Vorarlbersko na sklonku roku 2018: Trocha cestovatelských zážitků

Nutno dodat, že celá cesta byla v základní kostře opakováním minulých cest, proto jí nebude věnován zvláštní cestopis. Z Prahy jsme s Honzou vyjeli lůžkem ČD do Sargansu, abychom strávili den ve Vorarbersku a okolí. Následně jsme kombinací EC Transalpin a EC 113 Blauer Enzian / EC 213 Mimara dojeli na unikátní vánoční trhy do Záhřebu. Také tentokrát jsme pokračovali na novoroční oslavy do Budapešti, avšak místo vlaku jsme použili podstatně rychlejší Flixbus, resp. zezelenalý Volánbusz. Na Nový rok jsme dojeli domů přes Sopron.

Mapa navštívené oblasti ve Vorarlbersku a okolí © Dominik Havel, OpenStreetMap

Vraťme se ale k začátku cesty. Noc v lůžkovém voze proběhla klidně. Nastoupili jsme už v Holešovicích a požádali profesionálně vystupujícího průvodce lůžkového vozu, aby upravil kupé na sezení. Horní lůžko dostal Korejec, který se při nástupu v Praze hl. n. divil, jak tam nahoře budeme všichni tři spát. Jeho angličtina byla dost chatrná a po krátké konverzaci typu „kam jedete“, během níž moji odpověď „Sargans“ zopakoval jako „Interlaken“, si vzal mobil a civěl do něho až do Lince, kde jsme si šli lehnout. Stejně jako minule jsem měl se spánkem docela problémy, jít spát v deset večer je na mě přeci jen brzo. A když by se spát chtělo, začnou takové „pěkné“ věci jako nepříliš šetrný posun, jízda rychlostí 200 km/h přímo nad rozčvachtaným podvozkem a pak zase posun v Salzburgu.

Kupé vozu WLABmz otevřete pomocí děrného štítku © Dominik Havel

Ráno jsem se probudil na Arlbergu. Slyším klidnou jízdu tunelem a pak hučení podvozku, způsobené vlnkovatostí kolejnice v oblouku – ano, právě projíždíme nad Klösterle. Bohatá snídaně u JLV má tu nevýhodu, že musí zbylé cestující v kupé zaručeně probudit – průvodce nám za Bludenzem rozložil sedadla a upevnil stůl, u kterého jsme pohodlně posnídali.

Sargans nás přivítal ještě zahalen do tmy. Naskočili jsme do kloubového Citara linky 11 LIEmobil ve směru Vaduz a Feldkirch, jenže hned po odjezdu jsme se minuli s protisměrným spojem v podobě patrového MAN Lion’s City DD, a tak jsme operativně zase vystoupili. Během chůze zpět k nádraží nás překvapili pošťáci na elektrických tříkolkách s vlečkou, jak vyjíždějí po rampě ze suterénu pošty. Když už jsme stáli u automatu SBB, podívali jsme se, zda švýcarské automaty neumí také prodat „maximo VVV“, tedy celodenní jízdenku na celé Vorarlbersko. A skutečně to šlo – jen za krapet vyšší cenu 16,70 CHF nebo 15,19 € (v originále 14,50 €). Protože jsme měli na plánu ostrý přestup ve Feldkirchu, pro jistotu jsme si jízdenky koupili už tady a usadili se za čelní sklo patrového autobusu (celodenní LIEmobil za 15 CHF jsme si koupili už v předchozím spoji).

Přednádraží v Sargansu © Dominik Havel

Z horního patra autobusu vypadá páteřní linka 11 úplně jinak a uživali jsme si nerušený pohled na údolí Rýna. Autobus s námi obkroužil hrad Gutenberg v Balzers a vystoupili jsme na zastávce Vaduz Au, po jejímž ohlášení zazněla možnost přestupu na linku 21 do Malbunu. Na zastávce linky 11 ve směru Feldkirch ještě stálo oznámení, že linka 21 ve směru Malbun zastavuje na protější straně ulice. Navazující MB Citaro v regionálním provedení (samozřejmě s kobercem) nás vyvezlo přibližně o 400 výškových metrů výše do Triesenbergu a o dalších 600 m výše k lanovkám v Malbunu – to vše za méně než půlhodinu. Kdo by čekal ve výšce 1500 m n. m. kvanta sněhu, bude zklamán – na zemi leželo jen pár centimetrů a silnice byly čisté.

Mercedes-Benz Citaro Ü v zastávce Malbun Bergbahnen © Dominik Havel

Do Malbunu jsme přijeli jako třetí autobus v řadě, neboť před námi jely dva skibusy linek B a C. První z nich jede z Schaanwaldu po trase linky 11 do Vaduzu, odkud pokračuje stejně jako linka 21. Zato skibus C jede z Balzers přes Triesen do Malbunu a na cestě využívá trasy bezplatné linky 40. Obě linky končí v Malbunu na zastávce Jöraboda (mezi Bergbahnen a Zentrum) a k lanovkám přijíždějí vždy po 9. a 13. hodině, zpátky se jede v 16:10. Skibusy jezdí pouze o víkendech, denní provoz je zaveden pouze o školních prázdninách a platí v nich kompletní tarif LIEmobil. Vzhledem ke specifičnosti provozu jsou nasazována vozidla jiných dopravců, která nemají žlutozelený nátěr.

Dvě zastávky před konečnou Zentrum jsme vystoupili proto, abychom se stihli co nejdříve vrátit zase dolů a nemuseli čekat celý 30min takt v Malbunu. Na zastávku přijela nízkopodlažní Setra, která se od Mercedesu skoro vůbec nelišila – kooperace obou firem v rámci Evobusu je znát. Zatímco jsme jezdili autobusem po vedlejším údolí, ve kterém se rozkládá Malbun, po průjezdu tunelem do údolí Rýna byly dole patrné obláčky, nasouvající se proti směru toku řeky od Bodamského jezera. Ve Vaduzu jsme opět přestoupili na linku 11, která nás dovezla do Bendernu, kde jsme si u jediného ostrovního nástupiště stranou od místní komunikace přestoupili ve stylu hrana–hrana na linku 32 do Schellenbergu, vesnice na malém kopci v rýnském údolí. Desetimetrová verze MB Citaro nejprve sledovala tok Rýna do Ruggellu, poslední obce před rakouskou hranicí. Odbočili jsme doprava a strmě stoupali po klikaté silničce na Schellenberg. Severní svah byl pouze ojíněný, sníh se vyskytoval až od 1100 m výše, což tento kopec ani zdaleka nemá. V takovém prostředí se nachází zastávka Tannwald – a skutečně, Schellenberg vypadá, jako by se mezi alpské velikány podívala návštěva z Jizerských hor…

Zobrazování přípojů z následující zastávky (Bendern Post). Na informačním panelu se zobrazuje název obce pouze u nejvýznamnější zastávky, jinde se vypíše pouze upřesňující název jako „Au“ nebo „Bergbahnen“. V akustické formě se nově podávají pouze upřesňující názvy, jméno obce je vyhlášeno výhradně při přejezdu její hranice zvláštním hlášením. Myslím, že PID by se mohla inspirovat, protože několikeré omílání „Kostelec nad Černými lesy“ je úplně zbytečné. © Dominik Havel

Před příjezdem na konečnou se ozvalo hlášení, že autobus pokračuje jako linka 33 do Eschenu, čímž se vyřešil čtyřminutový přestup. Jen mě překvapilo, že v tištěném jízdním řádu LIEmobil je linka 33 uvedena pouze jako přípoj – jakákoli poznámka o tom, že pokračuje jeden a ten samý autobus, chyběla (přitom u jiných linek k nalezení je). Dole v Eschenu jsme si už jen počkali na následující „jedenáctku“ v půlhodinovém taktu a odjeli do Feldkirchu. Za hranicí už na zastávkových „tyčích“ figurovala pouze rakouská čísla linek VVV, linky LIEmobil byly shrnuty do označení „FL“ (Fürstentum Liechtenstein, Lichtenštejnské knížectví).

Ve Feldkirchu jsme si přestupili do vlaku IC 118 Bodensee (Innsbruck–Dortmund), který představuje jednu z mála možností, jak se vyhnout regionální dopravě, v níž převažují Talenty (nově v nátěru Cityjet a s pohodlnějšími sedadly). Za lokomotivou řady 1144 bylo řazeno pět velkoprostorů Bmpz, jedno Bmz a dále ADbmpsz a Amz. Honza si chtěl dát ve vlaku kávu, a tak se vydal hledat minibar. Našel ho na prkenné podlaze zavazadlového prostoru ADbmpsz a přišel na poslední chvíli, protože se chystal na výstup v Lindau. Samotné Bmpz mi přijdou velmi pohodlné, sousední vůz (ex Ampz) měl ale vyměněná sedadla za podstatně tvrdší, jež byla uspořádána převážně letecky.

Bmpz v původním provedení © Dominik Havel

Mezi Bregenzem a Lochau vede trať několik metrů od Bodamského jezera, a sice pouze jednokolejně. Po přejezdu státní hranice vlak projel stanicí Lindau-Reutin. Dnes tu sice žádný vlak nestaví, ale v budoucnu tu má vyrůst nové nádraží pro dálkové vlaky, které díky tomu nebudou muset zajíždět na ostrov a vykonávat úvrať. Výměně lokomotivy se zabrání elektrizací tratě Lindau–Mnichov. Ohledně starého nádraží se obyvatelé v referendu naštěstí rozhodli pro jeho zachování. Nové nádraží přinese užitek také regionální dopravě, neboť se bude nacházet naproti nákupnímu centru a lze očekávat, že bude nabízet lepší napojení na MHD než historické nádraží na ostrově.

Na maličkém ostrově se nachází pouze historické centrum města, nádraží, klinika a velké parkoviště (to by zrovna tady snad být nemuselo…). Spojení s pevninou zajišťují silniční most a železniční násep se čtyřmi kolejemi. Převážně hlavové nádraží zabírá celou šířku ostrova. Elektrizovány jsou pouze tři kusé koleje, následují další dvě kusé bez trakčního vedení a tři nástupní hrany, u kterých lze objíždět lokomotivou soupravu, čehož využívají vlaky pod marketingovým názvem „Alex Süd“ v trase München–Lindau (v Immenstadtu se odpojuje část jedoucí do Oberstdorfu). Jejich kvalita je podobná větvi „Alex Nord“ neboli Západním expresům – lokomotivou tažené soupravy s nestálým řazením. U nástupišť dále stála patrová souprava s lokomotivou 218 do Ulmu (a po výměně lokomotivy dále do Stuttgartu) a rakouský Talent.

Lindau Hbf – Dosto s 218 do Stuttgartu a vozy „Alex Süd“ © Dominik Havel

DB označuje Lindau Hbf jako „Ferien-Zielbahnhof“, kde „Ferien“ jsou prázdniny a zbytek znamená cílové nádraží. Dřevěná hala i interiér vypadají opravdu pěkně. Prošli jsme se po maličkém centru města. Lindau je pro mě víc než jen město s unikátním centrem, právě na jeho příkladu jsem se totiž před šesti lety učil orientaci ve městě v němčině. Konkrétně šlo o lekci 7 v polsko-české učebnici němčiny Direkt 1 a svoji nezapomenutelnost si vysloužila poslechovým cvičením, v němž jakýsi Sebastian stál u mostu a ptal se na cestu k nádraží. Paní mu poradila správně, on ale z nějakého důvodu těsně před nádražím odbočil k Diebsturmu a pak nadával, že ta ženská je „blöde Kuh“, tedy doslova blbá kráva. Ale co, znát pár ulic v Lindau nazpaměť se teď hodí.

Pozoruhodné jsou zdejší dvě polookružní linky MHD, které zajíždějí na ostrov. Zaprvé zarazí to, že při 30min taktu mají stejné časy odjezdu i trasu na ostrově, ale hlavně překvapí, jak se desetimetrové autobusy MB Citaro proplétají úzkými uličkami Lindau. Skladba cestujících je ale velmi sociální, ostatně chůze je na ostrově rychlejší. Zklamalo nás, že v záplavě turistických obchodů jsme nenašli jedinou možnost, kde bychom si mohli dát bratwurst nebo něco podobného, a tak jsme skončili u okénka nádražní nálevny, kde nám nějakou tu klobásu připravili.

Čekali byste tady autobus MHD? © Dominik Havel

Po hodině pobytu jsme odjeli Talentem zpět do Lochau. Výlet do Lindau nás nestál nic navíc, protože maximo platí ve všech vlacích až do toho „Ferien-Zielbahnhof“. Pěšky jsme se přesunuli k obecnímu úřadu v Lochau, odkud ve dvouhodinovém taktu odjíždí okružní linka 12/14a přes vesničky na kopcích do Lindau a podél Bodensee zpět. Přestože byl nasazen minibus, nastupovalo se oběma dveřmi bez kontroly jízdenek řidičem jako ostatně v celém Vorarlbersku. Vybavení vozidla Mercedes-Benz Sprinter vykazuje obvyklé vlastnosti jako informační systém, koberec a bezbariérově přístupný víceúčelový prostor u prvních dveří. Jízdní vlastnosti nebyly vůbec špatné a výhled hodnotím také pozitivně. Na rozdíl od většiny minibusů v Česku je tento vůz důstojnou náhradou klasického autobusu tam, kde se jeho provoz nevyplatí.

Z Lochau jsme strmě stoupali lesem, až jsme projeli mlhou a slunné vesnice na kopcích vypadaly v kontrastu s šedivým Lindau jako vystřižené z pohádky. Z Möggers udělal autobus závlek do německého Scheideggu a zpět – po přejezdu hranice se zhoršil stav silnice a samotná obec vypadala poněkud méně upraveně než ty rakouské. Byl zde však enormní zájem o dopravu a z Scheideggu do Lindau se v minibusu dokonce i stálo. V Hörbranzu se nabízel přestup na linku 10 do Lochau a Bregenzu, my jsme se ale (teď už skutečně narvaným minibusem) projeli přes Lindau. Výměna cestujících a přečíslování linky na 14a proběhly na zastávce Berliner Platz u nákupního centra a budoucího nového nádraží. Teď už jsme jen uháněli podél kolejí zpátky do Lochau. Pěkně se Rakušané starají Němcům o dopravu… K sobě jsou však ještě štědřejší, protože z Lochau do Möggers je takt zahuštěn na hodinový taxíky na zavolání (platí tarif VVV) a Hohenweiler má ze dvou linek složený půlhodinový takt a my jsme jeli v čase jednoho ze spojů. Jednou za hodinu autobusy zajedou z Hohenweileru až do německého Niederstaufenu. Prostě kvalitní doprava…

Bavorsko pod duchnou © Dominik Havel

Po pár minutách čekání v Lochau jsme odjeli kloubovým Citarem linky 19 do Bregenzu (zde je takt spolu s linkou 10 čtvrthodinový a o víkendových nocích jezdí dvakrát za hodinu noční autobus). Terminál před nádražím v Bregenzu se zdá být přetížený – má poloviční plochu oproti tomu hradeckému a na devítiřádkovou odjezdovou tabuli se vešly pouze autobusy, které odjížděly během následujících čtyř minut! Nicméně naše linka 37 do Mellau (a dále jako 40 do Schoppernau) nám neujela a svoje MB Integro jsme našli.

Za Bregenzem jsme využili dálnici mezi dvěma sousedními exity. Po sjezdu z ní nás zaujala továrna firmy Doppelmayr se zkušební lanovou dráhou o jedné nosné podpěře. Ostatně jsme projížděli po ulici Konrad-Doppelmayr Straße a v její blízkosti se nacházela stejnojmenná zastávka autobusu. Před Dornbirnem jsme odbočili do tunelu a v Alberschwende se napojili na trasu linky 41 z Dornbirnu, kterou jsme v červnu využili na cestě do Krumbachu. V zastávce Müselbach Abzweigung opět proběhl oboustranný přestup mezi linkami 37 a 41 a v půlu jsme dorazili do přestupního uzlu Egg Zentrum. Další přípoj byl v zast. Bersbuch Kreisverkehr, kde začíná linka 38 přes hory do Dornbirnu. Na této lince jsem třínápravovou Setru opravdu nečekal. Přišlo mi divné, že z protisměru, odkud je přestup logičtější, pořád nic nejelo, ale nakonec jsme se s protisměrem přeci jen minuli, vždyť od Eggu uběhla už čtvrthodina a toto údolí má půlhodinový takt…

Zkušební lanová dráha firmy Doppelmayr severně od Dornbirnu © Dominik Havel

Do Au jsme dorazili po hodině a čtvrt jízdy nejkratší cestou z Bregenzu, kterou byste jeli i autem. Protože bylo zase čtvrt (na pět), byl zde oboustranný přestup na linku 43 do Damüls. Pravidelné spoje byly posíleny dalším autobusem, aby zvládly odvézt všechny lyžaře dolů k Bregenzu. Sněhu od Au do Damüls moc nepřibylo. V rámci Damüls jsme sloužili jako vlek – dole nastoupilo množství lidí s pekáči a podobným náčiním, aby v Oberdamüls vystoupili a sjeli dolů. Zatímco minule jsme zde na linku 77 čekali asi hodinu a půl, teď byla zima, a tedy i veřejná doprava jezdila častěji. Lyžaři obklopené Damüls si dokonce platí dvě zimní linky MHD. Linka 1 jezdí přes celé Damüls v intervalu většinou 20–40 min, takt ale raději nehledat a střídají se dvě různé trasy včetně jejich zkrácených variant. Druhá linka jede šestkrát za den na parkoviště Walisgaden. Na lince 1 jsme viděli podivný minibus Mercedes-Benz, v němž se na jedné straně sedělo příčně a na druhé podélně. Informovanost cestujících se omezuje pouze na nápis „Ortsbus“, což je zejména u zkrácených spojů a v místech, kde se obě linky potkávají, hodnotná informace…

MB Citaro III dopravce Postbus nás odveze pod číslem 77 do Fontanelly. © Dominik Havel

Stejně jako minule jsme pokračovali linkou 77 přes průsmyk Faschina do údolí Grosses Walsertal. Že je se zdejší objednávkou „Landbus Grosses Walsertal“ něco špatně, bylo vidět už minule – linka 77 nemá takt a v autobusu dopravce Scheuchl chyběl koberec. Proto nás potěšilo, že teď do Oberdamüls vystoupalo Citaro státního Postbusu, jež už ordinérní koberec mělo. Na zastávce jsme od Scheuchla viděli jen telefonní číslo na jeho taxislužbu. Přeci jen ale jedeme do Grosses Walsertal, a to je pořád přinejmenším zvláštní. Autobus byl zkrášlen ozdobeným vánočním stromkem, přikurtovaným elektrikářskými pásky k madlu pod čelním sklem. Nepřišlo mi to úplně bezpečné, přeci jen řidič musel mít zákonitě omezený výhled, přitom ten je na horských silnicích mimořádně potřeba… Ale co naděláme.

Vánoční stromek za čelním sklem Postbusu © Dominik Havel

Ubytování jsme měli hned v první vesnici za Faschinou – ve Fontanelle. Zatímco v Damüls bylo živo, v Grosses Walsertal nebylo vidět ani živáčka. Od zastávky bylo potřeba jít přibližně kilometr po vrstevnici do místní části Mittelberg, kde nás už očekávala hostitelka, která v přízemí svého domu pronajímá byt s pěti lůžky (ve dvou pokojích) a plně vybavenou kuchyní. Přitom cena se vyrovnala nejlevnějším dvoulůžkovým pokojům dole v oblasti kolem Feldkirchu. Divné nám to bylo už doma (zvláště když v Damüls se jedna noc počítá ve stovkách eur), ale na místě jsme při pohledu na mrtvou vesnici pochopili.

Chvíli jsme pobyli a před sedmou hodinou večerní jsme se vrátili na autobusovou zastávku, abychom se věnovali zdejší noční dopravě, která vlastně způsobila, že jsme zde hledali ubytování. Zdejší linka N7 nás totiž zaujala už v červnu, když jsme listovali jízdním řádem – tvoří ji tři páry spojů ve dvouhodinovém taktu v trase Sonntag Gasthaus Löwen – Damüls Gasthaus Jägerstüble, přičemž první spoj do Damüls a poslední spoj z Damüls je veden ve stejných časech jako linka 77 Thüringen Gemeindeamt – Damüls Oberdamüls. Během čekání místní kostel odbíjel 19. hodinu soustavným pětiminutovým zvoněním. Z průsmyku přijel maličký minibus MB Sprinter s jedněmi dveřmi a nikým na palubě. Řidič nás překvapil tvrzením, že maximo v Nachtexpressu neplatí, jelikož linka N7 je financována obcí Damüls (pročež také byly její jízdní řády pouze v Damüls a nikde jinde). Dvakrát 1,50 € se platilo řidiči do kapsy až při výstupu v Sonntagu jako v nějaké polské maršrutce.

Z pěší cesty k ubytování: Mittelberg a Sonntag dole v údolí © Dominik Havel

Když už jsme u Gasthausu Löwen byli, chtěli jsme se v něm navečeřet. Ve vesnici nebyla vidět živá duše, občas jen projelo auto. Pouze před naším hostincem stál podezřelý zástup lidí. Když jsme se k nim přibližovali, najednou se spustila hlasitá dechovka, jež se nesla daleko údolím. Asi měli hudebníci celý hostinec zarezervovaný, řekli jsme si a na Mapách.cz vyhledali další restauraci – přímo nad hrajícím orchestrem. Zde bylo otevřeno, a dokonce zde seděli lidé. Na místní poměry tu vůbec draho nebylo (Wiener Schnitzel za 12 €), ale zato tu měli zajímavý vinný lístek – vína se nalévala po typicky rakouských osminách a čtvrtinách, v nabídce bylo ale také 7/8 litru, což je prý lahev, a tak jsme objednali. Naše zvědavost z toho, jakou lahev přinesou, se změnila ve zklamání z podvodu, když jsme si na etiketě přečetli údaj 750 ml.

Mezitím nám přinesli objednané řízky, v tu chvíli nás ale zaujala francouzsky mluvící šestičlenná rodina sedící naproti. Celou dobu si náramně užívali (po jídle dezert, různý alkohol), když ale došlo na placení, všichni přešli do plynulé němčiny a otec nahlas prohlašoval, že „vierzehn tausend Euro sind verschwunden“ (že mu zmizelo 14 000 eur). Nějakou dobu se všichni s číšníkem dohadovali a nakonec je personál nechal být. Rodina nikam nespěchala a ještě v klidu dopila, pak se všichni zvedli a bez placení odešli. Pár, který seděl u stolu vedle nich, byl po jejich odchodu jako opařený a žena radila číšníkovi, ať zavolá policii. Těžko říct, jak to s pravděpodobnými Švýcary dopadlo – možná byli v hostinci ubytovaní a personál je pustil s tím, že už beztak zaplatili dost.

Víno se zde prodává po 7/8 a zrovna levné opravdu není (na rozdíl od řízků). © Dominik Havel

Při placení jsem upozornil na chybu, že jsme si objednali 7/8, ale dostali pouze 750 ml, což je 6/8. Číšník jen zamumlal, že „sie haben sich verschrieben“ (oni se upsali) a hotovo… To jsou další 3 €, o která jsme byli v podivném údolí Grosses Walsertal okradeni. No nic, vraťme se k autobusu, abychom sypali další peníze. Během čekání na řízek jsme si přímo na stránkách Damüls našli, že na lince N7 platí kompletní tarif VVV. Jaké bylo překvapení, když jsme při odchodu z restaurace viděli řidiče Nachtexpressu se sklenicí piva a onen MB Sprinter přímo před hospodou. Z obav, že řidič už k hostinci Löwen nezajede, jsme došli na následující zastávku Gemeindezentrum. Honza ukazoval řidiči webové stránky Damüls, ale nepochodil – na lince N7 prý VVV neplatí. O to více jsem se zajímal, zda mi bude vytištěna jízdenka. Prý ano a platit máme až při výstupu.

No prosím – Nachtexpress si pro nás přijel až před hostinec. Popisy „Landbus“ a charakteristický zelenožlutý nátěr jsou asi omyl, VVV zde neplatí. © Dominik Havel

Přes Faschinu jsme dojeli zpět do Damüls, v celé trase jsme byli opět jedinými cestujícími. Od řidiče jsme se mezitím dozvěděli, jak je to s posledním protisměrným spojem – jako 77 i N7 zároveň jede jen on, a protože linka 77 je placená zemí, uznává maximo. Dojeli jsme tedy až na Jägerstüble před závoru zavřeného průsmyku Furka (opět žádný nástup, mrtvo), zaplatili jsme dvakrát 2 € (což odpovídá ceníku VVV stejně jako 1,50 €, které jsme platili předtím) a byly nám vytištěny (integrované!) jízdenky s nápisem „Landbus Blumenegg“ v hlavičce. Žádný takový Landbus přitom neexistuje, podle jízdního řádu se zdejší objednávka jmenuje „Landbus Grosses Walsertal“… Ale budiž – jízdenku jako doklad dalšího okradení máme, a i kdybychom ji neměli, příliš prostestovat bych nemohl, protože skončit v jedenáct večer v Damüls by bylo opravdu na nic.

To jsme ještě netušili, jak zajímavá bude zpáteční cesta. Dole v Damüls nastoupili čtyři řidičovi kamarádi s flaškou Schnapsu z Levného obchodu (Billiger Laden, Billa), do reproduktorů se pustila hlasitá hudba (Helicopter 117) a světelné pásy pod stropem přeblikávaly mezi modrou, zelenou a červenou… V té pojízdné diskotéce, která je možná placená dvakrát (Damüls i zemí), koloval Schnaps, až si nahnul i sám řidič. Tři vystoupili s námi ve Fontanelle, čtvrtý, který seděl na sedačce vedle řidiče, pokračoval dále. Doufejme, že do Thüringenu bezpečně dojeli, horské serpentiny přeci jen vyžadují koncentraci…

Kostel, který zaručeně vzbudil celou Fontanellu. © Dominik Havel

Ráno jsme šli na zastávku ještě potmě. Bylo potřeba dávat pozor na namrzlé fleky na asfaltu, které se pořádně klouzaly – tady je totiž lepší zlomená noha než prosolená krajnice, a tak se na vozovku jen nasype štěrk a hotovo. Kostel opět odbíjel sedmou hodinu asi pět minut v kuse, takže všichni v blízkosti modlitebny nebo na protějším svahu se museli zaručeně vzbudit (kdoví jestli takhle neodbíjeli už v šest…). Byla sobota a spoj tu měl začínat, avšak když jsme Postbus v 7:14 nikde neviděli, poněkud jsme znejistěli, protože další jel v této podivné objednávce Grosses Walsertal až za dvě a půl hodiny, čímž bychom přišli o spojení do Záhřebu (první jel před hodinou a během dne se interval pohybuje mezi jednou a dvěma hodinami, po posledním spoji v 17:40 následuje až předpůlnoční Nachtexpress 77/N7, kterému v Thüringenu ujede přípoj o pár minut). Poněkud frustrující bylo, že v případě výpadku jsme odkázáni zase jen na toho divného Scheuchla, který zde ještě v létě jezdil s autobusy, ale teď už má jen taxíky. Naše jediné přání tedy bylo se z toho zakletého údolí nějak dostat…

Se zpožděním nakonec autobus přijel, a sice od průsmyku Faschina. Koupili jsme si jízdenky VVV do Feldkirchu à 5,90 € (6 domin–zón), což bylo v souladu s údaji z internetového vyhledávače, ale v rozporu s údaji v knižním jízdním řádu, který jsme si vzali včera v denním autobuse z Damüls do Fontanelly (nově jedna kniha namísto loňských tří menších). Zaprvé jsem si v mapce napočítal domin osm a zadruhé podle tarifní tabulky by šest domin mělo stát rovných 6 €. Fakt se v tom nevyznám… Ale aspoň že v hlavičce stálo „Landbus Grosses Walsertal“, a ne ten fiktivní Blumenegg…

Spoj si nějaké cestující našel a zajímavé bylo sledovat, jak se v průběhu klesání měnilo počasí. Zatímco ve Fontanelle bylo jasno, cestou se uprostřed údolí objevil mrak, chvíli jsme jeli ve stráni vedle něho, uvnitř se viditelnost snížila sotva na 20 metrů a dole bylo klasicky zataženo jako včera v Lindau. V Thüringenu byl přípoj pouze ve směru Bludenz, na odjezd linky 73 do Feldkirchu jsme si museli půl hodiny počkat, a tak jsme skončili na snídani v příjemném místním pekařství. Citaro z linky 77 mezitím zaparkovalo na parkovišti před supermarketem. Ve směru Feldkirch přijel k našemu potěšení Solaris New Urbino, jenž jezdí například v Olomouci, kde jsem ale autobus jen viděl a nesvezl se. Šanci jsem měl teď, ovšem zdejší provedení má skvostnou výbavu – koberec na podlaze i bočnicích a předsuvné dveře. Příjemně mě překvapilo, že Solaris dokázal integrovat tradiční mincovník (Geldwechsler) do dveří kabiny řidiče, podobně jako to zvládl Mercedes se svým Citarem. Zato jsem nepochopil, proč v autobusu nejsou pro Solaris typické chromované tyče, a do jisté míry mně vadilo studené osvětlení. Nicméně cesta byla velmi pohodlná, vypružení dobré a nic nevrzalo. Musím říct, že celkově svezení Urbinem snese srovnání s Citarem. Škoda že podobného úspěchu není schopen český výrobce, jehož výrobky vypadají na západě pořád jako podivné zjevení.

Dvě po sobě jdoucí generace Solarisů ve Feldkirchu © Dominik Havel

Ve Feldkirchu jsme se prošli po centru, kde byly otevřené stánky s různým zbožím (včetně výtečných domácích uzenin), až jsme stanuli před kulturním a kongresovým centrem Montforthaus, jež bylo otevřeno v roce 2015 na místě, kde kdysi stála „národní hala“. Tou v roce 1973 proletěl kulový blesk a celá vyhořela, následně prošla určitou rekonstrukcí, ale její stav byl od ideálu stále daleko. Proto vznikla novostavba, jejíž zajímavá podoba vzešla z architektonické soutěže.

Montforthaus ve Feldkirchu © Dominik Havel

Právě od Montforthausu odjíždí minibusová linka 7 MHD Feldkirch, obsluhující rodinné domy na kopci, patřícím k obci Frastanz. Silničky byly místy opravdu úzké a křivolaké a jízda stála za to. Vyjeli jsme na druhé straně kopce – na silnici z Lichtenštejnska – a pokračovali k nádraží Feldkirch, kde je vazba na linku S1 v obou směrech. Linka jezdí v pracovní dny v hodinovém taktu do 20. hodiny, později je možné využít dotovanou taxislužbu YOYO, tarifně založenou na malých zónách. V sobotu končí provoz o tři hodiny dříve a v neděli linka nejezdí vůbec.

Kupování jízdenek do Záhřebu je kapitola sama pro sebe. Dlouho se cena za Sparschiene držela na směšných 58 € pro oba, když jsme ale chtěli jízdenky začátkem listopadu koupit, kulička v ruletě spadla na špatné políčko a ÖBB nám vyjevily částku 234 €, která odpovídá ceně za NRT. S tím jsme se nechtěli smířit a přišli na zajímavé řešení – stačilo zadat pobyt jednu hodinu v Innsbrucku a rázem jsme se dostali na 120,20 €. Sice jsme v takovém případě mohli jet panoramatickým vozem SBB jen z Innsbrucku do Schwarzach-St. Veit, ale stejně jsme doplatili do 1. třídy a spolu s místenkami nakonec zaplatili 193 €. Při otevření PDF jsme se ale nestačili divit, co jsme si koupili – klasickou skupinovou jízdenku do Innsbrucku za astronomických 109 € a dvě Sparschiene Innsbruck–Záhřeb po 39 € (+ rezervace za 6 € celkem). Raději si nepředstavovat, že do Innsbrucku je to jen nějakých 150 km a za kilometr a osobu jsme zaplatili přibližně 10 Kč (u ČD by to bylo asi 1,70 Kč). Protože jsme mezitím změnili ubytování z Feldkirchu do Fontanelly, zajímali jsme se o to, zda by kilometrická jízdenka nešla vrátit a koupit třeba až z Langenu, kam se dá dojet autobusem, ale bohužel to po vygenerování PDF nelze. Jenže bez stažení PDF se nedozvíte, na jaké části trasy jedete kilometricky…

Možnosti, které nám ÖBB vyjevily během nákupu. © Dominik Havel

Výhodou flexibilní jízdenky za 109 € ovšem bylo, že jsme mohli jet EC Transalpin už z Feldkirchu, tedy podle původního plánu, za nějž si ale yield management ÖBB nárokoval 234 € ve 2. třídě. Vadou na kráse bylo, že panoramatický vůz byl plný a my jsme měli místenky do Railjetu s odjezdem o hodinu dříve. Došli jsme si tedy na oběd do jídelního vozu ÖBB, který se s nástupem Railjetů stal vzácností, a pak se odebrali do „půlhytláku“ ADbmpsz, jehož tragika spočívá v tom, že vypadá úplně stejně jak Jančurův Relax, kterým můžu jezdit z Prahy do Pardubic za slevových 33 korun, tedy v přepočtu na kilometr 31× levněji. Jen ten výhled je na Arlbergbahn jiný…

V Innsbrucku se místo uvolnilo, místenky nakonec nebyly potřeba. Naproti nám seděla švýcarská rodina jedoucí na dovolenou do Schladmingu. Opět se ukázalo, že velká okna panoramatického vozu už dneska vlastně nikdo nepotřebuje – otec se pokoušel o spánek a matka se s dvěma dětmi dívala na pohádky na notebooku. Aby se náhodou nemuseli dívat na odlesk na obrazovce, máma šermovala nad laptopem novinami, různě je skládala a ohýbala kolem notebooku – a zřejmě marně, světla bylo pořád dost, i když zrovna slunce nesvítilo. Přitom my jsme stáli roletu (čumět kolmo do nebe stejně nepotřebujeme), ale tak jako tak všichni do jednoho trpěli světlem… Aspoň že nestahovali roletu u sebe, protože pak by nám byl Panoramawagen k ničemu.

Panoramawagen Apm SBB © Dominik Havel

Cesta vedla po staré trati (mimo tunel) do Wörglu a dále přes Zell am See, kudy by sice mohly jezdit vlaky z Innsbrucku do Vídně, ale nejezdí, protože přes německý Rosenheim je to mnohem rychlejší. My jsme přes známý Kitzbühel stoupali do vrcholového Hochfilzenu ve výšce 970 m n. m., kde byl poprašek sněhu, a pak klesali nepříliš velkou rychlostí k Zeller See, na jehož břehu se rozkládá město s cyklickým názvem Zell am See. Koleje zde vedou přímo po břehu jezera a z vlaku je vidět splítka s úzkorozchodnou Pinzgauer Lokalbahn do Krimmlu. V úzkém údolí řeky Salzach se obě koleje od sebe několikrát odpojí. Po trati je lepší jet ve směru do Schwarzachu, protože protisměr vede častěji v tunelu. Na závěr se to po překonání řeky otočí, ale to je pouze jeden tunel.

V depu Pinzgauer Lokalbahn byly vidět třídílné jednotky řady 4090 z Mariazellerbahn. Jejich řídicí a vložené vozy by se měly využívat ve vratných soupravách. A pokud se najde zdroj financování, je možné, že hnací vozy budou rekonstruovány na akumulátorový pohon. © Dominik Havel

Ve Schwarzachu měly zpoždění jen vlaky z Německa. K vidění bylo hodně charterových vlaků do hor, nejzajímavější z nich byl celý sestaven z vozů TEE Rheingold včetně dvou jídelních vozů a panoramatického vagonu a měl Vectrony na obou koncích. Zpoždění na odjezdu EC do Záhřebu bylo asi 20 min. Slovinci pak ale zpoždění stáhli skoro na nulu. Zbytek cesty do Záhřebu a Budapešti už byl v základu kopií loňska. Dále sice už psát nebudu, ale nemusíte se bát, že byste o něco přišli – teorii jsem probral v minulých cestopisech a takové zážitky jako diskotéku s opilým řidičem ve veřejné dopravě jsme z Balkánu opravdu nepřivezli…

Musím říct, že se nestačím divit, jak rozmanitý dokáže být VVV. Drtivá většina systému dosahuje špičkové kvality a hravě strčí do kapsy celé slavné Švýcarsko, ale na druhé straně se najdou detaily, které kriticky nefungují – ať už jde o chaotickou noční dopravu v údolích Grosses Walsertal nebo Montafon (viz minulý cestopis), netaktovou objedávku Grosses Walsertal nebo nepořádek v tarifu. Nicméně už teď si dovedeme představit, že bychom se do Vorarlberska někdy vrátili – země to je sice malá, ale už na místě jsme si pro příště vytipovali linky, které by bylo dobré si projet.

Úvodní snímek: Minibus Mercedes a MB Citaro před nádražím ve Feldkirchu © Dominik Havel