Drážďanské setkání parovek a něco okolo

21.4.2019 8:00 Libor Peltan

Jedenácté drážďanské setkání parních lokomotiv proběhlo od pátku 12. dubna 2019 do neděle. Kromě zápisků a obrázků k akce nabízí reportáž poznámky z cesty tam a zpět a také po některých tratích v okolí saské metropole.

Dovolil jsem si tentokrát reportáž psanou z první osoby, kudy jsem jel a co tam viděl, ačkoli tento přístup většinou kritizuju. Nyní však popisuju poměrně nesourodou množinu drážních zajímavostí. Omlouvám se, že jsem poněkud odbyl expozice obou železničních muzeí, neboť si je schovávám na pozdější pojednání s odlišnou tematikou.

Teplice, Hotel de Saxe, 28Tr s 25Tr v pozadí, 12. 4. 2019 © Libor Peltan

V pátek ráno jsem našel morál vstát chvíli po čtvrté hodině, takže vyrážím hned prvním možným spojem, v ABmz pohodlí narušoval jen neztlumitelný rozhlas na maximální hlasitost. V Teplicích jsem se neplánovaně pustil do focení trolejbusů (25Tr v karoserii Citelis, Trollina 12 i 15, Sor; vše výzbroj Škoda), které tu jezdí snad jen v pracovní dny, takže jsem si málem nestačil koupit snídani, a už se vezu busem v relaci Teplice - Drážďany. Cestou podjedu Kozí dráhu a pár vleček, sleduju trojici únikových pruhů v protisměru a úvraťovou stanici Dubí.

Na silnici je znát její někdejší značný význam, ještě zpustleji působí hraniční přechod. Ten však míjíme zajížďkou přes obec Cínovec, dýchající kouzelnou krušnohorskou atmosférou. Za chvilku sjedeme do Altenbergu a já vydechuju, že tříminutový přestup stíhám.

Ze Švýcar přijela tamním spolkem vlastněná kdysi poslední provozní parovka u DB, 12. 4. 2019 © Libor Peltan

Müglitztalbahn byla ve třicátých letech přestavěna z úzkokolejky z konce 19. století. Dnes na ni Städtebahn Sachsen provozuje Desira v jedno- až dvouhodinovém taktu v tarifu VVO. Na začátku byl pohled z vlaku horský, v Geisingu se trať přimknula k řece Müglitz a kopírovala tvar údolí. Ve střední sekci trať vzdává hru na kličkovanou a raději to bere přímo za použití mostů a viaduktů, zde mě to bavilo nejvíc. Z Heidenau je to už kousek S-Bahnem do Drážďan a já se ještě chvíli motal tramvajemi po městě, marně vyhlížejíc téčtyřky (asi jezdí už jen v ranní špičce a po deváté je pozdě), než jsem zamířil do železničního muzea.

Bw Dresden-Altstadt, “Rekolok” vozí zájemce na stanovišti, 12. 4. 2019 © Libor Peltan

Pátek se ukázal jako výborná volba, kolem hlavní rotundy a točny bylo poměrně k hnutí a většina přihlížejících byli šotouši, kteří si umějí navzájem uhnout. I tak většina záběrů vyžadovala trpělivost. V nevelkém tempu se na točně střídaly parovky, které sem tam přejížděly mezi různými částmi depa. Podél areálu pendlovala vždy jedna lokomotiva poskytující svezení za úplatu na stanovišti, nejdříve parní, pak dieselová, která má stanoviště dvě. Vše jsem tak nějak zachytil pro fotogalerii. Ani jsem se nenadál a strávil tam pár hodin.

Kromě hlavní rotundy a nesčetných stánků s občerstvením nabízel areál muzea ještě svezení s polní drážkou, malou výstavu modelů, standardní expozici muzea v jedné hale a jedné rotundě a nějaké drobnosti, jako třeba prezentaci labské paroplavební společnosti a skromný nákouk do haly provozního ošetření. V rámci akce bylo též svezení historickými autobusy k nádraží nebo do centra, musel jsem si počkat na Ikarus 66.

Bw Dresden-Altstadt, Ikarus 66, 12. 4. 2019 © Libor Peltan

V daný čas odpoledne jsem si musel zařídit přespání, přičemž jsem poznal, že nejenom při šocení, ale i při spěchání jsou velmi užitečné tabule, které v každé podstatné zastávce ukazují on-line odjezdy nejbližších tramvají. Podvečer vybízel nějak využít vlastnictví jízdenky Labe-Elbe, ovšem nastoupila improvizace realizace odteď málem předcházela plánování. Nakonec se nabídlo projet trať do Königsbrücku, přejet autobusem do Kamenz, a akorát do setmění se vrátit. Bohužel bez prostoje v kterékoliv z destinací.

Trať do Königsbrücku byla v prvních letech své existence úzkokolejná, ale brzy přestavěná a o něco později prodloužená do uzlové stanice Straßgräbchen-Bernsdorf, kde se napojuje na další tratě. Tento úsek dnes ale není provozován. Hned po odbočení z hlavní trati na Görlitz (a Wrocław) je znát snížení rychlosti na 50 až 60. Stanice jsou dost očesané a působí dojmem zašlé slávy. Asi půl kilometru skrz část obce Kleinokrilla se kvůli nepřehledným přejezdům jede 10 km/h. I podle obsazenosti vlaku je znát, že trať moc nestojí za denní používání, ale rozhodně stojí za projetí a hlavně si, narozdíl ode mě, nechte čas na prohlídku Königsbrücku, centra a zámku, a hlavně ocelového viaduktu přes Pulsnitz ve zrušeném pokračování trati.

Dresden Hbf, bezprizorní parovka bez jakéhokoliv odkazu na probíhající akci, 12. 4. 2019 © Libor Peltan

Trať Radeberg – Kamenz byla jako odbočná z hlavní do Görlitz postavena už roku 1871 stavebně připravená jako dvojkolejka, i když reálně byla dvojkolejná jen zčásti a teď už zas není. Měnilo se také její zapojení do hlavní trati, v současnosti je u Arnsdorfu zas už triangl. V Kamenz navazovala trať do Lübbenau, připojující se do braniborské železniční sítě, a odbočovala lokálka do Bischofswerdy – obě jsou už ale bez provozu, pročež je rozsáhlé nádraží v Kamenz prakticky pusté. Stejně jako na trati do Königsbrücku tu Städtebahn provozuje Desira v hodinovém taktu.

Dresden Marienbrücke, ICE-T, 13. 4. 2019 © Libor Peltan

V sobotu byla v plánu pěší procházka po drážďanských šotoflecích: Marienbrücke včetně fleku pod mešitou, Alberthafen, Friedrichstadt (tam nic zajímavějšího než odstavené nákladní vozy nebylo), sobotní program setkání parovek z Nossener Brücke (hlavní pozorování: v sobotu bylo na akci k nehnutí narváno) a nečekaný flek u západního zhlaví hlaváku.

Moc jsem to neodhadl, takže mi na naplánovanou, a v ceně lístku na akci zahrnutou, návštěvu dopravního muzea v centru Drážďan zbývalo jen něco pod dvě hodiny, což nestačilo ani na spěšnou prohlídku. Lokomotivy a automobily jsem vzal zevrubně, lodě a letadla proběhl a u modelové železnice bych pak uměl strávit o dost víc času, než kolik mi zbývalo. Doporučuju alespoň tři hodiny, i víc. Jednotkou Coradia Continental společnosti Mitteldeutsche Regiobahn jsem dojel na stanici Freital-Hainsberg, což napovídá, co následovalo.

Západní zhlaví Dresden Hbf, řada 52 v čele zvláštního vlaku z Döbeln(?), 13. 4. 2019 © Libor Peltan

Wießeritztalbahn (viz také odkazy níže) je nejstarší v osobní dopravě provozovanou úzkokolejkou v Německu. V devadesátých letech jakž-takž přežila přerod v historickou dráhu, ale v roce 2002 ji katastrofálně poškodila velká voda. Obnova trati se kvůli různým těžkostem táhla až do roku 2017. Infrastruktura je ve výborném stavu, ale je na můj vkus trochu moc moderní, často se tu střetávají současné technologie železničního spodku a svršku s archaickými parovkami a rozchodem 750 mm. Snaha o určité retro se však odepřít nedá. Investice do velkorysé obnovy však byly obhájeny památkářskými zájmy, vždyť trať má ryze výletní význam a pojíždí ji jen dva a půl (příležitostně čtyři a půl) párů vlaků denně.

Pětispřežní parovka táhne předlouhou různorodost vozů, více či méně citlivě rekonstruovaných. Některé působí historicky, jiné poněkud pozlátkově, většina moderně. Protože cestující tvoří jen několik partiček šotoušů a hrstka výletníků, má každý bohatě na výběr.

Nejromantičtější je hned úvodní úsek, kde se trať motá úzkým údolím své říčky, v hlubokém lese. Příkré stoupání nepolevuje, neboť se musí vyhoupnout nad hráz přehradní nádrže, kolem které dosáhne největšího města na trase, Dippoldiswalde. Ve stanici dobereme vodu a pokračujeme ve stoupání už ne tak působivou trasou podél silnice. Před stanicí Schmiedeberg nás však ohromí průjezd po kamenném mostě do esíčka. V Kurort Kipsdorfu toho moc k vidění není, já nakonec přebývající hodinu zabil procházkou ke kostelu, než mi jel autobus už známé linky do Teplic.

Doporučené odkazy: