O počinku z Opočínku

25.10.2018 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Právě před čtrnácti dny jsem se po dvou letech provozní neschopnosti vydal se svým ostravským kamarádem znovu k trati. Pro tento počinek v obnovené éře společného dokumentování nehybných železničních objektů i uhánějících vlaků jsme si vybrali zastávku Pardubice-Opočínek, a to (krom několika praktických výhod) hlavně kvůli její celkové prazvláštnosti, snad dokonce až absurditě.

Proč jsem si dovolil tak příkrý odsudek, to vysvětlím později. Začnu popisem událostí, které nás na zmíněnou zastávku přivedly. Už když jsme se s přítelem Karlem viděli n a cosi spolu prožili naposledy, slíbili jsme si, že až se zbavím závislosti na invalidním vozíku, podnikneme spolu nějakou šotovýpravu. Jenže od doby, kdy kýžená podmínka došla svého naplnění, pořád nám náš záměr cosi hatilo – od tropického či jinak nepříznivého počasí až po individuální překážky na té či oné straně. Své možnosti s celkem slibnou hydrometeorologickou věštbou jsme dokázali sladit až na čtvrtek 11. října s tím, že se sejdeme na pardubickém hlavním nádraží.

Os 6233 Hradec Králové hl.n. - Pardubice hl.n. ve výchozí stanici
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Já jsem si pro ten účel vyhledal takové spojení, které zaručovalo, že budu moci Karla přivítat při příjezdu jeho spoje vyšší kvality, na který pak s patřičnou rezervou navazuje osobní vlak patřičného směru. Do kamarádova příjezdu jsem se rozcvičoval ve fotografování nabízejících se objektů. Tady musím vyjevit, že úspěšnosti toho konání se do cesty stavěly dvě překážky. K té subjektivní, už asi tři měsíce trvající vážné poruše zraku, se před pár dny přidala i bariéra objektivní – zmírající funkčnost motorku mého objektivu. (Mohu prozradit, že objektiv už mám nový a na inovaci čoček biologických dojde právě za měsíc). Přes ty potíže jsem však cosi zvěčnit dokázal.

Práce na koleji u 4. nástupiště pardubického hlavního nádraží
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Traťováci se činili nejen v kolejišti pardubického „hlaváku“, ale zjevně i na kolejích vedoucích odtud na východ i západ, takže vlaky jedoucí po koridoru v obou směrech vykazovaly zpoždění minimálně desetiminutové. S takovým nakonec přijel i Karlův Hutník. A posléze i náš osobák. Mezi těmi dvěma ději jsme měli dostatek času na řádné přivítání, zdrbnutí kde koho a také nějaký ten snímek dopravního kolotání. V něm samotném jsme na nic třeskutě interesantního nenarazili, zato ve stavu výpravní budovy ano. Karel si všiml (na rozdíl od mé poloslepé maličkosti) známek probíhajících oprav nádražního hotelu – který ovšem po opravě už hotelem nebude.

Z hotelu „Sirius“ bude velkoúčtárna SŽDC © Karel Furiš

Možná bychom mohli podpůrný důvod pro název zastávky i samu její existenci hledat na jih od ní, v lokalitě zvané Kokešov, od vlaků vzdálené 1,4 km, tedy asi 20 minut pěší chůze a ležící na katastrálním území Opočínku. Tam totiž v roce 1930 jistý statkář Kokeš postavil výrobní areál na zpracování zemědělských produktů a výrobu konzerv. Ten byl po znárodnění v roce 1948 přebudován na Ústav pro výzkum radiotechniky (ÚVR) Opočínek. Dnes už sice neexistuje, ale v době budování světlých zítřků a studené války to bylo významné (a utajované) zařízení. Lze se tedy domnívat, že v určité době železniční zastávka Pardubice-Opočínek sloužila i jeho pracovníkům.

Poloha zastávky Pardubice-Opočínek na mapě; zdroj: mapy.cz,
úprava PhDr. Zbyněk Zlinský

Dnes, kdy se areál zaniklého ústavu proměnil v logistické centrum, to už samozřejmě neplatí a asi jedinou vazbu mezi železnicí a Kokešovem představuje zelenou barvou značená turistická trasa, která vychází ze zastávky a vede ke kokešovským památkám. Ostatně k historii bychom se mohli obrátit i my a zeptat se jí, jak to bylo se vznikem zastávky Opočínek. Sice se mi o zřízení této zastávky či její pozdější historii nepodařilo najít žádný text, ale návodnou informaci poskytuje portál Mapy.cz. Když si základní mapu změníme na historickou z 19. století, najdeme v místě dnešní nepoužívané budovy zastávky značku W.H. (Wechterhaus), tedy strážní domek.

Původní budova zastávky Opočínek © PhDr. Zbyněk Zlinský

Na to, abych mohl hodnotit současné využiti zastávky, byl náš pobyt na ní příliš krátký, navíc v ne příliš validní dobu. Takže mohu konstatovat, že svým příjezdem a odjezdem jsme počet zpozorovaných cestujících právě zdvojnásobili. I když při naší krušné robotě na dokumentaci vlaků jsme mohli nějakého vystupujícího přehlédnout. Proč byla ta práce krušná pro mne, to jsem už vysvětlil výše. K tomu se pochopitelně přidaly mnohdy nevhodně dopadající sluneční paprsky a Karlovi vadil poměrně prudký vítr. Nikoliv snad z hlediska osobní tepelné pohody, ale akusticky – měl strach, že neblaze ovlivní jeho video. Jestli se tak vskutku stalo, můžete posoudit sami:

Vlaky Pardubice-Opočínek © Karel Furiš

Počasí nám ovšem jinak vyšlo a výběru našeho „pracoviště“ jsme také nelitovali. Mělo nemalou výhodu v tom, že jsme po přejezdu mohli pružně měnit stanoviště a jeho zabezpečovací zařízení nás aktivovalo k zachycení blížícího se vlaku – a díky akustickému signálu přejezdu sousedního, jsme také věděli, který se blíží od Pardubic. K tomu všemu nám nikdo nelezl do záběru, pokud jsme si tak neučinili navzájem, čemuž se někdy ubránit nešlo. Nehodlám zde popisovat naše úlovky, ty si můžete prohlédnout v připojené galerii fotografií, doplněných příslušnými popisky. Oba jsme si doplnili své archivy novinkami a zaznamenali jsme i několik zajímavých provozních zvláštností,

Souprava rj 70 „Gustav Mahle“ s lokomotivou na nesprávném konci © Karel Furiš

Po třech hodinách jsme svého dokumentačního konání už měli dost, a tak jsme využili spojení, které jsem si jako jednu z variant předem připravil. O desetiminutovém zpoždění jeho prvního vlaku jsme byli informováni rozhlasem, který na relativně nedávno modernizované zastávce nechybí. Stejně jako o příjezdu spoje protijedoucího, který jel na čas. Bohužel jsme nemohli seriózně zdokumentovat jistě ne zrovna běžnou situaci, kdy na této zastávce stojí dva vlaky. Náš spoj tvořila táž souprava, která nás na místo dovezla, a paní průvodčí se nás s úsměvem ptala, jak se nám lov vydařil. Nebylo pro ni těžké nás prokouknout, určitě jsme nebyli jediní šotouši, které odtud vezla.

Nevšední zastavení Os 5007 a Os 8652 v Pardubicích-Opočínku
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Po příjezdu do Pardubic mne Karel, který měl do odjezdu svého návazného spoje čas, doprovodil na liberecký rychlík, v němž jsme se rozloučili. Já jsem měl před sebou už jen jediný železniční úkol – zakoupit v hradeckém ČD centru své oblíbené páně Ulrichovy kalendáře, které jsem tam ráno uviděl, ale nemohl sebou pochopitelně nosit. Navíc ten nákup nebyl tak docela jednoduchý, protože jsem jej chtěl zaplatit z elektronické peněženky .In Karty, abych z ní vytáhl něco oběživa, jež mi tam po zavedení státní slevy přebývá. Ač to byla i pro pracovnici ČD novinka, zadařilo se. Stejně jako Karlovi, který zatím v Pardubicích pokračoval ve filmování: