Naše téma: Denní dojížďka do práce a do školy

Byl to jakýsi trend počátku 21. století, postavit si dům za hranicí velkoměsta a splnit si sen o životě v přírodě a zároveň práci ve městě. Dnes jsou k životu na předměstí kvůli rostoucím cenám nemovitostí donuceni i ti, kteří by za normálních okolností bydleli ve městě. Například rakouský magazín Gewinn („Zisk“) uvádí, že levnější nemovitosti se najdou teprve 30 min jízdy autem od Vídně. Překvapivé je, že v případě Salzburgu a Innsbrucku si stěhováním dále od města nikdo nepomůže, ceny na venkově jsou podobné těm městským. Autor článku ale varuje, že z dlouhodobého hlediska se život na venkově ekonomicky nevyplatí, a to kvůli dopravě. Obvykle byl předpokládán nákup druhého auta do rodiny (VW Golf má údajně celkové náklady 0,33 € na kilometr), ovšem ani dojíždění VHD nedopadlo nejlépe, jízdenky v Rakousku jsou v poměru k platu přeci jen dražší než u nás.

Když se podíváme na vnitřní migraci u nás, v oblíbenosti momentálně vedou Jesenice, Milovice a Říčany. Zatímco poslední dvě města jsou na Prahu napojena kapacitní příměstskou železnicí, Jesenice je přímo ukázkovým příkladem, jak by suburbanizace neměla vypadat, neboť mnoho obyvatel jezdí k metru C autem.

Nejen Praha Masarykovo nádraží je vstupní branou do velkého města pro dojíždějící. V Portu jde o nádraží São Bento. 12. 3. 2019 © Dominik Havel

Menšina dojíždějících do Prahy se ale najde i podstatně dále, třeba i za hranicí Středočeského kraje. Klasickým příkladem denní dojížďky dálkovým vlakem jsou Pardubice, odkud každé ráno vyjíždí přinejmenším stovky lidí do Prahy, a spolu s lidmi z Kolína tak přeplňují dálkové vlaky. Se zaváděním nových expresních linek se do pásma snesitelné cestovní doby dostal i Tábor nebo Plzeň, najdou se samozřejmě i lidé dojíždějící z Ústí nad Labem. Příklady ze zahraničí nám ale ukazují, že se najdou i jedinci, kteří pendlují ještě déle, k čemuž je obvykle vede lákavé pracovní místo daleko od dlouhodobého bydliště. Z Burgenlandu jezdí někteří lidé dvě hodiny přímým autobusem do Vídně. Extrémním případem je jistý pán z Bochumi, který denně dojíždí vlakem 3,5 hodiny do 300 km vzdáleného Mainzu. Jeho cesta začíná na stanici metra, následuje ICE do Kölnu, ICE na letiště Frankfurt, pochod na nádraží pro regionální vlaky, S-Bahn a nakonec „poslední míle“ ve služebním elektromobilu. Podle jeho slov mu dojíždění vůbec nevadí a je rád, že celé dojíždění realizuje elektricky, a tedy ekologicky. Jezdí už 11 let a se spolehlivostí železnice je spokojen. Osobně by mě zajímalo, zda jezdí dodnes – zvláště po loňském požáru ICE u Montabauru, který způsobil týdenní úplnou výluku VRT a jednokolejný provoz v následujícím měsíci.

Troufám si však říct, že většině lidí je dojíždění na obtíž. Dennodenní brzké vstávání dokáže vyčerpávat, pendlování zkracuje volný čas, který by se dal strávit s rodinou nebo sportováním. Zvyšuje se stresová zátěž, což má dopad na lidské zdraví. Je sice pěkné, že vlak zvládne cestu mezi Pardubicemi a Prahou za necelou hodinu, ale přibližně půlhodinu může trvat cesta na nádraží a dále je třeba připočátat cestovní dobu na pracoviště v Praze. Ve výsledku se může dojíždějící z Pardubic dostat na dvě hodiny za jednu cestu.

Jakou cestovní dobu (od dveří ke dveřím) požadujete za snesitelnou?

Ve kterém vzdáleném městě byste byli ochotni v případě práce v Praze bydlet?

Kolik minut strávíte na cestě do práce nebo do školy? Pociťujete nevýhody dojíždění?

Myslíte si, že kvalitní doprava menším sídlům (např. Pardubice) pomáhá, nebo naopak vysává příležitosti z malých měst?

Očekáváte, že v budoucnu budou lidé denně dojíždět po VRT z Brna do Prahy?

Úvodní snímek: Naplněný Talent 2 v Großlehně poblíž Lipska, 15. 4. 2017 © Dominik Havel