Podzim u jezer na Litvě a Mazurech - 2. díl

V pondělí ráno jsem posbíral mokré prádlo z radiátoru (Petras zde vůbec netopil, takže přeprané ponožky za dvě noci akorát natáhly další vlhkost od okna) a už okolo sedmé ranní jsme odcházeli, abychom se projeli ještě lanovkou. V Kaunasu lze najít hned dvě krátké pozemní lanovky z 30. let, ta na Žaliakalnis je celý rok zavřená pro rekonstrukci, ale druhá na Aleksotas právě nedávno rekonstruovaná byla. Autobus nás dovezl na opačnou stranu Vytautasova mostu a přešli jsme k dolní stanici lanovky, kde už čekali dva cestující. Odněkud se zjevila mladá dívka s melírem, vypadala spíš, že se vrací z flámu, ale odemkla nám mříže a nechala nás nastoupit do dřevěného vozu. Žádné peníze po nás nechtěla a po krátké jízdě se nahoře šla ihned schovat do provozní budovy. Oficiálně ale stojí jízdné 0,70 EUR a lanovka jezdí denně od 7:00 do 19:00 hodin.

Kaunas: Lanovka v horní stanici Aleksotas © Aleš Svoboda, 22.10.2018

Aleksotas je klidná část města s výhledem na centrum a soutok, ale celkově zde vůbec nic není, stačí projít dva bloky a jsme vlastně mimo město na kraji pole. Zde byla naštěstí u gymnázia zastávka autobusu, který nás v chladném ránu dovezl k zámku, kde jsme počkali na trolejbus k nádraží. V ranní špičce pracovního dne se konečně ukázalo, jak je Kaunas velké město, po nábřežích proudily kolony aut, davy lidí čekaly na zastávkách MHD. Naposledy jsme zaplatili jízdné 1,00 EUR u řidiče, resp. v případě trolejbusu zpravidla řidičky, a ve vymrzlém 14Tr jsme dorazili k nádraží. Před ním jsme také poprvé spatřili kloubové trolejbusy značky Van Hool, které dost možná o víkendu nejezdí.

Na nádraží panovala navzdory zbytku města poklidná atmosféra, nasnídali jsme se v místní kavárně, zatímco venku se pomalu chystal k odjezdu jeden „slon“ do Vilniusu, naše SA133 směr Białystok, a také další motorová Pesa 620M, která měla chvíli po nás vyrazit do Marijampolė po vedlejší široké koleji. Překročili jsme dvoukolejný most přes Němen, kde širokorozchodná magistrála musela přenechat Rail Baltice jednu polovinu, jinak je kromě tohoto mostu a kromě tunelu na opačné straně stanice dvoukolejná. Aby polské jednotky zajistily dva páry spojů o víkendech a zároveň jedna netrávila celý pracovní týden v Kaunasu, musí jet odpolední vlak na Litvu i v pátek a ranní vlak do Polska i v pondělí, čehož jsme využili. Podle očekávání byla obsazenost bídná, spíš nás překvapilo, že přes hranice s námi v říjnové pondělí dopoledne jede ještě jeden cestující.

Kaunas: Čekající vlaky směr Vilnius, Marijampolé a Białystok © Tomáš Kraus, 22.10.2018

Lístky do Suwałek za 8 EUR jsme měli opět na termopapíře s QR kódem, ale tentokrát nám nebyly natrženy. Průvodčí byla vybavena služební pomůckou, kterou tedy nebyla čtečka QR kódu, ale alespoň kleště. V Trakiszkách teď nebylo s čím křižovat, litevská četa se tedy přesunula do čekajícího Volkswagenu, nastoupila polská četa a překvapivě asi 3 cestující. Teď za světla bylo ještě patrnější, že polský příhraniční úsek by zasloužil rekonstrukci. Ve stanici Suwałki jsme vystoupili a došli nejprve na autobusové nádraží, které je od železničního nedaleko, bohužel nádražní budova je na opačné straně, a obchází se tedy kusé zhlaví. Pak jsme šli do centra města, které je se 70 tisíci obyvatel relativně rozsáhlé a provozuje i komplexní síť MHD, ale historicky hodnotné městské jádro nemá. Na hlavním náměstí jsme zvládli levný oběd v jídelně řetězce Obiadkowo a pak jsme se ještě chvíli schovávali před větrem v neútulné hale autobusového nádraží.

Na jeho ploše postávaly různé Autosany dopravce PKS Nova, nám jela naštěstí slušná Scania na dálkovějším spoji do Olsztyna. Vydali jsme se na dvouhodinovou cestu na západ, vedenou většinou po užších vedlejších silnicích, kde se autobus ve vyšší rychlosti celý třásl. Občas jsme viděli zrušenou trať ze Suwałek do Ełku, později se k nám připojila už provozovaná hlavní mazurská spojnice z Ełku do Olsztyna a brzy nato jsme vystupovali u nádraží v Giżycku. Nádraží v jednom z hlavních mazurských středisek působilo celkem opuštěně, mimo sezónu zde jezdí dva páry TLK a několik osobáků. Bohužel ještě opuštěněji působil blízký přístav na břehu rozsáhlého jezera Niegocin.

Trakiszki: Přestup litevské čety do služebního auta © Tomáš Kraus, 22.10.2018

Podle našeho plánu jsme měli v 15 hodin nasednout na loď a přes několik jezer a průplavů přijet v 18 hodin do Mikołajek, v souladu s rozpisem na webu Mazurské plavby. Ten byl ještě minulý měsíc aktualizovaný, plavební řády platily pro rok 2018, u spojů provozovaných jen přes léto bylo toto omezení uvedeno, proto nás ve druhé polovině řijna nic neznepokojovalo. Tedy až do příjezdu do Giżycka, kde panovalo narozdíl od včerejšího severněji položeného Trakai celkem nevlídné počasí, které nelákalo ani k pití Švyturysu na zahrádce, ani k plavbě lodí. Však pokladna Mazurské plavby byla zatažena roletou a nikde žádné lodě nekotvily, sezóna už tedy skončila, nevíme kdy.

V Mikołajkách jsme měli zamluvené ubytování, ale dostat se tam i bez lodí se nezdálo být problémem. Na plechové tabulce na autobusovém nádraží jsme našli spoj firmy RIK do Mikołajek, který měl jet za chvíli, pod ním ještě jeden za dvě hodiny, a ještě pod ním kontakt na taxislužbu. Po 15. hodině se konal velký rozjezd, objevily se tři velké autobusy (včetně dálkového do Varšavy) a tři tranzity, náš ale nebyl ani jeden. Malá dodávka se ukázala až později, po dvou dalších zastávkách ve městě se celkem naplnila a uháněla s námi lesem podél jezera. Cena 10 Zlotých za něco přes 30 km jízdy nám přišla relativně vysoká, nejspíš to byl tarif za kategorii „pospieszny“.

Před koncem jízdy se vlevo ukázaly zarostlé koleje a nádraží v Mikołajkách, ležící na prostřední trati z Ełku do Olsztyna, kde už provoz utichl před několika lety. Kdyby to sem nebylo odevšad daleko, měla by i dnes potenciál. Existuje ještě třetí trať mezi Ełkem a Olsztynem, vedená jižněji přes Pisz a Szczytno, na ní jezdí vlaky jen po Szczytno, na zbytku jsou v rozsahu dvou a půl páru vlaků vedeny trvale náhradní autobusy Polregio (loni jezdily jako vlaky i východně od Pisze). Nabízelo se jet pak ráno lodí z Mikołajek pěknou trasou do Ruciane-Nidy a tam přestoupit na Polregio do Olsztyna, ale protože by nám tam ujel potřebný vlak do Varšavy, zavrhli jsme to ještě předtím, než jsme zjistili, že lodě nejezdí.

Mikołajki: Most neprovozované železnice přes konec jezera Tałty © Tomáš Kraus, 22.10.2018

Ubytování jsme měli v jednom z mnoha penzionů nad centrem, kde obyvatelé místních domků pronajímají obvykle více pokojů v celém patře. Jinak ale v Mikołajkách existuje také hotel přímo v jezeře, nebo obrovský komplex hotelu Gołębiewski, který má i vlastní lyžařský svah a sedačkovou lanovku. Prošli jsme se přes město a po břehu jezera Mikołajki, také zde bylo vše poměrně neživé, pokladna Mazurské plavby zatažená roletou stejně jako všechny stánky s goframi a zmrzlinou. Viděli jsme za soumraku přijíždět jednu větší loď, což byla ale soukromá akce, jinak se lodě už vytahovaly z vody na zimu. V jedné ze dvou otevřených restaurací na náměstíčku jsme povečeřeli nějaké ryby (pro Mazury je typický síh – sielawa) a protože jsme byli jediní hosté, snažili jsme se zanechat číšnici nějakou tržbu opakovaným objednáváním piva Tyskie, ale už v 8 hodin nás vyhnala s tím, že zde budou na něčem dělat řemeslníci.

Ráno jsme si sbalili věci, došli si koupit něco k snídani, a vyrazili na pěší procházku. Podle původního plánu jsme se měli plavit lodí po jezeře Sniardwy, takto jsme k němu měli po 5 kilometrech dojít pěšky. Cesta nás alejí a lesem zavedla k Folwarku Łuknajno, v jehož blízkosti se nacházejí dvě dřevěné rozhledny – jedna u rákosového jezera Łuknajno, kde žije mnoho labutí, druhá u největšího polského jezera Sniardwy. Rozhledny měly střechu, kde na nás aspoň chvíli nepršelo, ale zase tam pěkně foukalo. Podle předpovědi dopolední déšť sílil a při zpáteční cestě foukalo proti nám, proto jsme na kraj Mikołajek došli náležitě promočení. Věž místního kostela slouží také jako rozhledna, ale na naše zvonění nikdo nereagoval – bylo totiž 10 minut před otevírací dobou, a protože v této situaci nám takto dlouhé čekání přišlo nepředstavitelně dlouhé, šli jsme se usušit k obědu do druhé z otevřených restaurací na náměstíčku.

Přesunuli jsme se pak na „autobusový plácek“, odkud jsme další „maršrutkou“ popojeli už za adekvátnějších 5 Zlotých podél neprovozní železnice do Mrągowa. Hlavní zastávku pro výstup jsme trefili náhodou s pomocí dotazu na řidiče, jednalo se o obyčejný přístřešek na hlavní třídě Curie Skłodowskej, kde viselo oznámení že nově už autobusy nezajíždí k (opuštěné) železniční stanici, a centrální zastávka je zde. Viselo tu i několik jízdních řádů MHD, i když některé „linky“ měly 24-hodinový interval. Navíc zde ovšem visel zahuštěný jízdní řád spojů do Olsztyna, podle kterého mělo něco jet za několik minut, takže jsme nemuseli stále promrzlí čekat půl hodiny, s čímž jsme počítali podle předem vyhledaného spojení s jiným dopravcem.

Mikołajki: Jezero Sniardwy © Tomáš Kraus, 23.10.2018

Relativně nový, ovšem celkem archaický Autosan dopravce Express bus dostál svému názvu, protože cesta do Olsztyna má zčásti podobu rychlostní silnice, takže na 60 km nám stačila hodina. Téměř hodina nám pak zbývala v Olsztyně do odjezdu vlaku, a tak jsme se ještě symbolicky seznámili se zdejším tramvajovým provozem. V roce 1965 došlo ke zrušení úzkorozchodné tramvajové sítě, pamatující doby kdy se městu říkalo Allenstein, ale půl století na to byl otevřen zcela nový provoz s úplně jiným trasováním a normálním rozchodem. Nejmladší polská tramvajová síť má podobu dlouhé trati od nádraží na jih, s krátkou odbočkou do centra, ale brzy bude rozšířena. Nasazeny zde jsou tříčlánkové tramvaje Solaris Tramino, které jsou obousměrné, protože místní provoz jako jediný v Polsku nepoužívá smyčky. Svezení tramvají bylo komfortní, ocenili jsme nápaditý interiér i vnitřní informační systém, dokonce se hlásilo že daná zastávka je vídeňského typu. Jeden z mnoha nízkopodlažních autobusů, kterým jsme se vrátili zpět, dokreslil obrázek moderního systému MHD.

V lehce zašlé budově železničního a autobusového nádraží Olsztyn, která má podobu nízké hranaté stavby s „věžákem“ typu Pardubice hl.n. nebo Cheb, jsme se přiliš nezdržovali, náš výchozí vlak byl už přistaven. „Siódemka“ EU07 čekala v čele čtyřovozové soupravy TLK Sienkiewicz, který jede přes Varšavu a Kielce do Krakova. Kromě vozu 1. třídy a „polohytláku“ jsou zde tedy dva oddílové vozy 2. třídy, snažil jsem se koupit lístky do toho kde se sedí po šesti, ale při nákupu jízdenek pro více cestujících se číslo vozu volit nedá. Dostali jsme tedy automaticky místa v osmimístném kupé vozu z Bautzenu, ale nakonec nás tam sedělo pět, což nebylo tak špatné.

Olsztyn: Tramvaj Solaris na odbočné zastávce Skwer Wakara © Tomáš Kraus, 23.10.2018

Opustili jsme ošuntělé nádraží a přejeli jsme viadukt, záhy se rychlost jízdy zvýšila a uháněli jsme po opravené trati s modernizovanými zastávkami, hned první stanice Olsztyn Zachodni měla i novou praktickou budovu. V Iławě jsme se pak napojili na hlavní magistrálu z Trojměstí do Varšavy a svižnou jízdou pokračovali na jih, potkávali jsme spoustu dálkových vlaků (včetně „Sobieského“ z Vídně), za Działdowem také patrové soupravy Kolejí Mazowieckých. Na celé této trati jsme viděli snad jen jeden přejezd, který nebyl nahrazen mimoúrovňovým křížením. Po více než třech hodinách jízdy jsme vystupovali ve Varšavě, kde jsme měli akorát čas na rychlou večeři a nákup v Biedronce. Ta byla čistě nealkoholická, na pivo jsme si museli počkat do lehátkového vozu na EIC Chopin.

Ten byl téměř prázdný, průvodce nás automaticky umístil do jednoho kupé, aniž bychom ho o to museli žádat. Vlak vyrazil na magistrálu CMK, kde opět musel párkrát zastavit, někde před Krakovem jsme si pak sklopili lehátka a ulehli. Nakonec jsme se celkem vyspali, hlavně poté co byla od našeho vozu odpojena lokomotiva EP09, která s ním někdy nepříjemně škubala. Již hodinu před plánovaným příjezdem do cíle jsme jakožto součást soupravy EN Slovakia už byli na územi Prahy, ale následoval nejspíš plánovaný pobyt v Běchovicích, kde nás předjelo několik vlaků včetně druhého EN Bohemia. Po chvíli jsme opět postávali v Libni a nakonec jsme si přivezli 20 minut zpoždění. Spíše náhodou jsme stihli mírně zpožděnou S7 na Smíchov, kde jsme se rozloučili, a já jsem tentokrát ocenil obvykle dodržované čekání vlaku S6 na Rudnou v případě zpoždění S7 z hlavního nádraží.

Úvodní snímek: Kaunas: Motorové vozy PESA řad 620M a SA133 před odjezdem stejným směrem © Tomáš Kraus, 22.10.2018