Olomouc – Ulaanbaatar. Jednosměrnou, prosím! – 2. díl

Ráno se probouzím v rychlíku z Kyjeva do Moskvy, kdy jsme sice ještě hodný kus před konečnou, ale pomalu se rýsují moskevská předměstí. Rozsáhlé bloky nové panelové výstavby působí celkem reprezentativně, žádné čtvrtě s rozpadajícími se paneláky. Také poprvé vidím ruský přejezd, který je charakteristický tím, že má zvedací vozovku. Ruského bohatýra totiž nějaké závory nezastaví, to se podaří až lokomotivě (s pochopitelnými následky na plynulost provozu), proto někoho napadlo nainstalovat před přejezd železné plechy, které se při průjezdu vlaku zvednou. Geniální, takovou zábranu nepřekoná ani SUV.

Moskva Kyjevské nádraží, odstavené neprovozní ČS7, 6.8.2019 © Jiří Mazal

Na nádražích lze také spatřit pro mě doposud neznámé řady ruských lokomotiv, zatímco škodovácké ČS7 postávají se zaplechovanými okny. Jízdu ukončujeme na jedné z bočních kolejí moskevského Kyjevského nádraží. Na pasažéry se „vrhne“ množství taxikářů (všichni s úřední visačkou povolující vstup) a zřízenců s vozíky, nabízejícími odvoz zavazadel. Má pozornost je však soustředěna na vedle dorazivší vlak včele s dvousystémovou řadou EP10, vyrobenou Novočerkasským závodem. Její komponenty však pochází od Bombardieru. Doslova jako chudý příbuzný působí značně olezlé moldavské „stodoly“ čekající na svůj odjezd do Kišiněva.

Moskva Kyjevské nádraží, jednotka EŠ2 Eurasia (Stadler KISS) společnosti Aeroexpress na letiště Vnukovo, 6.8.2019 © Jiří Mazal

V nádražní hale postává patrová jednotka EŠ2 „Eurasia“, vycházející z rodiny Stadler KISS. Patří společnosti Aeroexpress a nádraží spojuje s letištěm. K vidění je i podstatně méně moderní kousek v podobě jednotky ED4M, vyráběné v Demichovském závodě od roku 1997. Jak postupně zjišťuji, po starých jednotkách z „Rigy“ už není ani památky (někde asi budou jezdit, ale neviděl jsem). Jejich následovníci, vyráběné v ruských vagonkách, jsou však původním vozidlům značně podobní (kromě čela prakticky k nerozeznání), a ani vozidla vyráběná na přelomu tisíciletí nenabízí zrovna komfort 21. století (sedadlové lavice připomínají naši 810).

Moskva Kyjevské nádraží, 6.8.2019 © Jiří Mazal

U východu (či spíše vchodu) do nádražní budovy z nástupiště se vytvoří neuvěřitelný chumel lidí, neboť všichni musí projít kontrolou. Ty jsou všudypřítomné, zavazadla jsou skenována u každého vstupu do nádraží, ale i dalších významných budov včetně některých obchodních center. Raději zamířím do podchodu a přes metro se dostanu přímo před nádraží. Mou první starostí je směnit rubly. Směnáren je v okolí dostatek, takže to není problém, a kurz se pohybuje kolem 73 rublů / 1 € (1 Rubl = 0,39 Kč). Mám sebou i nějaké švýcarské franky, co mi zbyly ze švýcarského výletu, ty však již představují zádrhel. Málokterá směnárna je vezme, a když jsem narazil na tu, co je brala, tak prý mám nové bankovky, nemá je jak zkontrolovat…. Nakonec se mi je ale vyměnit podařilo.

Moskva, ulice Nikol'skaja, 6.8.2019 © Jiří Mazal

Nejprve zajedu do hotelu Matreška, ležícím v samém srdci Moskvy ve dvoře mezi ministerstvy dopravy a pro mimořádné situace. Věděl jsem, že můj pokoj nebude nic moc (bez oken), ale byl to prostě minipokojík, kam se vešla pouze postel, malý odkládací botník, a dveře do miniaturní koupelny. Vzduch neměl kudy proudit, takže tam bylo relativně teplo, ale dalo se to vydržet. Evidentně se jednalo o přestavěný údržbový kumbál. Na jednu noc mi to ale zcela stačilo a cena 2850 rublů (1110 Kč) mi přišla na centrum jednoho z nejdražších evropských měst přijatelná (a nemusel jsem se motat někde po předměstích).

Moskva, nákupní středisko GUM, 6.8.2019 © Jiří Mazal

Nejprve mám v programu „turistickou“ Moskvu. Přeci jen, návštěva Rudého náměstí a okolí patří k moskevským „must“. Náměstí je kvůli nějakému festivalu z větší části zahrazeno a na zbývajícím území je vzhledem k návalům turistů dost těsno. Vedle obvyklých turistických kýčů se můžete vyfotit i s napodobiteli Lenina či Stalina. Velmi krásný mi přijde slavný obchodní dům GUM, postavený v letech 1890-1893 v pseudoruském stylu. Má úctyhodnou délku 242 m a v době stavby byl největším evropským obchodním domem. Jeho pohnutá historie z něj učinila za Stalinovy éry kanceláře a byty, aby se za Chruščova opět zaskvěl jako obchodní dům, přednostně zásobován. Dnes je plný luxusních obchodů, ale najde se v něm i jídelna za rozumné ceny a hlavně je zážitkem jen tak se projít po některé ze tří tříposchoďových galerií.

Moskva, Státní historické muzeum, 6.8.2019 © Jiří Mazal

Do Kremlu je možné se částečně podívat, ale fronta na vstupenky dosahovala vpravdě úctyhodné délky.  K okolí nezaměnitelně patří pohádkově vypadající chrám Vasila Blaženého. Jinak Moskva příliš historických památek nenabízí, pominu-li návštěvu četných muzeí a galerií. V historii byla několikrát zničena, takže středověké jádro se nezachovalo vůbec (v podstatě jen Kreml) a dnes dominují široké bulváry, kde se carská výstavba střídá se stalinským barokem. Po Moskvě také napočítáte sedm stalinských paláců, vytvářejících panorama města, dnes je však přerůstají nové mrakodrapy. Většina ruských měst má kupodivu svůj „bílý dům“, kde sídlí místní úřady. Moskevský „bílý dům“ obývá rovnou vláda.

Moskva, podivná zástavba na ulici Arbat, 6.8.2019 © Jiří Mazal

Při procházce po oblíbené pěší zóně Arbat jsem se stal „obětí“ oblíbené pasti na turisty. Najednou ke mně přiskočila žirafa (tedy plyšová), a že se se mnou vyfotí. V prvním okamžiku jsem to měl za nějakou reklamní kampaň, než mi došlo, že žirafa bude za příplatek. I přes mé „nět“ si mě žirafa přitiskla a nechtěla potvora pustit. Tak teda snímeček uděláme. Přiběhla carevna Kateřina a začalo se fotit, přičemž mě žirafa nutila do různých póz. No já raději sledoval svůj mobil použitý jako foťák, aby s ním carevna někam neodběhla. Místo toho se však holky prostřídaly, fotila žirafa a já se líbal s carevnou. Pak jsem vytáhl z peněženky dvě storublovky, Spustil se křik, jsem se snad pomátl, ne? Že jsem to já, sazba 500 rublů pro každou! Tak teda vytáhnu dvě padesátirublovky. Křik se mění v prosby, ale tady už přidávám do kroku já, loučím se „dasvidáňja“ a mizím v davu.

Moskva, hotel Hilton Leningradskaja, 6.8.2019 © Jiří Mazal

Přesuňme se k moskevské MHD. Tarifně je velmi dobře vyřešena prostřednictvím karty „Trojka“, kterou nabijete libovolnou částkou (samotná karta stojí 50 rublů) a jedna jízda pak přijde na 35 rublů (ca 13 Kč). Přestup mezi metrem a povrchovou dopravou do 90 minut pak stojí 54 rublů. Karta platí i na příměstské vlaky, resp. se jí dá zaplatit vlaková jízdenka. Dále budu u metra uvádět anglické přepisy azbuky, jak je tomu v pláncích metra, a čtenáře tak nepletly české a anglické přepisy.

Schéma moskevského metra

Metro se stalo pro Moskvu takřka ikonické. Nevzniklo jako první, ani není nejdelší, ale rozhodlo se být nejkrásnější. A za mě – rozhodně se to podařilo. Moskevské metro, to jsou skutečné podzemní paláce ve stylu socialistického realismu. Ano, dnes se to může zdát dost kýčovité – všude samé srpy a kladiva, rudé hvězdy, dělnický lid. Formou to dost připomíná barokní malířství, jen ti „svatí“ jsou Lenin a Stalin. Jako celek to na mě zapůsobilo naprosto fantasticky. Při výstavbě se mramorem a žulou nijak nešetřilo. Pozornému oku také neunikne koncepce metra jako protiatomového krytu – železná vrata a vodící lišty v podlahách jsou jasným důkazem. Metro o sobě dává vědět i na povrchu, a to honosnými vstupy. Malý zámek připomíná stanice Komsomolskaya mezi Leningradským a Jaroslavským nádražím. Stanice Smolenskaya je umístěna mezi domy, a proto má z ulice výstavnou bránu, aby bylo jasné, kde se nachází.

Moskevské metro, stanice Kiyevskaya, 7.8.2019 © Jiří Mazal

Nejhezčí stanice naleznete v centru, např. Kiyevskaya, Krasnopresnenskaya, Smolenskaya, Kurskaya, Komsomolskaya či Ploschad Revolyutsii, která je doslova sbírkou soch. Mayakovskaya vznikla již ve 30. letech a na rozdíl od výše jmenovaných působí velice vzdušně. Stanice byly v době výstavby bohatě dimenzované, takže stačí i dnešnímu provozu, ale jelikož se v metru potloukají celé turistické zájezdy fotící si výzdobu, bývá někdy v podzemí docela těsno.

První linka číslo 1 vyjela roku 1935. Dnes jich funguje 12 a síť dosahuje délky 333,4 km, na kterých se nachází na 200 stanic. Moskevské metro se vyznačuje relativně velkou vzdáleností mezi stanicemi (v průměru 1800 m), a proto dosahuje slušné cestovní rychlosti. Interval je velmi krátký. Nemá ani cenu utíkat za přijíždějící soupravou – sotva odjede, za minutu přijede další. Charakteristickým prvkem je pojmenování stanic, které je v některých případech pro každou linku jiné, ač fyzicky leží stanice kousek od sebe a jsou spojeny průchody. Křížení linek je obvykle mimoúrovňové.

Moskevské metro, stanice Komsomolskaya, 7.8.2019 © Jiří Mazal

Moskva má také rozsáhlou síť tramvají a trolejbusů, těm však nebudeme věnovat pozornost, přeci jen množství času bylo omezené. Tramvajový park je doplňován i zcela novými vozy, zejm. typem 71-931M „Vitjaz‘“ z Tverské vagonky a 71-414 PESA Fokstrot. Nechybí ani stále z koncepce PCC vycházející KTM-23 z Usť-Katavského závodu. V provozu jsou často viditelné také elektrobusy, které město nakoupilo ve velkém množství.

Specifickým případem je moskevský monorail, tvořící jednu linku o délce 4,7 km. Moskva se v monorailu původně snažila najít řešení svízelné dopravní situace, ale ukázal se být slepou uličkou. Dnes jezdí v nepříliš častém intervalu 30 minut v době od 8 do 20 hodin a jedná se spíše o atrakci než smysluplný dopravní prostředek. Částečně ho ostatně kopíruje tramvajová trať. Monorail funguje v poloautomatickém provozu, ale je schopen se pohybovat i bez strojvedoucího.

Moskva, stanice monorailu Ulitsa Sergeya Eizenshteina, 7.8.2019 © Jiří Mazal

Monorailem jsem se svezl k věži Ostankino, nejvyšší v Evropě (537 m), přičemž výtahem vyjedete do 337 metrů. Návštěvu je dobré předem zarezervovat, zájem je velký. Bohužel jsem zrovna „vychytal“ mizerné deštivé počasí a navíc jsem chvíli bloudil, než se mi vůbec podařilo najít vchod. Okolí věže je totiž obehnáno plotem a chráněno doslova jako pevnost. Všechny věci musíte nechat ve skříňkách, procházíte důkladnou kontrolou, pak jsou vám vydány lístky, a při vstupu do věže jste opět podrobeni důkladné kontrole. Výtah je neuvěřitelně rychlý, 300 metrů zvládne za pár sekund, aniž byste to jakkoliv pocítili na svém žaludku. Výhled je i v dešti úchvatný, zejména lze dobře vidět trasu monorailu. Zpátky se již musím vrátit k metru tramvají, neboť monorail jede naposledy o půl deváté.

Botaničeskij sad, jednotka ES2G Lastočka, 7.8.2019 © Jiří Mazal

Rychle si mezi Moskvany získalo oblibu „Moskovkoje central’noje kol’co“, neboli okružní trať kolem historické Moskvy. Má délku 54 km a nejedná se o novou trať, ale úpravu stávající infrastruktury. Osobní vlaky zde jezdily již v minulosti, roku 1934 však přestaly a ke znovuotevření došlo až roku 2016. Obnova byla pojata opravdu důkladně. Vznikly nové stanice, kde chyběla, byla doplněna elektrifikace, a zejména byl pořízen zcela nový vozový park v podobě „Laštoček“ řady ES2G, vyrobených Siemensem. Pětivozové soupravy jezdí ve špičkovém intervalu 5 minut a celou trasu ujedou za 90 minut. Linku jsem projel celou, ale kromě svezení se v samotné „Laštočce“ není nijak zajímavá. Z centra moc vidět není a většina trasy vede v různých „záhumencích“. Oproti ostatním električkám má „Laštočka“ výhodu v dosazení hned dvou WC. Jelikož se však zvyky mění těžko, hned u mísy je pytel určený na toaletní papír.

Moskva, Běloruské nádraží, 7.8.2019 © Jiří Mazal

Moskva nemá jedno centrální nádraží, ale obdobně jako v Paříži několik velkých (celkem devět), určených pro vlaky z konkrétního směru. Podle toho jsou také pojmenovány. Vlaky z Kyjeva tak jezdí na Kyjevské nádraží, vlaky z Běloruska, potažmo ze Střední Evropy, na Běloruské nádraží. To zaujímá celý blok domů a vcházel jsem do něj natřikrát. Části jsou totiž oddělené a chybí vzájemné propojení. Z nádraží odjíždí vlaky Aeroexpressu, zajišťující přepravu na letiště, zde v podobě jednotek ED4MKM-AERO, které mají od běžného provedení modifikovaný interiér. Zahlédl jsem i novinku ruského železničního průmyslu, jednotku „Ivolga“ ř. EG2T, s nezvyklým čelem. Jedním z mála „nových“ nádraží je Kurské. Původní výpravní budova sice vznikla roku 1896, zastínila ji však masivní stavba ze skla a betonu z roku 1972, sloužící jako odbavovací hala.

Moskva, Kazaňské nádraží, lokomotiva ř. EP20 Olymp s patrovými vozy, 7.8.2019 © Jiří Mazal

Hotovým šotoušským „rájem“ jsou tři moskevská nádraží umístěná vedle sebe – Kazaňské, Jaroslavské a Leningradské, které ani po přejmenování města na Petrohrad svůj název nezměnilo. Čilý provoz panuje zejména na Kazaňském nádraží, kde zvěčňuji ruské lokomotivy pro osobní dopravu – řadu EP2K (vyráběna od r. 2006 v Kolomně, elektrovýzbroj z Novočerkassku), řadou EP20 „Olymp“ (výroba Novočerkassk ve spolupráci s Alstomem) a nejvíce zvědavosti ve mně budí patrové osobní vozy, které se díky plnému využití ruského průjezdného profilu jeví jako velmi mohutné. V horní části nemusí být zkoseny. Kolorit dotváří ČME3T z ČKD, kterých je díky použité technologii práce potřeba značné množství. Přivezou totiž soupravu (tažením, nikoliv sunutím), čímž jsou na kusých kolejích „uvězněny“ téměř hodinu, než vlak odjede.

Moskva, Kazaňské nádraží, 7.8.2019 © Jiří Mazal

K „šotoatrakcím“ beze sporu patří také Moskevská dětská železnice, nacházející se v Kratovu, asi 40 km od Moskvy. Do Kratova se lze snadno dostat z Kazaňského nádraží električkou, která jezdí zhruba v intervalu 20-30 minut. Čeká mě tak svezení v jednotce ED4M z Demichovského závodu. Vypadá sice obstarožně, ale má teprve 15 let. Na vozidle je jasně vidět, jak se Rusko ubralo cestou vlastního železničního průmyslu (poté, co se Riga ocitla v „nepřátelském“ Lotyšsku) a v podstatě se okopírovalo to, co již jezdilo.

Toto řešení však umožnilo vyřazení opotřebovaných strojů, i za cenu nasazení morálně zastaralých vozidel. Přímo se nabízí srovnání s Ukrajinou, kde stále dominují vozidla vyrobená před rozpadem SSSR. V Rusku jsem však již v osobní dopravě zajišťované elektrickými lokomotivami nespatřil vozidlo pamatující tyto časy (tím však neříkám, že se nevyskytují), nepočítáme-li stroje od Škody. Místo toho převažují výrobky domácího průmyslu z posledních dvaceti let. Staré VL10 apod. jsou stále vidění včele nákladních vlaků.

Moskevská dětská železnice, ve stanici Junost' na pionýry stále dohlíží Lenin, 7.8.2019 © Jiří Mazal

K Moskevské dětské železnici se můžete dostat ze dvou stanic „velké“ dráhy. Nejjednodušší je přestoupit ve stanici „Otdych“, kde najdete stanici úzkokolejky „Junost‘“ hned vedle nádraží příměstské železnice. Na malé železničáře tu stále dohlíží socha Lenina. Další možností je stanice Kratovo, odkud se vydejte kolem rybníku k hlavní stanici dětské železnice, Pionerskaja. Dráha vznikla jako jedna z prvních dětských železnic již roku 1937 a dosahuje délky necelých 5 km. Jediná mezilehlá stanice nese název „Školnaja“. V provozu jsem zastihl dosti brutální předělávku původní TU2 čísla 129, jehož vycíděnými okny lze vidět strojovnu. Dráha má také nový stroj TU10-032 a TU2-241 v původním stavu. Současné vagony vyrobil Metrovagonmaš roku 2005. Obdobně jako u ruských dálkových vlaků, každý vůz má svého průvodčího a nejspíš dle počtu dostavivších se dětí je jich někdy i více.

Moskevská dětská železnice, stanice Pionerskaja, modernizovaná TU2-129, 7.8.2019 © Jiří Mazal

Na závěr bych se ještě zmínil o cenách v Moskvě. Ty jsou totiž značně kolísavé podle toho, kde se právě nacházíte a na co narazíte. Pořídit tak můžete stejně tak velmi draze, jako levně. Stravoval jsem se hlavně v nádražních jídelnách, např. na Běloruském nádraží u čekárny, kde se dalo dobře najíst. Stačilo však sejít dolů do haly a párek v rohlíku se tam prodával za cenu, jakou bylo o patro výše málem kompletní jídlo. Přímo v centru u stanice metra Smolenskaya jsem narazil na malou jídelnu plnou středoasijských dělníků, kde jsem za čaj se zákuskem dal pouhých 50 rublů (20 Kč), ale také mě nepříjemně překvapil jeden supermarket v širším centru mezi paneláky, kde chtěli za obyčejnou vodu 110 rublů (42 Kč). Je to tedy otázka náhody či doporučení od někoho jiného. Rozhodně příjemná je především levná MHD. I v Moskvě jako jinde na východě také platí, že se nic nevyhazuje, a běžně vám tak prodají staré pečivo, což se v bufetech maskuje jeho ohříváním v mikrovlnce (však to změkne…).

V příštím díle ujedeme naráz několik tisíc kilometrů, abychom vystoupili až v dalekém Irkutsku nedaleko Bajkalského jezera.

Úvodní snímek: Kratovo, jednotka ř. ED4M z Demichovského závodu, 7.8.2019 © Jiří Mazal