousku v regionální dopravě úředně neexistuje.

Klais: další regio z Innsbrucku do Mnichova © Tomáš Kraus, 5.7.2008

Nyní máme v plánu projet meziměstskou tramvaj Stubaitalbahn do Fulpmes. Podle jízdního řádu na webu ÖBB se jezdí ve zvláštním 50-minutovém intervalu, ale na zastávce už visí upravené odjezdy, kdy se jede každou hodinu až na konečnou a v polovině trasy je interval půl hodiny. Za chvíli jede vložený spoj do Kreithu, rychle kupujeme v automatu zónový lístek a nastupujeme do starší tramvaje – po vozidlech Bombardier Flexity zde zatím není ani stopy. Oddíl pro neexistujícího průvodčího působí dost nostalgicky a téměř neslyšitelné hlášení přirovnáváme k brněnským tramvajím K2. Zastávky ve městě jsou na požádání, proto je projíždíme, ale zdržují nás křižovatky bez preference tramvají. U tramvajové vozovny (bývalého nádraží Stubaitalbahn) opustíme silnici, projedeme závorou a začínáme prudce stoupat.

Jednokolejná trať s výhybnami vede po loukách a skrz lesy na stráni nad Brennerskou dráhou, projíždíme dvěma tunely a překračujeme dva velké ocelové viadukty. Z Kreithu se pěšky přesuneme přes ospalou obec jednu zastávku zpět do Aussenkreithu, nastoupíme na následující spoj a projedeme zbytek tratě do Fulpmes. Pak se vrátíme zpět do Innsbrucku a od vozovny se přesouváme na zastávku Bergisel, kde končí městská linka 1 a začíná meziměstská linka 6 do Iglsu.

Jedná se o čistě turistickou linku s hodinovým intervalem po celý den, večer už se nejezdí. Slušně obsazený starý Duewag s námi zdolává náročné stoupání v lese, až se po projetí několika esíček dostáváme do výletní obce Igls, několik stovek metrů nad Innsbruckem. Po projetí točny se přesouváme asi půl kilometru na zastávku autobusu linky J, který jede každých 20 minut, a doveze nás zpět do města. Ještě chceme popojet tramvají číslo 3 (jiné linky už nejsou) k nádraží, ale kvůli nepochopení jednosměrného trasování v centru se necháme odvézt na opačnou stranu, proto po výstupu raději volíme pěší přesun. Opět navštěvujeme nádražní supermarket, který je otevřený i v neděli a poskytuje zajímavé množstevní slevy, a poté nastupujeme do Talentu na lince S1 směr Rosenheim.

Aussenkreith: tramvaj se vrací do Innsbrucku © Tomáš Kraus, 6.7.2008

Ve stanici Jenbach vcházíme do výpravní budovy, kde se nachází informační centrum společnosti Achenseebahn, provozující stejnojmennou úzkorozchodnou (1000 mm) a částečně ozubnicovou dráhu, 7 km dlouhou trať k jezeru Achensee. Zakupujeme zpáteční jízdenku na tuto trať za relativně vysokých 28 EUR, a odebereme se na nástupiště, které se nachází u boku výpravní budovy. Po chvíli přijede vlak od Achensee, a jelikož se od západu začíná zatahovat obloha, proběhne operativní výměna otevřených vozů za vozy alespoň částečně kryté. Když chceme nastupovat, zaregistrujeme průvodčího, který jeden ze dvou vozů vlaku osazuje cedulkami „Abteil reserviert (Oddíl rezervován), Abteil reserviert, Abteil reserviert“, a na závěr i „Wagen reserviert (Vůz rezervován)“. Nastoupíme tedy do vedlejšího vozu, na konec vlaku přistoupí ozubnicová parní lokomotiva, která na ozubnicovém úseku vlak sune.

Dráha je turistickou atrakcí, v provozu je od května do října, a tak jsou zde provozovány výhradně parní vlaky. Hned za Jenbachem začíná strmé stoupání až 160 promile, které vlak zdolává pomocí jednořadé Riggenbachovy ozubnice, a trvá až do více než 3 km vzdálené stanice Eben v nadmořské výšce 971 m n.m. (Jenbach má 530 m n.m.). Na rozdíl od Abtovy dvojřadé ozubnice, kde má lokomotiva plynulý záběr, tady sebou vlak pěkně škube, a kola umístěná na představku soupravy v pravidelném, cca jednovteřinovém taktu silně narážejí na stěnu vozu, o níž se opíráme. Zajímavý je i průběh i kontroly jízdenek. „Externí“ průvodčí obchází vůz zvenku po stupátku na boku vozu a odsud i kontroluje jízdenky. Pravda, na ozubnicovém úseku vlak nedosahuje rychlosti ani 15 km/h. Ve stanici Eben končí ozubnicový úsek, lokomotiva přejede na začátek vlaku, a po mírném klesání sjede do cílové stanice  Achensee – Seespitz, nacházející se na břehu jezera Achensee. Zatímco ozubnicový úsek trati vede lesem, zde již jedeme po loukách na kraji živé obce Maurach. Bezprostředně před výstupem proběhne ještě druhý objezd soupravy a lokomotiva vozy k nástupišti nasune.

Eben: křižování a objíždění na Achenseebahn © Tomáš Kraus, 6.7.2008

Vracíme se pak stejnou cestou dolů, ale předtím se dvě hodiny procházíme okolo jezera a pozorujeme lodní provoz. Trochu litujeme, že jsme si nekoupili rovnou Kombiticket Bahn und Schiff, který platí kromě lodí na Achensee rovněž na trať Zillertalbahn, kam se právě chystáme. V Jenbachu jen projdeme podchodem, kupujeme jízdenky místního IDS a nastoupíme do různorodé soupravy, tlačené moderní dieselovou lokomotivou. V té době zrovna probíhají dodávky nových řídicích vozů ze ŽOS Vrútky a připomínkou domova je zatím nefunknčí informační panel BUSE.

Trať má rozchod 760 mm, ale vede po dně údolí bez potřeby umělých staveb, a říkáme si, kdo si tehdy postavil hlavu a nepovolil normální rozchod. Vlak uhání velmi svižně a kromě krátkého pouličního úseku v Zell am Ziller není trať ani příliš scénická. Poptávka je ovšem vysoká, a tak právě probíhá částečné zdvoukolejnění trati, přičemž do základního 60-minutového taktu vlaků jsou v mezičasech vložené ještě autobusy stejného dopravce. Náš spoj kolem půl sedmé z Jenbachu je však poslední.

Vystupujeme na konečné stanici v turistickém středisku Mayrhofen a jdeme hledat naše ubytování v asi 4 km vzdálené osadě Schweinberg (Prasečí vrch), což je ale dost neurčitý pojem. Majitelka penzionu psala, že je to „trochu na kopci“, ale i to je dost neurčitý pojem. Nakonec po krátké zacházce náš penzion nalézáme, sympatická důchodkyně nás ubytuje a ráno poskytne výbornou snídani. Po ní sbíháme zpět do údolí, abychom se nechali odvézt autobusem na průsmyk Gerlosspass.

Mayrhofen: poslední vlak v cíli cesty © Tomáš Kraus, 6.7.2008

Spoj dopravce Christophorus má na příjezdu z Mayrhofenu naštěstí asi 10 minut zpoždění a řidič navíc při pohledu na batohy ověšené Slovany vydá z pokladny poloviční jízdné, ačkoliv ho ujišťujeme, že 19 let nám už bylo dávno. Na strmý úsek z Zell am Ziller do obce Gerloss se řízení ujímá jeho kolega, který si chce asi potrénovat jízdu v serpentinách. Vystupujeme pak na sedle Gerlosspass, autobus pokračuje ještě kousek do obce Königsleiten. Jsme na hranici spolkových zemí a čistě náhodou akorát přijíždí Postbus z Königsleiten do Krimmlu, jehož řidič se diví, co budeme tady v lese dělat v hustém dešti a mlze, když k němu nechceme nastoupit. Naštěstí počasí se trochu zlepší a podle plánu projdeme přes horské středisko Hochkrimml a vyhlídku na nejvyšší evropské vodopády do Krimmlu.

Po pozdním obědě se vypotácíme z restaurace v Krimmlu a jdeme na zastávku náhradní autobusové dopravy. Úsek Mittersill – Krimml úzkorozchodné tratě zvané Pinzgaubahn je totiž od povodní v roce 2003 mimo provoz a veškeré spoje (interval 2 hodiny) jsou nahrazeny autobusy. V jízdním řádu je pouze poznámka, že jsou výchozí už od Krimmelského vodopádu, ale neuvádí se v kolik hodin je odjezd ani kde všude to ještě mezi vodopádem a nádražím staví. Jedna autobusová zastávka je přímo naproti hotelu kde jsme obědvali, jdeme tedy s nadějí vyčkávat autobusu a opět se potýkáme s drobným deštěm. Brzy autobus přijíždí, my nastupujeme, házíme naše zavazadla na velkou hromadu u prostředních dveří a vyrážíme podél toku říčky Salzach a podél tratě, která je místy snesená.

Ve stanici Mittersill na nás čeká sólo motorový vůz VTs 16 a zjišťujeme, že týden před naší návštěvou převzal provoz této trati dopravce Salzburger Lokalbahn (SLB), kterému spolková země Salcbursko přidělila provozování dráhy poté, co ÖBB dlouhodobě nejevily zájem znovu zprovoznit úsek do Krimmlu. Práce na obnovení tratě se už skutečně rozběhly. Při křižování se objevuje průvodčí, aby rozptýlil naše obavy, zda nám tu platí Sommerticket. Ostatním jeho přenosná pokladna sype jeden lístek za druhým. Trať vedená širokým údolím není příliš zajímavá, některé zastávky mají v názvu jméno nedalekého velikána Grossvenediger, ovšem hory jsou relativně daleko. Počáteční úsek před Zell am See představuje téměř S-Bahn, zastávky leží od sebe několik set metrů a souhrnný interval do zastávky Bruckberg Golfplatz činí 20 minut.

Mittersill: čekající motorový vůz nově v nátěru SLB © Tomáš Kraus, 7.7.2008

V Zell am See si krátíme čas hraním dámy na venkovním hřišti u břehu jezera, než nám přijede REX do Innsbrucku. Z oblouku se vynoří Taurus řady 1016 a za ním k našemu potěšení staré „Schliereny“ řady Bp (a na konci řídicí vůz od CityShuttlu). Vlak se nejprve řítí podél jezera do Saalfeldenu, kam zajíždí ze salcburské strany vlaky poněkud nesystémově (něco i jako S-Bahn města Salcburku), pak začne stoupat po stráni a za zastávkou Leogang opět opouštíme Salcbursko. Zastavujeme v první tyrolské stanici Hochfilzen, odkud jede osobní vlak do Innsbrucku téměř každou hodinu, také zde je znát rozsekání dopravní obslužnosti mezi spolkové země.

Náš vlak uhání horským údolím směrem ke Kitzbühelu a opět si stěžujeme na počasí, protože nebýt deště bychom si spustili okno až k úrovni hlavy a pozorovali horský charakter okolí, který se v těchto podmínkách dosti ztrácel. Z Kitzbühelu opět stoupáme po trati, která doznala v posledních letech velké rekonstrukce, z podřadné „sedmdesátky“ se staly trojciferné rychlostníky. Zlatým hřebem je pak ostré esíčko se dvěma tunely mezi stanicemi Brixen im Thale a Hopfgarten Berglift, kterým trať prudce klesne z náhorní plošiny do údolí Innu.

Do odbočné stanice Wörgl přijíždíme současně s EC vlakem od Německa, máme možnost přestoupit a být v Innsbrucku o pár minut dříve, ale samozřejmě raději zůstaneme v našem pohodlném Bp. Původně jsme chtěli z Innsbrucku pokračovat směrem na Brenner a stanovat u Griesu, ale protože je všude na stan mokro, hledáme ubytování ve městě. To nám poskytne hostel na břehu Innu, kde se bavíme na účet tehdejšího marketingového mága ZSSK Miloše Čikovského (propagační tlačovky jako Menej vlakov na Ukrajinu a Vlaky opäť meškali), než si usteleme na palandách.

Ráno chceme projet přes jižní Tyrolsko do východního, bohužel celý úsek z Fortezzy do San Candida je ve výluce. Ranní peážní vlak Innsbruck – Lienz (na který platí Sommerticket) je nahrazen autobusem v celé trase a v Itálii zastavuje jen pro výstup. Protože si chceme projet aspoň Brennerbahn, nemůžeme ho využít, ve Fortezze by nám nemusel ani zastavit. Původně jsme chtěli zahájit cestu Talentem, ale nepovedlo se nám včas opustit hostel, a tak čekáme na dálkový vlak Mnichov – Verona. Nejde ještě o produkt „DB-ÖBB Intercity“, souprava EC „Garda“ je tvořena lokomovitou řady 101 a vozy DB Fernverkehr.

Brennero: nastupující stroj řady E405 FS © Tomáš Kraus, 8.7.2008

Vlak podjede dálniční Europabrücke a míjí okolní městečka, projede známou kličku nad obcí St. Jodok a po stráni dosáhne vrcholové stanice Brennero/Brenner v nadmořské výšce 1300 m n.m. Německá lokomotiva je již pod stejnosměrnou trolejí odtažena místní zálohou a do čela vlaku najede italský stroj řady E405 FS. Střídá se i četa, místo odměřené blonďaté Němky nastupuje Ital se slunečními brýlemi a cigárkem. My se jdeme podívat po jízdenkách na italský úsek do San Candida. V budově najdeme automat a každý zaplatí 8,20 EUR. V nepříliš vábné betonové italské stanici, kde jsou jízdní řády osobních vlaků do Innsbrucku vylepeny někde bokem jako „cizí“, si povšimneme lokomotiv bývalé řady EU43 PKP, nebo v soupravě RoLa zapůjčeného vozu řady Bcmh ZSSK, dom. st. Bratislava Nové Mesto.

Za chvíli nám odjíždí osobní vlak směr Bolzano, na displeji tedy označen jako vlak směr Rovereto přes Rovereto. Soupravu tvoří lokomotiva řady E464 FS a čtyři vozy, poslední z nich je řídicí s nepříliš vkusně provedeným stanovištěm strojvedoucího. V interiéru nás upoutá silná děrovaná trubka u stropu, která ukrývá nehezkou vzduchovou rouru. Téměř prázdný vlak se rozjíždí ze stanice a trať začíná ostře klesat. Jižní rampa Brennerbahn, především v údolí Adige za Brixenem, doznala velkých přeložek s dlouhými tunely. Jeden nový tunel leží i nedaleko od vrcholu, vlak se dlouze řítí klesající betonovou rourou, až vyjede v Colle Isarco v bočním údolí daleko od přímé dálnice, projede podkovovou zatáčku a po dně údolí se za stále prudkého klesání žene zpět k dálnici. Před stanicí Fortezza chvíli stojíme, ale náš přípoj čeká, jedná se tedy o autobus dopravce SAD Bolzano, který má po dalších dvou měsících vstoupit i do zdejší železniční dopravy.

Jedeme po hlavní silnici a všímáme si nadále dvoujazyčných nápisů, některé okolní hory ani nemají italské názvy. Občas mineme nějaký starobylý hrad nebo vinici a blížíme se k největšímu městu na trase, kterým je Brunico. Na nádražní budově visí plakát elektrické jednotky Flirt, které na tuto trať po právě probíhající výluce nastoupí po boku stávajících klasických souprav FS Trenitalia. Jízda autobusem, který kvůli zajíždění do center obcí nabírá zpoždění, je poměrně únavná, a tak vystupujeme už v předposlední stanici Dobbiaco. Ta leží na vrcholovém Bruneckém průsmyku, což je široká louka ve výšce kolem 1500 m n.m. Poslední úsek do San Candida dojdeme pěšky po cyklostezce, přičemž už nás doprovází tok řeky Drávy v podobě horské bystřiny.

San Candido: přijel vlak od Lienzu s cyklovozy © Tomáš Kraus, 8.7.2008

Ze stanice San Candido/Innichen už vlaky do Rakouska jezdí a právě se ukazuje Taurus řady 1216 (styk soustav je v této stanici) se soupravou dvou cyklovozů a tří CityShuttlů. Cyklistů se z vlaku vyrojí opravdu hodně, většina z nich se pak zřejmě bude vracet po komfortní Drávské cyklostezce. Ve směru dolů je souprava téměř prázdná, překročíme hranici, stavíme v prvních východotyrolských obcích a povšimneme si majestátního hradu v Sillianu – sem o sobotách zajíždí i jeden IC vlak z Vídně. Cestou se křižujeme s podobnou soupravou jako je ta naše, ale na háku ji má starší lokomotiva řady 1142 v celočerveném nátěru. Sevřené údolí pak skončí a vystupujeme v Lienzu, centru východního Tyrolska.

V čekárně nás zaujme nástěnka s informacemi o autobusové dopravě, jejíž součástí je i prosvětlovací mapa, kde se ukazují trasy jednotlivých linek. U mapy přemýšlíme, kam dál, počasí není ideální a rušíme původní plán pokračovat do hor na východ. Nakonec se občerstvíme v upraveném centru a získaný prospekt s možnostmi ubytování pak naše kroky nasměruje ke kabinové lanovce na Zettersfeld. Zpáteční jízdenka za 10 EUR platí i druhý den a zanedlouho se už o 1100 výškových metrů výše proplížíme ohradou kolem statného býka k chatě Kolpinghütte, která měla být nejlevnější. Majitelem je svérázný pán, který se trochu diví že tu chceme nocovat, ale nabídne nám pak slušnou cenu nocleh se snídaní. Na dřevěných postelích v pokoji plánujeme další program, pak sejdeme na večeři s výhledem na protější štíty, které už vykoukly z mraků, a jdeme si lehnout.

Ve druhé polovině cestopisu se přesuneme dále na východ a projedeme si mimo jiné slavný Semmering nebo úzkorozchodky Feistritztalbahn a Mariazellerbahn.

Úvodní snímek: Fulpmes, konečná stanice Stubaitalbahn © Tomáš Kraus, 6.7.2008