Úzkokolejkou v kraji Pinzgau

Do Zell am See ve spolkové zemi Salcbursko lze dnes snadno koupit jízdenku za pár stovek v e-shopu ČD. Nevybral jsem si přitom cestu nejrychlejší, ale „prostředkem“ Rakouska přes Leoben, Selzthal a Bischofshofen. Cesta se mi však trochu zkomplikovala poté, co „Messerschmidt“ řady 380 v čele našeho EC101 Moravia kapánek „zlobil“. Zůstali jsme stát v Břeclavi, a bylo přitom patrné, že na žádný přípojný vlak nečekáme. Naopak byla znát jistá nervozita kolem lokomotivy. Nakonec jsme sice vyjeli, ale přímo na hranicích nastalo prudké brždění až do zastavení. Nikde žádný přejezd nebo nehoda, nejspíše problém se zabezpečovacím zařízením. Brzy jsme se sice opět vydali na cestu, ale navazující RailJet už byl pryč.

Nezbývalo tudíž, než počkat na další spoj, a pro jistotu jsem se zastavil na informacích pro potvrzení o zpoždění. To se mi záhy hodilo – ačkoliv je na jízdence uveden jako povinný vlak pouze EC101, průvodčí se zajímal, proč nesedím ve spoji dle jízdenky. Mohl bych mu začít situaci vysvětlovat, ale takhle stačilo ukázat zpožděnku, a spokojeně odešel. Následoval obligátní přejezd Semmeringu, který jsem si tentokráte zpestřil sledováním online polohy v mobilu, takže bylo krásně vidět, jak se trať klikatí, a již mě čekal výstup v Leobenu.

Leoben, ř. 1144 s IC Hahnenkamm, 28.4.2018 © Jiří Mazal

Leoben se ukázal jako překvapivě útulné městečko typického rakouského střihu, udržované a čisté, a následovala jízda přímým IC do Zell am See. Potěšující byla zejména skutečnost, že ve čtyřvozové soupravě byl řazen postarší řídící vůz z roku 1988 s otevíracími okny. V jeho víceúčelové části pro kola se tak dala nerušeně fotit nádherná alpská krajina, aniž byste průvanem obtěžovali ostatní pasažéry.

Nejprve jedeme po části tratě přezdívané Rudolfsbahn (podle korunního prince Rudolfa, syna císaře Františka Josefa I.), postavené roku 1873. Dráha původně vedla ze St. Valentinu a pokračovala až do Tarvisia a představovala po Brennerbahn a Semmeringbahn třetí severojižní propojení Rakouska. Trať postavili v naší zemi známí bratři Kleinové.

V Selzthalu Rudolfsbahn opouštíme a připojujeme se k jiné dráze, Ennstalbahn, neboli dráze v údolí řeky Enns. Selzthal mě zároveň zaujal depem s elektrickými lokomotivami, pomníkem válečné řady 52 a zahlédl jsem i Cityjet řady 4744 typu Desiro Mainline. U Trautenfelsu s fotogenickým zámkem, nad kterým se klene 2351 m. n. m. vysoká hora Grimming, najednou prudce brzdíme před železničním přejezdem. Zároveň přijede na kole závorář, který klikou urychleně stahuje závory. Zjevně asi trochu zaspal. Po krátké hádce se strojvedoucím se opět rozjíždíme, abychom se ve stanici Haus (v překladu „Dům“) křižovali s EC Transalpin z Zürichu. Ten je na první pohled rozeznatelný podle švýcarského panoramatického vozu první třídy. V Bischofshofenu najíždíme na Salcbursko-tirolskou dráhu a sledujeme řeku Salzach. Po minutí zámku Fischhorn již lze spatřit úzkokolejné depo a tříkolejnou splítku až na nádraží v Zell am See.

Závorářské stanoviště Trautenfels, 28.4.2018 © Jiří Mazal

Úzkokolejka o rozchodu 760 mm z Zell am See do Krimmlu je označována jako Pinzgauer Lokalbahn, též jako Pinzgaubahn nebo Krimmler Bahn. S její stavbou se započalo roku 1896 a první vlak vyjel 3. ledna 1898. V plánu přitom bylo prodloužení formou elektrické dráhy až k Krimmlerským vodopádům nebo spojení s Zillertalbahn, k tomu bohužel nedošlo. 52,7 km dlouhá dráha sloužila především ke svozu dřeva a zemědělských produktů, nejprve formou překládky z úzkokolejných vozů, od roku 1926 byla zavedena přeprava pomocí podvalníků.

Rozvoj automobilové dopravy po 2. světové válce přinesl především úbytek cestujících. Vzpruhu znamenaly motorové vozy řady 5090 dodané v roce 1986. Naopak pohromu dráze přinesla povodeň mezi Mittersillem a Krimmlem, kdy se vážně uvažovalo o zrušení v tomto úseku. Naštěstí bylo rozhodnuto jinak a trať naopak prošla nákladnou modernizací, některé oblouky napřímeny, a mohla tak být zavedena rychlost 70 km/h. Přibyly také některé zastávky a zaveden provoz bez průvodčích.

Roku 1989 byla zřízena tzv. „městská doprava“ Zell am See, kdy mezi Zell am See a Bruckberg Golfplatz jezdily vlaky v taktu 30 minut. Jízdní doba 8 minut dokonce předstihla autobus s 12 minutami. Naopak nákladní doprava roku 1998 zanikla. V té době již také sílila snaha ÖBB zbavit se úzkokolejky, i tentokrát však byly spolkovou zemí a ministerstvem slíbeny peníze na investice a další provoz. Přišla však nová pohroma v podobě povodní roku 2005, které dráhu poškodily až na osmikilometrový počáteční úsek do Piesendorfu celou. Následovalo obnovení pouze do Mittersillu.

Zell am See, motorový vůz VTs 16, 28.4.2018 © Jiří Mazal

Roku 2007 se započalo s renovací, dráha však už přešla na nového vlastníka, spolkovou zemi Salcbursko, resp. provozovatelem se stala společnost Salzburger Lokalbahn (SLB). Opětovně v celé délce vlaky vyjely až roku 2010, v četných úsecích již v nové trase a na betonových pražcích.

V jízdním řádu 2017/2018 projíždí celou trať na 15 párů vlaků (ve směru z Krimmlu 16) a nechybí ani zvláštní vlaky s parní lokomotivou. Vlakové spoje doplňují autobusy. Vedle motorových vozů řady 5090, převzatých ještě od ÖBB, jezdí na dráze také tři moderní lokomotivy typu D 75 BB-SE výrobce Gmeinder. Stroje mají úctyhodný výkon 735,5 kW a motor Caterpillar. Maximální rychlost činí 80 km/h. K nim byly z ŽOS Vrútky dodány tři vložené a tři řídící vozy. Na odstavných kolejích lze také spatřit dvě elektrické jednotky řady 4090 dodané původně na Mariazellerbahn – po rekonstrukci mají být použity s lokomotivami jako vratná souprava. K posunu slouží stroj označený jako Vs81, původní řada 2092 ÖBB, vyrobená během druhé světové války pro polní dráhy.

V čele parních vlaků se objevuje stroj typu Mh 3, zde označený jako Ds 03, ještě z časů c. a k. monarchie. Z meziválečného období pochází druhý dochovaný stroj, 497.07 (zde Ds 07). Ze zrušených úzkokolejek v Bosně a Hercegovině byla přivezena rychlíková lokomotiva 73-019 patřící spolku Club 760.

Tischlerhäusl, lokomotiva Vs 81 z r. 2007, 28.4.2018 © Jiří Mazal

Úzkokolejná nástupiště v Zell am See jsou umístěna hned vedle normálněrozchodných. Následujících 1,6 km vede ve tříkolejné splítce s normálním rozchodem až do stanice Tischlerhäusl, kde se nachází depo s četnými historickými vozidly, včetně tzv. torpéd, jak se označovaly osobní vozy podle svého charakteristického tvaru. Dále dráha vede v širokém údolí řeky Salzach, většinou přímo podél jejích břehů, a snaha o co nejlevnější trasování je více než patrná. Koleje se takřka úzkostlivě snaží vyhýbat jakékoliv terénní překážce a maximálně kopírovat terén. Největší sklon dosahuje 27 promile. I tak vlaky jezdí rychlostí až 80 km/h. Většina zastávek je vybavena typizovaným přístřeškem a nezbytnou součástí jsou tlačítka sloužící pro zastávku na znamení. Původní nádražní budovy jsou vzorně udržovány, jak je ostatně v Rakousku zvykem. V největší mezilehlé stanici Mittersill je jediná funkční pokladna, jinak si lze jízdenky koupit přímo ve vlaku bez přirážky. Když se údolí začíná zužovat, následuje konečná stanice Krimml. V okolí se nachází jen pár domků, samotné městečko je vzdálené zhruba 2 km.

Krimml, 28.4.2018 © Jiří Mazal

Jelikož jsem přijel posledním vlakem a možnost návratu zpět je pouze autobusem, vydal jsem se do městečka, abych na autobus nečekal hodinu na pustém nádraží. Turistické cedule na rozcestníku mě však trochu zmátly, vydal jsem se po mostu přes řeku, a skončil tak u statku se štěkajícím psem. Raději jsem se vrátil na hlavní silnici a vzal to po ní. Přitom se stmívalo, tak jsem notně přidal do kroku, nevím, jak se rakouské předpisy dívají na pěší mimo obec bez reflexních doplňků. V prázdně vyhlížejícím Krimmlu pak nezbylo než vyčkat autobusu, který se objevil asi pět minut po pravidelném odjezdu s překvapeným řidičem, že vůbec nějakého zákazníka má. Ujeli jsme notný kus, než se přidali další cestující, a v Mittersillu nás už vystupovalo docela dost.

Zastávka Mittersill, 28.4.2018 © Jiří Mazal

V temném městě jsem se moc nedokázal zorientovat, kudy k nádraží, u kterého se nacházel můj penzion. Naštěstí mi pomohl jeden z cestujících, který si také vystoupil, evidentně nerakouského původu. Na jeho, dotaz, odkud jsem, se na „Tschechische Republik“ nijak nechytal. Ani Praha mu nic neříkala, až najednou vykřikl „Bratislava!“ No, hlavně že uměl německy, a snad i pracuje. Okolo nádraží se zrovna pilně stavělo a ve tmě jsme se prodírali po různých pomocných lávkách, sám bych to asi nenašel.

V hospodě penzionu zrovna probíhala divoce vypadající zábava, již značně nezvykle (a zároveň odpudivě) na mě zapůsobil silně zakouřený vzduch. A jak již možná někteří tuší, ano, pokoj jsem měl nad hospodou. Byl sice dobře odhlučněný, ale živá hudba přeci jen dosahuje značných decibelů. Navíc nešlo neslyšet hluk z ulice, vycházející od vrávorajících štamgastů. Pokoj byl ale nádherný, se stylovým dřevěným nábytkem a postelí s baldachýnem.

S hostinskou jsme si asi špatně rozuměli, takže ráno jsem marně čekal na snídani mezi nedopitými půllitry a plnými popelníky. Nakonec se paní přeci jen objevila, vzal jsem si něco jídla, a již spěchal na vlak do Zell am See – městečka ležícího přímo na břehu Zeller See.

Pinzgauer Lokalbahn, obdobně jako Zillertalbahn, ukazují, že i úzkorozchodné tratě se mohou stát plnohodnotnou součástí dopravního systému, jsou-li nasazena vhodná vozidla a dojte-li k úpravě infrastruktury. Příklad hodný následování i v Česku!

Úvodní snímek: Krimml, motorový vůz VTs 16, 28.4.2018 © Jiří Mazal